František Winter

* 1935

  • „Jak to probíhalo. Přijelo tam párkrát dva tři dny za sebou pár těch bývalých partyzánů. My jsme jim říkali partyzáni za pět minut dvanáct, protože to byli jen lumpi, co potřebovali něco sebrat. Přijeli autem na výbor a tam si je jednotlivě zavolali. Každý musel z domu donést rádio, odevzdat a při odchodu každý dostal nařezané. Táta, ten měl celá krvavá záda. Říkal: ‚To stáli dva a jenom mrskali z obou stran.‘ Pak už přišli ti Rusáci. Ti se nám taky nastěhovali do ložnice a nás vyhnali navrch. Ti nám vyměnili koně. Jednoho nám sebrali, druhého tam nechali, ale tomu se ani nedalo říkat kůň, to byla vychrtlá koza. Prasata tahali z chléva, dali slámu a opekli si. No, dělali si, co chtěli. Na druhou stranu musím říct, že člověk se jim nediví. Hlad taky zřejmě měli. Akorát se tam našli sem tam někteří, kteří viděli mladší ženské nebo děvčata, tak si na ně dělali zálusk. Vím o jednom, že si dokonce troufl říct, že večer jdeme spolu. Oni to řekli - jestli naši nebo kdo - veliteli Rusáků a ten si ty Rusáky zavolal a nařídil, že se nic takového nebude konat, a když, tak vás odbouchnu.“

  • „Táta a wehrmacht. Protože tenkrát byla branná povinnost a táta měl pět bratrů, z toho jednoho nevlastního, který musel narukovat ještě jako nezletilý. Jeden bratr byl ve wehrmachtu, druhý byl ve wehrmachtu, ten třetí se nějak vytratil, ale kam, to nevím. Dva padli. Jeden někde u ukrajinského Slavjansku a další někde u Stalingradu. Ten třetí se nevrátil, ale už ne sem, rovnou do Německa, do západní zóny. A to je právě ten, kterému patřil ten druhý statek dole, který jsme museli obhospodařovat.“

  • „Nevím, jestli to bylo gestapo. Vím, že už byl konec války, jak už přišli Rusi. Měli nějaké udání, že snad někdo něco zakopal. Mám takový dojem, že to byli spíš partyzáni za pět minut dvanáct, jak jezdili po dědinách. Ti ho nechali kopat určitý místo v šupni. Viděli, že je to tvrdý, že je to šutr na šutru, ale musel kopat. Přišli další den a zas. Říkali mu, že když nic nenajde, tak si kope hrob pro sebe. Pak už se neobjevili. Rusáci když přišli, tak nám sebrali koně, prasata vytáhli a škvařili na slámě, aby měli co jíst. Nás vystěhovali z bytu navrch do kamrlíku a sami se tam rozprostřeli. Tak jak ve válce.“

  • „Já jsem byl s otcem vzadu na poli, až skoro u Krondörflu. Seli jsme tam oves. Před polednem jsme přijeli zpátky a na dvorku stojí komisař s jedním pánem, který měl taštičku v podpaží. Když jsme přijeli, tak komisař tátovi povídá, že tento pán má zájem o náš statek. Táta mu odpověděl, že mu bylo řečeno něco jiného. Máma měla uvnitř nachystaný oběd a ani ten už jsme nemohli sníst, poněvadž nás už ani nepustili dovnitř. Museli jsme se vystěhovat s tím, co jsme měli na sobě. Veškerý nábytek včetně peřin, oblečení, všechno zůstalo tam. Pak jsme dostali nějaký harampádí po odstěhovaných. Pak nás házeli z místa na místo. Poprvé do hospody v Malé Moravě, pak přes silnici na druhé místo a třetí místo bylo ve Vlašském na pile, kde táta vozil s koněma klády na pilu. Potom to převzala lesní správa a ta patřila na Vojtíškov, takže jsme se dostali do Vojtíškova. Tam jsem začal chodit do školy.“

  • „Jako chlapec už jsem musel s jedním koněm svážet obilí domů. Jeli jsme na pole, táta měl jeden vůz a já druhej. Kolikrát se mně to podařilo převrátit a dostal jsem pak svoje. Musel jsem dřít jako mezek.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hanušovice, 13.10.2015

    (audio)
    délka: 02:05:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 20.05.2022

    (audio)
    délka: 01:51:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Museli jsme se vystěhovat s tím, co jsme měli na sobě

František Winter
František Winter
zdroj: Archiv - Pamět národa

František Winter se narodil 17. prosince 1935 v hospodářství č. p. 86 na Malé Moravě (německy Klein Mohrau) jako nejstarší dítě rodičům německé národnosti. Rodiče v obci vlastnili hospodářství s jedenadvaceti hektary zemědělské a lesní půdy. Od útlého věku musel pomáhat i František, který má své dětství spojené hlavně s prací. Otec uměl dobře česky a velmi dobře znal i české prostředí. I to mohl být jeden z důvodů, proč neměl v lásce nacistickou ideologii. Jeho syn František vzpomíná, že táta měl za války s nacisty na Malé Moravě potíže. V dubnu 1946 pak rodinu nezařadili do odsunu Němců s příslibem, že mohou zůstat na svém hospodářství. Za měsíc a půl se však museli vystěhovat, protože dům si vyhlédl jeden z nových osadníků. Nesměli tehdy ani dojíst připravený oběd. Nový majitel dům tak zplundroval, že ho o deset let později strhla ženijní vojska československé armády. Rodina se pak musela ještě několikrát stěhovat, než se mohla usadit v blízkém Vojtíškově. V roce 1959 se František Winter oženil a přestěhoval se do Hanušovic, kde žil i v době natáčení v roce 2022.