Eduard Zimmel

* 1926  †︎ 2019

  • „Byl v německé armádě a vždycky sehnal. Musel. Takže já jsem furt měl více, takže mně [jídlo od Američanů tolik nevadilo]. Sice konzerva a myslel jsem, že mě to strhá. Byl jsem jako zvyklý jíst pořád. A někteří, co chodili do práce, tak jsi měl, svačinu jsi dostal. Aspoň něco.“

  • „Jak jsem říkal, na to nádraží. [A také tam byly mrtvé schránky, že ano?] Co? [Také tam byly mrtvé schránky?] To bylo, ale s tím jsem nic dohromady neměl. Takže moje bylo akorát, že ty agenty jsem měl. To přijeli, Karel Gruberů je sehnal a pak nás zavřeli. Jeho popravili, popravili Karla.“

  • „Rvali, potom přišli v noci k tetě, tam mě zatkli a odvezli mě toho třiapadesátého roku. [A i vás přestěhovali?] Co? [A i vás přestěhovali?] Jo, celý barák, všechni se přestěhujte. [A kam vás odstěhovalii?] Do Úsilných u Budějovic. Tam to otec sehnal nakonec. Starostovi nařídili, že si nás tam musí vzít. Nás nikde nechtěli.“

  • „Co byl kamarád, tak byl u SS a já byl jako zavřený. No hlásil se k Čechům. On přišel ze zajetí, já přišel z koncentráku. Tak jsme spolu kamarádili, jezdili na kole, jezdili do Velenic, tam jsme to prohlíželi, do Rakous. A najednou někdo ho udal, že byl u SS, a na to byl u soudu.“

  • „Nějak zabrali protektorát. Tak jsem bydlel na vsi, na Rapšachu a pak jsem musel taky narukovat na vojnu. Já jsem nenarukoval, já jsem se hlásil jako Čech. Ti kamarádi byli ještě dva se mnou, co byli, tak jsme se hlásili jako Češi. Tak nám to jako neuznali, a tak nás zavřeli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tábor, 23.01.2015

    (audio)
    délka: 02:43:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

On byl u SS, já v koncentráku a normálně jsme spolu kamarádili

Eduard Zimmel, po válce
Eduard Zimmel, po válce
zdroj: archiv Eduarda Zimmela

Eduard Zimmel se narodil 13. března 1926 v obci Rapšach na Vitorazsku v tehdejším Československu. Obec Rapšach - stejně jako celé Vitorazsko - byla specifická svou polohou i tím, že se stala obětí nacistické i komunistické diktatury. Eduard ještě stačil vychodit obecnou školu a vyučit se krejčím. Poté byla oblast Vitorazska dne 24. listopadu 1938 přičleněna k nacistickému Německu, české obyvatelstvo bylo evakuováno do vnitrozemí a zbylí obyvatelé se museli přihlásit k německé národnosti. Eduard se prý hlásil k české národnosti, přesto s ním bylo zacházeno jako s Němcem. Když v roce 1943 přišel povolávací rozkaz k nástupu do wehrmachtu, odmítl do německé armády vstoupit, za což byl dne 26. října 1943 zatčen a odvezen do věznice ve Znojmě a následně do vídeňského Simmeringu, následovala deportace do koncentračního tábora v Dachau. Tam strávil dva roky, pracoval v továrně na sešívání německých uniforem. Po osvobození Dachau 29. dubna 1945 se opět dostal do své rodné vesnice. Po roce 1948 začal spolupracovat s kamarádem z dětství Karlem Gruberem. Ten za války sloužil u SS a po roce 1948 spolupracoval s Central Intelligence Agency (CIA). Jelikož Karel Gruber znal prostředí Vitorazska velmi dobře, nečinilo mu problémy přejít hranice Rakouska a Československa, proto byl jako agent-chodec pro CIA velice cenný. Eduard mu pomáhal ubytovávat jiné agenty-chodce, odvážet je na nádraží nebo jim ukazovat cestu. Tato činnost, do které byli zapojeni i další obyvatelé Rapšachu, však byla prozrazena a Eduarda i Karla Grubera čekalo zatčení. Gruber dostal trest smrti a Eduard byl odsouzen v Českých Budějovicích na sedm let. V letech 1953-1960 tak pamětník pobýval v jáchymovských lágrech a věznici v Mírově. Po propuštění se však neměl kam vrátit, jelikož obyvatelé obce Rapšach byli v roce 1952 z důvodu ostrahy státní hranice přesídleni do vnitrozemí a obec dosídlili noví obyvatelé z vnitrozemí. Eduard se tak „vrátil“ do Úsilného u Českých Budějovic a poté se odstěhoval do Tábora, kde pracoval v místní továrně Tapa a v památkové péči. V období druhé světové války sloužil jeho otec Václav ve wehrmachtu. V 50. letech byl zatčen a vězněn jak pamětníkův otec, tak teta a dva bratranci Rudolf a Adolf. Eduard v současnosti žije v Táboře a je veteránem druhého i třetího odboje. Zemřel v březnu 2019.