Josef Černohorský

„Můj případ začal... Já si myslím, že čekali, až mi bude 18 let. To mi bylo v tom třiapadesátým roce. A za měsíc nato – 1. června byla měnová reforma. Já jsem se té věci téměř nezúčastnil. Já jsem byl ve Škodovce. A přišel jsem normálně z práce domů. A bydlete u náměstí (náměstí Republiky v Plzni – pozn. ed.), když se tam dějou takový věci (plzeňské povstání v červnu 1953– pozn. ed.). No tak jsem tam šel, ale až asi v pět hodin. A viděli jsme tam... To už bylo po všem, jenom tam byly takový dozvuky. Přijeli tam vojáci, kteří když hráli hymnu, tak se postavili a taky stáli. A ti neudělali nic. Tak proto přijeli z Prahy milicionáři a pozvali tady péesáky i z hranic a ti se potom o to postarali. A tam docházelo k tomu, udělali takový (zátah) a vojáci postupovali a vždycky, kdo zůstal v těch kruhách, tak ty sbírali. A my jsme v podstatě přišli domů, všechno dobrý, ale druhej den v práci mě zavolali a začalo toto. Tak tam mě pozvali milicionáři, ti mi hned tam zmlátili a říkali: ‚No, my ti dáme. Kdybys měl všechny prezidenty, my tě umlátíme.‘ A tak mi tahali. Pak přestali. Já jsem jim řekl: ‚Tak tohleto, to už znám z televize,‘ nebo z filmu, tenkrát nebyla televize. Tak on mě přestal mlátit a odvedli mi na ředitelství, kde slyšeli Černohorský, hned to sebrali a vezli mi na Bory, kam mi teda zavřeli. Bylo nás tam víc. A z toho je vidět, že to měli naplánovaný, že mě zavřou.“

Tazatel: „Pane Černohorský, já bych se ještě zeptala, vašeho tatínka tedy zavřeli už v roce 1948, nebo 1950?“ – „1950.“ Tazatel: „A jak dlouho byl zavřený?“ – „No deset let. Bylo to teda necelých deset let, ale bylo to tak nějak.“ Tazatel: „A to bylo za nějakou špionáž? Nebo za co? Co mu jako přišili?“ – „Nu špionáž to byla právě, že to dělali (důstojníci). Můj otec byl podplukovník. A to tenkrát nějak vymysleli, že tam byl ten generál, dneska generál, tenkrát byl majorem, Sedláček, a nějakej, jak on se jmenoval, to je jedno (Tyr, Nový – pozn. ed.). Čtyři a ještě s nima byl nějaký důstojník. Jeden dostal trest smrti, toho popravili – Kučera. A ostatní byly (dlouhé) tresty. Všechno to bylo vymyšlený, všechno to bylo vykonstruovaný.“

„A hned nás rozdali a hned druhej den (po příjezdu do tábora Barbora na Jáchymovsku – pozn. ed.) už jsme fárali. Bez jakéhokoliv (návodu), co se dělá, jsme fárali dolů. Já jsem fáral na čtvrtým patře, to bylo asi 400 metrů pod zemí. Nu a dělali jsme odbíhače. Odbíhač – to byl člověk, kterej tlačil vozejky, svezli vozejky dolů, vozejky tlačil od toho (šachty) až na to dílo, to bylo třeba dva kilometry daleko. Nu a zase plný vozejky se svážely po koleji k tej šachtě. A tak jsem tam strávil rok. A teďka takhle, jak to tam vypadalo. Většina lidí nás byla... Strava byla rozdělená na čtyři stupně – první, druhej, třetí, čtvrtej. My jsme měli třetí, to byla ta stoprocentní, protože jsme běhali na to (dílo). Tak to jsme měli čtyři knedlíky nebo tři knedlíky, ale k tomu bylo ... to bylo všechno, nebylo pojmenování pro to, co to bylo.“

Tazatel: „Můžu se ještě zeptat, teď je výročí vlastně roku 1989, tak my se ptáme, jak jste prožíval vlastně rok 1989, když byla ta revoluce? Co jste si o tom myslel? A jestli jste třeba někam šel?“ – „Tak ze začátku jsme si mysleli, že to dopadne jako v tom 1968. Protože v šedesátým osmým roce ty původní (události) vypadaly dobře, ale pak se to všechno za několik měsíců otočilo. Tak jsme mysleli, že takhle to dopadne, tak jsme do toho moc (nešli). Ale za několik dní se to zvětšilo a pak už jako někteří lidi šli. V Praze to bylo (demonstrace), tak se to trošku jako (rozjelo). A bylo to naše, pak už jsme do toho šli.“ Tazatel: „A taky jste tady v Plzni někam chodil?“ – „Já jsem byl tady, na náměstí jsme chodili. Ale pak už to bylo jasný.“