Jaromír Rys

* 1927  †︎ 2015

  • „Dojeli jsme na Zbraslav. Vím, že tam byla silnice dost vyvýšená a podél nízké baráky. A najednou nám tam na tom mostě praskl řetěz. Já jsem koukal dozadu, kdo přijede, on říká, že je to v prdeli... Tak koukám a dohromady tam nikdo nebyl, akorát před jedním barákem taková babička a dlouhý chlap, takový mladší. Tak já říkám: ,Počkej, já se tam půjdu zeptat...‘ No co to bylo za bláznovství, když jsem se šel cizího chlapa zeptat, jestli nemá spojku na řetěz... On se na mě takhle chvilku kouká a pak říká: ,Ty utíkáš, viď?‘ Já říkám: ,Jo.‘ Buď, anebo. Já jsem řekl jo. Pak on: ,Počkej, já se podívám...‘ Odešel do baráku, a jestli má telefon, tak je to stejně v kýblu. To se vždycky ukážou i špatný stránky toho problému. A teď ona začala: ,Víte, to je můj syn. On byl zavřenej na Bytízu. Měl obchod a oni ho zavřeli.‘ Dal mně tu spojku, já jsem ji donesl Honzovi, rozloučili jsme se, on si to zřejmě spravil a odjel. [Potom ten druhý] říká: ,Kam chceš?‘ – ,Já potřebuju přes horu.‘ – ,Máš peníze?‘ – ,Mám stovku, co mně dal [Honza].‘ – ,No tak pojď.‘ Odvedl mě k převozu, zaplatil za mě převoz, podali jsme si ruku, neřekli jsme [si jména], nevím, jak se jmenoval, od tý doby jsem ho neviděl. A ten mi zachránil život.“

  • „Dělal jsem dál, měl jsem nějaké materiály a přijel jsem do Brna. Chtěl jsem přes jižní Moravu a potřeboval jsem tam píchnout. Měl jsem tam dalšího spolužáka z gymplu, jeho táta byl plukovníkem. Byl v odboji ve druhé válce. Táta, kluk ne. A když jsme měli maturitní večírek, tak mně říkal pan Pelikán: ,Chlapče, kdybych já byl tak starej jako ty, tak bych věděl, co mám dělat.‘ ,Pane plukovníku, to mi nemusíte říkat, já to vím.‘ A on říká: ,Znáš našeho Jirku, když něco budeš potřebovat, obrať se klidně na něj.‘ A já jsem se na něj obrátil. Dopadlo to tak, že mě zavedl ke svému kamarádovi do Žabovřesk, do čtvrtého poschodí. A ve tři hodiny ráno najednou alarm, zatkli mě a ani jsem nemrk. Na lágru, asi za dva roky, byli kluci z vysoký školy, Brňáci. Tak slovo dalo slovo a já jsem řekl jméno toho Jirky Pelikána. Zdeněk Rychtr na to říká: ,Ježišmarjá, vždyť to byly největší kurvy.‘ – ,Jak to?‘ – ,To byla parta vysokoškoláků, která udávala za peníze.‘ (Jeho otec asi nevěděl nic...) Nevěděl, ten by ho možná zabil. Stalo se potom, když jsem se vrátil po letech, že jsme měli slezinu na gymnáziu. A on tam přišel. Seděli jsme na hotelu asi ve dvě ráno ještě, celá parta, co tam přijela. To bylo po letech. A já jsem mu říkal: ‚Jirko, seber se a vypadni! Buďto tady budeš ty, nebo já. Ale já ti to neradim, já se neudržím. Pro mě nejseš. Seš zrádce...‘ A on odešel. Neřek ani slovo.“

  • „Já jsem se podíval a viděl jsem jednoho bachaře. Říkám: ,To je Zdeněk.‘ Poznal jsem ho. Byl to můj spolužák Zdeněk Navrátil. Ještě jsme spolu hráli za školu, hokej třeba a tak. Říkám, to není možné, aby tady byl, on byl stejného ražení jako já. Když jsme udělali čtyřstupy, tak říkám klukům: ‚Teď dávejte pozor, až půjdem, já udělám jeden experiment. Já tady mám spolužáka.‘ Oni na to: ,To není možný...‘ Říkám: ,Fakt!‘ (...) Tak jsme se rozhoupali a šli jsme, nástup už byl hotový. Když jsme byli uprostřed cesty, bylo tak jedenáct večer. Ticho všude, akorát typický ozvěny ze šachty, z toho provozu. A já jsem zařval: ‚Bikini!‘ My jsme mu tak říkali. Možná jste to slyšel, tak první atomová puma byla vyzkoušena na ostrově Bikini, takže to bylo velmi známé. A on, jak jsem zařval Bikini, jako když ho střelí, otočil se na podpatku, zastavil, nechal nás projít a koukal do toho čtyřstupu. Jinak byla tma. Byl to on. A teď jsem čekal, co bude. Já bych za ním nikdy nešel, to je jasný, a on za mnou taky ne. Jednou jsem byl na díle, fedroval jsem, po odstřelu na sledný chodbě, nahazoval jsem hlušinu. Najednou přišel jak tichošlápek. A teď tam stál. Podívali jsme se na sebe a já říkám: ,Ahoj.‘ – ,No, ahoj... No, ale nemysli si, já ti nepomůžu, v ničem,‘ řekl mi sám ze začátku. Na to já: ,To si můžeš bejt jistej, já bych ti nikdy neřek, protože každej jsme jinde.‘ A to jsme se shodli, že každý jsme na jiné straně. A od té doby jsem ho už neviděl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt Jaromíra Rysa v Jihlavě, 20.09.2011

    (audio)
    délka: 02:44:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Demokracie je kus dobrovolné disciplíny

Jaromír Rys se narodil 27. září 1927. Pochází z Radešínské Svratky, malé vesnice u Nového Města na Moravě, z rodiny ševce. Vychodil obecnou školu, dostal se na reálku, kterou však nacisté zavřeli, a s obtížemi dokončil maturitu na gymnáziu ve Svitavách až v roce 1948, kdy mu bylo jedenadvacet let. Z války nasbíral i pár zkušeností jako spojka partyzánů, kteří operovali na Vysočině. Po maturitě se rozhodl odejít do zahraničí a zapojit se do protikomunistického odboje. Podařilo se mu dostat se na Černé řece u Klenčí pod Čerchovem do americké okupační zóny v Bavorsku a navázat kontakt se zpravodajskou skupinou. Se svými úkoly přešel hranice celkem dvakrát, napodruhé ho zradil jeho bývalý spolužák Jiří Pelikán, který mu nejdříve poskytl azyl, ale potom ho udal Státní bezpečnosti. Jaromír Rys byl vyšetřován v Ústí nad Labem a souzen v Praze na Pankráci. Na Velký pátek 1949, 14. dubna, byl jako dvaadvacetiletý odsouzen k doživotnímu žaláři. Celkem strávil ve vězení třináct let. V roce 1955 se mu načas podařilo uprchnout z uranového lágru Vojna na Příbramsku, ale jeho anabáze trvala jen sedmadvacet dní. Těsně před hranicemi s Rakouskem ho udal jeho převaděč, bratr jeho dobrého kamaráda. Po jeho opětovném zatčení byla zajištěna i celá rodina, včetně matky, otce a dvou sester, z nichž jedna čekala dítě. Ve vyšetřovací vazbě na tzv. Singsingu na Jáchymovsku poté, co celou noc slyšel zoufalé volání své sestry, hrůzou zešedivěl. Zbývajících sedm let žaláře strávil ve Valdicích, z toho několik let na samotkách. Pro útěk nemohl být propuštěn na amnestii v roce 1960, ale až o dva roky později. Jaromír Rys žil v době pořízení rozhovoru v Jihlavě a působil jako předseda tamní pobočky Konfederace politických vězňů. Zemřel 21. února 2015.