„Otec dostal těžký kriminál deset let. Byl na Borech, kde neskutečně trpěl. Já jsem tam jezdil na návštěvy, viděl jsem tu hrůzu, že oni je bili a pravidelně dávali do korekce. Každý ví, co to znamená. Je to betonový bunkr dole v podzemí bez oken, bez všeho, jenom voda a chleba. Takže když já jsem tam jezdil na ty návštěvy, bylo to strašné, bolestivé. Potom, snad po roce a něco, se otec dostal do Budějovic do krajského vězení a napsal, že je to tam jako v ráji proti těm Borům. Ještě i tam jsem jezdil na návštěvy.“
„Přijel jsem ze školy a šel domů, co je tam dnes lékárna a zubař, a tam byl plný barák estébáků. Posadili mě tam a prohledávali celý dům. Pak otce odvezli. Byla to polovina května. Přesné datum nevím. Začátkem července nevlastní matka sehnala manželku rektora pražské univerzity, která dělala obhájkyni, a v červenci probíhal proces. Nedávno jsem se dověděl, že ve skupině, co organizoval strýc a říkalo se jí akce Borkovec, bylo dohromady asi sedmdesát lidí. Pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů říkal, že to rozdělili na tři skupiny. V červenci byl na Pankráci soud. Trvalo to týden a ten týden jsme stáli na schodech na Pankráci a čekali, až vyjde obhájkyně a něco nám řekne, a pak jsme šli domů.“
„Odložili rozsudek na dvě hodiny odpoledne. S materiály odjeli na ÚV KSČ a tam rozhodli. Strýc dostal trest smrti a otec deset let, ztrátu majetku, ztrátu práv občanských a měl být osvobozen. Obhájkyně to otcovi řekla a mně řekla, že si otce vezmeme domů. Teď on poslouchá a slyší deset let. To byla rána. Bylo to strašný. Potom jsem jezdil za otcem na Bory. Strašný. Pravidelně tam dostával bití, korekci – bunkr. To je v podzemí, beton, chleba, voda. Vzpomínám si, že nás při návštěvě spolu pustili na záchod. Myslím si, že to bylo záměrné, abych viděl, že čůrá krev. A já byl kluk. Strašný to bylo. U soudu strýc dostal provaz a to jste asi slyšel, jak krutě ho nechali popravovat, že ho nechali dusit. Popravili ho hned v listopadu ještě před Heliodorem Píkou. Otec dostal deset let, bratr byl na vojně, tak tomu dali jeden rok za nic, jen tak. Na mě nemohli, až v roce 1952 mě poslali do PTP.“
„Pořád jsem se hlásil do školy a v přijímací komisi byl jeden kluk od nás z Brodku, který mi byl nakloněn. Z Brodku na mě přišel naprosto zničující posudek a Mirek se na to podíval a ostatním řekl, že ten člověk, co ho psal, je lump a ožrala a ať se podívají, co je tam za razítko. Nedal tam razítko KSČ Brodek, ale Kino Oko Přerov. Vzali to a přijali mě. A já jsem pak samozřejmě jen seděl a učil se.“
„Nějaký měsíc jsme byli v Plzni v Českém údolí. Bylo to tam dost nepříjemné, protože baráky byly děravé a dovnitř nám sněžilo. Když jsme se chtěli umýt, tak jsme museli vysekat led v řece a alespoň trochu se opláchnout a chodili jsme pracovat na Bory do věznice.“
Milan Prokeš se narodil 11. května 1931 v Zábřehu. Po okupaci nacistickým Německem rodina v roce 1938 z tohoto příhraničního města odešla a nastěhovala se do Brodku u Přerova. Strýc Květoslav Prokeš se za války zapojil do odboje a po útěku za hranice bojoval proti nacismu v československých a francouzských jednotkách. Po únoru 1948 organizoval odbojovou skupinu, která se chtěla pokusit o státní převrat a pomocí vojenského puče obnovit demokratické poměry v zemi. Den před plánovanou akcí ho zatkla Státní bezpečnost a 5. listopadu 1949 byl popraven na Pankráci v Praze. V souvislosti s tímto případem odsoudili pamětníkova otce k desetiletému trestu vězení a bratra k jednomu roku vězení. Milana pak vyloučili z vysoké školy a následující dva roky strávil v pomocných technických praporech (PTP). Po návratu z vojny se mu podařilo vystudovat Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a následně více než pětačtyřicet let pracoval jako zubní lékař ve Fakultní nemocnici v Olomouci. V roce 1961 se oženil s Helenou Svatošovou, s níž měl o rok později dceru Michalu a za další tři roky syna Tomáše, který v roce 1987 emigroval do Spolkové republiky Německo. Po pádu komunismu se Milan Prokeš dlouhá léta angažoval ve Svazu PTP a působil také jako člen jeho ústřední rady, za což v roce 2016 obdržel vyznamenání Záslužným křížem ministra obrany České republiky III. stupně. V době natáčení v roce 2018 žil stále v Brodku u Přerova.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
