Josef Uchytil

* 1934

  • „Takže Váš dědeček byl Čech a babička z Rakouska?“ „Má babička byla z Rakouska. Bydleli ve Frélichově. Ta druhá babička, Pevnerová, to nevím, odkud ona pocházela. Znal jsem jen ji, pradědečka, prababičku ne, co bylo předtím proto nevím.“ „Ti Uchytilovi také uměli chorvatsky nebo ne?“ „Ti uměli... děda ne, ten mluvil česky, babička zase německy. Jak mluvili mezi sebou nevím, neznal jsem je. Znal jsem jen tu babičku Pevnerovou, matku mé matky. Ta se mnou mluvila jenom chorvatsky, německy nikdy, ani za Hitlera ne. A doma jsme mluvili německy a potom chorvatsky.“ „A češtinu jste se naučil kde?“ „Ve škole. Po válce jsme se učili česky. Doma jsme mluvili chorvatsky, německy se mluvit nesmělo, s dětmi jsme taky mluvili chorvatsky.“ „Vy jste se narodil v roce 1934, pak jste tedy chodil do německé školy?“ „Ano. Čtyři roky ve Frélichově, jeden rok v Drnholci, tam jsme taky mluvili německy. Pak, po válce, jsme chodili zase do školy ve Frélichově.“

  • „V roce 1948 přišli s tím, že nás odsunou někam k polské hranici. Druhý den mě matka v noci vzbudila, ´Pepi, otec je tady.´ Náš otec byl tehdy už asi půl roku v Rakousku. Pak se nějak dozvěděl, že nás mají stěhovat, tak se pro nás vrátil domu. A já jsem byl rád, ´Půjdu s tátou!´. Ale sestra, když jí matka říkala: ´Minko, otec je tady, půjdeme do Rakouska!´, se vykrucovala, měla chlapce ve Frélichově a nechtěla jít. Matka ji musela přemlouvat, že nakonec ano, půjdeme. Otec se ukryl na půdě. Druhý den se přišli podívat na náš dům majetkáři, kteří si ho chtěli zabrat. Tak ano, líbil se jim… Ale žebřík, co byl na půdu, matka dala pryč, schovala pod slámu. Ten pán se pak chtěl jít podívat i tam, ale když matka začala žebřík naoko hledat, sestra řekla, že doma není, že jsme ho půjčili babičce. Já jsem nevěděl, kdy přesně máme jít. Pak už byl večer, a někdy kolem dvanácté, jedné hodiny přišel otec dolů a šli jsme. Nevzali jsme si s sebou nic, jen asi dva nebo tři litry sádla a deku. Šli jsme, Dyje byla plná vody, bylo to někdy v červnu, obilí bylo už až po kolena. Šli jsme od nás kolem hřbitova, pak za sklepy, přes lávku jsme přešli říčku Jevišovku a počkali, až se k nám přidají ostatní. Dostali jsme se přes louky a teď Dyje. Otci šla voda až po ramena. Sestra přeplavala z jednoho břehu na druhý, ale byl silný proud. Já jsem také uměl plavat, ale otec mě vzal na ramena, bál se, že se utopím. Matka plavat neuměla, tak se pro ni otec vrátil, taky ji vzal na ramena a přenesl. Pak jsme šli do Wildendürnbachu.“

  • „Došli čeští četníci a odvedli otce do Znojma. Tam ho zavřeli, možná tak na půl roku, a my ho byli jednou navštívit, matka, sestra a já. Dovnitř jsme nesměli jít, jenom k brance. A to jsem viděl, jak za plotem byl takový plac, kde hráli chodí pešek okolo. Vězni stáli nastoupení a Češi, četníci, chodili s řemínkem a bouchali. Když někdo jen trošičku zaťukal, tak ho vzali a zmlátili ho. Otec byl s námi, bavil se s matkou, já jsem jen stál a viděl jsem, jak ti ostatní zavření hráli na chodí pešek okolo. Jen trošičku se pohnul, a vzali ho tím obuškem a nařezali mu. Ti, co tam byli zavření, byli němečtí vojáci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Wien, 05.12.2010

    (audio)
    délka: 42:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

´Tatínek je tady! Půjdeme do Rakouska!´

Josef Uchytil
Josef Uchytil
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Pan Josef Uchytil se narodil roku 1934 v chorvatském Frélichově na jižní Moravě. Jeho rodina byla národnostně smíšená: dědeček z otcovy srany byl Čech, babička pocházela z Rakouska, matčina rodina byli Chorvati. Doma se mluvilo německy a chorvatsky, češtinu se naučil po válce ve škole. Za druhé světové války musel jeho otec narukovat do německé armády, po jejím skončení byl držen v táborech ve Znojmě a Drahanovicích. V roce 1948 rodina utekla do Rakouska. Několik let pobývala na různých místech v Dolním Rakousku, poté se přestěhovala do Vídně. Navzdory tomu, že po emigraci se v rodině chorvatština příliš nepoužívala, pan Uchytil si dodnes zachoval její velice dobrou znalost. Žije ve Vídni.