Blažena Simotová

„Když byly nějaké zvěsti o koncentračních táborech, co tam s lidmi dělají a nebo že je tam týden a zemře, to jsem si vůbec nedovedla představit. A že jsem to potom poznala, že to bylo skutečně možné, když jsme tam byli. [A ty zvěsti o těch koncentrácích jste věděla už před zatčením? Že ty zvěsti kolovaly o koncentrácích? To už bylo?] Jo, to už bylo. Ano, protože tam byli nějací známí. Ne třeba moji, ale prostě jsem už o tom slyšela, že ten tam zemřel nebo ne. A skutečně za krátký čas. Nedovedla jsem si představit, že by to bylo možné.“

„Teď jsme vlastně byli venku v polích bez dozoru, tak jsme udělali takové skupinky, známí se dali dohromady, a šli jsme. Tam bylo město, myslím, Waren. To jsme přecházeli. Buď tam byla řeka nebo jezero nebo něco takového a most. Přes most jsme šli dále po silnici. A taky taková příhoda. Tam byl zabitý kůň. To jsme byli volní. Tak tam plno lidí – a my taky – se snažilo uříznout maso.“

„V roce 1943 je sebralo gestapo a mě sebralo taky. Od té doby jsem potom byla tady ve věznici v Budějovicích, z Budějovic nás přeřadili do Terezína a v Terezíně po šetření případu, spoluvinice na činech velezrádných a nebezpečná Říši, to byl ten [rozsudek], co jsem musela podepsat, nás dali do Osvětimi. Tam jsme byli v dubnu 1943.“

„Na tom revieru (Krankenrevier – pozn. autora) bylo strašně blech. Strašně. Když jsem spala nahoře v lůžku, jako ve třetím poschodí by se dalo říct, tak to bylo lepší. Ale pamatuji si, jmenovala se Benešová, to byla teta nebo něco bývalého doktora prezidenta příbuzná, tak ta spala dole a byla samá tečka. Jestli znáte, jak jsou po blechách tečky, tak byla tečkovaná úplně celá. Ona měla teploty a byla nějak nemocná. Takže to jsem si řekla: ,To je hrozný.‘“