Eva Polanská

* 1933

  • „Dneska děti jsou jenom u počítače, nesportujou... A tohleto jim dává větší rozhled a tu soudržnost těch lidí – to je velmi důležitý, že jsou bratři a sestry. To dělá hodně v životě. Aby si uvědomily, že nejsou na světě samy, aby dělaly samy jenom dobro, to jim přeju. Aby vydržely. A aby je nestihlo to co nás: dvakrát, třikrát, když nás zkoušeli – a tam se ty charaktery ukázaly!“

  • „Skautskej zákon pro nás byl zákon! A ten jsme dodržovali. Proto já jsem se potom nemohla smířit s těma lidma mladejma, protože oni už to tak nedodržovali jako my. Pro nás to bylo... To nepřipadalo v úvahu, že by to někdo porušil. Přitom ten slib, to byla chvilka, kdy... To upevňovalo charakter, si myslím, přímo. Já jsem si vždycky přála, aby ty děti chodily do toho skautu, protože tam se srovnaly. A měli jsme i případy, kdy kluk byl úplně mimo rodinu a ten byl s náma právě na tý Polance a ten se tam úplně srovnal. A ten potom dělal školníka tady na dívčí škole.“

  • „Vím, že jsme bojovali mezi chlapci a dívkami tím způsobem, že oni se v noci se vypravili, že nám ukradnou z hlavního stanu vlajku, a zase my jsme se vypravily k nim. Oni to nedokázali, ale my jsme jim ji ukradly, protože kluci byli líný a spali. A my jsme je přepadly a tu vlajku jsme jim ukradly. To byla taková noční výprava. Pak si vzpomínám taky na noční hru, kdy každej měl nůž, ne žádnou dýku nebo něco takovýho, ale kapesní nůž, protože jsme vyřezávali různě... To byla noční hra, kdy jsme šli po takový pěšince ve svahu úplně potmě a každej musel dojít do určitýho místa a tam musel zabodnout ten svůj nůž. Podle toho se poznalo, kdo kam došel. Jenže my jsme měli ty svý zásady – mluvit pravdu... Bylo to takový dobrodružný. Pamatuju si, že hodně dětí se tam naučilo se nebát a tak nějak se zocelovat. Bylo to pěkný.“

  • „A pak další tábor si pamatuju na Sázavě, na Zahrádkách, tam jsme už slibovaly jako skautky. Předtím vždycky tábořili chlapci, kteří ten tábor postavili, a já si pamatuju, že jsme objednali na nádraží celý vagon, který jsme naložili těmi podsadami, celtami a těmi ‚kochmašinami‘, jak jsme tomu říkali (várnicemi), no prostě vším tím materiálem. A protože můj tatínek byl výpravčí vlaků, tak zařídil, že ten vagon byl připojen k nákladnímu vlaku, který nám zastavil nad Kácovem, a z toho svahu k tý Sázavě, na který my jsme měli tábořit, jsme shazovali z toho vlaku všechny tyhlety věci, který po tom svahu sjížděly až k tý řece. U tý řeky zase byli další, kteří ty podsady házeli do řeky a plavili je až k tomu ostrohu tý Zahrádky (říkalo se tam na Zahrádce). Bylo to tam velmi romantický. Měli jsme tam udělaný i most přes řeku do lesa. Dokonce vím, že se tam plnily i Tři orlí pera, že jsme je ovšem nikdy nesplnily, protože jsme byly upovídaný holky a vždycky jsme zkazily bobříka mlčení, takže to nepřipadalo v úvahu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hlinsko, 17.10.2011

    (audio)
    délka: 44:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skauting mě opravdu zformoval

 Polanská Eva
Polanská Eva
zdroj: Archiv Vojtěcha Homolky

    Eva Polanská, rozená Čápová, se narodila 22. prosince 1933 v Hlinsku. Její otec pracoval jako výpravčí. Vyrůstala se starší sestrou. Po druhé světové válce se stala členkou místního skautského střediska. Po ukončení studií začala pracovat jako učitelka. Při druhé obnově Junáka v letech 1968-70 zastávala funkci výchovné zpravodajky dívčího kmene. Když pak bylo skautské středisko zrušeno, angažovala se v Sokole. Po roce 1989 se Eva Polanská podílela na opětovném obnovení skautského střediska a byla jednou z hlavních vedoucích na prvním porevolučním táboře v Šiškovicích (1991). V 90. letech z Junáka vystoupila. Žije v rodném Hlinsku.