monsignore Ivan Ljavinec

* 1923  †︎ 2012

  • „Celé léto 1955 až do Vánoc byly tvrdé výslechy, potom už jen doplňující. Pochopitelně, první a hlavní otázka byla vypovídat o ilegální činnosti a spolupracovnících. Moje první odpověď byla, že jsem žádnou ilegální činnost neprováděl a moje činnost byla zaměřená na řeckokatolickou církev spojenou s pravoslavnou, tenkrát… A oni, že ne, že protistátní… a na to já, že církev přeci není stát… Zadruhé jsem neuznával ilegalitu, i u soudu, když mi četli žalobu: ‚Tak jste potom šel do ilegality…‘ A já na to: „Ne, já jsem nebyl v ilegalitě.‘ ‚Jak to?! Byl jste někde přihlášen?‘ A já řekl: ‚Nebyl a vědomě nebyl, pokutu stran toho zaplatím.‘ …No a oni potom, že předpis je předpis a zákon je zákon… Ale já na to: ‚Církev ale přeci nebyla zákonem zakázána.‘“

  • „Přišli Hromošané a já jsem jim řekl: ‚Já jsem vám slíbil bohoslužbu, ale nevím, jestli k vám teď můžu jít, hlídají mě a stejně tam nedojdu.‘ A oni mi řekli: ‚My jsme vybrali nejlepší koně a nepůjdeme cestou, ale rovnou přes les. My vás tam musíme dovézt, protože tam všichni čekají, zpívají a čekají. Bez vás se nemůžeme vrátit, musíte jít.‘ Tak jsem pochopitelně šel, bylo to velice krásné a dojemné. Přivezli mě zpátky k panu učiteli a dali mi ještě koš vajíček. Nevěděl jsem, co s nimi mám dělat, tak jsem je dal těm domácím. Po obědě mě ženy zavolaly a řekly mi: ‚Otče, my se tady radíme a radíme, ale co vy na to řeknete… my jsme tady chránili Židy, a oni když vás tu teď nechytili, tak vás potom seberou.‘ Rozhodli se nabídnout mi úkryt.“

  • „Všichni lidé, celá obec, byli ve sklepě, i další, kteří tam byli, ty prostory byly velké. My jsme si s kolegou Vinckom řekli, že se neprozradíme, že umíme rusky, a když budeme muset, tak budeme mluvit jen pravdu… S tou ruštinou jsme se pochopitelně hned prozradili. Já jsem zůstal s jednou skupinou a on byl v té další. Mě napadla myšlenka, řekl jsem ostatním, že už jsou asi tady: ‚Až přijdou, tak vstaňte a zakřičte silně: Urááá.‘ To mě tak napadlo. A skutečně, vzpomínám si, jak přišli po schodech dva mladí vojáci, oči jim jiskřily, asi byli opilí. To ‚urááá‘ je hrozně překvapilo, nevěděli, co se děje a kde jsou. Pak jsem se hned ozval, ale oni hned šli po hodinkách, sebrali hodinky a odešli. Pak přišli další a hned další. Vyšel jsem ven na dvůr, byla tam ještě frontová linie. Messerschmitty lítaly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt Mons. Ljavince, Praha, Prosek, 28.04.2007

    (audio)
    délka: 03:31:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zla je strašně mnoho, ale i mezi ním se najdou dobří lidé

Ivan Ljavinec
Ivan Ljavinec
zdroj: Ondřej Bratinka

Ivan Ljavinec se narodil 18. dubna 1923 ve Volovci na tehdejší Podkarpatské Rusi náležející k Československé republice. Pochází z učitelské rodiny řeckokatolického vyznání, hlásící se k rusínské národnosti. Po maturitě na gymnáziu studoval teologii v Užhorodě a požádal biskupa o možnost vstoupit do zahraničního semináře. Spolu s kamarádem se dostali v roce 1941 na vídeňské Pazmaneum, ústřední a zahraniční seminář maďarské diecéze. Vysoké školy byly uzavřeny a oba našli útočiště v cisterciáckém klášteře Heiligenkreuz. Ten připadl do sovětské okupační zóny a pamětníkův představený děkoval Boží prozřetelnosti, že oba kamarády přijal. Uměli rusky a podařilo se jim vyjednat s vojáky, že Heiligenkreuz nebyl vyrabován a přečkal Rudou armádu jen s malými škodami. Velmi těžce prožíval postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Odjel do Prahy, kde optoval pro československé občanství. V roce 1946 ukončil studium a téhož roku získal v Prešově kněžské svěcení. Začal působit jako sekretář biskupa Pavla Gojdiče a angažoval se v mnoha dalších aktivitách řeckokatolické církve. Její pronásledování se uskutečnilo spolu s perzekucí římskokatolické církve. Ivan Ljavinec náhodou unikl při celorepublikovém zatýkání řeholníků v roce 1950. Takzvaný prešovský sobor plně v režii komunistické strany vyhlásil spojení řeckokatolické církve s církví pravoslavnou, podřízenou moskevskému patriarchátu. Fary a kostely přešly do správy pravoslavných kněží a řeckokatolické vyznání bylo postaveno mimo zákon. Internovaný biskup Vasil Hopko jmenoval Ivana Ljavince generálním vikářem, zástupcem internovaných biskupů s mimořádným zplnomocněním a úkolem udržovat kontakt mezi kněžími a zbavit kněze, kteří pod nátlakem podepsali souhlas se spojením s pravoslavnou církví, církevních trestů. Byl zatčen a odsouzen v procesu Ljavinec a spol. v roce 1956 za podvracení lidově demokratického státního zřízení. Prošel ruzyňskou věznicí, Valdicemi a jako vězeň fáral do uhelných dolů ve Rtyni v Podkrkonoší, na svobodu vyšel v roce 1959. V zoufalé situaci bez domova, zaměstnání a s nemocnými plícemi mu pomáhali přátelé a známí. Ivan Ljavinec zorganizoval úspěšnou petiční akci za znovuobnovení řeckokatolické církve. Státní souhlas obdržel v roce 1969. Spravoval řeckokatolickou farnost v Praze. V roce 1989 se stal biskupským vikářem řeckokatolické církve v České republice. Po zřízení apoštolského exarchátu papežem Janem Pavlem II. pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu byl jmenován 1. apoštolským exarchou. Biskupské svěcení přijal 30. března 1996 v Římě. Zemřel 9. prosince 2012.