Kazimír Morozovič

* 1937

  • „V roce 1943 v Jefremově. Tak se tvořila paradesantní brigáda. Tam se školili výsadkáři a my jako děti jsme tam chodili na ten plac a koukali jsme se na ně, jak skáčou z balonů. Vždycky dopadli na zem, foukal tam strašnej vítr, tak je to tam táhlo po poli, a my jsme z toho měli legraci. A ten dětský domov, ten byl v takovém velkém bloku domů. Půlka byla vybombardovaná a ta druhá byla celkem dobrá, tak tam jsme všichni bydleli. V dětském domově jsem byl z padesáti procent. Z padesáti procent jsem byl s rodiči. Ti byli v Jefremově v náhradním pluku a byli součástí toho dětského domova. Otec se tam staral o veškeré potraviny, maminka byla v kuchyni.“ Tazatelka: „Povězte, jaké to tam bylo, pro vás jako pro šesti- sedmileté dítě?“ – „Musel jsem tam chodit do školy. To nám nařídil Svoboda, aby tam děti nezvlčily, tak musely všechny děti chodit do školy. A na hraní tam bylo místa dost. Vedle dům, vedle spáleniště, co nám chybělo… nic. My tam lítali, lezli jsme po zbytcích baráku… bylo to výborný.“

  • „Abych vám to řekl přesně – šli jsme pořád na západ. Z Buzuluku jsme se přesouvali nákladními auty. Byly to strašný ruský nákladní auta. Pak jsme ale zřejmě z fronty dostali dva vozy a byly to americké vozy studebakry. No, pro mě to bylo velký – ty zadní velký kola… A takhle jsme se postupně přemísťovali. Když se potom dětský domov stěhoval celý a auta to nepobrala, tak jsme cestovali v železničních vagonech. Dostali jsme dobytčáky a v nich jsme žili. V nich jsme přespávali, přesouvali se… někdy se zastavilo na jídlo, to se uvařilo jídlo. Na nějakém nádraží jsme byli třeba týden nebo čtrnáct dní a pak jsme zase popojeli o kus dál. Byly tam takzvané důstojnické vagony, ty byly obyčejné, a pro mužstvo a děti byly ty dobytčáky. Po první či druhé noci, kdy důstojníci jeli v důstojnických vozech, se všichni přestěhovali k nám. Protože ty dobytčáky byly krásně vystlané slámou a výborně se v nich spalo. A oni museli sedět v těch dřevěných sedadlech. Přišli pak rozmlácení a nakonec si to tam zařídili stejně jako my.“

  • „Já jsem se mu obdivoval, protože já jsem strašně brzy ráno vstával a on ráno taky vstával brzy. A on v létě chodil cvičit na zahradu, kde pobíhal a cvičil. A v zimě se tam třel sněhem. Takhle si myl obličej a všecko. Tak jsem si říkal: Tak to já taky. Tak jsem vyběhl a dvakrát jsem to oběhl, v zimě, bos, což to jsem ještě vydržel, ale nevydržel jsem to mytí sněhem. To bylo něco strašného a řekl jsem si, že už nikdy nebudu chodit cvičit. Přitom když jsem chodil ven, tak tam byly takové mrazy, že mě maminka pořádně oblékla, než jsem vyšel ven. Když bylo minus deset nebo dvacet, tak to bylo teplo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Preha 6, 01.11.2016

    (audio)
    délka: 03:26:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celá rodina jsme se snažili a spadli jsme zase do toho marastu, který jsme měli

Kazimir Morozovič portrét
Kazimir Morozovič portrét
zdroj: Morozovič

Kazimír Morozovič se narodil 12. ledna 1937 na Ukrajině ve vesnici Rudňa Novenka, poblíž města Šepetivka, Růženě a Lucianovi Morozovičovým. Tatínek měl ukrajinský původ, maminka pocházela z jihočeské Třeboně. Žili na Ukrajině. Doma mluvili rusky, ukrajinsky a polsky. Kazimír měl starší sestry Vandu (1925) a Věru (1929) Biněvské. Růžena Morozovičová je měla z prvního manželství, které skončilo úmrtím manžela v roce 1934. Lucian Morozovič z obavy ze stalinských represí přestěhoval v roce 1941 rodinu do Ruska k Uralu poblíž Buzuluku, přesto byl z neznámých důvodů zatčen a odsouzen na cca 15 let. Zbytek rodiny se na popud dcery Vandy v letech 1942–1945 zapojil v Buzuluku do 1. československého armádního sboru, který na východní frontě bojoval po boku Rudé armády v SSSR. Luciana Morozoviče následně dostal z ruského vězení Heliodor Píka a přivezl ho do Buzuluku. Rodiče Morozovičovi se tam starali o velitelský dům generála Svobody, poté se s náhradním praporem, jehož součástí byl dětský domov pro děti vojáků a vojákyň, přesunuli do Jefremova. Kazimír popisuje své válečné zážitky z pohledu šestiletého kluka. Po válce se rodina usadila v Praze, Kazimírův otec byl oceněn za válečné zásluhy a dostal živnostenský list na provoz trafiky, čímž ho po roce 1948 soudruzi zařadili do kategorie „vykořisťovatelů“. Zemřel v roce 1951, Kazimír se přesto z třídních důvodů nemohl dostat na školu.