Pavel Oliva

* 1923  †︎ 2021

  • „Plán byl, když dostáváte ty balíčky, odevzdat jednu třetinu, zbydou vám dvě třetiny, a když balíček nedostanete měsíc, budete na tom stejně jako ti, co žádné balíčky nedostávají. A z toho, co dáte a co dají ostatní, dostanete pak určitý příděl. Takže jsme se tam dělili o jídlo, což bylo dobré. Strava byla zcela nedostatečná, spousta lidí tam umírala. Dělala se tam asi po třech měsících akce, kdo nemůže pracovat, ať se přihlásí. Přihlásilo se asi dvě stě lidí, možná víc, a ti odjeli transportem. Samozřejmě byli zlikvidováni.“

  • „Tam byla velmi mazlavá půda v té osvětimské oblasti. Když pršelo, bylo strašně bláta, takže se to tam primitivně dláždilo, dávaly se tam kameny. Samozřejmě kameny se mohly přivést nějakým náklaďákem, ale to by bylo příliš jednoduché, tak to za dohledu esesáků nosili vězni. Když se esesákovi zdálo, že kámen není dost velkej, tak toho vězně zmlátil a musel si vzít větší a tak dále. Když tato akce skončila, byli jsme rozděleni na takzvaná komanda. Já jsem měl určité štěstí, dostal jsem se do komanda, které se nazývalo Kanalreiniger – čistič kanálů.“

  • „Ten tábor byl těsně u té fabriky. Když byl ohlášen letecký poplach, tak Němci zamlžovali ten prostor, aby ztížili identifikaci pro ty vrhače bomb. Zamlžili nejen továrnu, ale i náš lágr. Když byl nálet na továrnu, co se stalo, než jsme tam přijeli, a několikrát za našeho pobytu, tak ty bomby padaly do našeho tábora a zase to zabilo pár vězňů. My jsme vůbec nesměli jít do krytu, ke konci nás začali vodit do nějakého takového tunelu, ale to bylo jen asi dvakrát. Jinak jsme si lehali na podlahu a na hlavu si dávali plechové misky od jídla, jako by to byly helmy. To právě krásně vykreslil Kantor v té své knize.“ (Svědectví, Alfred Kantor, nakl. TeMi CZ v roce 2007, pozn. ed.)

  • „Já jsem poprvé zjistil ke svému údivu, že vlak jede přes Stromovku, já jsem nikdy tuto trať do severních Čech neznal. Vím, že jsme si zpívali ,Praha je krásná, když se den rozednívá‘. Měli jsme náladu celkem dobrou, ne nijak pochmurnou. Byli jsme většinou mladí lidé. Nějak jsme se domnívali, že jedeme pracovat a nebude to nic tak strašného. Bylo nás tisíc a z toho tisíce, jak jsem zjistil z Terezínské knihy, přežilo asi snad jenom tři sta.“-- „Mohl byste krátce zanotovat melodii té písně?“ -- „Já mám špatný hudební sluch, tak… (zpívá): Praha je krásná - když se den rozednívá - za nocí, když se stmívá nad Vltavou - je stejně krásná za noci plné stínů - ukrytá do jasmínu - tmou modravou. Až jaro přijde a zima odletí… My jsme si představovali, že snad do jara budeme zpátky.“

  • „Po cestě samozřejmě řada lidí zahynula, protože když nemohli pochodovat, tak je esesáci zastřelili a naložili je na ten vůz a na nejbližším místě, kde jsme zastavili, byli pohřbeni.“

  • „To byl téměř konec světa. Tam nás nahnali do těch baráků, to byly vlastně koňské stáje, na těch dřevěných ostěních zevnitř byly ještě kovové kruhy, kde měl být přivázán ten kůň. Místo toho tam byly tříposchoďové kavalce, takové primitivnější, skladnější než v Terezíně. Tady to byly palandy, kam se natlačilo i pět lidí, jeden na druhého. Ale pět nás tam na jedné posteli nebylo, takový stav nikdy nenastal, počet vězňů nebyl nikdy úplný, byli jsme tam tak tři, někdy i čtyři. Pamatuji si, že jsme se - když byla zima - přikryli i dvěma dekami, dva jsme se k sobě přimáčkli, abychom se trochu o sebe zahřáli.“

  • „Já jsem jezdíval jako delegát akademie, když jsem po návratu dal zprávu, tak na mě sekretářka kabinetu volala: ,Pane profesore, ještě tu fízlárnu musíte udělat!‘ To znamenalo, že musím ještě dopsat, s kým jsem se setkal, tedy ne se všemi, ale s kým zajímavým jsem se setkal. Vždycky jsem uvedl, že jsem se setkal s některými těmi kolegy, kteří přijeli z Maďarska, Polska, ale také samozřejmě z Belgie, Francie, Velké Británie, a uvedl jsem třeba i jejich jména. Tak to byla ta fízlárna. Ale o tom, že jsem se tam setkal například s Františkem Grausem (emigrant, historik - pozn. ed.) nebo jsem setkával s Antonínem Šnejdárkem (emigrant, historik, synovec prvorepublikového generála Snejdárka - pozn. ed.), to bylo v Paříži nebo Bruselu, tak to jsem tam samozřejmě neuváděl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.09.2009

    (audio)
    délka: 03:45:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
  • 2

    Praha, Hroznová ul., 04.02.2015

    (audio)
    délka: 02:06:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 10.11.2016

    (audio)
    délka: 02:01:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Historia magistra vitae - historie je učitelkou života! Krásné rčení, ale nefunguje

Pavel Oliva v roce 1946
Pavel Oliva v roce 1946
zdroj: archiv pamětníka, sbírka Post Bellum

Pavel Oliva se narodil 23. listopadu 1923 v pražské (Karlín) židovské rodině, původně se jmenoval Ohrenstein. Jméno si změnil po válce (oliva je v Řecku se vyskytující dřevina, symbol blahodárného oleje, symbolizuje vítězství). V 18 letech dostal příkaz od okupačních úřadů, aby nastoupil do transportu, dostal se v prosinci roku 1941 do tzv. AK (Aufbaukommando) II, jedné z prvních židovských skupin, která připravovala terezínské ghetto pro příjezd tisíců Židů. Vypráví, že ve vlaku si mladí lidé zpívali, mysleli si, že jedou na práci nebo na brigádu a do jara budou doma. V Terezíně byl přidělen k tzv. menážní službě (Menagedienst), dohlížel na hladký průběh vydávání jídla. V prosinci 1943 byl odvezen s asi dalšími 2500 Židy do Osvětimi-Birkenau a určen ke komandu Kanalreiniger - čističů kanálů. Odpadní potrubí bylo hodně úzké, aby věznitelé zabránili útěkům, ale proto se odpad často zanášel. Na podzim 1944 prošel selekcí do pracovních transportů do říše, byl určen do lágru u vybombardované továrny na výrobu syntetického benzinu z uhlí - Schwarzheide, tam také zažil pochod smrti do Varnsdorfu a Litoměřic, přišel až do Terezína, kde se ho ujal Červený kříž. Už během věznění byl svým přítelem přesvědčen o komunistické ideologii jako o možném budoucím uspořádání světa. Po válce pak vstoupil do KSČ, vystudoval klasickou filologii a věnoval se dějinám starověkého Řecka. Stal se postupem doby univerzitním profesorem a světoznámým odborníkem na antické Řecko. V 50. letech sledoval se zděšením politické procesy, s komunistickou ideologií se definitivně rozešel, jak říká, v roce 1956 po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, stranickou legitimaci si však ponechal. V roce 1983 emigroval jeho syn Ivan Oliva do západního Německa. Přesto mohl Pavel Oliva dál cestovat do zahraničí, pravděpodobně nejen proto, že byl jediným skutečným odborníkem na starověké dějiny, ale také, že se za něj zaručil jeho kolega z Historického ústavu, který měl „vlivného“ bratra. Profesor Pavel Oliva zemřel 5. března roku 2021 ve věku 98 let.