Vladimír Hučín

* 1952

  • „Měl jsem špatné zkušenosti s režimem od toho napadení. Když mě tenkrát napadli komunisti a byl jsem odsouzen, měl jsem záznam za trestný čin výtržnictví. Pak už se to se mnou vezlo. Nedokázal jsem se smířit s tím, že já, občan Československa, Přerova, bych měl ustupovat před okupanty, kteří sem pronikli násilím, něco si tady převážejí, obsadili vojenské lesy, udělali si z toho svou základnu, zabrali obrovskou plochu na Libavé. Zjistit, co tam prováděli, to je úkol pro historiky, aby to zdokumentovali. Faktem je, že ty jaderné komponenty tam byly. To už žádné tajemství není. Když se to stalo a já věděl, že jdou po mně, a slyšel jsem to natažení zbraní, neměl jsem naprosto žádné výčitky. Když jsem si lehl, uvědomil jsem si, že kdyby mě dostali, bylo by to asi na absolutní trest.“

  • „Když už byli ode mě vzdálení asi pět nebo šest metrů a já jsem slyšel jejich kroky, které se blíží ke mně, s nataženými zbraněmi, tak já jsem klečel za topolem. Byl jsem až u země a klečel jsem v nějakých výkalech z pole, ale na to jsem nebral ohled. Opatrně jsem se rychle vyhnul a pustil jsem do nich dávku z mého samopalu. Všech dvacet jedna nábojů, z nichž ten první byl upravený na zvýšenou zranivost. Byl to pohled nepříjemný, protože ten samopal jak střílí, vydává plamen. Ten jeden příslušník sovětské armády spadl okamžitě a ten druhý pustil dávku. Ale neuvědomil si, odkud já střílím, a jeho dávka šla do zídky a cihlová drť se rozptýlila, což nedělalo dobře na oči. Byl to ohromný hluk, který mě úplně ohlušil. Šla dávka z jeho samopalu, ale já jsem byl rychlejší. On spadl taky. Oba byli zasaženi drtivou většinou těch nábojů.“

  • „Co jsem považoval za velmi zákeřné, bylo to, když mi sdělili, že mi musejí odebrat krev. Prý je to normální úkon, kdyby se něco stalo, tak aby ji měli. Já jsem ale věděl, že to není normální. Jednoho dne, když mi odebírali tu krev, všiml jsem si, že mi tu žílu napíchli, vytáhli jehlu a dali mi tam jinou injekční stříkačku, malinkou. Velice pevně mě drželi, já vnímal jenom manšestráky, takové zvláštně žluté, nepříjemná barva to byla. Patřily asi tomu jednomu, co se vydával za lékaře a asi byl lékař. Já jsem se na to nemohl dívat. Bránil jsem se, ale byli v přesile. Byli to docela silní chlapi. Já jsem byl taky fyzicky zdatný, ale stejně jsem to neuhlídal a za chvilku jsem ztratil naprosto pojem o čase.“ – „Co do vás tedy píchli?“ – „Jednalo se o nějakou efedrinovou látku. Píše to ministerstvo obrany, že to zjistili z těch materiálů. Když jsem byl přiveden na celu, vůbec jsem nevěděl, kde jsem, co je za čas. Mělo mě to rozpovídat. To se ale nepovedlo. Zřejmě to nějak snižuje zábrany. Nebo něco takového, nejsem přes farmacii a nerozumím tomu. Prý to ale snižuje zábrany a to jsem považoval za hodně zákeřnou věc.“

  • „Já jsem tam měl dva tresty. Jednak že jsem tam musel být s těžkými zločinci, kteří přepadnou starou babku za důchod, rozřežou ji, zabijí ji a podobné bestiální činy. To byl tedy jeden trest, že jsem tam musel s takovými lidmi být. Druhý trest byl, že jsem tam vůbec musel být. Nejhorší bylo, že se vás snaží zničit těžkou prací. A tak jde opravdu do tuhého. Jednou jsem měl dokonce čtyři kázeňské tresty za jeden den, což byl rekord. To tam nikdo neměl. Každý mi říkal, že mám štěstí, když mám ten trest poměrně krátký. Kdybych ho měl delší, tak nevím, jak bych skončil. Když jsem tam nastupoval, měl jsem přes devadesát kilo, a když jsem se vrátil, neměl jsem ani šedesát.“

  • „Na mou manželku byla sehraná taková věc za pomocí jistého pracovníka. Shodou okolností pracovala v Kazetě, chodili za ní příslušníci StB a navrhovali jí, aby se rozvedla. Aby myslela na budoucnost dcery, na celkový profil, co jsem zač a že s trestnou činností nepřestanu. Ona se jimi nenechala přemluvit. Došlo však k jedné takové věci, když na konci roku 1984 jeden příslušník StB vymyslel zajímavou kombinaci – v Kazetě zajistili jednoho pracovníka, instalatéra. Zaúkolovali ho, aby se seznámil s mou manželkou, což vykonal. Pak ji měl pozvat do jeho bytu, který byl konspirační a předem připraven na fotografování. Byly nafoceny určité momenty z bytu s mou ženou a ty mi potom ukázali, když přijeli za mnou do vězení. Říkali: ‚Podívejte se, co máme. Tady vaše žena...‘ A nebylo to příjemné.“

  • „Přestože jsem byl takový drobný, tak jsem v nich vzbudil takovou agresivitu, že mě zavlekli na záchod. Tomu se prostě nedalo zabránit. Byla to přesila množství lidí. Tam na mě vytáhli nůžky, aby mi ostříhali vlasy. Smýkali mnou a mojí hlavou dokonce rozbili záchodovou mísu, která praskla. Já jsem se bránil, a jak se mnou škubl, tak jsem narazil hlavou do mísy a ta skutečně praskla, já měl v tu ránu ohromný šrám, vyražený zub... to ale necítíte. Bylo to takové překvapení, tekla mi z nosu krev, rána, facka, teď ty vlasy... Po nějaké chvilce jsem se dosmýkal do chodby a tam jsem ztrácel stabilitu. Opravdu to bylo špatné. Nemůžete dýchat, krev z nosu. Všechno bylo v takové rychlosti, co oni na mně provedli, že jsem nebyl schopen stabilně jít. Ztrácel jsem stabilitu. A ten jeden, nějaký Viktor Novák, taky významný funkcionář KSČ, povídá: ‚Kurva, já ho dorazím!‘ Já jsem upadl, on vzal stojan na kola a že ten stojan na kola na mě nějak dá.“

  • „Šel jsem tam v dobré víře, že nakoupím kofolu, protože jsem byl takový abstinentní, nepil jsem pivo ani jsem nekouřil, to bylo o mně známo. Měl jsem dlouhé vlasy a tričko z Maďarska s nápisem Led Zeppelin. Jak jsem tam vešel, uvědomil jsem si, že se tam něco důležitého slaví. Byli tam i Sověti z nedalekého vojenského prostoru Libavá, zástupci Lidových milicí v uniformách a už to bylo v plném proudu, protože byli v podnapilém stavu, což bylo vidět. Všichni tam měli uniformy a vyznamenání. A já se hnal k pultu. Ne někam do sálu nebo že bych se o něco snažil. Vůbec. Chtěl jsem jen koupit tu kofolu. Ale viděl jsem, že je zle, protože jsem viděl tu symboliku, tu výzdobu a že asi není dobrý, že jsem tam vešel. Chtěl jsem dvě kofoly. Ale jak jsem tam vešel, bylo vidět, že se přestávají bavit, když mě viděli. Utvořil se kolem mě kruh těch urostlých funkcionářů a začali se do mě navážet. Já už měl ty dvě kofoly, řekl jsem, že bych chtěl jen projít s tím pitím, ale náhle mě ten jeden srazil. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to byl nějaký předseda KSČ na dráze. Vyrazil mi kofoly z ruky, chytil mě za vlasy, které je provokovaly, a taky to moje tričko s nápisem Led Zeppelin...“

  • „Já jsem to vypouštěl v noci, naučil jsem se to vypouštět tak, že jsem vypustil kontrolní balonek, kterej letěl někam, protože jednou se mně stalo, že to letělo, ale pak se to vrátilo zpátky a letáky se mi rozsypaly nad barákem a já jsem je musel sbírat ráno ze střechy, ale potom jsem to teda už dovedl, po určitých pokusech metodou pokusu a omylu, k takovejm věcem, že jsem tím teda zaplavil dost prostorů v Přerově. Kdysi tady byla nějaká delegace komsomolů na tenisu a teď tam objevili letáky ‚Pryč se sovětskou diktaturou‘, tak velký vyšetřování, ale nemohli zjistit pachatele. A když jsem to slyšel, tak mě to ještě víc motivovalo.“

  • „V roce 1973 jsem se rozhodl, že zničím takovej obrovskej transparent, billboard se tomu dneska říká, kde byl nápis ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. To bylo zrovna 21. srpna v roce 1973, a to je výročí okupace a takovýto provokativní nápis delší než dvacet metrů, ten billboard byl opravdu velikej. Byl u strojíren, u skladu Lidových milicí, to byla jejich taková soukromá armáda. „Tak jsem vyrobil dvě termitové nálože, které mají, když hoří, velký žár, v noci jsem to tam ve večerních hodinách umístil s časovacím zařízením a teď jsem sledoval, co bude, ze vzdálenosti asi 300 metrů z dalekohledu s takovou dobrou světelností. No a jak na potvoru, nikde nikdo. Všichni měli pohotovost, já jsem se tam nějak proplazil, pak jsem se proplazil zpátky, umístil jsem to tam. A teď tam šel po cestě nějaký člověk takovou klátivou chůzí a už byl od toho asi tak třicet metrů, možná dvacet, teď to vzplanulo takovým žárem, jako když někdo svařuje, oslnivý světlo, že to má hned ten termit obrovskou teplotu, kolem 2000 stupňů. Jo, ta konstrukce hned byla destruována, to začalo hořet, to, co bylo měkký, papírový, a to, co bylo železo, to se bortilo, no a tak on ten člověk se toho lekl, začal ustupovat a začal se chovat, jako by byl pachatel. Nedaleko tam měli někde nějakou pohotovost, tam byla volha, vyběhli z tama členové pomocné stráže, to byli takoví pomocníci tehdejší policie, a milicionáři, páč tam měli i sklad, vyběhli, vrhli se na něho a já jsem byl v tom dalekohledu, jak ho během chvilky... jak je bezvládnej, jak ho táhnou do té volhy, tam ho nakládajou jak nějakej stavební materiál, jo, a ještě ten si kopl, ten ho praštil a někde ho odvezli.“

  • „Přišel jsem tam a viděl jsem tam prapory rozvěšený ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘ a samý ty hesla. Bylo tam plno těch soudruhů, kteří byli svátečně odění, měli různé vyznamenání, no a když mě viděli, tak postupně to ztichlo. Jo, a já jsem si až za chvilku uvědomil, kde jsem to vlastně vlezl, ale šel jsem k tomu pultu: ‚Prosím vás, dvě kofoly‘, takže číšník hleděl a ukazoval tak jako, protože já jsem měl to tričko s anglickým nápisem, dneska by si toho vůbec nikdo nevšiml. Jako vlasy delší, no, a teď ti, co to tam slavili, byli v ráži, někteří byli už hodně ovlivněni alkoholem a někteří méně, ale byli agresivní. Teď se kolem mě udělal takovej kruh, jako co to tady je. Já jsem si jich nevšímal, vzal jsem nějaký ty drobný, že, a tak dál. Tak ten jeden, co tam přistoupil ke mně, tak mně po tým, jo... tak mně se to vylilo. Já jsem si to jako nechtěl nechat líbit a v té době jsem už aji trochu boxoval, ale jenom tak nepatrně, a tak jsem se tak jako bránil, ale proti přesile jsem neměl naprosto žádnou šanci.“

  • Celé nahrávky
  • 2

    Brno, 30.10.2017

    (audio)
    délka: 08:46:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S určitou nadsázkou říkám, že třetí odboj pro mě neskončil

Vladimír Hučín v mládí
Vladimír Hučín v mládí
zdroj: Post Bellum 2017

Vladimír Hučín se narodil 25. května 1952 ve Zlíně. Otec Vladimír Hučín pocházel z Přerova a pracoval v Meoptě jako konstruktér. Matka byla učitelkou na základní škole. Vyučil se mechanikem. Jako mladík odmítl vstoupit do SSM. V roce 1971, po hospodském incidentu se straníky oslavujícími padesát let od založení KSČ, se podle svých slov stal zapřisáhlým odpůrcem režimu. Šířil protikomunistické plakáty a později své diverzní aktivity vystupňoval. Za pomoci malých náloží ničil vývěsky komunistické propagandy a sabotoval akce komunistického režimu. Dostal se do hledáčku StB, opakovaně byl vyšetřován a v roce 1976 byl zatčen a rok strávil ve vazbě. Odsouzen byl na devět měsíců s odkladem na zkušební dobu dva a půl roku. Po útoku na dům informátora StB v roce 1983 byl usvědčen a odsouzen na dva a půl roku vězení. Krátce po propuštění v roce 1986 podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci začal pracovat u olomoucké pobočky FBIS (nyní BIS, Bezpečnostní informační služba). V období 1997-2001 došlo v oblasti Přerovska a Olomoucka k šesti bombovým útokům, z jejichž provedení byl Vladimír Hučín obviněn. Soudní proces byl neveřejný. V roce 2005 jej Okresní soud v Přerově zprostil obžaloby, o rok později potvrdil rozhodnutí Krajský soud v Ostravě.