Klára Vacková

"Člověk neví, kam patří. Jednou mně došla občanka na policii mi sdělili, že jsem vlastně cizinka, protože jsem se narodila v Užhorodě a že mi nemohou občanku vydat hned, že požádají v Brně, kde je registr cizinců, takže jsem chodila s nějakým papírem dost dlouho. Vydali mi občanku a přidělili mi slovenskou národnost. Řekli, že by chtěli za českou padesátikačku, tak jsem řekla, ať to nechají být. Já se cítím být Češkou, ale když jsem v Maďarsku, tak se cítím být Maďarkou. Já si myslím, že skoro každý je tady přistěhovalec. Původních Ústečáků tady znám minimum. Každý, koho se zeptám, odkud pocházíš, tak je odněkud odjinud. Ty mladší už to nesledujou, to sleduju třeba já, ale naše vnoučata už třeba ne. Oni se tady narodili a tady se cítí doma, i když já se cítím tady taky doma. My jsme se sem přistěhovali - školní rok 1950/51."

"Potom v tom roce 1945/1946 někdo řekl mamince, že Rusové zavřou hranici. Maminka to nějak zařídila, v rodině byla maminka ten, kdo organizoval. Požádala o přeložení na místo Ruský Hrabovec, to byl úplně nejvýchodnější cíp /Československé/ republiky, takže my jsme se tam stěhovali. A snad během jednoho dne nebo dvou hranici zavřeli. Ve škole jsme se učili rusínsky, ale to taky nebyla ta řeč, kterou jsme my mluvili. Každá vesnice měla své specifikum řeči. Tam jste poznal, odkud z které vesnice kdo je, podle toho, jak mluvil. Ten Ruský Hrabovec se dost shodoval. Ale my jsme třeba Rusům nerozuměli."

"V padesátých letech si Sověti vymysleli, že sem /na Slovensko/ chtěli vnutit pravoslaví. A protože otec byl kněz a jeho bratr byl kněz a otec byl katolík, to byl jeho jediný smysl života. Teď začalo, v tom padesátým prvním asi, to přemlouvání. Přijeli k nám autem. Mně to rodina nevysvětlovala, ale cítila jsem, že se něco špatnýho děje. A přijeli večer a přivezli pití, pánové v oblecích a celou noc s tátou jako a…vypadalo to, že jsou veselí, ale viděla jsem napětí v rodině. A takhle to pokračovalo několikrát, aby otec podepsal, že přechází na pravoslavnou církev. Chtěli, aby zanikla katolická. Můj otec by to asi bejval nepřežil. On s nima pil, seděl, hodoval, smál se, ale nepodepsal. No a když jim došla trpělivost, tak jednou přijeli a odvezli ho. Odvezli ho a my jsme nevěděli, kde je."

„Otec byl řeckokatolický kněz a maminka učitelka. Z maminčiny strany rodiče byli, děda byl Maďar a babička byla Němka. Tenhleten děda byl starostou města /Užhorod/ za první republiky; a z druhý strany to byla kněžská rodina řeckokatolíků a ti byli Rusíni. Jak se jmenuje ta vesnice, odkud pocházel děda…to je to hned vedle Užhorodu. Tatínek studoval bohosloveckou fakultu a na tablu si vyhlídl moji maminku. Otec byl Rusín, ale v rodině u mýho otce se mluvilo maďarsky. Prostě ten Užhorod za tý první republiky rozkvet, jestli si to dobře pamatuju. A můj děda, ten stavitel, ten, co dělal starostu, a ten vlastně v tom Užhorodě postavil spoustu domů. Některý dodneška tam jsou, například nemocnici, blázinec. Měl sedm dětí, byl úspěšný."

"Jak byl ten odsun, ono se neřeklo rabovat, ale jelo se do Čech a přijeli s pytlema… Já jsem z toho měla jednu noční košili. Já jsem se nikdy nerozhodla ani pro ani proti a já bych to bývala neudělala, kdybych se mohla rozhodnout – jako že nikdy bych nemohla rozhodnout. Tak já bych to bývala asi hledala řešení jinou formou. Ono to bylo strašně zjitřené po té válce, ty křivdy německý na Češích, ale myslím si, že tohle řešení nebylo dobrý, ty nevinní lidé že museli odejít taky. Tam jsou takové ty vesničky půvabné… a říkám si:´Všechny ty domy mají své lidi, kteří tady prožili třeba mládí, jinde, a ti lidé od jinde vzpomínají na tyhle domy. A bydlí v nich cizí lidi.´ V celých těch Sudetech skoro nikdo nebydlí v rodném domě, ale bydlí v domě po po někom, kdo byl vyhnaný."