Věra Wiener

* 1924

  • „Pracovali jsme těžce. My jsme nedostávali peníze, protože jsme byli mladí a bylo řečeno, že budeme platit za děti Pflegekinder. Jak se to řekne česky?“ [Jak?] „Pflegekinder.“ [Jo, jako uprchlíci nebo prostě.] „Jo. Tak jsme pracovali jako všichni – v zemědělství a v domácnosti. A ti lidé měli jenom jeden cíl, chtěli z nás udělat křesťany.“

  • „My jsme chodili cvičit do Sokola, a když Němci přišli do Čech, tak se nás ptali ze Sokola – měli jsme dokázat, jestli jsme Češi. A ono se ukázalo, že můj otec si napsal národnost Žid, tak nás vyhodili ze Sokola.“

  • [Vy jste si mohla třeba s těmi rodiči psát ještě nějak potom?] „Jo, my jsme si psali. Oni je deportovali v roce 1942 na podzim. My jsme si psali celé ty roky, co jsem byla v Dánsku. Až jsem měla ještě jeden dopis, co mi psal otec z Terezína. Tam bylo odškrtaný od cenzury moc. On se mi ztratil.“

  • „Já jsem přišla z Čech, když mně bylo šestnáct let, do Dánska a pak do Švédska. Tam jsem se vdala za jednoho mého přítele, a když mně bylo třicet, tak můj manžel zemřel. Tak jsem se sebrala a šla jsem do Izraele, protože jsem tady měla příbuzné. A tady jsem potkala svého druhého muže. Byla jsem krátký čas v kibucu a tam se mi tak nelíbilo, tak jsme šli. Bydleli jsme u Haify a pracovali jsme.“

  • „Já jsem měla tenkrát už toho přítele a my jsme jeli na kole na severní břeh, ten ostrov Sjælland, tam, kde pracují rybáři. My jsme šli po ulici, zastavili jsme jednoho člověka a ptali jsme se, jestli nám může pomoct [přeplout] do Švédska. Cizího člověka. A on se ptal: ,Vy jste Židé?‘ – ,Jo.‘ – ,Tak pojďte se mnou.‘ Tak nás vzal s sebou do jeho domu a schoval nás tam. Bylo to organizovaný, jezdili [jsme] sem a tam a nakonec nás přivezli v Kodani do přístavu na loď, která vezla uhlí někam, a schovali nás dole na uhlí. Tam bylo ještě několik lidí. Tak jsme tam seděli dole na uhlí celou noc, nesměli [jsme] se ani hnout, kapitán to věděl, nám řekl, že se nesmíme ani hnout, aby nás neslyšeli, a až budeme u břehu Švédska, tak on nám dá znamení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nahariya, Izrael, 04.04.2014

    (audio)
    délka: 01:01:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věděli jsme, že rodiče nepřežili a že tam už nemáme žádný domov

Věra Wiener, roz. Ledererová
Věra Wiener, roz. Ledererová
zdroj: Současná: 4.4.2014, autor Hynek Moravec

Věra Wiener, roz. Ledererová, se narodila v roce 1923 do židovské rodiny ve Volyni na jihu Čech. Tatínek měl obchod s kůžemi a maminka byla v domácnosti. Věra navštěvovala obecnou školu a v roce 1934 odešla studovat gymnázium do Strakonic, v roce 1939 však musela školu z rasových důvodů opustit. Již v době svého dětství byla v sionistické organizaci Techelet Lavan a v roce 1939 nastoupila do pražské Alija školy (psáno též jako Aliyah), kde se studenti připravovali na odjezd do Palestiny, a učili se tak mimo jiné i hebrejštinu a židovské dějiny. Věra odjela díky Alija škole v září 1939 do Dánska, pracovala tam v zemědělství. V roce 1943 pak vzhledem k hrozící deportaci dánských Židů odjela se svým budoucím manželem do Švédska. Zde se opět věnovala práci v zemědělství a v květnu 1945 se dočkala konce války. Rodiče a mladší sestra zemřeli v Osvětimi, a tak se do rodného Československa již nikdy nevrátila, zůstala ve Švédsku a v roce 1955 odjela do izraelské Haify. Zpočátku pracovala v kibucu. V současnosti žije Věra v domově důchodců v izraelské Nahariji.