The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Adam Drda
Where: Praha
When: 07/05/2016
Who worked out the recording: Tomáš Jungwirth
Project: Stories of the 20th Century TV
Institutions: Post Bellum

Anton Tomík (1932)

Na pomstu nemám ani pomyšlení

Anton Tomík se narodil 2. června 1932 ve městě Skalica na západním Slovensku do rolnické rodiny rodičům Cyrilovi a Márii. Matka pocházela ze zemanské rodiny, její příbuzný byl i poslancem uherského sněmu. Otcův otec byl za první republiky poslancem a později senátorem za agrárníky. Rodina byla katolické víry, ale zároveň se přátelili s evangelíky. Anton vyrůstal se starším bratrem a sestrou v období hospodářské krize. Rodina však alespoň měla vlastní potraviny díky pěti hektarům půdy, kterou obdělávala. Nejstarší bratr František zemřel v polovině 30. let na epidemii zánětu mozkových blan.

Válečná léta

Do první třídy obecné školy nastoupil Anton v roce 1938, tedy v době, kdy ze Slovenska odcházeli čeští učitelé a učitelky a schylovalo se k vyhlášení Slovenského štátu. Vzpomíná na oslavy vyhlášení „samostatného“ Slovenska i na přelepování fotek prezidentů v učebnicích. Válka se jej však dlouho bezprostředně nedotýkala. „My jsme nevěděli, že je válka – jen když lítali Američané. U nás se žilo normálně, jako kdyby nic,“ říká Anton. Znal všechny Židy z města, z nichž jen pár přežilo válku. Řada příbuzných matky i otce musela narukovat na frontu. Během oslavy dožínek v roce 1942 se jako chlapec osobně setkal s prezidentem Tisem.

Koncem války přibývalo případů bombardování. Anton si například vzpomíná na přelet amerického bombardéru na Vánoce 1944, který shodil obrovskou bombu za město, nebo na sovětské ostřelování z kaťuší, které prakticky zdemolovalo i jejich dům. Fronta přes Skalicu přešla velmi rychle. Po příchodu Rusů vypisoval Anton výměnou za jídlo poukázky pro vojáky o převzetí žoldu. Po válce byly zřízeny lidové soudy, jež vedli hlavně místní komunisté. V roce 1946 zde přesto ve volbách zvítězila Demokratická strana.

Kolektivizace a studium

Ihned po únoru 1948 začalo nucené nahánění do zemědělských družstev. Kdo odmítnul, musel odvádět likvidační dávky v naturáliích. To byl případ i Antonových rodičů. Buldozery také srovnaly v průběhu let se zemí jejich tři rozsáhlé ovocné sady, aby uvolnily místo orné půdě. Antonův otec z toho všeho vážně onemocněl a skončil na vozíku. Anton dále viděl perzekuci náboženských řádů. Vzpomíná také na zbourání slavínské věže v Bratislavě, která musela ustoupit novému pomníku sovětským vojákům. „Na komunistech se mi nelíbilo především násilí,“ uzavírá Anton.

Anton Tomík chtěl být letcem, a proto měl zájem dostat se do místní Baťovy letecké školy. Na její studium však rodina neměla peníze, a tak jej v roce 1947 rodiče přihlásili na strojní školu v Bratislavě. Následně strávil několik let na internátu. Ve volném čase chodil sportovat k saleziánům. Zároveň v Bratislavě chodil do aeroklubu, kde létal na větroních. Lékař mu z kádrových důvodů nedal potřebné potvrzení, aby mohl složit pilotské zkoušky, zato mu vystavil posudek, že je neschopný účasti na vojenské přípravě. 

Zatčení a výslechy

Antonovi spolužáci počátkem 50. let objevili v bratislavském výkopu staré zbraně a přinesli je do internátu. „To víte, který chlapec nemá vztah k nějakému bouchání? Tak i k nám se to dostalo. A pak přišla kontrola a napsali nám, že jsme shromažďovali zbraně a střelivo,“ říká Anton. O prázdninách s kamarádem Ladislavem Helcem a několika dalšími mladíky vyrazil na týdenní výlet do Slovenského ráje. Dne 4. srpna 1951 je po cestě pro chleba do Spišské Nové Vsi zastavili, legitimovali a následně zadrželi lesníci na koních, pod záminkou, že nahoře v horách někdo střílel. Kamarád Ladislav údajně navíc dříve vytisknul nějaké protirežimní letáky. Mladíci byli předáni do rukou policie, odvezeni do Košic a další den poté odvlečeni v zavřeném antonu přes celou zemi do Leopoldova na výslech StB. Zde byli svlečeni do naha, leželi na holé zemi a byli ve dne v noci násilně vyslýcháni. „Bylo to takové psychické mučení, že zlomili každého,“ říká Anton. Vyšetřovatelé navíc provedli prohlídku na internátě a nalezli zbraně a nevybuchlé střelivo.

Anton a jeho přátelé byli obviňováni, že se chtěli přidat k protikomunistickým partyzánům v Bielé légii, že pomáhali spolužákům k útěku na Západ, že chtěli odstřelit Stalinovu sochu nebo vyhodit do povětří sekretariát ve Skalici. „My jsme nic z toho neudělali. Já jsem nerozhodil ani jeden leták!“ uvádí Anton. Během výslechů byl obviňován i za nesouhlas svých rodičů se vstupem do družstva. V Leopoldově zůstal do října nebo listopadu, poté jej převezli do Bratislavy, kde s ostatními čekal do února na soud: „To už jsem byl na cele sám. Měl jsem tam jen pavouka, se kterým jsem si povídal, jak dlouho tam ještě budu.“ Rodiče se dozvěděli o Antonově osudu teprve na Vánoce roku 1951.

Soud a práce na uranu

Proces samotný probíhal bez seznámení s obžalobou i bez obhájce. Během čekání na soud byl Anton svědkem několika poprav, které se vykonávaly přímo v justičním paláci. „Prokurátor navrhoval pro tři hlavní – Helce, mě a Kulicha trest smrti pro výstrahu mladých. Potom to soud kvůli mladému věku změnil na 15 let vězení a ztrátu občanských práv na 10 let. Udělali z toho protistátní skupinu šesti lidí,“ říká Anton Tomík. Důvodem odsouzení byla velezrada, avšak nikdo z odsouzených neměl ani možnost nahlédnout do obžaloby. Hned druhý den po vyhlášení rozsudku byli odsouzenci odvezeni do Ilavy, ani se nesměli setkat s rodinou. Zde se Anton ocitnul na cele s generálem Danielovičem, klíčovou osobou Slovenského národního povstání. Získal dobrou práci v krejčovské dílně, kterou vedl Antonův známý, též odsouzenec, a kde už byla řada saleziánů. Obšíval tu onuce a kapesníky a později se naučil šít rukávy a nohavice.

Na podzim 1952 byl jako mladý práceschopný vězeň přesunut na Jáchymovsko na uran do tábora Nikolaj. Pracoval na šachtě Eduard, na kterou vězni chodili v pětistupu dva kilometry od tábora, těsně obepnutí ocelovým lankem. Na dolu jezdil s vozy s hlušinou, později mašiny i opravoval. „Držela nás naděje, že to všechno už musí skončit. Zejména když umřel Stalin a Gottwald – to už jsme mysleli, že se všechno sype. Na Jáchymovsku bylo skoro povstání,“ vzpomíná. Podmínky na táboře byly hrozné, panoval tam stálý hlad. V noci probíhaly nástupy, v zimě se nesmělo během noci topit v kamnech, navíc v táboře vypukla epidemie paratyfu. „Já jsem měl jednu výhodu, protože jsem neměl normu. Jen si nikdo nesměl stěžovat, že nemá vozy,“ říká k tomu. Díky tomu měl nárok alespoň na lepší stravu.

V zatopené chodbě jednou našli desítky či stovky let staré nástroje: „Ti lidé tam dolovali stříbro, ale jak narazili na uran, nevěděli, co to je. Jenom řekli ‚černá smrt‘ a věděli, že to není dobré. Všechno tam nechali.“ Kdykoliv se narazilo na rudu, vystřídali mukly civilové, kteří dostávali osmdesát korun za kilo vytěžené rudy. Anton měl nárok na kapesné, ale poloviny se zřekl ve prospěch rodiny. Na Jáchymovsku v té době došlo k případu, kdy lesníci zvenku tajně natáčeli dění v táboře, byli odhaleni a sami zavřeni.

Útěk a chycení

Spoluvězni z baráku se v létě 1955 rozhodli pokusit o útěk a začali hloubit tunel pod dráty. Anton se do výkopu také zapojil. Truhláři mezi vězni k tomu vyráběli dřevěné podpěry. Avšak během práce na lokomotivě na něj v té době spadlo železo a zlomilo mu oba palce, takže útěk neproběhnul v plánovaném zářijovém termínu. Nakonec se 6. listopadu o útěk pokusilo celkem deset vězňů. Podařilo se jim proniknout pod strážnými věžemi a po nočním pochodu se dostali až ke Karlovým Varům. V noci zůstali v lese, kde na ně narazil hajný číhající na pytláky. Druhý den utečence nahlásil a následovalo jejich nahánění. Další noc skupinu objevili policisté a začali po nich střílet. „Já jsem to dostal do pánve, druhý do ruky, třetí do nohy. Jak po nás pálili, jsem ještě slyšel, ale pak už nevím, co se se mnou stalo. Jen jsem se probral, když mě olizoval vlčák,“ říká Anton. Zraněného jej hodili na korbu auta a probral se až na klinice. Cílem celého útěku byla kromě možnosti vidět doma rodinu především snaha zpravit svět o podmínkách v uranových lágrech.

Pro Antona a další utečence následovalo věznění v Chebu, soud v Karlových Varech a odvolací řízení, během něhož byl v Praze na Pankráci. Za útěk dostal pouze dvouletý trest, zatímco jiní vězni krátce před ním byli odsouzeni k smrti. Místo toho, aby byli všichni vězni v táboře exemplárně potrestáni, dostali zimní oblečení, bylo jim dovoleno topit v noci a mohli přijímat návštěvy. „Děkovali nám, že kvůli nám se to zlepšilo,“ říká Anton. Ostatní spoluvězně už nikdy neviděl. Poté byl převelen zpět do Leopoldova, kde dral peří, posléze se dostal na elektromontážní dílnu, kde navrhoval rozvody. „Tam už to bylo fajn. Nebyly tam normy, chleba jsme si mohli přikoupit…“ říká Anton. Díky útěku se také dostal blíže k rodině, která jej mohla po letech navštívit.

Propuštění a další život

V květnu 1960 přišla prezidentská amnestie, na kterou byla propuštěna většina vězňů z Leopoldova, ale Anton jako útěkář nikoliv. Po odsedění poloviny trestu si nicméně v létě téhož roku zažádal o podmínečné propuštění. Soudní senát, který věc posuzoval, i přes odpor ředitele věznice s propuštěním souhlasil. Anton okamžitě dostal potvrzení o propuštění a vydal se za bratrem do Piešťan. Poté se vrátil přes Bratislavu do Skalice, kde jej ale členové jeho vlastní rodiny ani nepoznali a bývalí spolužáci se k němu báli hlásit. Kvůli kádrovému profilu a podlomenému zdraví nemohl ve Skalici najít práci: „Tak jsem se sebral a šel jsem do Bratislavy.“ Zde byl přijat do strojovny potravinářského průmyslu, kde už zaměstnávali bývalé mukly. Pracoval zde patnáct let a poté dalších patnáct let v Hydrostavu. Ještě několik let ale neměl právo na práci či nemohl volit. Po zbytek profesního života nesměl pracovat na kvalifikovaných technických pozicích.

Do dvou let po propuštění se šťastně oženil se skalickou učitelkou. Dlouhou dobu však zůstával pod policejní kontrolou. Po čase novomanželé získali nový byt a brzy se jim narodili dva synové. Těm o svém osudu řekl teprve na Vánoce 1989, když už byli dospělí. Po sovětské okupaci v roce 1968 chtěla manželka odejít do emigrace, avšak Anton odmítnul opustit rodiče a jít s malými dětmi do neznáma. Místo toho spoluzakládal Slovenskou společnost pro ochranu lidských práv. Zároveň požádal o obnovu svého procesu a soud původní rozsudek v celém rozsahu zrušil a přiřknul Antonu Tomíkovi částečné odškodnění. Po nástupu normalizace však byla rehabilitace změněna na částečnou. Během řízení také vyšlo najevo, že Antonův vyšetřovatel byl zavřený za zabití vyšetřovaného.

V 70. letech byl ještě předvolán k odvodu na vojnu. Důstojníci jej poslali za psychiatrem, který mu napsal na rok neschopenku. O rok později se situace opakovala a díky lékařce už získal modrou knížku. Po revoluci, kterou přirozeně velmi přivítal, se angažoval ve slovenské Konfederaci politických vězňů a zúčastnil se setkání bývalých jáchymovských muklů. Má několik vnuků, pravnuka a žije v Bratislavě.

© All rights law is based on the project: Stories of the 20th Century TV.