The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Karolina Antlová
Where: Brno
When: 31/03/2016
Who worked out the recording: Karolina Antlová
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Mgr. Jan Špilar (1964)

Usilovat o všestranný úsudek, jen tak žije člověk v pravdě

Lidi, co udávali, ho zlikvidovali

V Pardubicích se v rodině dětského lékaře narodil v roce 1964 Jan Špilar jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Ze strany tatínka měla rodina židovské kořeny. V době narození Jana už ale v rodině delší čas přetrvávalo křesťanství. „Už u mých prarodičů bylo katolictví, po této stránce se nás tedy druhá světová válka nedotkla.  Jakmile měl Hitler potvrzené tři generace zpět, že nebyli Židi, tak už do transportů nešli. Bratr babičky Boženky ale za války ve své hájence ve Žďárských lesích schovával partyzány a Židy. Byl nadlesní. Šel za to sedět. Myslím, že seděl na Pankráci. 5. května 1945 ho osvobodili ti povstalci.  Můj dědeček jezdil tehdy do Kolína, přimlouvat se k šéfovi gestapa, aby ho nezabili. Šéf gestapa mu údajně říkal, že mu nemůže zmírnit trest, ale že může počkat na konec války. Možná tam tehdy byla i lehká dohoda… Přežil. Po roce 1948 se stal ředitelem Státního podniku Žďárských lesů. Ale zase ho sejmuli. Nám jako rodině spravil reputaci, že byl za války na správné straně, a po roce 1948 ho označili za agenta. Mně to přijde začarované. Když je člověk hodný a spravedlivý, tak ho stejně nějací chytráci, co nikdy nic neměli s partyzány… lidi, co udávali, ho zlikvidovali. Byl to silný chlap, nevzdal se, měl velký podíl na založení zoologické zahrady v Hradci Králové.“  

Rodina Jana Špilara má v souvislosti s ochranou Židů za druhé světové války v Jeruzalémě postavený pomník (pozn. rodina Kytlicových ze strany maminky Jana Špilara). Tatínek Jana patřil v Pardubicích ke známým osobnostem. Setkával se často s knězem Janem Pazderou, kterého komunisté z Pardubic nakonec vyhostili na malou vesnici, aby nemohl působit mezi mladými. Po roce 1971 začal Janův otec aktivně žít svou víru. Chodil do kostela a neskrýval to. „Statečný byl a pochopitelně se mu tím zarazil postup na primáře v Pardubicích. Co si pamatuji, já byl jako katolík ve škole zesměšňovaný. Když třeba něco bylo ve výuce, tak učitelka mě hned zesměšnila, no Špilare, chodíš do kostela, tak řekni, jak to bylo.“ 

21. srpen 1968, to bylo moje první setkání s režimem

Janovi byly teprve čtyři roky, když Československo zažívalo naději v podobě Pražského jara. 20. srpna 1968 se maminka s malým synem vypravila za příbuznou do Prosečnice. Cesta vedla přes Prahu. „Byli jsme v Praze na nádraží a maminka šla koupit lístky. A to si pamatuji, že já stál uprostřed té haly a najednou jsem si lehnul na zem a kopal jsem nožičkama a křičel jsem, že chci domů do Pardubic. Maminka byla velice naštvaná, chtěla mě potrestat, tak jsme jeli zpět do Pardubic pantografem. V každé stanici stavěl. Byl jsem otrávený, do Pardubic jsme se dostali až k ránu 21. srpna. A ráno ke mně maminka přišla a zlíbala mě… Že jsem ji vlastně donutil jet domů. Protože jinak by se dlouho domů nedostala."

U Špilarových oživení, které přineslo jaro 68, přivítali. „Tatínek měl velmi rád Dubčeka. Když byl v Pardubicích na nějaké poslední konferenci strany, strčil mě tatínek k němu do auta. Já mu dal štípanou pusu, pardubický perník, srdce, a také kravatu. Tu měl pak na té první schůzi, když byl předsedou parlamentu. Tatínek říkal, podívej, to je ta kravata, cos mu dal. Byl nadšený. Maminka se o nás bála. Bratr utekl ven na nádraží, tam už v tom srpnu byly tanky. Vojáci také bývali na náměstí, kouřili tam. Na nás děti nebyli zlí samozřejmě. Ale byl to takový pocit, že je prostě něco takové divné.“  

Ke Špilarovým chodívalo hodně lidí na různá setkání, často modlitební. „Dubčeka, tedy obraz, jsme mívali ve skříni, pak už tedy tajně. Rodiče nás nijak neovlivňovali, že něco nesmíme říkat, ale my to věděli. Vzpomínám si na problém s vyvěšováním praporků ve svátky. Jednou jsem tam dal německé vlajky, schválně. Tak přišla ta domovní referentka, byl to průšvih. Tatínek mi vlepil pohlavek, jestli mám rozum.“ Janův otec se nijak netajil tím, že s režimem a jeho praktikami nesouhlasí. Ze své pozice lékaře se snažil pomoci mnoha kněžím, které chtěl režim likvidovat.

Kadeřníkem jsem se vlastně stal z protekce

Jan se viděl mezi lidmi. Když se mu jednou na Mikuláše zdálo, že čert, který v místě obchází domovy, je příliš děsivý, rozhodl se vzít tuto tradici do svých rukou. „Obešli jsme dvory, oslovili maminky a dělali jsme Mikuláše od té doby sami. Já myslím, že to byl i důvod toho zákazu studia. Když viděli ty moje spády, že viděli, že mám tendence k duchovní oblasti. A tak když měl tatínek přednášku v nějaké školce o duševní hygieně, tak nevěděl, jak to má vysvětlit, tak řekl, že je to prostě podobné jako zpověď. Jakoby se dítě vyzpovídalo, srovnalo si myšlenky. No tak na to byl pozvaný na krajský výbor strany a tam mu sdělili, že ani jedno jeho dítě nesmí studovat. Všichni u nás doma už v podstatě studovali, tak se to týkalo jen mě. (…) Vybral jsem si kadeřníka, říkal jsem si, že ty vlasy když tak dorostou, když bych to pokazil. Kadeřník, to byl žádaný obor. Tatínek šel tedy na okresní výbor, a že když nemůžu studovat, tak že budu kadeřníkem. Tak já jsem vlastně kadeřníkem z protekce.“

Tatínek Jana se v té době už pohyboval v tzv. skryté církvi. Tedy mezi lidmi, kteří nemohli do semináře, nebo jim byl odebrán státní souhlas nebo byli jinak podezřelí. Jana se ale bál do skryté církve vtáhnout. Věděl, že je to nebezpečné, že jde o vězení. Jan hned na začátku ve svém řemeslném oboru zazářil. Podle svých slov měl štěstí na paní mistrovou. 

„Museli jsme chodit na schůze, jako učni. Neustále jsme měli školení, abychom se nenechali tzv. opít rohlíkem západního imperialismu. Být amerikanista nebo imperialista, to byla nadávka, věřit v Boha taky špatně. Náš pan ředitel strhával lidem křížky. Mně ho nikdy nestrhnul, takový kýčovitý jsem měl. On mě totiž vídal, jak jdu z kostela ze mše. On viděl, že tam opravdu chodímon mě respektoval, bylo to dobrý. (…) Pořád jsem se ptal na věci, co byly nepopulární. Například jsem měl spor s pionýrskou vedoucí. Ona tvrdila, že v podstatě žádný Dubček neexistoval. V 70. letech, jakmile zmizel z politického spektra, tak se o něm vůbec nesmělo mluvit, takové vymývání mozků to bylo. Tak jsem té vedoucí řekl, že to není pravda, že jsem ho viděl, že jsem mu dával to srdce a tu kravatu. No tak tatínek se doma tloukl do hlavy a říkal mi, že to nemůžu říkat takové věci. Dnes je to humorné, tehdy to bylo napjaté. Tatínka měla v hledáčku STB a mě v učení už taky.“

Podle Jana režim kromě toho, že překrucoval fakta, uměl převracet i upřímné nadšení mladého kadeřníka. „Jako nejlepší učeň jsem měl jet na zájezd do Moskvy. Bylo to vyznamenání. Pro mě na tom bylo zajímavé to, že se mělo jet navštívit mauzoleum s Leninem. A mě hrozně moc zajímalo, jak je nalíčený. Jak má tu masku. Já měl ale opravdu upřímný profesní zájem, v tom nebyl vůbec žádný sarkasmus. No ale já to trouba řekl nahlas před zákaznicemi, že se tak těším, že uvidím Lenina, že já tam snad požádám o azyl. Já jsem vůbec netušil, co to způsobí. Ráno si mě zavolal ředitel podniku, že jsem blbej, když jsem vtipkoval tímto směrem. Že to bylo vyhodnoceno jako podezřelé, že tedy nikam nejedu."

Jako kadeřnický učeň se Jan stýkal s mnoha lidmi. Někteří z nich byli pro režim podezřelí. „Někteří byli hlídáni pro kriminální delikty, ale někteří i z politických důvodů. Číšníci v hospodách také často na lidi donášeli. (…) Já si zpočátku myslel, že chodím na vyšetřování na kriminálku, až po čase mi došlo, že to je StB. Různě se ptali, co lidi říkají a tak. Já nikdy neřekl nic určitého. Na náboženství se prý Jana nikdy StB neptalo. 

V Praze jsem chodil od divadla k divadlu 

V roce 1982 se Jan vyučil. Rozhodl se odejít do Prahy. „Šel jsem požádat do podniku Kadeřnictví hlavního města Prahy, jenže tam už mezitím volali z Pardubic, že jsem jim utekl. Nepodepsal jsem jim tam výuční smlouvu, tak jsem byl volný, jinak bych tam musel být tři roky, protože mi dali vyučení. (…) V Praze jsem chodil od divadla k divadlu a ptal se, zda nepotřebují eléva nebo maskéra.“

Nakonec se Jan v únoru 1983 dostal jako maskér do Národního divadla. „To byla krásná práce. I spousta donašečů tam byla. Člověk musel být opatrný. Byli tam jasní členové strany, před těmi si člověk dával pozor na pusu. Ale jinak tam byli i velmi spolehliví lidé, mravně pevní. Pan Somr nebo pan Kemr například.“ Díky práci v Národním divadle se Jan dostal také k práci maskéra na oscarovém filmu Miloše Formana Amadeus.

Agenti StB byli i u Amadea

„Ta práce byla zajímavá. Ten Oscar to je jen taková bublina. To bylo zajímavé pro jiné věci. Ten zápal, že mi někdo dal důvěru, že to zvládnu. To je pro mě důležitější než to, jestli je teď ta soška u někoho na záchodě. Pro mě bylo důležité, že jsem se dostal k profesionálům, kteří mě dále rozvinuli. (…) V Kroměříži jsme i s dalšími v budově na náměstí kompletovali hrozně moc lidí pro scénu. Najednou mě tam začal pozorovat takový vousatý chlap. (…) Nakonec odešel, za chvíli ale přišla překladatelka, že si mám vzít všechny věci a jít s ní. No tak to jsem si říkal, že to je vyhazov, tam to šlo rychle, když se někdo nezdál, šel hned. No a najednou tam byl ten chlap, co na mě koukal. A ona mi říká, že tohle je šéf maskérů Paul LeBlanc. A jemu řekla, tohle je Jan Špilar, maskér z Národního divadla." Paul LeBlanc si Jana vyhlédl jako schopného maskéra. Jana přizval k líčení sólových (hlavních) postav.

„I u Amadea byli agenti. Měli dobrý přehled. 4. Července, když se mělo točit, vše bylo připraveno a místo povelu točí se, začala shora sjíždět americká vlajka a zněla americká hudba. Všichni Američani dali ruku na srdce, stáli, dívali se na vlajku, byl Den nezávislosti. Hned začaly cvakat foťáky, všichni, kdo to chápali, tak si schovávali obličej, věděli jsme, o co jde, kdo bude vidět, bude mít průšvih, že ctí americký svátek. Mohli to použít proti vám, že jste se účastnil demonstrace. (…) Američani se nás neptali, jak to vypadá v komunistickém Československu. Oni tomu nerozuměli, o co jde, proč si to my necháme líbit. (…) Choreografka Twyla Tharpová, když odjížděla, tak se jí novináři ptali, zda se někdy vrátí, a ona počkala, až byla za turniketem, až ji nemohli nic udělat, na mezinárodní půdě, a pak se otočila a řekla: 'Sem? Nikdy!' Jako že tady je to vše jak za mřížemi, byli špatní z té atmosféry.“

U Borise Hybnera, ve stavební četě a ve skryté církvi

V roce 1983 získal Jan ocenění talent Prahy za pantomimické představení Přítel ptáků. Pantomimě se věnoval na Lidové konzervatoři, kde ho učil také Boris Hybner. „Mohli jsme pak vystupovat v divadle Bráník. Tam to bylo dobré, takový otevřený projekt to byl, kritický k režimu, různé narážky, Hybner to tam vždycky nechal.“

Jan se snažil uplatnit také v armádním uměleckém souboru, ovšem neúspěšně. Na začátku roku 1984 byl odveden. V lednu nastoupil do pracovně technických praporů. „To už ale nebyly PTP jako dřív. V podstatě to bylo takové nástupnické stavební vojsko. My stavěli, neměli jsme zbraně. Budovali jsme, pracovali jsme. Tam byli buď nespolehliví lidi nebo trestaný lidi, vyloženě třeba z vězení, vrazi. 

Když Jan několikrát žádal o možnost doplnit si maturitu, opakovaně ho odmítli. Postupně se dostal do tzv. skryté církve. „Po vojně jsem se přes maminčinu kamarádku napojil na skupinu v Brně okolo otce Oldřicha Navaříka. On nebyl v té skryté církvi úplně akceptovaný, báli se, že spolupracuje s StB. Ale to jsem já nevěděl. (…) V podstatě nás vedl k tajnému kněžství. Ale my jsme nikdo nevěděl, zda k tomu vůbec někdy dojde. Jestli nás někdo vysvětí. Vy jste nevěděli, zda je to jen rozhovor o dogmatice nebo zkouška, nevěděli jste, kdo je váš biskup.“

Kněží, kterým byl odebrán státní souhlas, působili dál ve skryté církvi. Někteří byli zavření, jiní také vykonávali dělnická povolání. Apoštolští administrátoři zaujímali pozice biskupů. Spolupracovali s tajemníky. Někteří byli i u StB. Jan patřil mezi osoby, které byly prověřenější. Vědělo se o něm, že přišel z Pardubic a že je spolehlivý. Otec Navařík ho tedy jako důvěryhodného poslal k biskupovi Otčenáškovi, aby s ním domluvil svěcení a další spolupráci. „No a pan biskup Otčenášek mi řekl, bylo to na přelomu roku 86 a 87, že mu z Říma přišla informace, že teď nemá nic dělat. Že nemá teď nikoho tajně světit, ať se ti žadatelé obrátí na řeholní biskupy. Ať on teď nic nedělá, aby ho nezavřeli, že budou možná nějaké změny, ať je připravený."

Jan spolu s dalšími tvořil řeholní skupinu Malých bratří Ježíšových. Svou cestu viděli ve spiritualitě Charlese Foucaulda z konce 19. století. Ten žil mezi jinověrci, kdyby hlásal křesťanství, přišel by o život. A tak působil tak, že s nimi jen žil a měl je rád. Pomáhal jim, naslouchal, učil je hospodařit apod. To viděl Jan jako možnost svého působení v totalitním Československu. Aby komunita mohla fungovat, bylo potřeba schválení z Itálie, kde tuto spiritualitu uplatňoval Carlo Caretto v řádu Malých bratří Ježíšových. Jeden člen brněnské skupiny skryté církve, která o schválení usilovala, odjel do Itálie. Carlo Caretto ale žádost zamítl. Důvodem bylo především to, že by členové z totalitního Československa nemohli cestovat na pravidelná duchovní cvičení, nezbytná pro načerpání sil pro uplatňování tohoto způsobu života.

Pak jsem potkal ženu. No já jsem se tomu bránil, vyhýbal jsem se jí. Já myslel zpočátku, že to je jen pokušení na té mé cestě. Ale pak jsem pochopil, že je to opravdu moje cesta. A bylo to zcela zřetelné. A pří té svatbě to bylo opravdu velmi intenzivní, ten zážitek, to duchovní spojení s manželkou i s Bohem, že jsem naprosto věděl, že to byl správný krok."

Byli jsme s manželkou rozhodnutí, že emigrujeme

Jan s manželkou Gitou uvažovali o emigraci. V září roku 1989 naplánovali útěk. „Chtěli jsme do Francie. (…) Přes kamaráda jsme to měli zajištěné, i když Francie v té době už uprchlíky z Československa nepřijímala. Francii jsem chtěl z profesního hlediska, abych tam mohl česat.“ Vzhledem k listopadovým událostem roku 1989 už k emigraci nedošlo.

V roce 1993 Jan otevřel vlastní kadeřnický salon, který funguje dodnes. „Nebyli jsme na to připravení, jak na svobodu, tak na podnikání. Lidé toužili po laciném způsobu dostat se k bohatství a ke slávě, to bohužel v tom západním světě tak není. To dobré jméno se buduje dlouho, tam se prostě pracuje. Aby se o vás říkalo, že jste kvalitní, musíte kvalitně pracovat dlouhodobě… No to tady moc nefungovalo, tady si chtěl každý vytáhnout ten los a mít tam těch sto milionů.“

Demokracii a svobodu je podle Jana potřeba hlídat. „Je těžké být aktivní, protože musíte být statečný. Mně nepřijde, že bych zrovna byl nějak statečný. Já mám také rád klid, nerad se hádám, ale je třeba, když se člověk do toho dostane, je potřeba být jasní. Prostě padni, komu padni. Komu čest, tomu čest. Říct, takhle je to špatně a nemělo by se to dělat. Byť by za to měl být člověk popotahovaný. Člověk musí být aktivní, myslet, pracovat a, i když to slovo nemám rád, bojovat za každou minutu svobody a určitých hranic, které nám lidi okrajují. Když si neumíme vymezit vlastní hranice, tak lidé je prostě překračují a chovají se hulvátsky.“

Pečovat o všestranný úsudek

„Teď prožívám období, kdy cítím, že se mé myšlení shoduje s apoštolem Pavlem. Ten říká, že jeho evangelium je prosté, myslet na Krista, na Boha. Vymezuje takové tři roviny, které jsme dostali jako dar. Dar milovat, dar poznání a dar všestranného úsudku. Přijde mně, že máme jednostranný úsudek, když jde o naši pravdu, možná dvoustranný, když přijmeme myšlenku někoho, koho si vážíme. Ale to jsou věci, co nám ladí. Ovšem pak jsou i věci, které nám neladí. A to je myslím všestranný úsudek. Že máme vnímat život a vše, co jsme, co myslíme, děláme… Jací jsme… Ze všech uhlů, i z úhlu někoho, kdo nás rád nemá, kdo s námi nesouhlasí, a kdo měl i odlišné názory."

Jan Špilar si od roku 1999 při zaměstnání doplňoval vzdělání. Složil maturitní zkoušku a v roce 2004 také promoval na Teologické fakultě JCU v Českých Budějovicích. Vede soukromé kadeřnictví. Působí jako trvalý jáhen brněnské diecéze.  

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.