„Vzpomínám si na jednu epizodu, kterou jsem zažil, z doby totality, když jsem ještě pracoval v podniku zahraničního obchodu Strojimport (Strojexport). Stala se jedna věc. Byli jsme ve výškové budově u Olšan a v posledním patře bylo oddělení, kde se fotografovaly dokumenty. Jeden mladý kluk pracoval v odboru obráběcích strojů a nesl nahoru k ofocení určité dokumenty. Na deskách měl napsáno, bylo napsáno jeho telefonní číslo, jméno a on si tam připsal: ,Nejsem-li na svém pracovišti, jsem na cestě k socialismu.‘ Paní, nebo respektive soudružka, která tehdy v tom pracovala, tak ty desky sebrala a odevzdala je generálnímu řediteli, tenkrát byl pan, nebo soudruh tenkrát, Kalousek, který byl známý tím, že byl kovaný komunista, byl v komisi, která stavěla Stalinův pomník na Letné, ale byl také v komisi, která Stalinův pomník bourala na Letné. Byl mimo jiné dobrým přítelem Kapka. Kapek, jak jistě víte, byl prvním tajemníkem pražské KSČ. Takže, pro tuto záležitost jedna kariéra mladého kluka v podniku skončila.“
„Když se maminka ptala: ,A co udělal? Kdy ho pustí?‘ A tohle. ,Když nic neudělal, tak ho pustíme domů.‘ No, tak jsme žili, teď lidé kolem se s námi přestali bavit. Přestali s námi mluvit, stranili se, báli se. Báli se, protože to byl první zásah gestapa v Mochově a bylo to v době, kdy bylo po Heydrichovi.“
„Hned po válce vysílal rozhlas a pak začal redaktor Görl z Československého rozhlasu potom od toho května vysílat vždycky od jedenáctý hodiny večer až třeba do půlnoci, nebo i po půlnoci, seznamy lidí, kteří byli osvobozeni z koncentračních táborů. Tenkrát to čet, já nevim, strašně dlouho. Jestli to bylo měsíc, dva měsíce, tři měsíce a my jsme vždycky, a měl to seřazený podle abecedy, tak vždycky jsme čekali. Jak začalo ,em‘, tak jsme byli… Denně jsme to poslouchali a denně jsme tedy žili v naději, že to bude příští den hlásit. No, nic se nestalo.“
„A teď jsme od toho 9. pořád čekali, že tatínka pustí… Každé zvonění, když někdo třeba zazvonil, tak: ,Už jde!‘ Žili jsme u silnice a to byla hlavní silnice Praha–Poděbrady, jezdily tam auta a my teď, kdykoli jelo auto a zpomalilo třeba, tak jsme se báli a čekali jsme, že někdo zazvoní. No, pomaloučku jsme si zvykali, protože nám lidé říkali: ,Víte, voni v tom maj zmatek, možná, že je někde v koncentráku.‘ To už se o tom vědělo, že jsou ty koncentráky, protože se poslouchal Londýn.“
Miroslav Mareček se narodil 16. června 1932 v Mochově. Otec Alois Mareček byl před válkou činným sociálním demokratem v odborech a pracoval jako strojní zámečník v místním cukrovaru. Za heydrichiády byl na základě udání místního vlajkaře Málka 9. června zatčen gestapem a 19. června popraven pro údajné schvalování atentátu na Heydricha. Marečkovi se ocitli v tíživé finanční situaci, pomohli jim však pracovníci cukrovaru. Sestra Marie tak dostala trafiku, která rodinu do konce války živila. O osudu Aloise Marečka se rodina dozvěděla z novin, potvrzen byl však až po válce. Miroslav po válce vstoupil do KSČ. Vystudoval průmyslovou školu a nastoupil do Strojexportu. V rámci výkonu povolání žil pět let v Polsku. Během stranických prověrek na počátku normalizace mu 21. dubna 1970 byl zakázán výkon povolání. Kde je pohřben jeho otec Alois, se nikdy nedozvěděl, protože kolínské gestapo se zbavilo veškeré dokumentace.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
