Janis Pataridis

* 1937

  • „Dali nás do těch domovů, a tak jsme tam žili. Měli jsme tam vychovatelky od Červeného kříže a ty se o nás vždycky staraly. Byli jsme na pokoji všichni, ale v domově bylo několik pokojů. Květa, vychovatelka... my jsme se jí báli. To víte, byli jsme zvědaví. Vycházeli jsme ven, a přitom jsme měli spát – protože spousta dětí byla nemocná z Řecka, tuberkulóza řádila. Ale my jsme byli zvědaví. A ona zakřičela: ‚Zatracení kluci!‘“

  • „A tak ty zbraně našli – vytáhli muže z vesnice a ti museli naši zeď zbourat a vytahovali všechny zbraně, co tam byly schované. Táta byl ještě v Řecku, schovával se, byl ilegální pracovník [komunistické] strany. Tak sebrali mámu... Ona máma byla někde mimo, já s bráchou jsme také nebyli doma. A oni řekli, že jestli se neukáže máma, že zastřelí mé dvě sestry, co tam byly. Strašili. Já byl v té době ještě malý kluk. Sebrali tehdy mámu a odvezli ji do Soluně. A byl soud. Ten pak odročili do okresního města, do Kilkisu. Tam jsme chodili se sestrou, jí bylo šestnáct – ta mě brala vždycky s sebou, aby mě viděla máma. Nebo abych viděl já mámu? Ale ona byla ve třetím patře na balkoně, viděla mě z ‚ověžení‘, mluvit jsme spolu ale ani nemohli, takové byly poměry. Potom jednoho dne tam starší sestra přišla, vězňové jí řekli, že ji odvezli na popraviště. Takže popravili mámu.“

  • „Byli jsme malí. V Unčíně jsme, ještě než přišli ostatní, měli ředitele domova. To byl zlatý člověk, skutečně. Měl takový vztah k dětem. Protože jsme neuměli česky, sešli jsme do nějaké místnosti a on ukazoval: ‚Tohle je židle‘, a napsal ‚židle‘ – jenomže my jsme neuměli psát. ‚A tohle je stůl, tohle je sklenice.‘ Taková obyčejná slova, abychom se to naučili. Opakoval je třeba xkrát, až jsme se je naučili. A já jsem v té době ‚a‘ nepsal takhle, ale takhle. Já jsem se třeba podepsal ‚Pataridis‘ – ‚a‘ takové, ‚t‘, ‚a‘. Byl to tak dobrý, trpělivý člověk. Mám hrozně dobré vzpomínky na lidi, kteří dělali u Červeného kříže. Většinou to byli pracovníci Červeného kříže určení pro řecké děti, aby se naučily češtinu. A takhle vyslovovat. Třeba ‚ř‘, to bylo pro nás: ‚rzzzzzz‘, ‚lzzzzz‘! Nebo ‚ž‘, ‚š‘. To jsme neuměli. Řečtina nic takového nezná, takové ty háčky a tak. Takže tak jsme postupně získávali nějaké znalosti. Ale moc jsme toho nechytili. Děti si z toho dělaly srandu někdy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Budějovická, 25.04.2017

    (audio)
    délka: 02:04:47
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Červený kříž. To byli úžasní lidé!

Janis Pataridis
Janis Pataridis
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Janis Pataridis se narodil 1. února 1937 v severním Řecku. Jeho rodiče se účastnili protinacistického komunistického odboje a po skončení druhé světové války odmítli odevzdat zbraně vládě kontrolované Angličany. Otec Janise Pataridise se přidal k partyzánům a padl v boji, matku popravili za ukrývání zbraní. Spolu se sourozenci byl poslán do Jugoslávie, kde po sporu Tita a Stalina nemohli řečtí uprchlíci zůstat - řecká komunistická strana se totiž postavila na stranu Sovětského svazu. Školou povinné děti, mezi nimi i pamětník s bratrem Charisem, byly odeslány do socialistických zemí, mj. do Československa. Po celou dobu je měl v péči Červený kříž, odpovědný vládnoucí straně. Janis Pataridis vystřídal šest různých dětských domovů po celé republice. V žádném z nich nebyl spolu se svým starším bratrem. Z posledního odešel na koleje do Prahy, vystudoval ČVUT a v Čechách již zůstal.