Ivan Jirous

* 1944  †︎ 2011

  • „Já byl (v roce 1989 - pozn. ed.) zrovna v kriminále - prozatím naposled teda - za petici Tak dost, kterou jsme sepsali s Jiřím Tichým. Podepsaly ji asi tři stovky lidí. My jsme ručili za ty podpisy… Vzniklo to pod dojmem smrti Pavla Wonky. Já jsem přijel do Prahy, Jiří na mě čekal v hotelu Kriváň, kam jsme chodili. Jsme říkali: ,Co budem dělat?‘ Já jsem říkal: ‚Něco udělat musíme!‘ Tak jsme sepsali tu petici Tak dost, kde jsme jim (komunistům – pozn. ed.) sčítli jejich zločiny, kolik popravili lidí, kolik zahubili a ,teď jste zabili Pavla Wonku! Tak dost!‘ Žádali jsme propuštění politických vězňů, reformu trestního práva a já nevím co všechno. Poslali jsme to vládě, parlamentu, asi pěti institucím. Odeslali jsme to schválně 21. srpna 1988. No a pak nás zašili, já jsem dostal takovou pěknou porci rok a půl. Takže já, když nastal takzvanej převrat, já tomu říkám ,Velký listopad‘, tak já jsem byl v kriminále.“

  • „… Je smutný teď říkat, že jsme si to všechno představovali jinak. Netušili jsme, že vláda peněz je mocnější než vláda bolševiků. Takhle, já jsem svobodnej furt. Já jsem sral na bolševiky a seru na tyhledy zmrdy z ODS nebo ČSSD. Je mi úplně u prdele, jak zpívá moje milá Dáša Vokatá (notuje, pozn. ed.): ,Je mi celkem jedno, kdo mi vládne, jaký režim. Já v posteli ležím a s každým jsem zajedno. Různé vlády byly tu, všechny padly jak podťaté, na pařezu v úkrytu, počkám si na časy zlaté.‘ Já už jsem to říkal do mnoha rozhovorů: zásadní chyba, kterou jsme udělali, že se neudělalo cosi na způsob norimberského procesu. Pověsit dvanáct těch největších zrůd, padesáti, šedesáti dát doživotí nebo dvacítku a každýmu, kdo byl ve funkci od okresního tajemníka vejš, nadosmrti vzít občanský práva, nesmět volit. Podnikat, podnikej si, když chceš. To jsme neudělali, to je pozdní lítost, dneska se s tím nedá nic dělat. Já mám několik přátel mezi řadovejma komunistama, který z toho nikdy nic neměli, který akorát platili desátky. Vážim si jich, protože zůstali ve straně, mají z toho pořád hovno… Ale ty stvůry, který ten aparát ovládaly… Jak říkám, teď už je to pozdní lítost. To heslo ‚Nejsme jako oni‘… Měli jsme bejt jako oni. Ale jak říkám, to je pozdní lítost.“

  • „Když mě zavřeli předposledně do Valdic na tři a půl roku, tak jsem se jim smál. Já jsem říkal: ‚Já to stejně neodsedim.‘ A oni říkali: ,Co, jak?‘ ,No poněvadž ten váš režim se hroutí, to nepřežije.‘ Já jsem věděl bezpečně, že se to kácí. Nechci říct, že jsem prorok, ale mám naprosto jasnou politickou intuici. To byla taky výhoda, tři a půl roku (půl roku ve vazbě, tři roky ve Valdicích) ve Valdicích, žádná slast to nebyla… No a poněvadž jsem počítal, že ten režim prdne a že budu sedět jenom rok a půl, tak jsem byl úplně v klidu a po roce a půl, když jsem zjistil, že to neprdlo, tak už mi zbejval jenom rok a půl a to už je taky sranda… Jak říkáme v kriminále, nejhorší je prvních pět let. Ale jak někdo říkal, že s tím nepočítal, já jsem s tím naprosto jasně počítal, že se s veškerými přáteli, kteří emigrovali nebo byli nuceni emigrovat, ještě uvidím. Mně to bylo úplně jasný!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ???, 01.10.2009

    (audio)
    délka: 10:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když nastal takzvanej převrat, já tomu říkám Velký listopad, tak jsem byl v kriminále

Ivan Jirous
Ivan Jirous
zdroj: Pamět národa - Archiv

Ivan Martin Jirous, řečený Magor se narodil 23. září 1944 v Humpolci. V letech 1963-1969 studoval kunsthistorii na Filozofické fakultě UK, následně začal pracovat ve čtrnáctideníku Výtvarná práce. Koncem 60. let se nadchl pro rockovou hudbu, rozpoznal, že se zrodila nová oblast umění, nový způsob uměleckého vyjádření. Nejdřív začal spolupracovat s hudební skupinou The Primitives Group, roku 1969 se stal (nehrajícím) vedoucím legendárních The Plastic People of the Universe (PPU). To už bylo po sovětské okupaci Československa a KSČ měla brzy zahájit čistky. V roce 1971 byl zakázán časopis Výtvarná práce, Jirous se od té doby živil v dělnických zaměstnáních. Roku 1973 šel poprvé do vězení: v pražské hospodě zazpíval s kamarády sokolskou píseň, v níž nápěv „žeňte Prusy z Prahy“ vyměnili za aktuální „žeňte Rusy vrahy“. Přitom se nepohodl s jakýmsi agresivním opilcem, z něhož se vyklubal agent Státní bezpečnosti. Příhoda skončila u soudu, kde dostal Ivan Jirous dvanáctiměsíční trest. Rockové kapely musely na počátku normalizace projít politickou kontrolou a získat tzv. přehrávky, bez nichž nesměly veřejně vystupovat. PPU se odmítli přizpůsobit, glejt nedostali - a byli nuceni „odejít do podzemí“. V první polovině  70. let uspořádal Ivan Jirous řadu ilegálních koncertů a „I. festival druhé kultury v ČSSR“. V roce 1975 vydal v samizdatu svou první básnickou sbírku Magorův ranní zpěv. Roku 1976 se konal v Bojanovicích opět nepovolený II. festival druhé kultury. Po něm byli zatčeni členové PPU a mnozí další undergroundoví hudebníci. V září 1976 stál Ivan Martin Jirous před soudem spolu s Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem. Jeho kulturní aktivity mu vynesly osmnáct měsíců vězení. Na podporu undergroundu se tehdy vůbec poprvé sjednotily různorodé opoziční skupiny, což předznamenalo vznik Charty 77. Ivan Jirous ji podepsal ihned po propuštění z kriminálu. Po pouhých 37 dnech svobody byl znovu zatčen, obviněn z pobuřování a odsouzen na osm měsíců za výtržnictví. Odvolal se a výsledkem bylo, že dostal ještě o deset měsíců vězení více. Po propuštění v dubnu 1979 se znovu zapojil do neoficiálního kulturního života, publikoval řadu textů v samizdatu, napsal i podstatnou část prózy Pravdivý příběh Plastic People. Na podzim roku 1981 ho policie zatkla kvůli vydávání samizdatového časopisu VOKNO a za mříže šel na tři a půl roku. Trest si odbýval ve Valdicích, kde také vznikla jeho sbírka Magorovy labutí písně, která patří k nejsilnějším dílům novodobé české poezie. Ani po propuštění Jirousův zápas s režimem neskončil. V březnu 1989 byl odsouzen k šestnácti měsícům vězení kvůli petici „Tak dost!“, odsuzující zločiny komunismu v 50. letech a zavraždění disidenta Pavla Wonky. Až 25. listopadu 1989 mu prezident republiky zbytek trestu prominul. Vedle zmíněných textů vydal Ivan Martin Jirous řadu básnických sbírek, knižně vyšly jeho publicistické texty, eseje i dopisy. Za sbírku Magorovy labutí písně získal Cenu Toma Stopparda, v anketě Lidových novin vyhrál dvakrát cenu Kniha roku. V roce 2006 mu byla za celoživotní dílo udělena Cena Jaroslava Seiferta. Zemřel 9.listopadu 2011 v Praze.