Jan Šefl

* 1922  †︎ 2014

  • „Já jsem byl danej taky na práci zásobovače chleba s německým šoférem. A vozili jsme patnáct set až šestnáct set vek z pekárny německý. (...) Rusové tam prohazovali sníh. A my jsme jezdili s chlebem, a protože se muselo stát, tak cítili ten chleba z toho auta. A oni říkali: ‚Davaj! Davaj!‘ A já jsem otevřel vzadu ty dveře, (...) neodolal jsem a vyhodil jsem jeden chleba. (...) A oni se o něj poprali, lopatama. Tak jsem hodil ještě jeden. A bylo zle. Tam byli mladíci čtrnáct, patnáct, šestnáct let, který měli pušky, a ty to hlídali, ty ruský zajatce, a ty vystřelili. Ale do nich nestříleli. Do nich ne. A my jsme přijeli a už tam byla hláška, že se tohleto stalo. Tak jsme byli zavolaný do kanceláře front führerovi Kölnovi. A on říká: ‚Kdo vyhodil ten chleba?‘ A my jsme mlčeli. (...) Tak povídal: ‚Tak před válečnej soud!‘ Tak já jsem vystoupil a povídám: ‚Já jsem to vyhodil.‘ (...) A mě vzal za límec a o dveře mě začal mlátit. Jak to, že jsem to vyhodil našim nepřátelům? Jak to, že jsem je podporoval?“

  • A pak mi určili mně práci na německé ponorkové základně. Nejdříve jsem dělal venku. Práci s níž jsem se dosud nikdy nesetkal. Naší skupinu asi osmi lidí zaučovali na práci v kesonu. To byla železná báň, o průměru 10x12 metrů. Do ní jsme lezli po žebříku nahoře a pouštěli nám tam stlačenej vzduch. Že jsme museli dělat takhle (tahat se za ušní boltce pozn. red.) aby tam ten vzduch pustily. Třiadvacet metrů. To znamená, že tu vodu to muselo vytlakovat. Protože to byly kesony, se tomu říkalo. Keson a ten vahou klesal. Ale byla pod ním voda. A my jsme tu vodu s tima škeblema, pod tím, aby to mohlo klesat , tak jsme to vybírali a posílali jsme to komínem. To byl udělanej komín. Komínem jsme to posílali nahoru. No ale taky, to se stalo za mě, že když tim komínem to vytahli nahoru a teď ten komín (nádoba s pískem, pozn. red.) padnul a ten komín letěl, spadnul dolu a tím tlakem, když byl ten kluk byl u toho, tenkrát mu to roztrhlo plíce. Roztrhnulo mu to plíce. Ten tlak se ještě stal... a on tam byl dole. A dostali jsme volno na to. Jako češi, dostali jsme na to volno.

  • „Jsem tam nešel do toho kesonu. A teď bylo proč. Bylo nás tam sedm. A voni říkali: ‚Hele, kde jsi byl?‘ A když jsme šli nahoru, tak jsem se mezi ty kluky vetřel a dostal jsem ještě stvrzenku. Potvrzení jsem žádný neměl od nějakýho mistra, ale dostal jsem. Podruhý jsem to udělal zas a potřetí to udělali tři nebo čtyři a teď to bylo poloprázdný. A teď byla vyšetřovačka, strašná. Teď nějakej kluk vyšel tam odtamtaď a povídá: ‚Člověče, velikej průser.‘ Já to udělal taky, ten taky. Asi tři nebo čtyři jsme byli, který jsme to udělali. A ten povídá: ‚Člověče, prej budem zavřený.‘ Tam byl nějakej Hajník a ten byl zavřenej skrz to. A já když jsem tohleto viděl, tak jsem si tam sehnal Dolmetsche (tlumočníka, pozn. red.), mezi klukama, českýho kluka, kterej znal i německy, a já povídám: ‚Hele, já jsem utek z práce. Musíme říct, že mně bylo zle, že jsem musel odejít, že tam zrovna mistr nebyl...‘ Ten vyplul. Mistra, toho v tej čtvrthodině vytáhli ven. A nás tam nechali samo sebou. ‚...a já že jsem vyplul ven, že mi bylo špatně a že už jsem nenastoupil.‘ A voni se tam spolu pořád dohadovali a ten mu to vysvětloval a ten Němec pořád nechtěl, nechtěl, až potom hodil ten potvrzenej lístek a povídá: ‚Raus!‘ Na mě, na nás, jako ven! Tak já nešel sedět, ale tamten kluk, to byl Hajník, ten šel. A víš, jaký voni měli na to tresty, když jsi nešel do práce? Malá kabina, beton, samej beton, a dole to bylo děravý. A v různejch intervalech tekla voda. Von tam byl tejden. Nebo deset dní docela. Tekla voda, von už byl unavenej, tak si sedl a tekla voda. Tak zase vstal a potom spal i ve vodě. Tekla pod ním voda. Povídá: ‚Já už bych nešel, já zkusil hrozně.‘ A dávali mu jenom chleba a vodu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hvožďany, 21.04.2010

    (audio)
    délka: 03:32:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válečný soud u Němců, to je kulka. To jsem si představoval

Fotografie Jana Šefla z dob prací v Norsku
Fotografie Jana Šefla z dob prací v Norsku
zdroj: Soukromý archiv

Jan Šefl se narodil 22. června 1922 v obci Hvožďany. Pocházel z rodiny válečného invalidy z první světové války. 6. listopadu 1942 nastoupil na nucené práce. Z Prahy ho nejdříve odeslali do Berlína a poté spolu s dalšími Čechy do Štětína. Tam nasazení chvíli pracovali v místních loděnicích, brzy ale byli převeleni na práce do Norska. Jan Šefl pracoval v Trondheimu na ponorkové základně a pak v Narviku, nejdříve se sbíječkou a poté v zásobovací sekci. Shodou šťastných náhod se vyhnul vojenskému soudu za to, že dal ruským zajatcům dva bochníky chleba. Na falešné potvrzení o těžce nemocném otci se mohl v roce 1943 na měsíc vrátit do Hvožďan. Zpátky do Norska už nikdy neodjel, do konce války se skrýval v rodné vsi. Po roce 1945 pracoval v nedalekém kamenolomu. Své zážitky z nasazení sepsal do publikace Za války v Norsku. Jan Šefl zemřel 17. září roku 2014.