Ludmila Kubik

* 1929

  • „Louka zelená, neposekaná, roste na ní kvítí, kdo chce holku mít, musí za ní jít, když měsíček svítí, kdo chce holku mít, musí za ní jít, když měsíček svítí. Já jsem holku měl, já jsem za ní šel, když měsíček vyšel, ona nespala, na mě čekala, když já jsem k nim přišel, ona nespala, na mě čekala, než já jsem k nim přišel. Stála ve dveřích, jedla večeři, já jsem měl velký hlad, dej mně košíček, za pár hubiček, nechtěla mně jich dát, dej mně košíček, za pár hubiček, nechtěla mně jich dát. Holka, nedřímej, radš mě objímej, pusť mě do komory, já tě nepustím, radš tě opustím, hochu modrooký, já tě nepustím, radš tě opustím, hochu modrooký.“

  • „Jaké jest to hezké dva kováři české dva a dva kováři na rynku, jeden koně kuje a druhej miluje ša a šafářovou Andulku, jeden koně kuje a druhej miluje ša a šafářovou Andulku. Vzkázala mně včera šafářova dcera ze a ze dvorečka, ze dvora, že mně dá šáteček vyšívaný všecek do a dokolečka, dokola, Neber si, synečku, ze dvora děvečku ze a ze dvorečka, ze dvora, ona má sukničky ucouraný všecky do a dokolečka, dokola, ona má sukničky ucouraný všecky do a dokolečka, dokola. Rostou, rostou, rostou brambory za cestou, až jsou pěkně zelený, mezi nima roste modrooké děvče až vyroste, bude mý, mezi nima roste modrooké děvče až vyroste, bude mý.“

  • „Na Mikuláše se scházíme, máme kostýmy, čertíka, scházíme se. V Simferopolu jde Mikuláš, dětem dáme pozvánky, oni tam příchází, dávame děckám dárky. V loutkovém divadle připravují nějakou výstavu pro děcka. Náš Mikuláš sedí a rozdává jim dárečky. Děti rády chodí, přivážejí je z vesnic, z Bohemky, Alexandrovky, všechny k nám do města.“

  • „Já jsem chodila do první třídy v Bohemce a šli jsme k nám. Já jsem šla s mými dvěma bratranci, byli jsme ještě děti, jednomu sedm, jednomu osm, dalšímu devět, tak jsme šli. Mluvíme a koukáme, jedou - rusky se to řekne mažare - takový velký vozy, na kterých vozili slámu, a křik, jede několik vozů a křik a pláč takový. Vezli děti a ženský, máme tam město Džankoj, tam byla dušegubka (pojízdná plynová komora - pozn. ed.), tak je vezli do té dušegubky. Zahnali je, spálili, zadusili. A mužský, vyryli rov, my děti jdeme, střílí, nás to zajímá, jdeme rovně k Němcům a oni na nás křičí: ,Weg! Weg! Weg!' My jdeme rovně k nim. Oni ukazujou flintu. Koukáme, stála řada mužských, mladý, starý, a stříleli. Jestli jeden vedle upadl, ten ho musel urovnat a sám si stoupnout a do něj střelili. Jestli někdo utekl, taky ho zastřelili, přitáhli ho do tej jámy. Když nás začali hnát, ať jdeme pryč, tak jsme utekli domů k mamince, to bylo strašný, to jsme všechno viděli, jak je stříleli, to je hrůza, to je strašný.“

  • „Mně bylo osm let, když mně vzali tatínka. To byl třicátý sedmý rok, třeba jste o něm něco slyšel, hodně dobrých lidí posadili do vězení. Nejen mýho tatínka, ale hodně Čechů. Odvezli je do Simferopole a tam je zastřelili. Potom mamince dali papírek, rehabilitaci, že není vinen. Maminka říká: ,Co jste mně dali papírek! Děti nemaj tatínka a já nemám manžela.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Staré Město, 02.09.2011

    (audio)
    délka: 01:21:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo mi osm let, když mi vzali tatínka

Ludmila Kubik
Ludmila Kubik
zdroj: Vladimír Kadlec

Paní Ludmila Kubik, roz. Kolářová, se narodila 28. září 1929 v české vesnici Bohemka na Krymu. Otec i matka byli Češi. V roce 1937 byl otec během „Velkého teroru“ obviněn z protisovětské činnosti a zastřelen v Simferopolu. Ludmila prožila v Bohemce německou okupaci. Po válce se rozhodla odejít do města. Obyvatelé vesnic však v tehdejší době museli pracovat v kolchozu a do měst neměli dovoleno odcházet. Ludmila však složila přijímací zkoušky na školu a mohla odejít. Pracovala jako švadlena a sezonní sběračka ovoce. Na jedné taneční zábavě se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Kubíkem. Dva roky žili v Tbilisi v Gruzii. Poté pracovala 25 let v autoopravně v Simferopolu. V 70. letech navštívila poprvé Československo. Dodnes mluví výborně česky, dodržuje české svátky, aktivně se zúčastňuje kulturního života české menšiny na Krymu, zná zpaměti velké množství českých písniček.