Oto Mádr

* 1917  †︎ 2011

  • „Ta škola mexického pronásledování, ta v nás byla živá, a nejen ta – i tři sta let pronásledování za římské říše kdysi. Pro nás to byla prostě výzva, vytvořit situaci takovou, abychom mohli co nejvíce a co nejlépe pokračovat – podzemí známé už z římských katakomb.“

  • „Stalo se, že už se kolem mě stahovala smyčka, já jsem tehdy celebroval u kapucínů na Hradčanech, veřejně. Sem se stahovali věrní katolíci a bylo to znát. Estébáci to měli prohlídnutý a hlídaný, takže už jsem cítil, že na mě brzy dojde a radil jsem se. Blízcí přátelé mi poradili, že bude lepší působit zvenčí – z Říma. Uvážil jsem to, uchýlil jsem se k sestrám pod Petřínem, do úkrytu. Tam měli už předtím dva takové, které chtěli vyexpedovat ven (něco se jim podařilo). Tak jsem myslel, že to půjde hladce, po Labi. Vyjeli jsme autem, jenže na místě mi řekli: ‚Ne ne, nejde to.‘ Estébáci už to měli pod palcem. Tak jsme se vraceli zpátky, po cestě mě převzali do svého auta, pak nastalo vyšetřování, dost tvrdé vyšetřování, samotky, hodně v Bartolomějské ulici a potom v Ruzyni.“

  • „Já jsem měl štěstí, že jsem měl během života možnost školit se v duchovním životě i odborně, protože to je také součástí teologie. To ve mně bylo a myslím, že ve většině z nás. Staré křesťanské heslo v Římě znělo: Quotidie morior – umírám kdykoliv!“

  • „Na to jsem byl připraven už od dětství, tak nejmarkantněji si vzpomínám (bydleli jsme v Karlíně pod vrchem Vítkovem), že se tu občas zviditelňovali čeští komunisté. A to tím způsobem, že naší ulicí procházeli a velice silně pokřikovali (jak opakovali v dalších letech znova) – to byla předzvěst sovětského bolševismu tady u nás, v těchto zástupcích. Ovšem většinou s negativní odezvou, komunisti, to byla taková zrada, plevel, něco, co slušní lidi těžko strávili, když o tom přemýšleli.“

  • „Takže jsem se sbalil, svých pár švestek a odešel jsem ven z brány. Žádné bouřlivé radování – prostě jsem s tím počítal, bylo to správné, měl jsem na to nárok. Tak jsem šel do světa, který byl můj, tak jaképak copak, jakápak vděčnost někomu, kromě Pána Boha ovšem. A tak jsem si to kráčel ve Valdicích z kriminálu tou alejí, kterou jsem dobře znal, už jako student jsem býval u tetičky v Jičíně, tak jsem to měl téměř spočítaný, asi ty dva kilometry do Jičína. Tak jsem šel s radostí, že nade mnou je něco a mříže za mnou. Měl jsem smůlu, nějakej hodnej motorista zastavil auto a říká: ‚Pojďte si sednout.‘ – ‚Ale né, já se rád projdu,‘ bránil jsem se. ‚Pojďte si sednout,‘ opakoval. Tak jsem mu musel udělat tu radost, že si sednu a že mě zaveze do Jičína. Věděl, že jdu z kriminálu, to se vědělo. A tím činem se mnou vlastně hlasoval pro svobodu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    redakce Teologických listů, Londýnská ulice, Praha, 15.06.2006

    (audio)
    délka: 04:06:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Quotidie morior – umírám kdykoliv

Oto Mádr
Oto Mádr
zdroj: archiv Post Bellum

Oto Mádr se narodil 15. února roku 1917 v Praze rodičům Anně a Františkovi Mádrovým. Po absolvování měšťanské školy byl přijat na Arcibiskupské gymnázium v Bubenči, zvané tehdy malý seminář. Po maturitě začal studovat pražskou bohosloveckou fakultu, kterou dokončil jako teologické učiliště (fakulta byla uzavřena) v době nacistické okupace. Svěcení bylo kvůli jeho zdraví o rok odloženo a konalo se v roce 1942. Svou kněžskou činnost nastoupil Mádr nejdříve jako kaplan v Zásmukách, později jako administrátor farnosti ve Stříbrné Skalici. Po válce dostal nabídku dělat asistenta na pražské teologické fakultě a jako jeden z posledních měl možnost studijní cesty do Říma, kde získal licenciát z teologie. Po návratu v roce 1949 odevzdal doktorskou práci a byl promován jako poslední na staré teologické fakultě, než byla přeložena do Litoměřic, kde se ocitla pod přísným dozorem státu a byla ovládnuta kolaborantskými kněžími. V té době byl Mádr ovšem již vůdčí osobností obnovy katolického života u nás. Inspirován charismatickou osobností pátera Tomislava Kolakoviče pomáhal zakládat a vést kroužky vysokoškolských studentů, které se věnovaly hlubšímu a systematickému, laickému studiu Písma. V kroužcích byly zároveň promýšleny i zásady katolické víry a jejich intenzivní uplatňování v běžném životě. Na počátku 50. let sloužil Oto Mádr při kapucínském kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech, kde jeho kázání navštěvovalo mnoho vysokoškolských studentů. Toto také vzbudilo zájem StB a Oto Mádr se brzy musel začít skrývat. Útočiště mu poskytla představená kláštera Milosrdných sester sv. Karla Boromejského při nemocnici pod Petřínem. Zde se také Mádr rozhodl k opuštění republiky a dalšímu působení zvenčí. Na útěku byl ovšem v roce 1951 zadržen StB. Byl vyšetřován v Praze v Bartolomějské ulici a v Ruzyni. Inscenovaný proces se s ním konal v létě roku 1953 v Brně, Oto Mádr v něm figuroval jako vedoucí uměle sestavené skupiny lidí. Jeho rozsudek zněl: na doživotí. Prošel věznicemi na Ruzyni, Mírově a ve Valdicích. V rámci různých amnestií mu byl trest snižován postupně na 25-20 let, nakonec byl podmínečně propuštěn v roce 1966 - bylo to šest let po velké Novotného amnestii, po níž brány věznice opustila velká část politických vězňů. Ve vězení byl jedním z ideových tvůrců (vedle Josefa Zvěřiny) tzv. vězeňské univerzity. Zde se konaly při primitivní práci celé přednáškové cykly. Po propuštění na svobodu Oto Mádr nedostal státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a pracoval jako pomocná síla v nemocnici, později v archivu Muzea hlavního města Prahy. Významně se v roce 1968, v době pražského jara, angažoval při založení a fungování tzv. Díla koncilové obnovy. V době normalizace začal vydávat samizdatové Teologické texty, dnes již významnou teologickou revue. Mons. Oto Mádr byl v celoevropském měřítku uznávanou vědeckou kapacitou v oboru morální teologie a patřil k významným autoritám katolické církve. Zemřel 27. února roku 2011 v Praze.