The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Eugen Liška (1. nahrávka) a Tomáš Foldyna-Drákula (2. nahrávka)
Where: Praha, ulice Práčská
When: 09/11/2011
Who worked out the recording: Tomáš Foldyna
Project: Memory and the History of Totalitarian Regimes
Institutions: The Institute for the Study of Totalitarian Regimes

Doc. RNDr., Csc. Bohuslav Strauch (1929)

Skauting je hra a ledacos je hra. Toto ale hra nebyla, toto byl můj skutečný život.

Raná léta

Bohuslav Strauch se narodil 22. prosince 1929 v Polici nad Metují. Otec byl z rodiny kloboučníků a kožešníků. Jeho otec měl zděděné tzv. právo várečné, tedy privilegium vařit pivo. Toto právo souviselo s vlastnictvím měšťanského domu na náměstí v Polici nad Metují. Jeho matka, Hedvika Strauchová, pocházela z rodiny lnáře a hospodského. Strauchům se narodili dva synové – starší Jiří a mladší Bohuslav.

V předškolním věku chodil Bohuslav Strauch do školky k řádovým sestrám, klášter patřil k broumovskému opatství. Na tato léta vzpomíná velmi rád. V klášterní školce probíhalo plno činností, bylo zde například divadlo. Jako kluk hrál ochotnické divadlo. Byla to pro něho bezstarostná léta těsně před válkou.

Skautská léta

Ve druhé třídě, v roce 1938, Bohuslav Strauch - Grizzly začal skautovat. Vzpomíná, že tehdy nebyla žádná skautská střediska, jen oddíly. Velmi silně prožíval svůj vlčácký slib, který skládal 28. října 1938 v radešovském lomu u br. Krátkého. Pamětník vzpomíná, že tehdy strašlivě pršelo. Toto počasí komentuje slovy: „Obloha zřejmě lkala nad budoucím osudem naší republiky.“ (dokument Grizzly - Příběh skauta Bohuslava Straucha)

Velice zajímavé je jeho vypravování, jak se vlastně ke skautingu dostal: „Jak jsem se potkal se skauty? Jednou na vycházce s rodiči do příměstského lesa jsem navštívil tamní starou hájovnu, kde poličtí skauti měli tehdy klubovnu a zrovna pořádali výstavku svých rukodělek, modelů táborových staveb, kronik. Samozřejmě mě to okouzlilo, ale zatím z toho nebylo nic. Netrvalo však dlouho a můj spolužák, sedící se mnou ve 2. třídě v lavici, mi prozradil, že v neděli jde se skauty na výlet na Ostaš. Bylo to v květnu 1938. Doma jsem musel dost prosit rodiče, aby mne s nimi pustili. Ale podařilo se!” (bulletin LUK 92. střediska Šípů – Praha) První skautská výprava Bohuslava Straucha - Grizzlyho byla tedy na horu Ostaš, v květnu roku 1938. Za Ostaší v údolí se měl konat tehdy v létě tábor „na Klučance“. Pro něj, jako pro vlče, to byly věci nové a má z toho hezké zážitky. Na tento tábor ho však ještě rodiče nepustili, protože byl podle nich ještě příliš malý. Příštím rokem (1939) se však již účastnil tábora ve Vysoké Srbské pod Borem.

Zároveň také Bohuslav Strauch - Grizzly chodil do Sokola od předškolního věku, neboť jeho maminka chtěla, aby si tělovýchovou zlepšil své problémy s páteří.

V roce 1940 se chystá s oddílem na tábor. S oddílem se připravují „prefabrikované“ neboli montované podsady. Skautky z Police nad Metují ještě na tábor odjely, ale byly Němci rozehnány. Bohuslav Strauch - Grizzly se už na tábor nedostal. Dvacátého osmého října 1940 byl Junák zakázán. Střediskový vůdce František Štancl byl zatčen a vyslýchán gestapem. Bohuslav Strauch - Grizzly se svým bratrem zachraňuje z klubovny skautské odznaky, skautské knihy, oddílový prapor, obrazy Svojsíka a Baden-Powella, které nakreslil místní zdatný grafik. Oddílový prapor a tyto obrazy, dodnes visící v polické skautské klubovně, měl přes válku uložené doma. Z náměstí se jim podařilo sundat oddílový oznamovatel. Nepodařilo se jim však zachránit stany a luky, ty jim ukradli.

Jaroslav Weigel, Zdeněk Streubel a Kamil Turek založili čtenářský klub Mladého hlasatele. Do tohoto klubu přišel Bohuslav Strauch - Grizzly asi po roce jeho trvání. Tento klub byl registrován u Mladého hlasatele Jaroslava Foglara pod číslem 12112 a názvem „Ochránci Polických stěn“. Klub se stal pro jeho čtyři členy takovou tajnou skautskou družinou, která vydržela až do května 1945. V klubu vedl Bohuslav Strauch - Grizzly klubovou kroniku, která je vedená až do konce války. Tuto kroniku vlastní a má ji dokonce zdigitalizovanou. Jak sám Bohuslav Strauch - Grizzly říká: „Do klubu jsem zanesl skautský modus agendi.“ Měl totiž stále kontakty na oddílové vůdce, i po zákazu Junáka.

Klub měl svou místnost a v ní ony dva obrazy (Antonína B. Svojsíka a Baden-Powella) z bývalé skautské klubovny. Na pivovarské zahradě, kde měli klubovnu, stál dokonce třímetrový totem. Vůbec si nepřipouštěli, že by totem postavený na viditelném místě mohl být zdrojem nebezpečí. Činnost klubu jim umožňovala mít své vnitřní zážitky. Po celý rok dělali výpravy. Stanovali, lovili bobříky, protože zrovna četli román Hoši od Bobří řeky. Pamětník vzpomíná na to, že v Mladém hlasateli byl vydáván román Záhada hlavolamu na pokračování. Avšak Mladý hlasatel byl zakázán, když byla Záhada hlavolamu v tom nejnapínavějším, takže se až po válce dozvěděli, jak to dopadlo.

Jaroslav Weigel vzpomíná, co se změnilo, když do klubu přišel Bohuslav Strauch - Grizzly: „Klub se změnil na organizaci, která odpovídala skautům. Pokračovali jsme v tom, v čem jsme před válkou začali. Bóža vedl kroniku, připravoval pro nás hry. Udělali jsme si i svůj tábor, stany jsme měli své. Já měl jehlan, druhý jsme si vypůjčili a začali jsme tábořit u nás na zahradě. Tam jsme taky měli klubovnu. Bóža přinesl do klubu to, co jsme všichni chtěli, co nás hrozně bavilo. Připravil nám to, že jsme poslední tři čtyři roky války prožili dobře, hezky, máme hezké vzpomínky. Po válce jsme plnou parou rozvinuli naše skautské hnutí v místním měřítku. Celou dobu okupace jsme se připravovali, takže poličtí skauti naši činnost ohodnotili tím, že se Bóža stal vůdcem, my jsme převzali družiny, jakožto rádcové, a začali jsme připravovat 1. tábor.“ (J. Weigel v rozhovoru ve skautském časopise Skautský svět)

Období válečné popisuje ve střediskovém časopise LUK takto: „Přes krutou dobu války jsme byli plni romantiky, indiánské vzory, přírodu jsme v každé roční době měli za zády, v létě jsme spali pod stanem, vyřezávali totem, lezli s lanem po skalách, v zimě výpravy na lyžích, pořádali jsme s ostatními kluby závody ve slalomu a skoku na lyžích přímo ve městě – docela tvrdý kopec, mikulášovali jsme s docela dobrým ziskem i materiálním, od jednoho tatínka - cukráře jsme dostali celý dort, mohl bych hodně vzpomínat. Myslím, že i pro současné počítačové děti by to byly silné zážitky.” (bulletin LUK 92. střediska Šípů – Praha)

Ochránci Polických stěn si vedli kroniku, z jejíchž zápisů vysvítá, že činnost tohoto klubu byla velmi pestrá: proti ostatním klubům pořádali fotbalová utkání, lyžařské závody, vydělávali si na Mikuláše, četli stará čísla skautských časopisů (články A. B. Svojsíka aj.), zpívali junácké písně, lezli na skály, prozkoumávali jeskyně, skládali klubový slib, upravovali klubovnu, výpravy do skal, hráli na hudební nástroje a zpívali, lovili ondatru, učili se skautský zákon, rozmlouvali o politice a napodobovali rozhlas, tábořili. Až se nechce věřit, že takovou činnost vyvíjeli za druhé světové války. U klubovny měli i svůj totem a dle Bohuslava Straucha - Grizzlyho si nepřipouštěli, že by se s tím mohli dostat do potíží. Činnost tohoto oddílu je dokladem, že skauting nelze direktivně zakázat a že čtenářské kluby Mladého hlasatele, které vytvořil Jaroslav Foglar, měly smysl.

Na konci kroniky se objevují již i válečné události: „Ulicemi města projíždí kolony uprchlíků ze Slezska. U nás již slyšíme dělostřelbu těžkých frontových kalibrů.“ (Kronika Ochránců Polických stěn, str. 87) Bohužel stránky se zápisy, které by popisovaly činnost klubu na konci války, se ztratily hned po válce.

V klubu měli i své přezdívky: Bohuslav Strauch - Grizzly, Kamil Turek - Sedící býk (Tatanka Jotanka - Sitting Bull), Jarka Weigel - Šedý Bobr, Zdeněk Streubel - Balů.

Válečná léta

V okolí Bohuslava Straucha se v předválečné době hojně budovaly pevnosti, zmiňuje například dobrošovskou pevnost, která však nebyla nikdy dobudována.

Pamětník také popisuje, že obecně vládl strach z nasazení bojových plynů. Také si pamatuje na štvavé vídeňské rádiové vysílání, které doma poslouchali.

Dle Bohuslava Straucha nebylo nacionální klima v Polici nad Metují dobré. Značnou část viny na tom prý měla Henleinova politika. Přímo v Polici nad Metují nebyly žádné německé rodiny. Oba rodiče Bohuslava Straucha uměli dobře německy. Jeho maminka chodila do německé měšťanky a otec se vyučil u trutnovské německé firmy. Zákazníci v jejich obchodě byli i z řad Němců, avšak z nacistů měli strach, báli se. V okolí Police nad Metují byly i téměř čistě většinové německé obce (Německá Metuje, Vlásenka a řada dalších).

Květnovou mobilizaci v roce 1938 prožili vcelku klidně. Zářijovou mobilizaci v roce 1938 Bohuslav Strauch strávil u tety v Kolíně. Otec je chtěl chránit, protože se bál, že v pohraničních oblastech bude nebezpečno. S odstupem času Bohuslav Strauch hodnotí otcův postup jako netaktický, protože si myslí, že by Němci určitě bombardovali spíše kolínský rafinérský podnik. Nakonec přišel Mnichov 1938. Tábořiště jeho skautského oddílu se ocitlo v zabraném území. Popisuje, že 2,5 km od města byly kolíky, které označovaly hranici Sudetengau. Následuje celá řada konfliktů. Na bratra, když byl na tzv. handlu (1937), pokřikují němečtí kluci: „Du böhmischer Hund“ („Ty českej pse!“). Na místního taxikáře a jejich souseda stříleli „ordneři“, když jel do Teplic nad Metují.

Bohuslav Strauch také líčí, jak vnímali samotný vznik protektorátu. Byl tehdy ve třetí třídě. Padal drobný sníh. Jejich paní učitelka Roubíčková přišla na konci hodiny se slzami v očích a řekla jim: „Obsazují nás Němci!“ Ve skautské činnosti pokračovali i v době protektorátu. Od Národní gardy zdědili barák, kde se jim úspěšně dařilo vyvíjet skautskou činnost. V roce 1939 byli ještě normálně na táboře s československou vlajkou, přestože už byla zakázaná. Byl to Strauchův první tábor.

Prvního září 1939 se mělo jít do školy, ale nakonec nešel, protože začala 2. světová válka. Nastalou politickou situaci jako děti silně vnímali.

Zajímavě vypráví Bohuslav Strauch o situaci po 17. listopadu 1939: „Krátce po oněch hrůzných událostech jsem tenkrát jel s maminkou do Prahy, shodou okolností jsme vystupovali z tramvaje na stanici před právnickou fakultou. Před vchodem do budovy na schodišti stál rozkročen ve vysokých botách s helmou na hlavě, v šedozelené uniformě s puškou a označením ,Feldgendarmerie‘ nabubřelý nácek. Šla z něho hrůza, dodnes mám ten zážitek v paměti. Šlo o hrubé porušení akademických svobod, normálně nebyla akademická půda žádným mocenským orgánům přístupná. Naše sousedka v rodném městě měla syna na právech, ten se octl rovněž v Sachsenhausenu, po dvou letech se vrátil domů a krátce nato zemřel na tuberkulózu. Zavření našich vysokých škol do konce války bylo pro náš národ urážkou a potupou. V univerzitních budovách se roztahovali hitlerovci.“ (bulletin LUK 92. střediska Šípů - Praha)

Doma tajně poslouchali londýnské vysílání. Doma měli i mapu, kam si zaznamenávali postupující frontu. V souvislosti s posloucháním zahraničního rozhlasu popisuje příhodu, že jednou zapomněl zamknout domovní dveře, když zrovna otec poslouchal rádio, v tom však přišel jeden německý kápo koupit si kožešinu, ale naštěstí otec stačil ztlumit rádio.

Takto popisuje Bohuslav Strauch, jak se válka dotkla jeho rodiny: „Z osobních represí to bylo zatčení mého strýčka, Jindry, brigádního generála československé armády. Nejprve byl ve vyšetřovací vazbě na gestapu v Petschkově paláci v Praze, maminka se ho několikrát pokoušela navštívit, bezúspěšně. Měl jsem vždy o ni strach, aby ji rovněž nezavřeli. Později Jindru věznili na Pankráci, a nakonec v Malé pevnosti v Terezíně, přežil.“ (bulletin LUK 92. střediska Šípů - Praha)

Bohuslav Strauch se také zmiňuje o Židech v jeho okolí, v Polici nad Metují: „V 1. třídě obecné školy jsem měl spolužačku - Židovku, sirotka Evu, žila v rodině strýčka, bohatého továrníka. Od počátku okupace nesměla chodit do školy, což jsme jí jako hloupí kluci záviděli. Zázrakem přežila u své vychovatelky, ostatní rodina skončila v plynu. Otec měl několik židovských zákazníků, ti se do krámu s Davidovou hvězdou a nápisem Jude potajmu vkrádali, čekali postupně na transport. Nikdo z nich nepřežil. Na gymnáziu jsme svůj árijský původ museli prokazovat křestními listy i našich prarodičů. Studenti – neárijci – Židé museli školu opustit.“ (bulletin LUK 92. střediska Šípů – Praha)

Během válečných let byl poslán na chmelovou brigádu. Při této cestě projížděl vlakem Terezínem a se spolužáky házel svačinu hladovým vězňům, kteří byli označeni vyholeným pruhem vlasů. Pochopil, že asi takhle vypadá koncentrák. Takto o tom vypráví: „Němci nám dali na cestu půl bochníku chleba a kus salámu, z vlaku jsme vězňům spontánně potraviny házeli, oni se na to vrhali, ozbrojení nacističtí dozorci na ně křičeli, bránili jim. Viděl jsem tak trochu koncentrák.“

Samotný poválečný odsun Němců hodnotí Bohuslav Strauch jako tvrdou akci a kulturní a národní vykořenění, ale byl to důsledek války. Němci prý před válkou a během ní volali, že chtějí do Říše, válku však prohráli.

Po válce byl Bohuslav Strauch málem svědkem lynče skupiny Němců u hřbitovní zdi, ale jak to viděl, tak utekl, nemohl se na to mlácení dívat. Údajně tam popravili patnáct Němců a prý se lynče účastnili i nějací ruští partyzáni, ti stříleli. Po válce se musela těla exhumovat, protože byla za hřbitovní zdí. Bohuslav Strauch se domnívá, že se tato událost nikdy nevyšetřovala.

Bohuslav Strauch také vzpomíná na incident, který zná z doslechu a který se váže k památníku v Teplicích nad Metují, kde byl jeho strýc soudcem. Národní gardy zde postřílely Němce, kteří měli být odsunuti. Vyšetřování incidentu ukončil únor 1948 a znovu otevřen byl případ až v devadesátých letech.

Bohuslav Strauch dodává, že v každém městě nějaký ten lynč proběhl. Například v Náchodě, který popisuje Škvorecký ve svých Zbabělcích.

Dle pamětníka Rusové během května 1945 přes Náchodsko pouze přešli. Pouze popisuje událost, kdy Rusové nechtěně světlicí zapálili jedno stavení s doškovou střechou. Dle pamětníka Rusové obsadili 9. 5. 1945 celnici v Bělovsi, avšak vzápětí přijeli esesáci z Kladska a Rusy postříleli, později byli esesáci v Náchodě zmasakrováni, Němci se totiž chtěli za každou cenu prostřílet k Američanům.

Po válce

Konec války proběhl u nich v Polici nad Metují bezkonfliktně, skauti prováděli spojkovou činnost. Po válce je znovu obnoven jeho skautský oddíl. Bohuslav Strauch - Grizzly skautoval až do jara roku 1949. Během tohoto období absolvoval Oblastní lesní školu Jiráskovy oblasti v Údolí dešťů u Rokytnice, v Orlických horách, pod vedením Prof. Miloty Fanderlika. Poslední tábor, který Bohuslav Strauch - Grizzly vedl před dalším zákazem Junáka, se konal o prázdninách 1948. Kluci z klubu Ochránci Polických stěn se bohužel po válce odstěhovali do Broumova. Otec Jaroslava Weigela pracoval jako sládek a otec Zdeňka Streubela dělal řidiče.

Velmi zajímavé jsou další osudy těchto kamarádů z party Ochránců Polických stěn. Jaroslav Weigel byl technický a výtvarný redaktor v Mladém světě. Po roce 1968 byl z Mladého světa vyhozen a tak se vlastně dostal k Divadlu Járy Cimrmana. Zdeněk Streubel působil jako učitel a byl neustále šikanován. Po revoluci byl ředitelem broumovských škol. Také se na čas stal starostou Broumova. Dodnes Zdeněk Streubel vydává časopis Regionální Broumovsko. Své kamarády pamětník hodnotí jako lidi, kteří byli a jsou činorodí v kulturním životě.

Ihned o prázdninách v roce 1945 jeli na vlčácký tábor, kde skauti z klubu Ochránců Polických stěn dělali rádce, tedy vypomáhali ve vedení tábora. Tento tábor se konal na řece Metuji v krásném Maršovském údolí u Poradní skály, pod někdejším hradem Vlčincem. Bohuslav Strauch - Grizzly vzpomíná na některé momenty z tábora: „Z tohoto tábora mi utkvěly v paměti pro nás tehdy napínavé momenty – jeden večer (asi uprostřed prázdnin) za námi na tábor přijeli ze střediska s informací, že hrozí přepady zbytků nacistických hord, tzv. wehrwolfů – česky vlkodlaků. Přivezli nám proto bohatý zbrojní arzenál na případnou obranu, samopaly a pistole Parabellum ráže 9 mm, fůru ostrých nábojů - pod postelemi jsme měli muniční sklad. Byli jsme dost vyplašení. Tehdy v okolních vesnicích byli ještě neodsunutí sudetští Němci a panovaly různé zvěsti, fámy. Naštěstí zůstalo jen u nich. Když si dnes na to vzpomenu, jímá mě hrůza, jak jsme si mohli sobě a navzájem tehdy, mladí kluci, s těmi kanony ublížit.“ (bulletin LUK 92. střediska Šípů - Praha)

Do roku 1948 Bohuslav Strauch - Grizzly intenzivně skautoval. Zakládá poválečnou oddílovou kroniku, kterou vedl. Od ledna 1946 se ujal vedení I. junáckého oddílu a jel v létě tábořit za horu Ostaš na krásnou louku typu anglického parku, která byla dokola ohraničená lískovými keři. Tento tábor „Na Bukaláně“ vedl.

Avšak ještě před táborem byl sraz Východočeské Jiráskovy oblasti v Josefově, přítomen byl gen. Ludvík Svoboda, náčelník Vlasta Koseová, Rudolf Plajner. Přednesený projev gen. Svobody se jim nelíbil – točil se moc kolem sjednocené mládeže. Několik fotografií tam pořídil sám Bohuslav Strauch - Grizzly.

Od 5. ledna 1946 se pamětník ujal vedení I. junáckého oddílu v Polici nad Metují, oddíl převzal po Václavovi Obršálovi.

Dnes se diví, že mu rodiče svěřili děti, bylo mu totiž necelých devatenáct let a jednalo se o třítýdenní tábor. Zdeněk Streubel a Jarda Weigel byli zástupci vůdce tábora.

V roce 1946 se po táboře zúčastnil lesní školy, kterou vedl bratr Velena Fanderlika, Milota Fanderlik, který se tehdy vrátil z Gilwellu, takže byla na velice dobré úrovni. Má z ní naskenovány dva sešity poznámek. O této lesní škole vypráví toto: „Tato lesní škola pro skautské vedoucí byla pro mě dodnes nezapomenutelným zážitkem a udělala ze mne doživotního skauta…“

Mezi instruktory lesní školy patřil i dr. Rudolf Pivec - Akela a br. Zdeněk Šandera - Shark (po revoluci předsedou smírčí komise), psycholog, br. Břetislav Komárek - Paleta, autor knihy Junák kreslíř, Egon Sucharda a další.

Na lesní škole si dokonce zastřílel na střelnici důstojnické školy v Rokytnici, bylo to naposled, co si zastřílel, protože byl jakoby na vojně (u PTP), kde mu ale do ruky nedali žádnou zbraň.

Na lesní škole uplatnil kreslířskou zručnost, dokládají to i jeho črty v zápisnících z této lesní školy. Chtěl být totiž malířem. Na lesní škole dělali i panoramatické náčrty. Některé kresby se objevily i v jedné knize Miloty Fanderlika.

Během jisté noci parta kluků utekla z lesní školy na tancovačku, ale přišlo se na to, protože byla noční hra, a výsledkem bylo, že je okamžitě z lesní školy vyloučili, avšak tito se zdržovali během lesní školy v okolí a na závěr jim v táboře nepozorovaně vztyčili totem, trest přijali a rozloučili se s nimi ve skautském duchu.

Pokřik lesní školy byl:

Lesní škola je a byla

skautských ideálů síla,

proto svorně, bratří, vpřed,

ať o nás ví celý svět.

Po válce pamětník také navazuje písemný styk s americkým skautem Jackem Hoffmerem z Pennsylvanie. Tento skaut mu dokonce poslal Scouting for boys.

Měli skautskou kapelu – Václav Hybš (syn kapelníka a skautský trubač), Jiří Strauch, který hrál na trombon, a Bohuslav Strauch - Grizzly, jenž hrál na klarinet.

V letech po válce měli problém najít v Polici nad Metují vhodnou klubovnu nebo dokonce skautský dům. Ale v roce 1947 jejich středisko získalo pozemek nad městem směrem ke Zděřině. Zde začali stavbu tzv. finských baráků a vše si tenkrát dělali sami. O roku 1948 hovoří pamětník následovně: „V roce '48 jsem chodil do oktávy náchodského gymnázia a připravoval se na maturitu, oddíl mi již pomáhali vést mladší bráškové, já se pokoušel o práci s rovery – byly to první kroky. V roce '49, kdy jsem maturoval a šel studovat na univerzitu do Prahy, se moje aktivity zmenšovaly, tlak na nás, skauty, abychom vstoupili do Svazu mládeže sílil. Nejsmutnější bylo, že náš junácký domov, který poličtí skauti horko těžko budovali, byl hotov, a nakonec jsme ho neužili. Smutné chvíle 2. zákazu československého skautingu se nezadržitelně dostavily.“ (bulletin LUK 92. střediska Šípů – Praha) Vybudovaný skautský dům byl převzat Pionýrem a Svazem mládeže.

Studium

V roce 1942 začal Bohuslav Strauch studovat na náchodském gymnáziu, mimochodem jako o dost mladší spolužák Josefa Škvoreckého.

Vzpomíná na oběti heydrichiády z profesorského sboru. Učitel němčiny a jeho kolega tělocvikář zahynuli v koncentračním táboře. Tři spolužáci z jeho třídy přišli kvůli nacistům o otce a spolužákovi, Láďovi Burdychovi, zastřelili oba rodiče, protože schovávali parašutistu s vysílačkou. Na škole také někdy působil školní inspektor Werner, nacista, který terorizoval profesorský sbor.

Doc. RNDr. Bohuslav Strauch, CSc. vzpomíná na slavné osobnosti, které studovaly na náchodském gymnáziu: např. Josef Škvorecký, Ljuba Skořepová či Vráťa Blažek. Josef Škvorecký popisuje některé postavy jejich školy ve svých literárních dílech.

Pamětník maturoval v roce 1949 a přihlásil se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Původně chtěl hlavně malovat, avšak pak si přestal věřit a díky skautingu a knížkám Ernesta Thompsona Setona se dal na přírodovědu.

V posledních dvou ročnících na gymnáziu byl povzbuzován ruštinářem Jiřím Propilkem, který věděl, že půjde na přírodovědeckou fakultu. Díky inspiraci tohoto ruštináře vypracoval rusko-český a česko-ruský terminologický slovník z nauky o prvocích. Profesor ruštiny Jiří Propilek byl brzy nato komunisty vyhozen, protože byl evangelík a masarykovec. V 1968 byl rehabilitován a krátce nato zemřel.[1]

Přijímací zkoušky na vysokou školu dělal pamětník u prof. Jírovce, byl to parazitolog, pro kterého bylo pozitivní zjištění, když mu Bohuslav Strauch ukázal vypracovaný terminologický slovník. Druhý profesor, se kterým vedl rozhovor, byl Miroslav Katětov, matematik a významný šachista. Ten se jej ptal na stalinské pětiletky, tehdy to byl komunista. Paradoxně 17. listopadu 1989 zahajoval projevem manifestaci na Albertově.

Na fakultě studoval pan Strauch obor přírodopis-chemie. Spolužáci ho přesvědčovali pro chemii. Od Jiřího Pelikána dostal v Lucerně cenu při výročí 17. 11. v roce 1950 za rozšířený terminologický slovník ze zoologie v kategorii studentské vědecké činnosti.

V témže roce, kdy byla zatčena jeho rodina, byl povolán k PTP, a nebyl mu povolen odklad studia. Avšak po vojně po třech letech, v roce 1954, nastoupil do 3. ročníku a dál úspěšně pokračoval ve studiu.

V posledním semestru studia začal Doc. RNDr. Bohuslav Strauch, CSc. pracovat jako pedagogický asistent na fakultě. S kolegou Rosickým, který byl také u PTP, ale na vedlejší šachtě, a dalším kolegou, jenž byl předtím na teologii, byli na katedře anorganické chemie tři pétépáci, tehdy na MFF UK.

Studium na MFF Univerzity Karlovy v Praze ukončil v roce 1957. Na katedře anorganické chemie

později opět Přírodovědecké fakulty UK zůstal pracovat až do odchodu do důchodu roku 1995, věnoval se především molekulové spektroskopii.

Junák nakrátko obnoven

V letech druhé obnovy skautingu (1968–1970) se opět zapojil do hnutí jako vůdce skautského oddílu při 92. středisku Šípů v Praze 10, v Zahradním Městě. Měl dva kolegy Baghýru (Josef Jedlička) a Kima (Jarda Flek). Pražskému jaru příliš nevěřil. V oddíle vedl vlčata až do června roku 1970, kdy přišel pro něho další zákaz skautské činnosti. Vlčata vedl, neboť jeho děti byly zrovna v takovém věku. V 92. středisku Šípů je dodnes a je jeho nejstarším členem.

Po obnově tábořili v roce 1968 skauti u Červeného Kostelce.

V červnu 1970 to pak zabalili, měli tehdy dvě smečky po 25–30 členech, což bylo hodně, byl tenkrát boom, nebyl problém nabrat členy. Roku 1970 ještě jeli skauti tábořit na Malou Fatru. Tenkrát pamětník ještě bydlel na okraji Prahy, dnes bydlí na tomtéž místě, ale je to silně zastavěno, do přírody to měli tenkrát blizoučko. Ze svého okna viděl přírodu a zvířata. Chodili na výpravy kolem botičského potoka, vařili si a koupali se.

Na rozlučku dali klukům lístky, to bylo v červnu 1970, v roce 1989 se pak vlčata sešla a děkovala jim za výchovu a program. Dali jim za pravdu, že ty věci, které jim říkali, že mají v životě smysl dělat. Bylo to pro ně zadostiučinění.

Po roce 1970 se jako činovníci střediska Šípů rozhodli, že se jednou dvakrát do roka sejdou, sešli se asi třikrát, a pak dostali hlášku, že jsou monitorováni StB.

Důležitým atributem 92. pražského střediska je vlajka Šípů. V roce 1970 totiž emigroval bratr Šamana, což byl střediskový hospodář, do Austrálie a s sebou si vzal vlajku, jež byla až do roku 1990 v Austrálii, v klubovně australských skautů, tato vlajka byla tedy na daleké cestě.

Při druhé obnově Junáka byl pamětník členem výchovného odboru náčelnictva Junáka, kterému šéfoval Milota Fanderlik, Bohuslav Strauch - Grizzly tam působil jako přírodovědec a připravoval odborky, zajímavé bylo, že Milota Fanderlik již chtěl odborku přes počítače.

Od roku 1972 se Bohuslav Strauch - Grizzly pokoušel používat skautské metody při vedení dětských podnikových lyžařských kurzů na fakultě o jarních prázdninách, které vedl do roku 1993.

Od roku 1990 je opět členem 92. střediska Šípů Praha, činnost střediska byla obnovena v únorových dnech roku 1990. V tomto středisku vedl také vlčata a v roce 1994 se stal instruktorem (příroda a ekologie, kultura a estetika) Pražské Lesní školy A. B. Svojsíka a členem komise (OČK příroda, kultura a estetika, rétorika) pro vůdcovské zkoušky při pražské junácké radě. Je členem Svojsíkova oddílu. V rozhovoru pro střediskový časopis Luk byl tázán, co ho udržuje při skautské myšlence, a on odpověděl: „Věřím na smysluplnost a oprávněnost skautských ideálů a bude-li v budoucích vůdčích osobnostech střediska dobrá vůle, trpělivost a nezdolná snaha, ponesou jistě členové střediska naši již tradicí posvátnou střediskovou vlajku hrdě dál tak, jako ji po 2. světové válce nesli chlapci ze Záběhlic na Hradčany ke křtu v basilice sv. Jiří a jako byla v době normalizace strážena u skautů v Austrálii.“ (bulletin LUK 92. střediska Šípů – Praha)

Jejich středisko má základnu a tábořiště ve Šluknovském výběžku.

Bohuslav Strauch také popisuje rozdíl mezi jeho generací a nynějšími skauty: „Dříve snad skautíci byli snáze ukočírovatelní, nicméně dovedli být i živí, dnes jsou volnější, svobodnější. Pokud jde o jednu věc, pak je to disciplína v nošení krojů, ta byla lepší. Doufám, že na tom skauting nestojí, byť i disciplína obecně není marná a vyplácí se.” (bulletin LUK 92. střediska Šípů – Praha)

Ale jak se vlastně dostal ke své přezdívce? Nosil červený rolák, který mu upletla maminka, a vůdce mu v letech 1938–1939 začal říkat Rudý medvěd. Měl na to i postavu. V Klubu mladého hlasatele pak hodně četl knihy Ernesta Thompsona Setona, přečetl je asi všechny, líbila se mu povídka Grizzly. Na lesní škole byl Grizzly II., protože Mirko Vosátka byl starší a byl Grizzly I.

Další generaci skautů vzkazuje: ideály skautů, které jsou obsaženy v zákoně, slibu a heslu, jsou stále aktuální, a je přesvědčený, že moderní společnost tyto principy nutně potřebuje, a bylo by dobré, kdyby takto byli mladí lidé vychováni. Skauting má smysl, neboť krásné přátelství je velká záruka.

Bohuslav Strauch je stále velmi činným skautem. Pravidelně přispívá do střediskového časopisu LUK.

Zatčení a PTP

Bohuslav Strauch popisuje, že podpora lidu vůči komunistům na Broumovsku a v pohraničí byla vysoká. I když přímo v Polici nad Metují měli převahu národní socialisté. Údajně lidé, kteří osídlovali bývalé německé usedlosti, volili komunisty.

Když byl v druhém ročníku na vysoké škole, začala být socializace tvrdá. Osmého března 1951 přepadli jeho rodiče, kteří odmítli vstoupit do živnostenského družstva kožešníků. Byli tehdy jediní kožešníci na celém okrese, lidé penězům nevěřili, a proto byl obrat značný. Rodiče hodně pracovali a dařilo se jim.

Osmého března 1951 jejich dům prohledala milice a esenbáci. Našli zboží a potraviny, které označili jako nadnormativní zásoby, což bylo v tehdejším totalitním státě trestné. Rodiče a jeho bratr byli zavřeni. Bohuslav Strauch o ničem z toho nevěděl, protože byl tenkrát na univerzitních studiích v Praze. Po týdnu se vrátil domů k vojenskému odvodu vlakem a o půlnoci našel dům „zalepený“. Druhý den šel po odvodu na četnickou stanici, kde mu sdělili, že jeho rodina je zavřená, a z domu si mohl odnést jen kufr věcí.

Patnáctého března 1951 navštívil maminku, tatínka viděl jenom z dálky. Za měsíc maminku propustili s tím, že si nechali právo opětného potenciálního zajištění. V červnu byl veřejný proces v místním Kollárově divadle. Byla tam pompézní výstavka naprosto všech zabavených věcí rodiny - od ledničky po nadnormativní zásoby, dokonce i zrní, které dostávala jeho matka jako deputát za pronájem pole. Zabavený majetek rodiny Strauchů byl tedy vystaven a zneužit ke komunistické propagandě. Výstavka měla za úkol pěstovat averzi a ukázat na „boháče“. Jak pamětník podotýká, bohužel, se jim averze dařila pěstovat!

V následném procesu jeho otec dostal 10 let (za sabotáž a ohrožování hospodářského plánu). Jeho bratr dostal 12,5 let (za sabotáž a ohrožování hospodářského plánu, ale také za ohrožení státního tajemství a nedovolené ozbrojování), protože u něj byly nalezeny dvě pistole, a tak dostal také léta navíc za nezákonně přechovávané zbraně. Dokonce u jeho bratra našli razítko z vojny, se kterým se razítkovaly opušťáky, proto mu také soud ještě připsal paragraf za ohrožení státního tajemství. Za své prezenční služby působil jeho bratr na vojně jako písař na krajském velitelství. Maminku zatím nechali propuštěnou.

Dobovou situaci plně dokresluje článek z 16. března 1951 „V Polici vybráno několikamilionové hnízdo křečků“ z Pochodně, což byl krajský orgán královéhradecké KSČ. Otec pamětníka, Bohuslav Strauch, je označován jako „velkokeťas“ a „nestydatý křeček“. Údajně se měli zásobovat na převrat.

Jejich živnost byla zlikvidována, neboť se jim dařilo a byli v oblasti jedinými kožešníky. Bohužel, při domovní prohlídce byly nalezeny zbraně a razítko, které si Jiří Strauch dovezl z vojny. Zajímavé je, že razítko ještě v článku uváděno není, přestože bylo na tomto nalezeném předmětu postaveno obvinění z ohrožení státního tajemství.

Na začátku třetího ročníku na vysoké škole dostal pamětník povolávací rozkaz. Ministerstvo národní obrany mu však neposkytlo odklad z důvodů studijních, jak bylo u vysokoškoláků běžné. Narukoval 1. října 1951 k PTP. V té době byli bratr a otec ve Valdicích. O prázdninách se mu ještě podařilo je navštívit, ale jak popisuje Bohuslav Strauch, bylo to velmi smutné. Maminka tehdy přebývala u svého bratra v Čáslavi, jejich dům byl zavřený, zalepený a proběhl konfiskát veškerého majetku. O maminku měl hrozný strach, jak to s ní bude. Sice se bránil nástupu, ale musel, jeho žádosti byly označeny jako bezpředmětné.

Bohuslav Strauch narukoval do přijímače do Mimoně, do Hvězdova. Pak je dali do dobytčáků a odvezli na Ostravsko. Okamžitě začal fárat, nejprve v Karviné na dole Jindřich, pracoval v překládce u dopravníkových pásů na noční směně asi měsíc, pak se pás zavalil. Poté byl převelen na jámu Ludvík v Radvanicích u Ostravy, kde sídlila jejich kmenová rota, byl tam až do 20. února roku 1954. Na vojně byl dohromady 29 měsíců.

V dole Ludvík pracoval dlouhodobě na ražbě chodeb. Jak vzpomíná, tak jim nic nevysvětlili a byl z toho všeho nejprve dost vyplašený. Hned v prvních dnech na Ludvíku při obsluze třesacích žlabů udělali malér, když nevědomky transportovaným materiálem - kamenem částečně zasypali sběrnou chodbu. Připadl si strašně nezkušený, přestože byl na škole párkrát jako brigádník v dole. Někteří vojáci to těžce snášeli a trpěli klaustrofobií, především ti z řad sedláků, kteří byli zvyklí pracovat venku. Jáma byla hluboká 580 m. Krátce pracoval jako odbíhač (přepravovali horninu), později (cca po dvou letech) pracoval jako důlní zámečník, což byla elitní, kvalifikovaná práce, protože pracoval při ražení chodeb. Tuto práci dělal až do konce služby u PTP.

V lednu roku 1952 skládal přísahu, do té doby nesměl vůbec ven. Své mamince psal dopisy, avšak korespondenční styk byl v půli února přerušen. Počátkem března 1952 se mu podařilo získat „opušťák“, a tak jel ke strýci za matkou do Čáslavi, kde zjistil, že je jeho maminka znovu ve vazbě. Jel proto do Police nad Metují do soudní věznice, avšak bylo mu řečeno, že pokud chce vidět svoji maminku, musí do Broumova za prokurátorem žádat o souhlas. Jenže toho nenašel, protože na prokuratuře bylo zavřeno, neboť byla už sobota poledne. Vůbec se mu nepodařilo se s matkou zkontaktovat a zjistit, kde vlastně je. Musel ihned zpátky do kasáren. Nadále nevěděl, co s matkou je a kde vlastně je.

Bohužel jeho matka údajně na konci května ve vyšetřovací vazbě při hradeckém soudu spáchala sebevraždu. Bohuslav Strauch se o smrti maminky dozvěděl takto: druhý den po její smrti fáral na odpolední směnu, a když byl na předku, přišel za ním vojín z kasáren, aby z vážných důvodů vyfáral (odešel z pracoviště). Při cestě k šachtě mu sdělil, že jeho matka zemřela. Nevěděl kde a kdy. Podrobnosti o smrti jeho maminky viz Zpravodaj PTP, č. 80, červen 2011, str. 22 a článek v novinách Náš čas, ročník 32, č. 40, 2. října 1991, strana 4 (oba články se nacházejí v dodatečných materiálech).

Bohuslav Strauch se domnívá, že jeho maminka to už psychicky neunesla; jak se v 90. letech ze soudních spisů dozvěděl, byla před sebevraždou několik hodin vyslýchána, jeden bratr a švagrová byli rovněž zatčeni a při výslechu mohla nabýt dojmu, že by mohli být zatčeni a uvězněni další lidé. V článku o smrti jeho maminky Bohuslav Strauch - Grizzly dodává: „Údajně volala té noci zoufale naše jména. Jaká muka tolik osamocená, hluboce věřící žena, asi prožívala.“ Jeho maminka neměla o nikom z rodiny žádných zpráv. Otec Bohuslava Straucha, její manžel, psal mamince ještě v červenci z valtické věznice dopis, i když už byla dva měsíce pochovaná! Jeho otec a bratr se ve vězení dozvěděli, že matka zemřela, až po půl roce. Bohuslav Strauch byl totiž jediný z rodiny na „svobodě“, tak jel do Hradce Králové, kde byla maminka vězněna. Zorganizoval občanský pohřeb ve svém rodišti do rodinného hrobu. O tom, jak požádal velitele roty o propustku, aby mohl pohřbít maminku, vypráví Bohuslav Strauch toto: „Požádal jsem velitele o propustku na pohřeb. Když mi dával velitel roty opušťák na pohřeb, začal mě zkoušet z toho, jak se chová voják na dovolence. Kladl mi na srdce, abych se třeba neopil. Upozornil jsem ho, že jdu pohřbít svou matku.“

Strýc Eda – právník (JUDr. Eduard Koláčný), bratr jeho matky, soudce a předseda krajského odvolacího soudu byl také zatčen společně se svojí bývalou manželkou. Souzen byl ve skupině právníků. Strýc Bohuslava Straucha dostal 13 let za sabotáž soudnictví a zemřel po 10 letech věznění v Leopoldově.

Dvacátého února 1954 skončil pamětník vojnu. Měl klasifikaci E, to tehdy znamenalo být politicky nespolehlivý. Pracoval v rodišti v cihelně – při těžbě hlíny do září toho roku.

Mezitím si vyřídil pokračování ve studiu. Přírodovědecká fakulta, na které studoval, byla tehdy rozdělena, a on tedy dále pokračoval na MATFYZ. Měl problémy s ubytováním, protože z výplaty, kterou na vojně dostával, jim strhávali za ošacení, stravu a ubytování. A co jim nevzali na vojně pak znehodnotila měnová reforma. Během pamětníkova opětovného studia na vysoké škole převezli jeho otce na Pankrác a bratr byl již déle v Jáchymově a na nechvalně známém dole Eliáš.

V Polici nad Metují si pan Strauch v rodném domě vymohl alespoň jednu místnost, kam jezdil jednou měsíčně. Ještě než dokončil studia, tak se mu podařilo dát protest na generální prokuraturu o porušení socialistické zákonnosti. Jednalo se totiž o dobu po XX. sjezdu. V procesu jeho otce a bratra byly totiž použity dva paragrafy na stejný skutkový čin, skutkovou podstatu. Protestem se mu podařilo obnovit řízení. V tomto novém řízení se podařilo snížit počet let vězení - otci byl trest snížen na pět let, bratrovi na 7,5 let. V březnu 1956 byl propuštěn otec (přesně po pěti letech), bratr si zažádal o podmínečné propuštění (Bohuslav Strauch to inicioval), neboť měl odseděno více než polovinu trestu, půl roku po otci se tedy vrátil i bratr, ten napsal v roce 1991 do novin Náš čas článek „Zákon 87 o mimosoudních rehabilitacích, aneb zážitek z broumovského výběžku“ (článek je naskenován v dodatečných materiálech). Obsahuje popis anabáze s restitucí majetku a také dopis, ve kterém jejich matka v roce 1951 prosila krajskou finanční prokuraturu, zda by mohla bydlet v domě, který jim byl zabaven.

Pamětník Bohuslav Strauch napsal o poměrech v PTP článek, který je součástí kroniky v Radvancích a jenž se jmenuje „Moje vojna na Ludvíku v Radvanicích“.

Podle pamětníka bylo jejich největším traumatem během vojny u PTP to, že vůbec nevěděli, kdy půjdou domů a jestli se vůbec domů dostanou.

Bohuslav Strauch konstatuje, že dva a půl roku u PTP byly hrozně šedé. Nejvíce ubíjející pro ně bylo, že nevěděli, kdy půjdou domů. Po dvou letech jim totiž sdělili, že jsou „přidrženi“ podle § 39/8 k mimořádnému vojenskému cvičení, avšak nikdo nevěděl, na jak dlouho.

Když dostal vycházku, tak se ji snažil využít k návštěvě ostravského divadla nebo opery. Opušťáky nebyly moc časté. Bohuslav Strauch říká, že i kdyby dostal opušťák pro návštěvu rodiny, neměl by kam jet. Skoro celá jeho rodina byla ve vězení. Za otcem do Valdic a později na Pankrác a za bratrem do Jáchymova se po celou vojnu nedostal, protože neměli povolené návštěvy.

Bohuslav Strauch také popisuje složení příslušníků PTP. Dle něho byla většina pétépáků rolníci, pár živnostníků, studenti, rodinní příslušníci funkcionářů Slovenského štátu a lidé, kteří byli zapleteni do procesu s Husákem.

Bohuslav Strauch popisuje, že se tehdy setkal s mnoha zajímavými lidmi: Ivan Okáli, jehož otec byl původně povereník vnitra, a studoval v Leningradě vysokou školu ekonomickou. Otec Jána Ursínyho byl místopředseda vlády, pak tam byl synovec generála Goliana, dále Emil Murgaš a Augustín Marián Húska, který byl po listopadové revoluci předsedou Slovenské národní rady. Denně filozofovali, denně se mezi sebou školili a politizovali. U PTP byla celá řada skutečně zajímavých osobností. Bohuslav Strauch se domnívá: „Po duševní stránce to bylo elitní vojsko.“

Popisuje, co se dělo, když zemřel Stalin, že měli zaražené zakázky.

Z bývalých pétépáků vznikl kolektiv, který se pravidelně schází. Nejčastěji se scházejí v Hradci Králové, ale měli i setkání v Brně nebo na Slovensku. Jedno setkání také proběhlo v Ostravě, kde se s požehnáním biskupa Václava Lobkowicze odhalila v Radvanicích deska na památku pétépáků a horníků. Dříve se scházelo i 400 bývalých pétépáků. Bohužel jich stále ubývá. Na posledním srazu jich bylo kolem 30.

O svých zážitcích z dob komunismu chodí pamětník besedovat se studenty, třeba v rámci projektu Jeden svět na školách.

Akademická činnost

Doc. RNDr. Bohuslav Strauch, CSc., zasvětil svůj život vibrační spektroskopii a dalo by se říci, že je v českých zemích jejím průkopníkem.

Na počátku 60. let se na jejich fakultu dostal ruský přístroj z jednoho veletrhu a nikdo vlastně nevěděl, k čemu to je. Nakonec se ukázalo, že se jedná o spektroskop. Bohuslav Strauch se ho nakonec ujal a začal s ním svou vědeckou činnost. V roce 1962 se díky podrobnějšímu studiu tohoto přístroje dostal na měsíc do Drážďan. Svou kandidátskou práci (titul CSc.) obhájil v roce 1967 na téma Ramanova spektroskopie a začal učit diplomanty.

Sám Doc. RNDr. Bohuslav Strauch, CSc., vzpomíná na začátky svého výzkumu ve spektroskopii takto: „Protože jsem byl sám v tomto oboru, nebyly mi kladeny žádné překážky. Nikomu jsem žádnou kariéru nehatil, nikomu jsem nešlapal na paty. Proto mě nechávali. Nicméně Kainovo znamení a jistá opatrnost v mé činnosti byla až do listopadové revoluce.“

V 70. letech se Bohuslavu Strauchovi podařilo získat moderní laserový přístroj na spektroskopické měření. Vytvořil laboratoř, která pak měla poměrně dobrou úroveň. Následně ji také vybavil počítači. Dnes má i následovníky v molekulové spektroskopii.

Bohuslav Strauch uvádí, že ho StB nikdy nekontaktovala, a ani neví, že by ho někdy sledovala.

Po sametové revoluci se Doc. RNDr. Bohuslav Strauch, CSc., podílel na demokratizaci Přírodovědecké fakulty UK a formování akademického senátu po dvě období jako jeho místopředseda. Teprve až po pádu komunismu, v roce 1990, mohl obhájit svoji habilitační práci a byl jmenován docentem. Na fakultě působil až do roku 1995. Fakulta i univerzita mu udělily různá vyznamenání a medaile za zásluhy.

V důchodu jako autor několika gymnaziálních učebnic učil sedm let na Arcibiskupském gymnáziu v Praze chemii, později ještě na Gymnáziu Bernarda Bolzana při MFF UK.

Jinak dlouhodobě pracoval ve výboru v Československé spektroskopické společnosti, později ve Spektroskopické společnosti J. Marka Marci (po rozdělení ČSR) jako šéf odb. skupiny vibrační spektroskopie, doposud participuje na postgraduálních kurzech vibrační spektroskopie společnosti, jež koncipoval a v 70. letech zavedl. Je autorem odborných publikací v oboru (viz soubor. článek v Chemických listech, prosinec 2010).

Je stále velice činorodý, beseduje o PTP, píše články do novin a časopisů (nejen skautských) a v současné době pracuje na latinském překladu ze 17. století Jana Marka z Lanškrouna, toto překládá spolu s ředitelem Arcibiskupského gymnázia, na kterém vyučoval.

O Doc. RNDr. Bohuslavu Strauchovi, CSc., byl žáky ZUŠ z Police nad Metují v roce 2008 natočen dokument s názvem Grizzly - Příběh skauta Bohuslava Straucha.

[1]http://www.gymnachod.cz/index.php?stranka=medailonky-byvalych-pedagogu&clanek=1079

© All rights law is based on the project: Memory and the History of Totalitarian Regimes.