Ing. Jiří Kolda

* 1942

  • "Nevím, jak se ten voják jmenoval. V roce 1990 jsem se obrátil na někoho z Historického ústavu Akademie věd a můj příběh popsal. Odkázali mě na redaktora Izvěstijí, nějakého Šinkarjeva. Setkali jsme se. Já mu rusky odvyprávěl, co se mi stalo s tím, že bych byl rád, kdyby zkusil toho sovětského vojáka najít. Že bych si s ním třeba telefonátem rád promluvil. Já si myslím, že on si myslel, že mě zastřelil. A třeba si dělal výčitky svědomí celý život, protože věděl, že jsem ho nenapadnul, že jsem měl zvednuté ruce. To, že řekl, že jsem ho napadnul, byla jeho obrana. Prostě se bál. Ten Šinkarjev mě vyslechl, pokyvoval hlavu a neudělal nic. Takže nic nevím o osudu toho vojáka."

  • "Když řekl: Ruky věrch, suda, suda, věděl jsem, že ho mám následovat. Se zvednutýma rukama jsem šel proti němu. On udělal neuvěřitelnou chybu. Místo, aby šel za mě a odváděl si mě před sebou, přede mnou ustupoval. Prošel dveřmi, popletl dveře a zády narazil do rohu stolu v kanceláři náměstka. A protože měl prst na spoušti, nataženo a odjištěno, tak v křeči zmáčkl spoušť a z jednoho a půl metru směrem k srdci na mě vypálil dávku ze samopalu. Podle stop a nábojnic, co se našly, asi patnáct, dvacet ran. Pro mě bylo obrovské štěstí, že když jsem byl zasažen, procházel jsem dveřmi a bych se do nich s nataženýma rukama vešel, trochu jsem se natočil. Tak mi rány vešly do hrudníku pod hrudní kostí, ale vyletěly ven, i když centimetr od srdce. Měl jsem roztříštěné žebro. Jak jsem padal, zachytil jsem střelu do ruky, prostřelil mi paži, z toho mám následky. Strašně jsem samozřejmě zařval. Bolestí, úlekem. A můžu potvrdit to, jak se říká, že člověku se v takové chvíli odvine nazpátek celý život od toho okamžiku až na první vzpomínky z dětství. Ztratil jsem vědomí, dopadl na kolena, vrazil do kancelářské skříńky a tím pádem se probral. Jinak musím říct, že smrt zastřelením může být celkem příjemná a bezbolestná, je to jako by vás někdo švihl bičíkem. Ostrá palčivá rána, ale vlastně necítíte bolest. Pak jsem se probral: Tak fajn, žiju. Ruku jsem si dal před ústa, zkusil jsem zakašlat, zkoušel jsem, jestli nemám v ústech krev. Pořád jsem si říkal: Oni odejdou, otec je lékař, já se doplazím k telefonu a zavolám pomoc. Jen jsem zaslechl, jak tam vletěl nějaký jiný voják, asi důstojník. Ten ruský vojáček asi věděl, že udělal chybu, tak řekl: On mě napadl se zbraní v ruce. Důstojník mě položil na podlahu, začal mě prohledávat, ptal se mě, kde je zbraň. Já samozřejěm žádnou neměl. Pak přišel nějaký saniťák, viděl, jak jsem zbrocený krví, rozepnul zip, viděl, že tričko je úplně zkrvavené, tak zip zase zapnul a řekl, že jsem mrtvý. Ale já mrtvý nebyl. Dostal jsem třesavku a prosil jsem o deku. Viděli, že komunikuju v ruštině. Pak mi saniťák strčil dlaň na lopatky a viděl, že ruka není krvavá, tak přišel na to, že je to tečné zranění. Asi za půl hodiny někdo přišel z nostíky. Naložili mě a já na hodinách viděl, že je po půl čtvrté."

  • "Dávali mi injekci, já se ptal na co, on říkal, ať se uklidním, že je to adrenalin na posílení srdce a dávka morfia. Já si naivně myslel, že mě vezou do nějaké naší nemocnice. Po Praze byly vyvěšené vlajky s červeným křížem, bylo hodně zraněných, u rozhlasu, u Václava. Když jsme jeli přes Hlávkův most, bouchal jsem na dveře sanitky, protože tam na Štvanici byla porodnice a nemocnice. Motali jsme se na Štrosmajeráku, pak jsem zjistil, že mě vezou do Dejvic do areálu sovětského vyslanectví. Tam byla hradba tanků, které chránily vyslanectví. Jeden tank musel vymanévrovat, aby nás pustil. My vjeli do Stromovky a tam je první budova, takový ten letohrádek. Tam zastavili a důstojník vystoupil ze sanitky. Byla tam spousta důstojníků. Žádné boje nebyly, neměli komu velet, tak kouřili, bavili se. Řekl, že tady je ten, který je napadl se zbraní v ruce. Vynesli mě v nosítkách a zanesli do takového křoví, takové tisy to byly. Tam mě vyklopili na zem. U mě si na bobku sedl nějaký boják se samopalem přes kolena. Já už ztrácel vědomí vysokou ztrátou krve. Už se rozednilo, bylo k páté ráno. Usínal jsem a pak se ozvalo: Uže padachnul? Tedy: Už chcípnul? Vojáček řekl: Ještě ne. Pak najednou začala být zima. Najednou mě z toho křoví vytáhli, dali na nosítka a strčili do jiné sanitky. A najednou byla pozornost. Důstojník mi měřil tep, říkal: Dvacet. Tak jsem měl asi tep dvacet. Dost málo. Asi čekali na pokyn, kam měl odvézt. Mezitím se totiž stalo, a to je důležité, že prvmí pracovníci přišli kolem šesté ráno do práce. A viděli tu spoušť. V kanceláři byla rozstřílená knihovnička, paradosně v ní byly spisy Marxe, Engelse a Lenina. Ptali se vrátných. Ti řekli, že Vilímka odvezdli v obrněném transportéru a druhého nesli s dekou přes obličej do sanitky. Kupodivu se rychle jednalo. Vyrozuměli ministra, ten se obrátil na generála Chlada, Čecha, Volyňáka, kteřý přišel se Svobodovou armádou. Shodou okolností chodil do školy se sovětským generálem, který velel okupaci Prahy. Od nás mu přinešli nábojnice, na kterých bylo vidět, že jsou sovětské provenience. Zmizeli dva lidi, neozbrojená služba z ministerstva, takže to už zřejmě bylo i v tom ruském bordelu moc. Na základě toho dostali pokyn, že mě musí zachránit a předat ve slušném stavu zpět."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.10.2015

    (audio)
    délka: 01:35:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 27.10.2015

    (audio)
    délka: 54:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sovětští vojáci se ptali: Už chcípnul?

Student vysoké školy; září 1961
Student vysoké školy; září 1961
zdroj: Pamět národa - Archiv

Jiří Kolda se narodil 24. března 1942 v Prostějově, v roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Prahy. Otec byl lékař a odmítl vstoupit do komunistické strany. Matka byla dcera velkouzenáře. Kvůli svému původu měl problémy s přijetím na vysokou školu, nakonec vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. Získal práci na ministerstvu dopravy. V noci z 24. na 25. srpna 1968, během okupace Československa sovětskými vojsky, měl noční službu na dispečinku. Ministerstvo obsadili sovětští vojáci, hledali zbraně. Nešťastnou náhodou vypálil jeden voják na Koldu dávku ze samopalu. Sovětští vojáci ho pak odvezli do parku Stromovka, kde jej nechali několik hodin bez pomoci. Až když se po Koldovi začali ráno shánět kolegové z ministerstva, ošetřili ho v polní nemocnici a dovolili, aby pro něj přijela česká sanitka. Utrpěl těžká zranění, jedna kulka minula srdce o centimetr. Kvůli zanedbané lékařské péči se s následky potýká celý život.