„A potom ho zabili, protože byla vypsaná odměna, i když ho někdo zabije. Protože byli jeho spolupracovníci, to se soudně prokázalo, tak byli potom zavření, ale rychle je propustili. Jednomu dali cestáře, jeden dělal na nějakém statku tam na konci kolem Čopu, a jeden nevím... A ten, co dělal cestáře, pracoval asi sedmdesát kilometrů od své obce, ale dojížděl domů. Jednou byla velká slavnost na polonině a ve vesnici mu ten barák někdo zapálil. Říkají, že to byli příbuzní Šuhaje.“
„Tak jsem se zašel podívat do metra. To by člověk brečel, hladové děti, všechno... Tak jsem vytáhl jeden chléb a rozdal dětem malé kousíčky, protože brečely. Jeden bochník jsem si nechal a dva jsem tam rozdal. Ranní služba přišla, co je nového, tam byly mrtvoly, na to už byli zvyklí...“
„Ty Židi první vypsali padesát tisíc, tehdy to bylo sakramentské bohatství, vypsali, že kdo ho zabije, nebo kdo ho přivede k četníkům, dostane padesát tisíc korun. Šuhaj se to nějak dozvěděl a Židé pak měli od něho peklo. Od něho samotného.“
„Všichni říkali, že to byl ohromný a hodný člověk a toho lupiče a zloděje z něj udělali... On ještě za Rakouska-Uherska utekl z armády, z fronty. A utekl domů a šel tam do těch hor, lesů, kde se skrýval, aby nemusel... Potom, když to převzali Češi, připsali mu i to, co bylo za Maďarů. Tak ho taky potom hlídali. Jeho mladší bratr byl takový zuřivý...“
„Ona měla takový menší obchod a jedna paní, Ukrajinka, jí tam chodila pomáhat, uklízet... A po ní vzkázala, jestli bych jí mohl... vím dobře, že to bylo asi sto padesát maďarských pengö. Takže jsem jí to odnesl, ale když jsem tam přišel, obchod byl zamčený a byli tam už četníci nebo vojáci, už nevím, kdo to byl, to už si nepamatuji. A nepustili mě. A já jsem řekl, že jdu, protože jí dluhuji peníze a nesu jí je. Ať ji přivedou, že jí je dám. Oni se maďarsky domluvili, že mě pustili... Tak jsem byl tam a ona říká, abych jí pomohl. ‚Co já můžu pomoci?‘ Kdyby to bylo dříve, kdy se ještě mohla někde zašít. Ale stejně měla tři nebo čtyři děti...“
„Nikolu Šuhaje jsem viděl jednou v životě. Byl jsem kluk... asi sedm nebo osm roků. Jak utíkal přes silnici, protože četníci postupovali, a on utíkal od nich. Tak si pamatuji, jak mu lidé pomáhali, kam má utíkat a tak. Skoro za mým barákem, asi dvacet až padesát kroků, jeden člověk otevřel vrátka, aby se nezdržoval a utekl. A to bylo v létě a za baráky se pěstovalo konopí, brambory nebo co, a on se v tom skryl. A četníci se vrátili, protože se ho báli. A on tehdy byl u Eržiky na návštěvě. A neuběhl ani týden a četníci zapálili jeho barák i Eržičiných rodičů.“
„Já jsem se dostal až do Drážďan, za celý den. S ruskými auty do Drážďan. A teď, kde budu spát. A ten jeden voják říká: ‚No co, kde? V metru.‘ Protože všechno bylo rozbité. Když jsem se podíval na Drážďany, a už jsem viděl hodně rozbitých měst, řekl jsem si: Tohle už nikdo nedá dohromady. Nikdo z toho neudělá město. No a vidíte dneska. To bylo jen proházené na jedno auto a vždycky bylo nějaké odbočení, aby druhé mohlo projet. Byl tam bordel, lidi hladoví...“
Ondřej (Andrej) Derbák se narodil v roce 1914 v Koločavě na Podkarpatské Rusi. Z rodné obce si vzpomíná na Ivanem Olbrachtem proslaveného zbojníka Nikolu Šuhaje a znal i jeho rodinu. Pamatuje i osudy jeho vrahů. Díky dobrému prospěchu byl jako patnáctiletý vybrán ke čtyřletému studiu ve Státní odborné škole pro zpracování dřeva v Jasini a úspěšně tam absolvoval truhlářský obor. V roce 1935 nastoupil základní vojenskou službu u dělostřeleckého pluku č. 12. Asi půl roku po odchodu do civilu se dobrovolně přihlásil do služby u pohraniční (finanční) stráže, kde sloužil až do maďarské okupace Podkarpatské Rusi v březnu 1939. Krátce po příchodu sovětské armády v listopadu 1944 narukoval Ondřej Derbák do 1. čs. armádního sboru. Vzhledem k předchozím zkušenostem byl opět zařazen do jednotky určené k ostraze maďarských hranic. Sloužil až do srpna 1945 v okolí obce Petrovo. Po válce se usadil v Čechách, nejdříve v krušnohorské obci Moldava, kde opět krátce pracoval u finanční a celní stráže. Roku 1948 však byl z důvodu „politické nespolehlivosti“ (měl otce i bratra v USA) stažen z pohraniční služby a přeložen na Státní kontrolní finanční úřad do Loun. V letech 1952-1974 působil ve funkci vedoucího odboru vnitřních věcí ONV Louny. Od prosince 2005 žil Ondřej Derbák v domově pro seniory v Lounech. I přes svůj požehnaný věk nadále působil jako hospodář místní organizace ČSBS. Zemřel 8.7. 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
