„Začali vozit koncentrační tábory. Měli jsme příjem třeba třicet čtyřicet lidí denně. Američani je vozili. Vedle nás byla vojenská nemocnice a tu obsadila americká armáda. Oni nám je vždycky přivezli, interna byla hned u vrátnice, oni položili na zem deky, na ně naskládali ty lidi z toho transportu a my jsme si je nosili na internu. Oni byli tak strašně hubení, že by je byl člověk vzal do náručí sám. Tak kolem čtyřiceti pětačtyřiceti kilo měli. Ze začátku se jim dávaly jenom infuze, protože oni nemohli ani jíst. Byla tam taková mezinárodní směsice, Italové, Francouzi, Maďaři, prostě všechny možné národnosti. My jsme nebyli řečově vybavení, my jsme uměli jen pár slov německy.“
„Manžel byl politický vězeň, ale mě se to nedotklo. Zatkli ho v padesátém roce a v třiapadesátém se vrátil a teprve pak jsme se seznámili a vzali jsme se. Spiknutí proti republice. To byla taková skupinka lidí, kteří se normálně stýkali v garáži. No, a najednou toho jednoho zatkli, jestli ten měl nějakou protistátní činnost… A potom všichni, kteří do té garáže chodili, tak je všechny zatkli. Takže to byla veliká skupina. Někteří dostali dvacet roků, ti, kteří byli na špici. Karel (manžel – pozn. ed.) byl nějaká spojka, ten dostal tři roky. On byl evangelický duchovní. Vzali mu státní souhlas a byl trvalý, prakticky až do jeho smrti. On zemřel těsně po převratu v devadesátém roce. Ani se nedočkal rehabilitace, o tu jsem potom žádala já.“
„Tenkrát byla ještě doba, kdy absolutně nebyly antibiotika. Já jsem zažila první penicilin, který jsme dostali z americké posádky. Měli jsme tam mladého hocha, který měl zánět srdeční nitroblány. Ten by byl odepsaný, nebýt toho penicilinu. Náš lékař kontaktoval americké lékaře a oni nám dali první penicilin. Potom byl přísně obhospodařovaný, chodily jsme (zdravotní sestry – pozn. ed.) ho fasovat k jednomu primáři. Někdy jsme říkaly: ‚Pane primáři, přidejte nám jednu skleničku!‘ A on říkal: ‚Že tam máte nějakého milého?‘ A my jsme říkaly: ‚No jo, máme tam takovýho mladýho kluka.‘ A on řekl: ‚No, tak dobře,‘ a dal nám o skleničku víc. My jsme byly vždycky šťastné. A ten náš doktor Vrzala vždycky říkal: ‚Děvčata, jděte tam samy. Protože mně dá jen to, co nám patří a vám dá vždycky o jednu skleničku víc.‘“
Marie Hrbková se narodila v srpnu roku 1922 v Praze jako Marie Jandová. Byla nejstarší ze tří dětí. V pěti letech se přestěhovala s celou rodinou na malé hospodářství ve vesnici Kanice na Domažlicku, kde prožila dětství a mládí. Pamatuje na mobilizaci a evakuaci po mnichovské dohodě v roce 1938. V 18 letech se vrátila zpět do Prahy studovat dvouletou zdravotní školu. Po dokončení školy pracovala po zbytek života jako zdravotní sestra. V Praze zažila heydrichiádu a konec války. Zhruba v 18 letech konvertovala k evangelické církvi, předtím byla katoličkou. Po osvobození republiky se na několik let přestěhovala do Plzně. V tamější nemocnici se starala o navrátivší se vězně z koncentračních táborů. Od Američanů fasovali léky, poprvé se zde setkala například s penicilinem. V roce 1950 se provdala a odešla za manželem do Prahy. Manžel Jaroslav Kvaček bojoval na západní frontě jako letec. Po převzetí moci komunisty kupodivu neměl žádné politické problémy. Díky přátelství s generálním ředitelem ruzyňského letiště pracoval jako jeho zástupce. Paní Marie s ním měla syna Pavla. Po sedmi letech manželství ji muž opustil a zůstala se synem sama. Podruhé se provdala v roce 1960. Druhého muže, Karla Hrbka, věznili komunisté mezi roky 1950 a 1953 ve vykonstruovaném procesu pro podvracení republiky. Až do roku 1950 působil jako evangelický farář. Po návratu z vězení už neměl státní souhlas k výkonu povolání duchovního a po zbytek života pracoval v dělnických profesích, hlavně jako řidič. Manželé se přátelili s Helenou Klímovou, manželkou Ivana Klímy, která jim během normalizace dodávala samizdatovou literaturu. Přátelili se i s evangelickým farářem Milošem Rajchrtem. V roce 1970 paní Marii při automobilové nehodě tragicky zahynul syn Pavel. Manžel Karel Hrbek zemřel v roce 1990. V tom samém roce byl rehabilitován v plném rozsahu. Zemřela v červenci roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
