Václav Jakeš

* 1923  †︎ 2014

  • „Mohli mě tam vidět ti esenbáci, lidi tam moc nechodili, ale esenbáci tam chodili hlídat. No a když bylo toho devátýho října, tak tam ke mně přišel Jenda Jakšů a řiká: ,Hele, jsou tady nějaký auta, motorky, tak si dej pozor.‘ Tak jsem dával pozor, ale teď jsem uviděl, jak tam jde člověk. Ten šel po mezi, ale tam žádná pěšina nebyla, měl takovou rádiovku, a když jsem ho zahlíd a on zahlídl asi mě, když jsem tak vystoupil, tak on udělal takhle rukou (mávl do strany, pozn. ed.). Asi ukazoval cosi vedle, to já nevěděl, že tam je někdo, ale tam jich bylo přes dvacet s těma samopalama, ti po mně potom stříleli. Tak já už jsem na nic nečekal, když jsem viděl toho člověka, jak dává znamení, a už jsem utíkal. Ale oni už jak jsem začal utíkat z toho lesa, tak po mně začali šít, střílet. ... Ale to střleli jen tak pro výstrahu. Já jsem asi dvakrát nebo třikrát upad, ale zase jsem utíkal a pak jsem byl za tím vrškem, už na mě neviděli, tak jsem utíkal až na ty louky, tak ti esenbáci už tam dorazili. Ještě bych tam našel patrony, kdybych to chtěl hledat, protože já viděl ty patrony, jak se zarývaj do země. Já jsem běžel mezi těma patronama. ... Tak jsem utíkal po té cestě k Porešínu a oni si mysleli, že jsem utíkal do toho lesa. Potom já jsem se jim schoval, protože tam bylo roští, a oni se táhli k tomu lesu, ale tam já už nebyl. Já jsem šel k tomu Porešínu, okolo Dobrý Vody, tam byly samoty, a přišel jsem do lesa a teď jsem nevěděl, kde jsem, protože jsem tam byl prvně. ... Jak se ty cesty rozdvojovaly, tak jsem uviděl, že na stromě je šipka. ... Tipněte si, kde jsem byl - bylo tam napsáno ,Oroduj za nás‘ na tý šipce, tak jsem se dal, kam mi ta šipka ukazovala. Já jsem si říkal, asi se za mě maminka modlí doma. Přišel jsem k tomu kamarádovi Kořánkovi. Ten vzal petrolej a polil mi nohy, aby mě nenašli, kdyby za mnou šli psi. Tak jsme šli k těm Peckům, kde já jsem se potom schovával.“

  • „Já jsem věděl, jak to (estébáci, poz. ed.) dělají, tak jsem si myslel, že na mě vyrobí ty důkazy. Měli na mě spadeno taky proto, že jsme tam byli jediní kulaci ve vsi a že maminka měla bratra, kterej byl u Ligy proti bolševismu. A já jsem měl už tenkrát tušení, že na ty kluky musí něco mít, na toho Řezáče (člen odbojové skupiny Černý lev 777, pozn. ed.). Myslím, že by mě do toho s nima pěkně zkoupali. Možná, že to za mě odnesl Šíma, ten se taky ničeho nezúčastňoval, ten je tam akorát dovez na motorce. To házení tím granátem a jeden tam čekal se samopalem… ale to Šíma nebyl. Ten je tam akorát dovez na motorce a pak zpátky. A popravili ho, toho Šímu… Naši to museli ohlásit, že jsem se ztratil. Tak to ohlásili. Já jsem si ještě ten den nechal spravit zub a pak už jsem domů nešel. A tam jsem potkal holku z Branišovic a ta jim asi řekla, že tam se mnou byla. Oni věděli, že jsem někde tady blízko, že musím být někde tady. Blízko Branišovic. Ale to už jsem domů nechodil, to už jsem spal v lesích. Tam byla paseka, tam jsem dal stromky a udělal jsem si takový přístřeší. Tam jsem si natahal otavu, tam se síkly ještě otavy tenkrát. V tom jsem spal.“ (Tazatel) „Jak dlouho jste spal tímto způsobem?“ - „To nebylo stejný najednou, taky jsem byl třeba u Šimáka v Porešíně, taky ho pak udali za to. Oni mě tam někteří lidé viděli a nic neříkali. Já vím, že jedna paní Komárková, taková stará paní, oni tam něco dělali s bramborama, měli tam dobytek puštěnej a ona na mě křičela: ,Vendo, odežeň mi tu krávu!‘Čili mě poznala. Tak jsem jí to odehnal. To se člověk nemusel některejch těch lidí bát.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Příbram, 10.04.2008

    (audio)
    délka: 03:10:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a dějiny totalitních režimů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přečkat ve stodole, než to praskne

Václav Jakeš
Václav Jakeš
zdroj: Archiv pamětníka

Václav Jakeš se narodil roku 1924 do selské rodiny v Branišovicích u Milevska. Vystudoval hospodářskou školu a začal pracovat na rodinném statku. Jako „kulak“ a předseda místní organizace katolické mládeže nesouhlasil s vývojem po únoru 1948. Od dětství se přátelil s podobně naladěnými mladíky Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou, kteří po únoru založili odbojovou organizaci Černý lev 777. Její příslušníci krom jiného dvakrát zaútočili výbušninami na sekretariáty KSČ v Sedlčanech a v Milevsku. O činnosti svých přátel a sousedů Václav věděl, účast na jakýchkoliv konkrétních aktivitách zmíněné skupiny ale popírá. Přesto byl na základě svědectví později zadržených osob a příslušníků StB obviněn z rozvracení republiky a pokusu o vraždu. Při pokusu o překročení hranice na západ padl v roce 1949 do rukou Státní bezpečnosti jeho bratr Alois. Při výslechu mimo jiné uvedl, že se Václav stýká s lidmi napojenými na agenty ze zahraničí. Zanedlouho byl Václav Jakeš zadržen a nucen ke spolupráci. Několikrát se s příslušníky StB sešel v lesích za Branišovicemi, kde byl úkolován. Namísto udávání svých kamarádů se ale rozhodl pro přechod do ilegality. Od července 1951 se ozbrojen skrýval v lesích i u přátel z Černého lva. StB mu však stále byla v patách a v říjnu 1951 podnikla na Jakeše zátah u vsi Porešín. S velikým štěstím a díky znalosti terénu se mu podařilo pod palbou samopalů utéci z obklíčení. Přítel Kořánek z Kovářova mu našel nový úkryt u rodiny Peckovy, obývající hospodářství na okraji malé vísky Zadní Chlum. Zatímco příslušníci Černého lva byli v létě roku 1954 pozatýkáni a odsouzeni k hrdelním trestům, Václav Jakeš na statku u Pecků zůstal až do roku 1966, kdy ho vypátrala sestra a přesvědčila ho, aby se přihlásil na úřadech. Následovalo zatčení a pobyt ve vazební věznici v Českých Budějovicích. Po pěti měsících byl zproštěn všech obvinění a propuštěn na svobodu. Žil v Plzni a v Praze, živil se jako dělník. Rehabilitace se dočkal v roce 1994. Václav Jakeš zemřel v roce 2014.