Vojen Syrovátka

* 1940

  • „Když jsem maturoval v roce 1960, tak jsem šel na osobní oddělení a požádal, aby mi napsali doporučení k přihlášce na vysokou školu. Tehdy bez doporučení školy nebo podniku nešlo podat přihlášku. Oni to odmítli a řekli, že mysleli, že půjdu na techniku. To by podpořili, ale teologii ne. Já říkal, že tam chci jít stejně. Oni říkali: ‚Hele, když ti nedáme doporučení, stejně se tam nedostaneš. Ale jestli přihlášku podáš bez doporučení, tak se to stejně dozvíme a vyhodíme tvou mámu z práce.‘ A to maminka měla do důchodu asi půl druhého roku. Tak jsem si o nich říkal něco neslušného, co nebudu opakovat. A říkal jsem si, že bych to neudělal a že stejně jednou budu muset na základní vojenskou službu. Tak jsem šel na vojnu.“

  • „Někdo se stal politickým vězněm, tak se s jeho rodinou nakládalo tím způsobem, že ji buď vystěhovali úplně někam jinam, do vsi nebo do pohraničí, protože vznikající velký aparát ministerstva vnitra potřeboval mnoho bytů. Takovým způsobem je získávali. Nebo když byl byt větší, tak ho rozdělili a rodina politického vězně dostala část a do druhé přišel nějaký zaměstnanec ministerstva vnitra. To byl náš případ. My jsme bydleli v Dejvicích ve čtyřpokojovém bytě, byla tam kuchyň s pokojem pro služku. Nechali nám dva pokoje, do druhých se nastěhovala jedna estébácká rodina, po čase druhá. S těmi druhými jsme vycházeli docela dobře. Měli jsme odlišné názory. Já s maminkou jsme si před nimi zvláště v době, kdy byl tatínek ve vězení, dávali pozor na pusu, ale jinak to soužití bylo normální. Maminka neměla potřebu do soužití vnášet nenávist. Když se otec vrátil z vězení, estébák, ten druhý, si musel dodělávat střední školu. Měl ohromné problémy s matematikou. Takže můj otec ho doučoval matematiku. Přitom se netajil se svými názory. Ale ten estébák si ho natolik vážil, že když po letech tatínek umřel, tak mu přišel na pohřeb.“

  • „Dílna, ve které jsem pracoval, to byli skoro všechno bývalí živnostníci nebo tovaryši u bývalých živnostníků, kteří byli donuceni k tomu, že museli být v závislém postavení v dílně, ačkoli všichni měli sen, že se jednou osamostatní a budou jako živnostníci pracovat sami pro sebe. Vzpomínám si na příhodu, kdy jeden z řemeslníků se hodně opil. Oni často pili. To už bylo po smrti Stalina a Gottwalda, ale stále tam na zdi visely jejich obrázky. Oni těm obrázkům říkali ‚mrtvolky‘. Ten člověk, který se opil, pozvedl zrak, uviděl mrtvolky a zmocnil se ho amok. Protože ty mrtvolky pro něj byly symbolem jeho neštěstí. On si už nakoupil nářadí, chystal se, že si pořídí živnost, a oni mu to zatrhli. Takže házel po mrtvolkách kladivem a piksle s lakem. To bylo docela dobré vystoupení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.02.2017

    (audio)
    délka: 02:13:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 15.02.2017

    (audio)
    délka: 01:48:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Podepsal jsem Chartu 77 a církev se na mě dívala jako na škůdce

Vojen Syrovátka, polovina 50. let
Vojen Syrovátka, polovina 50. let
zdroj: archiv pamětníka

Vojen Syrovátka se narodil 8. března 1940 v Praze. Jeho otec Václav Syrovátka byl aktivním členem protifašistického odboje a po roce 1948 se zapojil do akcí zaměřených proti komunistickému režimu. Za to byl odsouzen a jako politický vězeň strávil v různých pracovních táborech a věznicích čtrnáct let. Dospívající Vojen absenci otce v rodině silně cítil. Pomohlo mu, že v šestnácti letech začal chodit do evangelického sboru v Praze-Dejvicích. Našel tam přátele a víra ho začala zajímat. Vyučil se elektromontérem. Při práci vystudoval večerní gymnázium a poté byl přijat na Evangelickou bohosloveckou fakultu Univerzity Karlovy. Stálo ho to velké úsilí, protože mu na pracovišti coby synovi politického vězně čtyři roky odmítali dát ke studiu doporučení, což bylo za socialismu pro přijetí na vysokou školu nezbytnou podmínkou. V sedmdesátých letech působil jako farář v Rumburku a dalších okresech bývalých Sudet. Podepsal Chartu 77, stýkal se s disidenty. Byl často vyslýchán Státní bezpečností. Po roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Rumburku. Pracoval v dozorčí radě Diakonie a zasloužil se o vybudování střediska pro seniory ve Dvoře Králové. Stal se jednou z nejuznávanějších osobností Českobratrské církve evangelické. Od roku 2010 působí jako farář ve Vilémově.