Jiří Bauer

* 1929

  • „Když duch Boží člověka vede, tak se dějí neočekávané věci. Já bych si nikdy nepomyslel, že budu věřícím Církve adventistů sedmého dne. To kdyby mi býval někdo řekl, nežli jsem byl pokřtěný, tak mu neuvěřím. To trvalo sedm let studia a duchovního zápasu. Adventistické sbory byly tehdy zákonické, to už dnes nejsou. Duch těch sborů byl tehdy zákonický, dnes je již biblický. Já jsem to hned poznal. Také bylo plno bratří, kteří mi tehdy říkali: ‚Ty jdeš mezi ty zákoníky?!‘ Jenomže já jsem to vybojoval a dneska ta církev je úplně jiná.“

  • „Jmenuji se Jiří Bauer a narodil jsem se v Praze. Protože jsem byl od útlého mládí nemocný, tak otec, který byl dentista a měl svoji praxi v Praze-Podolí, kvůli mně rozhodl, že se přestěhujeme na venkov k Mladé Boleslavi. Takže já jsem prožil svoje dětství a mládí v Bezně u Mladé Boleslavi. Tady jsem chodil do obecné školy, tady jsem se také seznámil s náboženstvím Církve československé.“

  • „To byly těžké doby. Přišel jsem jednou ze šachty domů, naobědval jsem se a někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a tam stál člověk, který špatně mluvil česky, a povídá mi: ‚Věřte mi, to je dům, ve kterém jsme bydleli a museli jsme ho opustit. My jsme narychlo utekli a na půdě u komína jsme si ukryli poklad. Já vím přesně, kde to je. Nemáte něco, že bychom tam ty prkna odloupli, že bych si ho vzal.‘ Tak mu povídám, že se tam půjdeme podívat. Přišli jsme nahoru ke komínu a on: ‚Tady je to, tady je to. Prosím vás, přineste sekyru nebo něco.‘ Tak jdu dolů pro sekyru a manželka proti mně, jako kdyby něco tušila. A já slyším: ‚To je fízl!‘ Tak jsem okamžitě telefonoval na SNB, že máme doma špiona. Asi během tří minut u nás bylo plné auto esenbáků. Moje manželka s ním scházela dolů, otevřely se dveře a já slyším, jak oni mu říkají: ‚Ty vole, tys nám to ale pěkně zavařil.‘ To se událo v době normalizace.“

  • „Církevní tajemnice byla tehdy dost nekompromisní. Ale už bylo znát, že si člověk může ledacos dovolit. Tajemnice třeba měla v Kraslicích ateistickou přednášku na hospodářské škole. Já jsem se to dozvěděl, a tak než přišla, tak já jsem již seděl mezi nimi. Chtěl jsem vědět, co jim bude vykládat. Ona, jak mě uviděla, tak povstala a řekla: ‚Pane faráři, okamžitě pryč!‘ Ti studenti mohli ten sál zbourat. Já jsem jí nechtěl dělat žádné těžkosti. Nepřišel jsem, abych s ní diskutoval, ale chtěl jsem vědět, co jim bude vypravovat. A s touhle tajemnicí jsem v šedesátých letech pořád něco měl. Já jsem dost přednášel na fakultě a po náboženských obcích a ona se toho domákla. Povídá mi: ‚O všem chci vědět! Kde jste, za jakým účelem a tak dál.‘ Já jí tenkrát říkám: ‚Paní tajemnice, přece nejsme jako za Marie Terezie. Pochopte, že čas se hnul.‘“

  • „Já jsem manželce povídal, že budeme chodit po sborech. Tenkrát ještě nebylo tak samozřejmé pořádání biblických hodin. Jednou jsme přišli do Braníku a tam jsme poprvé viděli bratra faráře Václava Mikuleckého. Udělal na nás impozantní dojem. Byla to úplně prorocká postava, jak četl Boží slovo, jak kázal. Dodnes slyším, jak četl z Jeremjáše: ‚Nechlub se, moudrý, moudrostí svou. Nechlub se, chytrý, chytrostí svou. Ale tím se chlub, že znáš Hospodina.‘ (Jr 9,22/23/) Když jsme šli potom domů, tak nám podal ruku a trošku jsme spolu pohovořili. Zároveň ohlásil, že bude biblická hodina, a moje manželka se hned hlásila, že by na ni ráda přišla. On tenkrát vykládal Malé proroky, nejdůležitější linie každého z nich, a moje manželka byla velice nadšena jeho výklady. To byl vlastně začátek našeho vzájemného společenství. Začali jsme chodit i k Mikuleckým do rodiny. Václav nejenže působil v náboženské obci, ale také na katedře u prof. Rutrleho, takže jsme měli mnoho společného. Potom, když jsme se s manželkou brali, tak se svatba konala v Braníku, kde jsem měl předtím kněžské svěcení, na které přijel z Plzně biskup Arnošt Šimšík. No a tím se naše vztahy vzájemně velice upevnily.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Loket nad Ohří, 18.02.2011

    (audio)
    délka: 03:17:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za jedno jsem Pánu Bohu vděčný: i když jsem se měl všelijak, tak mám čisté svědomí - a to je kapitál

Bauer v době nástupu do farářské služby
Bauer v době nástupu do farářské služby
zdroj: Archiv sběrače

Jiří Bauer se narodil 25. března 1929 v Praze, ale mládí prožil v Bezně u Mladé Boleslavi. Po gymnáziu uvažoval o studiu hudby, ale nakonec se z popudu faráře Církve československé (husitské) - CČS(H) Františka Doubka rozhodl pro studia na Husově čs. bohoslovecké fakultě v Praze (1948-1952). V průběhu studií se seznámil s branickým farářem Václavem Mikuleckým, se kterým v šedesátých letech patřil k jádru společenství živé víry, jež vykrystalizovalo v prostředí CČS(H). V říjnu 1952 byl v Praze-Braníku biskupem Arnoštem Šimšíkem vysvěcen na kněze. Krátce sloužil jako pomocný duchovní v Sokolově, ale brzy byl povolán k výkonu základní vojenské služby, kterou téměř celou odsloužil u PTP. Od konce roku 1954 byl farářem ve Žluticích. Byl iniciátor okrskových besed pro věřící, teologického kruhu duchovních a teologických seminářů,  členem nově zřízeného teologického poradního sboru v plzeňské diecézi CČS(H). Pro své aktivity byl od 50. let sledován StB. V roce 1964 byl přeložen do Sokolova, kde se Bauerovým narodilo čtvrté dítě. Od konce 60. let se i vlivem své manželky stále více vzdaloval prostředí CČS(H), jejíž služby opustil v roce 1972. V dubnu 1977 byl pokřtěn ponořením v Církvi adventistů sedmého dne. V sokolovském adventistickém sboru byl zvolen prvním diakonem, sloužil kázáními, jako vysokoškolsky vzdělaný teolog přednášel v letech 1976 až 1980 na kurzu pro kazatele v Liberci. Do kazatelské služby jej však vedení církve nikdy neschválilo, a musel tak až do důchodu 17 let pracovat v dolech. V 70. letech se vzhledem ke svým ekumenickým kontaktům a pololegálním aktivitám v Církvi adventistů sedmého dne ocitl pod permanentním tlakem StB, kterému však dokázal vzdorovat. Svůj život odvozoval od biblických veršů: „Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“ (Ž 27,14) Generálním veršem se mu stala slova z Žalmů: „Bože, tvá cesta je svatá.“ (Ž 77,14)