„ No to bylo šest lidí popraveno, takový zvláštní pocit.„ „A kdy to bylo? A jak jste se k tomu dostal?“ „No to byly výslechy, já jsem se s nimi tak jako podělil a pak to byly oficiální popravy. To bylo tak trochu i veřejné.“ „A v kterém to bylo roce asi?“ „No to mohlo být... No to je pochytali, tak 1947, rok po válce.“ „A vy jste se toho zúčastnil? Vy jste byl členem nějaké výslechové komise?“ „No, člen už ne, ale třikrát mi bylo nabídnuto, abych tam usvědčil no, kdo je trochu… oni se znali, že jsem byl jima vyšetřován, ale já jsem nebyl…. My jsme se hlavně radovali, že je konec války, to se tančilo Glen Miller, Armstrong a taneční a na každém rohu hrála muzika a tak za dva tři roky..., takže všeci jsme se radovali. Takže abyste to pochopil, dneska nepotkáte mladého, dřív měl každý aspoň dvě tři děcka a žilo se venku, nesedělo se u počítače nebo u televize. To byl Sokol, pěvecké kroužky, já nevím, co ještě.“ „A vy jste je teda usvědčoval, tyhle lidi na tom gestapu?“ „No, to už bylo, já jsem byl jeden z mála, který tam byl, já jsem toho tam ve skutečnosti zas tak moc neprožil proti jiným, kteří tam byli více a déle. Takže já jsem tam byl jako čestný nebo tak, jaksi jsem u toho byl, že jsem řekl: ‚Ano, to je on.’ Mohl jsem tam být déle jako u těch výslechách všelijakých. A to je přivedli. Ten popravčí byl myslím z Prostějova a měl kuklu samozřejmě. A Kohoutek, právě ten konfident, který je všechny utopil, to on byl totální konfident, on zatýkal všechno. To je v těch knihách všechno. A to jeho bylo: ‚A sbohem kamarádi…‘ a fůru lidí, kteří tam byli z našich dokonce z protekcí, protože to byli všichni, které on utopil. No a to jak ho tenkrát přivedli, tak to byl uzel na boku a ruku na hlavě a jak sešlápne, tak on dopadne a umrtví ho to dýl. Ale při tom nárazu ta váha těla a to potlačení do té lebky bokem, ten kat to umí, to mu zlomí vaz. Nechají ho deset minut viset, doktor to nadzvednul, dole je rakev. A tam byla i nějaká, já neznám to její jméno, ona byla konfidentka a gestapo ji zatklo a ona, to už si do detailu nepamatuju, ale ona potom dělala konfidentku. Když jí oni řekli nějaké věci, tak tenkrát nebyly mobily, aby se přesvědčili, a ona se tam kdesi (setkala s partyzány). Partyzáni měli (ležení) ne pod Lysou horou, tam z druhé strany měli jakousi (skrýš). A ona tam přišla a mluvila tak a oni též nevěděli, že se zatýká, tenkrát se nebylo jak dozvědět. A lidé se ani neznali, nebo ten člověk prostě nevěděl. To nebylo, že brnknu a můžu mluvit. Jsem mluvil se synem a on byl v Americe. A já jsem seděl na záchodě a mluvil jsem s ním. To není. Ona znala věci, které oni jí uvěřili. Takové asi ti gestapáci z těch výslechů. Takže oni jí věřili, že ona je parašutistka, že je Češka, ale že z Ruska vyskočila. A ta byla popravena též.“
