Julie Hrušková

* 1928  †︎ 2017

  • „Tam byla obora jenom, aby zvěř neutíkala do Rakouska. A tenhleten Honek tam stál na těch vratech a loučil se: ,Republiko, my se vrátíme s celou armádou...‘ A já nevím co. A já řikám: ,Podívej se, nekandiduj tady, protože zvoníš na těch drátech a financi to někde uslyší.‘ No a sotva jsem toto dořekla, tak vidím, tam byla cesta a já jsem na té cestě stála, najednou vidim rakouského finance, kterej řve: ,Halt.‘ A já jsem si řekla – no nevím, jestli je dobrej nebo není dobrej, protože jsem ty finance na tu dálku tak nepoznala. No tak jsem zavolala: ,Za mnou!‘ Skok do smrčí a prokličkovali jsme to, kluci za mnou, přes ten les a šli jsme po tom poli, no a v lese dalšim a tam na nás mávali. Já řikám: ,No tak to možná byli dobří, ale už se nebudeme vracet, člověk nikdy neví.‘ No a do toho Hardeggu k tomu farářovi nemohli jít, protože jsme si řekli – kdyby to náhodou byli zlí, tak by věděli, ten farář tam taky převádí, oni ho taky hlídali, protože to byla vlastně ruská zóna. No tak jsme šli. A šli jsme od těch tří hodin až do večera do osmi hodin. A šli jsme na faru, protože jsme věděli, že ty faráři nám pomůžou. No ale ta kuchařka nám řekla, že pan farář už spí, protože viděla asi, kdo jsme, tak řekla, abychom přišli ráno. Tak co teď?“

  • „Právě v té továrně všichni o mně věděli teda, protože jsem se vyjadřovala vůči komoušům škaredě veřejně, tak všichni o mně věděli, že mám otce na hranicích. A byl tam kluk, kterýho zavřeli, vyslýchali ho čtrnáct dní, jako můj spolupracovník v té fabrice. A za čtrnáct dní ho pustili a on přišel do práce a říkal: ,Já jedu na Šumavu, já tam mám strýce a já musim zmizet. A jestli se mi to přes tu Šumavu nepodaří, převedla bys mě?‘ A já jsem řekla: ,Ano, převedu.‘ On se vrátil z té Šumavy asi za tři dni a řikal: ,Tam to nejde, jo, protože tam to je hlídaný hodně.' Tak jsme se domluvli, že já pojedu domů, oni přijedou za mnou. Já jsem jim řekla: ,Ale převedu vás jedině, když mě vezmete s sebou. Já půjdu do zahraničí a budu bojovat proti komunismu.‘ Já jsem si představovala, že se tam bude dělat armáda, jako mladá holka bláznivá, a že zkrátka se potom budu vracet s tou armádou.“

  • „Ráno jsem chtěla k doktorovi, tak mě vzali k doktorovi. Doktor mě prohlídl a říká: ,Tady začínáte potrácet, hnedka do porodnice, zastavit.‘ A oni mě nechali ti estébáci tři dni na cele bez pomoci! Všichni teda, co tam seděli, si pamatujou, už to bylo hrozný, tak všichni řvali, že tam umírá člověk, protože mně už teda bylo opravdu tak zle, tak jsem seděla na záchodě a teklo to ze mě... No a oni se tam měnili, každý tři dni měl jinej vedoucí toho oddělení službu, byl velitelem té služby. No a my jsme mu řikali Dědoušek, to byl starej bachař ještě myslim z první republiky, no a ten teda volal tomu Pekařovi a estébákům. Oni řekli, že nemaj čas, tak on mě na svý triko sebral a odvezl mě do té porodnice. No a to bylo teda v noci, protože oni se měnili v šest hodin večer. A tam teda mě prohlídl (doktor) a říká: ,Už se nedá kluk zachránit.‘ Byl by to syn. Vytáhli to a hotovo, no. Udělali mně výškrab. Já jsem se probudila potom, já jsem úplně padla do mdlob, když mně řekl, že se to nedá zachránit. Já jsem byla vysílená, vykrvácená vlastně. No a probudila jsem se, to už jsem ležela mimo ten sál a sestřička tam řvala na kohosi: ,Tam nesmíte!‘ A on řekl: ,My tady máme vyšetřovanku StB a já ju musím hlídat. Musíte ji dát na zvláštní pokoj a já budu sedět u jejího lůžka!‘ A řeknu vám, ten doktor teda se zachoval velice dobře, protože řekl: ,Nepůjde nikam, my tady nemáme žádný separé pro vás, a co tam s těma lidma děláte, že je nám vozíte v poslednim tažení?! Ta ženská za hodinu by už nežila! A půjde na pokoj, kde jsou ženský, a vy budete hlídat přede dveřma. Protože je v prvním patře a ona vám skákat z okna nebude!‘“

  • „Já jsem táhla ten jeho kufr. A přijížděli jsme do toho Urfahru, do tý ruský zóny, protože to bylo Dunajem rozdělený, a já jsem viděla už v tramvaji.. a něco mně řikalo – vystup! Já mám vždycky to svoje (tušení). A Franta řek: ,Ne, jedeme až na konečnou.‘ No a přijeli jsme na konečnou, autobus obstoupenej policajtama se samopalama. Teď tam vlezl jeden ten policajt: ,Ausweisy.‘ A já jsem ještě teda řekla: ,Běžte kluci první.‘ A oni ještě prošli! Ukázal Ausweis a on řekl: ,Weiter.‘ Ukázal Ausweis mezi těma lidma, protože byl celej ten autobus, tak mezi těma lidma oni vystoupili. No a šli kousek dál, teď já jsem šla, ukázala jsem Ausweis, on ho vzal, podíval se, teď já jsem ho měla na jméno Julie Hruschka a on řekl: ,Warten Sie!‘ Tak jsem si sedla, no já už jsem ten kufr nemohla nikde zahodit. A naposledy šla ta Liba, ona Ausweis neměla, oni prohlédli celej ten autotus a vzali nás na tu policii. Byli to normální policajti rakouští teda. No a tam udělali protokol, oni vzali ten kufr na otevření, protože já jsem od toho neměla klíče, ty měl Franta, teda ten Vošickej, a čekali jsme tam na nějakýho vyššího. No a ten otevřel ten kufr, a když uviděl ty plány, tak řekl: ,To je špionáž, na ruský komando.‘“

  • „Já jsem estébákům řekla, že jsem byla v Matadorské chatě na Brněnské přehradě. To Slovensko jsem vůbec nepřiznala, ten Trenčín, jenom jsem přiznala tu Bratislavu, že jsem se tam byla podívat na ten první máj, no a jinak že jsem čekala na ty kluky, až splní své úkoly – no a tu chatu jsem dodneška neviděla.“ Tazatel: „Čili oni chtěli vědět, když jste přešla hranice zpátky do Československa, kde jste byla, s kým jste se stýkala?“ - „Ano.“ Tazatel: „A vy jste jim za celou tu dobu nic neřekla?“ - „Ne. Lhala jsem, jako když tiskne.“ Tazatel: „A to jste vydržela až do uzavření těch protokolů?“ - „Nevydržela. Já jsem byla těhotná tři měsíce s tím mým Frankem. No a právě z vedlejší vesnice zatkli kluka, kterej o mně slyšel a vymlouval se, že se do mě zamiloval při zábavě, na které jsem vůbec nebyla, a že šel za mnou do Rakouska. A že jsem tady zakládala špionážní síť a že se do mě zamiloval. No tak mě vyslýchali celej den, a když už byl večer, tak jsem řekla: ,Já už vám neřeknu slovo, kdybyste mě zabili, já chci konfrontaci. Doveďte mně ho, protože já žádnýho z Mouřínova neznám. A v Mouřínově jsem v životě nebyla.‘ No tak ho teda donesli, protože už byl taky zmlácenej na šlapky, hubu měl takhle, dva tyhlety estébáci ho tam dotáhli. A já jsem si říkala – jestli, chlapče, řekneš, že mě znáš nebo něco vyplivneš o mně, tak na tebe skočim a snad tě zabiju nebo co. A on řekl: ,To není ona.‘ No já jsem začala řvát: ,Vidíte to? To byla jistě nějaká estébačka, která ho lákala za hranice, abyste mohli lidi zavírat.‘ No oni ho hnedka táhli pryč a ten Gorila, protože on si myslel, že bude mít monstrproces, no tak se tak rozzuřil, že mě rapnul za ty vlasy tady a teď se mnou mlátil o skříň, o stůl, co mu přišlo do ruky. No já jsem teda se snažila neupadnout, protože jsem si říkala – začnou do mě kopat a vykopou to děcko ze mě. A zachránil mě telefon, protože potřebovali jít zatýkat další lidi, tak mě ten jejich poskok odvezl a dali mě do korekce a řekli mi: ,O půlnoci pro tebe, až budeme tam hotový, pojedeme a pudeme se podívat na tu chatu.‘ Já jsem si řikala – jestli teda pojedeme na tu chatu, tak já rozhodně zdrhnu. Protože už teda docházejí moje síly, protože ty výslechy byly každej den od rána do večera. No a já jsem tam začla potrácet, v tej díře...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Věstonice, 25.02.2011

    (audio)
    délka: 02:00:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Připravili mě o dítě, a tak jsem chlapy vypustila ze života

Julie Hrušková
Julie Hrušková
zdroj: Soukromý archiv pamětnice

Julie Hrušková se narodila 18. května 1928 v Boskovštejně na Znojemsku. Její otec sloužil jako hajný v česko - rakouském pohraničí, takže dobře znal lesy a kraj kolem hranic. Po únoru 1948 ji o převedení přes hranice požádal známý s kamarádem. Odešla s nimi, přes Vídeň se dostala do uprchlického tábora v Linci, kde probíhal nábor k ilegální činnosti proti totalitnímu Československu. Julie se přihlásila. Měla převádět uprchlíky přes hranice. Byla však zadržena v Linci v sovětské zóně a převezena do Českých Budějovic. Následovaly výslechy v Brně, kde následkem mučení a bití potratila (v Rakousku se zasnoubila s americkým vojákem, kterého pak už nikdy neviděla). Byla odsouzena k 15 letům za špionáž, z toho 8 let byla vězněna v Pardubicích. Propustili ji až při velké prezidentské amnestii roku 1960. Poté pracovala jako švadlena. 28. října 2010 jí byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy. Zemřela 27. února 2017 ve věku nedožitých 89 let.