The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Eva Palivodová
Where: Klenová, Harant
When: 09/12/2010
Who worked out the recording: Eva Palivodová
Project: Iron Curtain Stories
Institutions: Johannes Gutenberg University Mainz, Post Bellum, Post Bellum SK, The Institute for the History of the 1956 Hungarian Revolution, The Istrian Historical Society, The Memorial to the Victims of Communism and to the Anticommunist Resistance

František Wiendl (1923)

Smrt komunismu!

František Wiendl ml. se narodil 31. prosince 1923 v Klatovech. Byl jediným synem tesařského mistra Františka Wiendla st. Od dětství byl formován otcovými názory, které silně ovlivnila zkušenost první světové války. Otec bojoval na rakousko-ruské frontě, s kamarádem odešli dobrovolně do ruského zajetí. V zajetí pracoval v továrně na cvočky, dokonce coby tesař stavěl malý cirkus. V Rusku také v roce 1917 zažil Velkou říjnovou socialistickou revoluci: „Viděl všelijaké hrůzostrašné věci, které lidé vyváděli při revoluci. Například vždycky vyprávěl, jak továrníka z fabriky, kde byl zaměstnaný, polili asfaltem, nasypali na něj peří, dali do káry a vozili ho po městečku. Nebo nějakému chlapíkovi rozpárali břicho, nacpali tam slámu a zapálili. Takže vždy říkal: ‚Nedej Bože, aby se sem ten bolševismus dostal.‘“

Otec o válce a svém zajetí často vyprávěl a jeho zkušenost z Ruska později ovlivnila jeho i synovo rozhodnutí zapojit se do odboje proti komunismu.

František Wiendl starší pracoval u stavitelské firmy Janovský, vypracoval se na mistra skupiny tesařů. „Otec byl velmi přičinlivý, pracovitý a přemýšlivý člověk. I když byla (v 30. letech) hospodářská krize a nezaměstnanost byla ještě vyšší než nyní, bylo to horší, tak otec nikdy nebyl bez práce.“ Vždy si práci našel, i když firma neměla zakázky, takto také jednou v zimě opracovával sekerou trámy na železniční pražce. Tento výdělek nabízel i ostatním tesařům ze své skupiny. Ti ale odmítli – než aby dělali těžkou práci v zimě, byli raději na podpoře pro nezaměstnané, dostávali tzv. žebračenky. Pracovitost zdědil i syn, který pracoval až do svých 69 let, pak teprve odešel do důchodu.

Rodina byla silně demokraticky zaměřena, pan Wiendl vzpomíná, že už ve svých deseti letech, když v Německu nastoupil Hitler, vnímal, že se děje cosi nekalého. Zvláště v západních Čechách se o tom hodně hovořilo.

Když obsadili Sudety, pak protektorát, tak se nám to nelíbilo a otec vstoupil do odboje

František Wiendl st. se zapojil do tzv. druhého odboje, hned na začátku války vstoupil do skupiny ÚVOD – Ústředního vedení odboje domácího. ÚVOD bylo rozsáhlé odbojové hnutí s celorepublikovou působností. 1 Gestapo ale ÚVOD odhalilo a hlavně během let 1941 a 1942 zcela zlikvidovalo. Také spolupracovníci Wiendla staršího byli odhaleni a uvězněni v koncentračních táborech. „Jednomu zatčenému odbojáři se podařilo poslat moták, který otec dostal. A říkal: ‚Františku, neboj se, nepadlo o tobě ani slovo.‘ Otec přečkal druhou světovou válku, aniž byl zavřený – na rozdíl od jeho známých a kamarádů.“ První garnitura odboje byla zničena, rozprášena.

V roce 1942 byl zabit Reinhard Heydrich, Němci se mstili, při stanném právu bylo popraveno mnoho lidí, navíc byly vyhlazeny Lidice. V Klatovech byla heydrichiáda obzvlášť drastická, na popravišti v Lubském lese bylo popraveno 73 osob. Také klatovské gestapo bylo velmi nechvalně proslulé, jak svou aktivitou, tak brutalitou.2 Přesto se mu nepodařilo zlomit odpor obyvatel Klatov, naopak vznikla řada menších odbojových skupin. Také Wiendl st. se nevzdal a založil novou vlastní skupinu, kterou na památku vypálené vesnice nazval Lidice. Do této odbojové činnosti se již zapojil i mladý syn František. „To už jsem já dorůstal do let, takže jsem měl od táty úkol shromažďovat do té skupiny Lidice své vrstevníky, což se dařilo.“ Skupina vykonávala několik hlavních úkolů: nejprve byla prioritou finanční podpora žen a rodin zatčených mužů, kromě odbojářů byly totiž vězněny v koncentračních táborech také významné osobnosti Klatovska.3 Proto se pořádaly tajné sbírky pro rodiny, které ztratily živitele. Otec shromažďoval finanční prostředky a mladý František je pak po večerech tajně roznášel potřebným. Roznášel také protiněmecké letáky, které skupina psala. Důležitá byla příprava na konec války, na povstání, hlavně se shromažďovaly zbraně.

Asi v lednu nebo v únoru 1945 se klatovské odbojové skupiny daly dohromady a připojily se k zaštiťující organizaci Niva, která vznikla na Strakonicku a Domažlicku v zimě 1944-1945. V jejím čele stál por. V. Bláha, podléhala Radě tří a měla i kontakty do zahraničí.4 VKlatovech ji vedl npor. Václav Bayer, který se později zapojil i do třetího odboje. Pan Wiendl vzpomíná:„Měli jsme spojení na Západ a očekávali jsme shoz zbraní. Chodili jsme k lesu Boru, kde bylo domluveno, že nám shodí zbraně, jenže jsme tam čekali marně. Dodnes nevím, proč se to neuskutečnilo.“ V odboji se sešlo mnoho sokolů, skautů. Také pamětník byl aktivní člen Sokola.

Jak se přibližovala fronta, připravovali se odbojáři stále intenzivněji na povstání. Jednotlivé skupiny sdružené v Nivě si rozdělily úkoly, kdo co obstará a zajistí při revoluci. Skupina Lidice měla při vypuknutí povstání obsadit stadion, kde byla posádka německých vojáků, a zajistit přístupovou cestu od Domažlic, především odzbrojit kulometná hnízda na Hůrce, obsadit spínací stanici, aby ji Němci nepoškodili. Asi v únoru se ale pomocí Sokola podařilo zjistit, že se chystá zatčení Wiendla st. Proto otec utekl a skrýval se po příbuzných na Klatovsku a na Šumavě, vrátil se až 5. května.

Signálem pro zahájení povstání bylo volání Prahy o pomoc. U Wiendlů doma se proto sešla skupina asi třiceti odbojářů se zbraněmi, ale otec Wiendl se teprve vracel. Velením byl pověřen František, který byl nejlépe informován o úkolech. „Věděl jsem, že máme zajistit stadion a spínačku. Tak jsem rozdělil úkoly a šli jsme na stadion. Mohli jsme to odnést, Němci nás mohli postřílet, ale neudělali to. Šli jsme k nim a vymyslel jsem takový plán. Řekl jsem jim: ‚Podívejte se, Američané už jsou tady, jsme s nimi ve spojení. Bylo by dobrý, abyste složili zbraně. My vám zajistíme volný odchod do kasáren.‘ Německý četař dal nastoupit posádku na stadion, naši lidé si vzali jejich pušky na ramena, obstoupili četu a doprovodili ji do kasáren. Získali jsme spoustu zbraní. Potom jsme šli odzbrojit kulometná hnízda. Tam jsme dostali ještě panzerfausty, těžké kulomety... Poslal jsemspojku na radnici, aby přijel náklaďák, na který jsme to všechno naložili, a odvezli jsme to. Potom už byl klid, na Hůrce nikdo nebyl a čekali jsme na Američany.“ V jiných částech města ale nebylo vítězství tak snadné jako na stadionu, kde byli vojáci již unavení z války. Skalní nacisté se bránili, stříleli, mezi odbojáři byly také ztráty na životech.

Americká armáda již přijela do osvobozeného města, čekalo ji jen slavnostní uvítání od Klatováků. „Přijeli Američané, tanky, za každým pasem družstvo vojáků. Ulice už byla plná lidí, házeli Američanům šeřík. Byl to nádherný moment, na který člověk nemůže zapomenout.“

Za války se František Wiendl ml. vyučil zedníkem a potom vystudoval průmyslovou školu stavební v Plzni. Závěrečné zkoušky skládal v lednu 1945. Nucenému nasazení unikl o den, protože byl narozen 31. prosince 1923 a na práci do říše byl posílán ročník 1924.

Po válce v říjnu 1945 nastoupil na vojnu. Za protektorátu totiž nebyly odvody a ročník 1923 byl první, který znovu plnil základní vojenskou službu. Protože měl pan Wiendl průmyslovku, byl zařazen do aspirantské školy záložních důstojníků, která byla v Domažlicích. „V roce 1946 jsme už skončili aspirantskou školu a převezli nás do Strašic v brdských lesích, kde byl polní výcvik. A konaly se volby. V obci vyhráli národní socialisté, přestože to byla komunistická vesnice. Ale většina aspirantů, možná devadesát procent, volila národní socialisty. A civilové v obci měli potom problém vůbec sestavit obecní zastupitelstvo. Takže nás tam komunisti neměli vůbec rádi.“ Jinde v republice ale komunisté vyhráli a další svobodné volby již nebyly. Pan Wiendl si to vysvětluje tak, že když lidé zažili komunisty u vlády, začali se od nich postupně odklánět, další volby by již KSČ nevyhrála, a proto museli komunisté udělat převrat – 25. února 1948.

Smrt Jana Masaryka bude pomstěna!

Vražda Jana Masaryka byla pro nás signálem, že my z druhého odboje jsme se dali dohromady, věděli jsme o sobě, že nesouhlasíme s komunismem, a vstoupili jsme do takzvaného třetího odboje.“ Nejprve činnost skupiny spočívala především v šíření protikomunistických plakátů a psaní hesel. „Psali jsme například ,Smrt Masaryka bude pomstěna‘, ,Smrt komunismu‘. Psalo se to na různých výpadovkách, vápnem na silnice, na zdi.“

Určitým mezníkem v činnosti skupiny se stal v září 1948 pohřeb prezidenta Beneše. Tehdy se otec Wiendl st., Prantl, doktor Krbec a Štork vydali psát protikomunistická hesla na veřejná prostranství. Wiendl s Prantlem psali u městského parku, když byli vyrušeni dvěma hlídkujícími milicionáři. Rozutekli se, ale Wiendl se zamotal do křoví v parku a byl milicionáři zadržen a odváděn na stanici. Aby odvedl pozornost a umožnil kamarádovi útěk, Prantl vystřelil, schválně mířil mimo, aby nezranil kolegu. Střela se však odrazila a zranila milicionáře Václava Jiříka. Pro poměry v odboji na maloměstě bylo typické, že následně zraněného milicionáře ošetřoval jeho soudruh, ale také zadržený „nepřítel“ Wiendl. Když se ale ujistil, že druhý milicionář zvládne Jiříka dostat do nemocnice sám, utekl. V nemocnici se o zraněného postaral doktor Krbec, který se mezitím vrátil ze své protistátní činnosti. Wiendlovi doma zajistila manželka alibi. Stejně však byli oba zatčeni a drženi ve vyšetřovací vazbě, nakonec byla paní Wiendlová po sedmi měsících propuštěna a Wiendl st. byl na jaře 1949 soudem osvobozen pro nedostatek důkazů.5 Krátce byl zatčen také jejich syn, který ale byl v době události prokazatelně mimo město, proto byl po třech týdnech propuštěn.

Během nepřítomnosti otce rozšířil František Wiendl ml. činnost skupiny o novou oblast – převádění přes hranice. Již dříve totiž otec navázal kontakty s dalším odpůrcem režimu, majitelem autoopravny v Kolíně panem Pospíšilem, který zjišťoval, jestli by nebylo možné zajistit přechod hranic přes Šumavu. A na jaře 1949 poslal Pospíšil do Klatov staršího pána Schneidera, kterému hrozilo zatčení a potřeboval se dostat přes hranice. Pamětník o otcově dohodě s Pospíšilem nevěděl, přesto se nakonec rozhodl Schneiderovi pomoci. Nejprve poprosil vlakvedoucího Tauše, kterého znal z války z odboje a který jezdil vlakem až do Bavorské Rudy, jestli by Schneidera nepropašoval. Tento pokus nakonec nevyšel. „Tak jsem ho měl na krku. Proto jsem vzal mapu, našel jsem si cestu, že ho převedu sám. A tím začaly mé převody. Našel jsem si na mapě trasu, kterou bych mohl v noci zvládnout, protože jsem tam nikdy nešel ani jsem tu krajinu neznal. Z mapy jsem si vyčetl údolí, zářezy, nešel jsem po silnici, ale terénem. Převod se podařil, dovedl jsem ho až do německé vesnice Jägershof.“ Rovnou od hranic šel do práce, akorát to za noc stihl.

O převodu se dozvěděl Wiendlův bratranec, který měl koloniál v Praze. Proto Wiendlovi poslal svého dodavatele Miku, který se také potřeboval dostat za hranice. To byl jeho druhý převod. Mika se později vrátil jako agent-chodec a dále spolupracovali.

Další kontakt získal otec Wiendl ve vězení, seznámil se s Aloisem Suttým, který potom utekl z vězení a za hranice a také se stal agentem-chodcem. Tak byl vytvořen základ převaděčské sítě, skupina také získala napojení na Prahu. Pražští odbojáři a různí zasvěcení přátelé a příbuzní jim posílali a doporučovali lidi, kteří potřebovali utéct z republiky. Vše fungovalo na základě osobních záruk a doporučení, za převáděného se vždy musela zaručit prověřená důvěryhodná osoba. Nejprve František Wiendl převáděl osobně až do Německa, protože to však bylo velmi časově náročné a hrozilo, že se včas nevrátí do práce, byl systém zdokonalen. Nejprve přestal jezdit do Chudenína vlakem, což bylo podezřelé, ale vyzvedával ho kamarád na motorce. Potom se převádění rozdělilo na úseky, Wiendl s Klatovany dovezli půjčeným autem uprchlíky na domluvené místo v příhraničí, kde si je převzal Alois Suttý a převedl je přes hranice sám, mezitím se Klatované s autem vrátili domů. Předávacím místem byl Stříbrný mlýn u Pocinovic. Tento způsob byl použit dvakrát, z toho druhý převod byl pro Wiendla osudný.

Při převádění zažil pan Wiendl řadu kritických situací. Zrádná byla hlavně jedna, která upozornila Státní bezpečnost, že v Klatovech se něco děje a stojí za tím pravděpodobně rodina Wiendlova. František převáděl skupinu sokolů s malým dítětem. Přestože dítěti odbojář doktor Krbec dal prášky na spaní, děcko se probudilo a začalo plakat zrovna v nejrizikovějším úseku cesty. Proto musela převáděná skupina čekat, až se dítě uklidní. Získali asi tři čtvrtě hodiny zpoždění. Bylo léto, noc byla krátká a František musel za noc urazit asi 15 kilometrů k hranicím a 15 zpět. Kvůli zpoždění tak vyšel z lesa nad Chudenínem, odkud vyrážel, až za světla. Za kupkami se senem na něj již čekali pohraničníci a milicionáři se samopaly. Před vězením ho zachránilo, že chodil zásadně neozbrojen a že si dříve opatřil propustku do hraničního pásma. Protože pracoval u stavební firmy, vysvětlil pohraničníkům svoji přítomnost v lese tak, že pro stavbu potřebují dříví a v hraničním pásmu se bouraly opuštěné domy, ze kterých byl stavební materiál, a tak si byl po práci obhlédnout dříví, zabloudil, a aby se omylem nedostal k hranici, přespal v lese do rána a nyní spěchá do práce. Milicionáři skutečně vysvětlení přijali a propustili ho. Epizoda ale znovu upozornila na Wiendlovy, vězněný otec, nápisy v Klatovech, nyní František v hraničním pásmu, StB si postupně skládala mozaiku a připravila lest.

Člen klatovské skupiny doktor Jiří Krbec spolupracoval za války s partyzány, kteří působili v oblasti Lukoviště východně od Klatov, s nasazením vlastního života jim poskytoval lékařskou pomoc. Z partyzánské skupiny znal také Rudolfa Nováka, proto když ho Novák požádal o převod, nepovažoval za nutné si ho dále prověřovat a doporučil ho. Nevěděl, že Novák se mezitím stal v Mostu komunistou a že pracuje pro estébáka Kocinu.

Převod byl domluven, Novák nakonec místo sebe poslal dalšího bývalého partyzána Pepu Basáka s tím, že ještě musí něco zařídit a půjde přes hranice s příští partou. Kromě Basáka byl mezi převáděnými také generál Podlezl, který uprchl z komunistického lágru. Celkem vezli sedm lidí. Wiendl s Prantlem si půjčili větší auto, z Klatov vyjížděli sami dva a převáděné měli naložit cestou v Beňovech. Již cestou z Klatov si Wiendl všiml podezřelého černého BMW, věděl jistě, že patří StB, která tam na někoho čeká. Pro svou cestu měli připravenou krycí historku, že jeli shánět jablka. Lidi nabrali a předali Aloisi Suttému, který je převedl přes hranice. Vše proběhlo v pořádku. Až cestou zpátky zastavili v Klatovech na červenou a náhle auto obstoupili estébáci. Šli na jisto. Jen se jich zeptali na jména, zatkli je a odvezli do věznice. Systém osobních záruk a vzájemné důvěry zklamal. Skupina byla prozrazena.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Po zatčení následovaly výslechy, pamětník se držel připravené historky, že jeli pro jablka, ale žádná nesehnali, proto se vraceli s prázdnou. Na to mu ale vyšetřovatel řekl: „Hele, nekecej, říkal jsi v autě to a to.“ A doslovně citoval, o čem se ve voze bavili. „Já jsem strnul. Říkám si, to jsme vezli v autě udavače, nebo tu partu chytli a někdo z nich to prozradil. Takže aby tátu a ostatní nezavřeli, jsem si vymyslel případ a na tom jsem trval.“ Až později se od kompliců dozvěděl, že je podvedli Basák s Novákem. Když skupinu převáděných Wiendl s Prantlem předali Suttému a odjeli, vytáhl Basák na Suttého zbraň a chtěl skupinu zadržet. Suttý měl ale u sebe samopal a bránil se, Basák tedy nepochodil a utekl. Zbytek skupiny byl pak v pořádku převeden přes hranice. StB zatkla alespoň Wiendla s Prantlem a dr. Krbce, které Basák udal.

Držet se připravené historky a nikoho neprozradit nebylo snadné, protože vyšetřovatelé po dlouhých výsleších řekli: „A teď nám to vše zapakuj!“ A vyslýchaný se nesměl v ničem splést, bylo to náročné cvičení na paměť. Pamětník byl zatčen 20. listopadu 1949, celý první měsíc vyšetřovací vazby byl držen v temnici, bez světla, v zimě, výslechy byly prokládány „nakládačkami“. Jeho otec byl sice dočasně také zatčen, ale protože vyšetřovaní nic neřekli, byl znovu propuštěn, již podruhé.

František Wiendl ani Jan Prantl nic a nikoho neprozradili, i přes ukrutné bití si vymýšleli stále nové historky a vysvětlení a nenavedli vyšetřovatele na správnou cestu. Naopak Prantl předstíral zánět slepého střeva, a když byl v Plzni v nemocnici operován, poslal moták a varoval ostatní odbojáře.

Dne 7. března 1950 byli všichni tři vyšetřovaní převezeni na Pankrác k soudu. Již se domnívali, že je vyšetřování u konce a že se jim podařilo ochránit ostatní. K ničemu se nepřiznali, takže jim Státní bezpečnost mohla dokázat jen jeden převod přes hranice, počítali, že dostanou tak rok, dva roky vězení. Na Pankráci čekali na soud, ale asi v květnu byl soud náhle odročen kvůli nemoci předsedy soudního senátu. Skutečný důvod byl, že StB měla nové stopy a zatkla další lidi.

Suttý totiž neposlechl varování a nepřerušil své aktivity. StB využila své špehy a agenty a smyčka se utahovala. Po přestřelce v chalupě Toušových v Pocinovicích, kde bylo také místo k předávání uprchlíků a zpráv, byl Suttý v dubnu 1950 zatčen.6 Po něm byli postupně zatčeni i další rebelové František Wiendl st., Jan Štork. František Mika byl zatčen již dříve - začátkem listopadu 1949...7 „Všechno prasklo, už nešlo zatloukat, estébáci již vše věděli.“ Klatovští odbojáři byli navíc uměle propojeni s bratry Kuldovými a s pocinovskými Toušovými, byla vytvořena velká protistátní skupina a připraven monstrproces.

Od 12. do 14. prosince 1950 se v Klatovech konal soud, před nímž stálo 14 obžalovaných. Všichni byli obviněni z velezrady a shledáni vinnými. Alois Suttý byl odsouzen k trestu smrti a na jaře 1951 byl popraven. František Mika byl odsouzen na doživotí, František Wiendl k 18 letům vězení, jeho otec k 25 letům vězení.8 „Ale nám to bylo jedno v té době, hlavně aby člověk nedostal provaz. Jestli jsem dostal doživotí, nebo dva roky, to bylo putna, protože jsme věřili, že tu komunismus dlouho nebude, že to musí prasknout. Hlavně si zachovat život.“ Součástí trestu byla také konfiskace jmění a ztráta občanských práv.

Celé soudní líčení bylo předem připravené, obvinění byli dokonce školeni na StB, jak mají vypovídat. Pan Wiendl byl kromě velezrady obviněn také ze špionáže, protože měl doma volně dostupné mapy. „Já jsem jim to na StB odkýval, že to řeknu, dělal jsem skleslého. Potom byl mostrproces, nahnali tam lidi z továren. Estébák Mareš tam seděl, psal lístečky prokurátorovi, přísedícím, informoval je, co se bude dít. Teď došlo na to, že jsem měl mapy a poskytoval jsem je západním mocnostem, že jsem prováděl špionáž. A já využil situace a řekl jsem: To není pravda. Já jsem si všechny mapy, které jsem měl, koupil na náměstí v knihkupectví Kuneš. Všichni v sále jsou Klatováci, tak vědí, že ta firma existuje, a i dnes si tam každý může koupit mapy. Navíc tuto oblast osvobodili Američané a jistě, když sem vstupovali, měli dokonalejší mapy než firma Kuneš. Takže já odmítám nařčení ze špionáže, nikomu jsem mapu nedal.‘“ Špionáž tedy nebyla pamětníkovi prokázána.„Naštval jsem Mareše. Když jsme po soudu čekali na převoz na Pankrác, přišel se se mnou rozloučit a povídá: ‚Půjdeš na Jáchymov, tam chcípneš a vyroste na tobě mech.‘ Kdyby mi prokázal špionáž, tak mohl být povýšen.“

Půjdeš na Jáchymov, tam chcípneš a vyroste na tobě mech

Když skončil soud, byli trestanci převezeni na Pankrác, kde čekali na rozdělení do věznic a kde byl v dubnu 1951 popraven Alois Suttý. František Wiendl ml. byl na cele s Václavem a Josefem Toušovými. „Pepa Touš měl štěstí, že byl na cele s otcem. Já jsem svého otce viděl znovu až v roce 1956, kdy mu dovolili návštěvu. Přivezli ho z Leopoldova a mne z Jáchymova na Pankrác, kde jsme se setkali.“

V lednu 1951 byl pamětník přiřazen na práci na Jáchymovsko, jeho trpké putování začalo na lágru Eliáš. „Tábor byl teprve ve výstavbě, takže když zjistili, že jsem stavař, přiřadili mne na zednické práce.“ Táborem protékal potok, který museli muklové svést do betonového koryta a přehradit mřížemi z kolejnic, takže i tudy byl útěk vyloučen. Tábor byl oplocen dvěma řadami ostnatého drátu, mezi nimi byl vysypán kaolin, aby byly vidět případné stopy útěkářů. Na lomech oplocení byly „špačkárny“ s ozbrojenými strážci.

Po skončení výstavby tábora byl pamětník přeřazen na úpravnu rudy, kde se prosívaly haldy vzniklé při těžbě stříbra a hledal se uran. Po vysokých transporterech se haldy přepravovaly na úpravnu, kde se namlely a na „vibračních stolech“ byl oddělován uran od kamene. Uran se potom promíchával, aby měl stejnou radioaktivitu, a v barelech se vozil do SSSR. Na úpravně sloužily dvě směny – političtí vězni a kriminálníci. Kriminálníci tam byli jen na krátkou dobu, proto stále zpevňovali a zvyšovali normy práce. Proti tomu se političtí, kteří byli odsouzeni na mnohaleté tresty, ohrazovali. Báli se ale, aby nebyli za trest posláni fárat. „Nevěděli jsme, že dole na štole není tak zlá práce jako na úpravně.“ Na úpravně museli na sucho přehazovat uran a dýchali radioaktivní prach bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Na štole se odstřelovala skála a vrtal uran za využití vodní filtrace. Také tam nebyla tak efektivní kontrola práce jako na úpravně. František se brzy skamarádil se svým novým parťákem, se kterým měli odstřelovat skálu a těžit uran, zjistili totiž, že mají společného kamaráda, Wiendlova spolupachatele Josefa Touše. I když byli přiřazeni na pracoviště velmi bohaté na uran, tak tak plnili normy. Připravovali totiž útěk přes systém starých středověkých štol.

Druhý den jsme se nastřelili do stařin, jak jsme říkali starému systému chodeb, kde se dolovalo stříbro. Já říkám: ‚Ty, Franto, člověče, zdrhnem!‘ Takže jsme začali plánovat útěk. Naše dílo bylo bohaté na uran, hravě bychom tam splnili dvě stě procent. Jenže nás zajímal útěk, tak jsme pracovali jen, abychom dali sto procent, a jinak jsme si připravovali únikovou cestu. Jeden kamarád, který šel také fárat za trest, se dostal k mašinkářům a rozvážel materiál, mimo jiné fošny na výdřevu. Vozil nám zásoby fošen a my natloukali špršlíky v komínech, jež byly v systému starých chodeb. Komíny měly výšku tak třicet metrů. Připravili jsme si fošny, vytahali jsme je nahoru a nabíjeli je na sebe, tak jsme získali žebřík, který nám měl pomoci při útěku, abychom byli co nejrychlejší a získali obrovský náskok, než nás strážci začnou pronásledovat.“

Těsně před dokončením únikové cesty byli naneštěstí Wiendl s kamarádem přeloženi na jiné „dílo“, útěk tedy nemohli zrealizovat, ještě tajně šli na své staré místo a celý tunel definitivně zničili, zahradili únikovou trasu, aby nebyl jejich plán prozrazen.

Další zastávkou pana Wiendla byl tábor Nikolaj. Tam došlo k maléru s „černým dopisem“. Muklové pracovali na štolách s civilními zaměstnanci. Wiendl s dalším přítelem našli ochotného „civila“, který se nabídl, že jim propašuje z lágru dopis pro rodinu. Dopisy se podařilo propašovat, ale když civil přinesl odpovědi, kamarád to nevydržel a začal si svůj dopis číst již na šachtě. Mezi vězni však byli i udavači a jeden z nich dopis práskl. Wiendl i s kamarádem skončili na korekci.

Byl zrovna prosinec. Dostal jsem se do korekce. Byla hrozná. Cely tam byly jen holé stěny a podlaha. Vytáhli vám tkaničky z bot, opasek vám vzali, takže člověk nosil kalhoty v ruce. Půl deky a to bylo všechno. Poloviční dávky jídla. Šoupli mne na cimru a zatopili jednou za den, protože venku byly kruté mrazy – minus dvacet stupňů. A ze začátku tam nebylo ani okno, vymlátil je předchozí vězeň. Krutá zima.“

Navíc dostal pan Wiendl spoluvězně, Slováka, který se rozhodl držet hladovku, takže se s ním pamětník ještě dělil o svou poloviční porci jídla. „On si vzal, což by asi politický vězeň neudělal, asi byl kriminální. Potom ale pro něj byla čtvrtdávka jídla málo, tak přerušil hladovku a měli jsme oba alespoň půldávku.“

Na cele byla hrozná zima, tak se vězni zakuklili do půlky deky, kterou měli, a chodili kolem cely, aby se zahřáli. 24 hodin denně chodili, pak se zastavili a zdřímli si, a až byla zima, znovu chodili. Takto pamětník přežil na korekci celý měsíc.

Dalším trestem pro bylo přeložení na jiný lágr, neblaze proslulý tábor „L“ ve Vykmanově, kde byla tzv. věž smrti, ve které se vytěžený uran bez jakýchkoli ochranných pomůcek drtil na prach. „L“ byl malý tábor jen pro 300 vězňů, byl ale zvlášť důkladně střežen, místo dvojitého drátěného oplocení měl trojité. Pracovali tam především kněží, kterých se chtěla komunistická moc zbavit. Vězni odsud často trpěli rakovinou, zvláště rakovinou plic a dýchacího ústrojí, protože mnoho let dýchali silně radioaktivní uranový prach. Pamětník se na Vykmanově seznámil s celou řadou význačných osobností z církevního prostředí. Vzpomíná na pátera Františka Ferdu, který po propuštění působil dlouhá léta jako farář v Sušici a byl uznávaným léčitelem. Do Sušice se za ním vypravili rovněž Wiendlovi, když byl otec již vážně nemocen. P. Ferda mu pomohl, nikdo ale nemohl pomoci dobrému knězi, který nakonec zemřel na rakovinu plic, Vykmanov si vyžádal svou daň.

Na Vykmanově pracoval pamětník u transportéru, kterým se ruda dopravovala do věže smrti k dalšímu zpracovaní. Potom ale vedení tábora zjistilo, že je stavař, což bylo na lágru velmi užitečné povolání. Dostal proto skupinu dvaceti pracovníků a úkol postavit budovu v lágru. I když největší dosavadní zednické zkušenosti vězňů bylo stavění boudy pro psa, úkol zvládli.

Nějaký čas strávil pamětník na táboře „C“ – Vykmanov I. Nakonec skončil v táboře Rovnost, kde po letech potkal svého klatovského „komplice“ Prantla.

V roce 1956 byl přemístěn na Pankrác, otci se totiž podařilo vyžádat si společnou návštěvu. Otce přivezli z věznice v Leopoldově a syna z lágru na Jáchymovsku. Kamarádi vězni mu potom zařídili, že na Pankráci již zůstal, byl zařazen na práci v tzv. projekci, kde vězni – stavitelé navrhovali státní stavby. Pracoval tam i ing. arch. Jaroslav Cuhra9 nebo ing. Janáček, který byl vězněn již za první světové války za účast v tzv. mafii, poté nacisty po celou druhou světovou válku, v 50. letech a v 60. letech znovu za utváření Křesťansko-demokratické strany. Navrhli a zpracovali řadu projektů, např. rekonstrukci paláce barnabitek na Hradčanech nebo stavbu sportovní haly v Praze. Vězni provedli kompletní projekt, byla tam skupina architektonická, stavitelé, rozpočtáři, elektrikáři, topenáři atd.

Roku 1960 byl František Wiendl podmíněně propuštěn na svobodu, i přesto, že rázně odmítl spolupráci se Státní bezpečností. Nevrátil se do Klatov, ale do malé osady Harant v Klenové, kam se jeho matka musela uchýlit, protože byt i činžovní dům v Klatovech byl rodině zkonfiskován. Dům neměl vodu ani elektřinu, byl na samotě a život tam nebyl lehký. V průběhu let jej ale pamětník zrekonstruoval a dodnes v něm žije.

Po propuštění se mu podařilo najít práci ve stavební firmě a až do odchodu do důchodu pracoval jako projektant. Přetahoval a do důchodu definitivně odešel až po roce 1990.

Sametovou revoluci pan Wiendl velmi uvítal, byl nadšen děním v Klatovech v listopadu 1989, účastnil se setkání a podporoval demonstrace, které ve městě pořádali studenti, a herecké mítinky. S manželkou jezdili i do Prahy na mítinky na Václavském náměstí. „Žili jsme v té úžasné atmosféře, že se to zhroutilo, že je bolševik pryč. A okamžitě jsme založili Konfederaci politických vězňů – již začátkem března 1990. Bylo to úžasné, je to nezapomenutelné.“ Ovlivněn názory svých bývalých spoluvězňů vstoupil také do klatovské buňky politické strany Křesťansko-demokratické strany, kterou vedl Václav Benda. Strana nyní již nepůsobí.

Pan Wiendl je stále velmi aktivní, je předsedou Konfederace politických vězňů v Klatovech a zapojuje se také do činnosti Sokola.

Jako poselství by chtěl zvláště mladým lidem vzkázat, aby se poučili z historie, nenechali se zmást a zlákat planými sliby, ale stáli na vlastních nohou a přemýšleli samostatně.

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 30. prosince 2010.

1Viz KURAL, Václav. Vlastenci proti okupaci: Ústřední vedení odboje domácího 1940-1943. Praha 1997.

2KRAJOVAN, Jindřich. Druhá světová válka a Klatovy. In Klatovy a okolí. [online], 2003, (cit. 30-12-2010). Dostupné na WWW: <http://www.klatovy.cz/klatovy/fr.asp?tab=snet&id=713&burl=&pt=HS >.

3KRAJOVAN, Jindřich. Druhá světová válka a Klatovy. In Klatovy a okolí. [online], 2003, (cit. 30-12-2010). Dostupné na WWW: <http://www.klatovy.cz/klatovy/fr.asp?tab=snet&id=713&burl=&pt=HS >.

4KROUPA, Karel. Návraty k Radě tří. In: Bojovníci za svobodu.cz [online], (cit. 30-12-2010). Dostupné na WWW: <http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=306 >.; Československé vojenství. [online], (cit. 30-12-2010). Dostupné na WWW: <http://www.vojenstvi.cz/vasedotazy_52.htm>.

5WIENDL, Jan. Mužové iluzí a činů, příspěvek k dějinám demokratického odboje na Klatovsku. In Sborník prací z historie a dějin umění 2/ 2003 „Klatovy“; Klatovy – Klenová: Galerie Klatovy/ Klenová – Historická společnost Klatovy 2003, s. 162.

6Více informací v rozhovoru s Josefem Toušem, Paměť národa.

7WIENDL, Jan. Mužové iluzí a činů, příspěvek k dějinám demokratického odboje na Klatovsku. In Sborník prací z historie a dějin umění 2/ 2003 „Klatovy“; Klatovy – Klenová: Galerie Klatovy/ Klenová – Historická společnost Klatovy 2003, s. 169.

8Tamtéž, s. 170.

9Viz rozhovor s Jaroslavem Cuhrou, Paměť národa.

© All rights law is based on the project: Iron Curtain Stories.