The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Vilém Faltýnek
Where: Praha
When: 22/05/2014
Who worked out the recording: Vilém Faltýnek
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Irena Šimonová, roz. Vlachová (1929 - 2017)

Pokud budu tady, nechám si vždycky zadní vrátka...

Svlékli ji a přehodili mokrou páchnoucí dekou. Byla surově bita po celém těle, dokud neztratila vědomí. Pak ji polili vodou a bití pokračovalo. Musela si kleknout a tloukli ji do chodidel. „Teď si zatančíme,“ řekl kterýsi z nich. Na bolavých nohách se neudržela a padala k zemi. Jeden po druhém ji brali a nutili tančit. Pak dostala kávu odporné, divné chuti. A potom ztratila vědomí. Probudila se až za několik dní na cele. Co se s ní v té době dělo, si nepamatuje. Krutými výslechy v Bartolomějské prošla Irena Šimonová na jaře roku 1949. Komunistický režim právě upevňoval svou čerstvě nabytou moc a Irena se ocitla na seznamu jeho vnitřních nepřátel.

Rychle z domova

Kdyby zůstala na Hané, možná by bylo všechno jinak. Ale Irena Šimonová od dětství směřovala do velkého města. Narodila se 19. prosince 1929 v Ivanovicích. Objevila v sobě hudební talent a zatoužila po studiu hudby a zpěvu. V letech války nebylo možné nic, ale sotva válka skončila, po dramatických dnech osvobození ve Vyškově se ještě v květnu vydala s kamarádkou do Brna k přijímacím zkouškám na konzervatoř. Vyřadili ji, protože se brzy přišlo na to, že je jí teprve 16 let.

Podmínky doma nebyly ideální. Měla pět sourozenců, rodiče mezi sebou neměli dobré vztahy, jejich sňatek byl sňatkem z rozumu a manželství nefungovalo. Dokud trvala válka, rozvod odkládali, tatínek Jan Vlach byl navíc z politických důvodů vězněn v koncentračním táboře. Teprve po válce se rozvedli. Soud svěřil Irenu do opatrování otce, ona k němu měla ale velmi rezervovaný vztah. Pracovala krátce ve Štemberku v pekárně, pak v Mariánských Lázních jako účetní a nakonec odešla studovat do Prahy. Otec zajistil přes svého spolužáka ze studií, dr. Pekuláše, dohled nad neplnoletou dcerou. Pan Pekuláš byl právník a pracoval pro Československou stranu lidovou. Ireně našel bydlení v Dívčím domově řádu Kongregace sester Svatého kříže v Praze na Vinohradech a postaral se jí také o soukromé hodiny zpěvu. Takže zatímco docházela na Lidovou univerzitu, dostávala hodiny zpěvu od tehdy uznávané pěvkyně z Národního divadla Marie Chalabalové, u herečky Jiřiny Štěpničkové se navíc učila přednes a také chodila na filozofickou fakultu poslouchat uměnovědné přednášky Růženy Vackové.

František Smrček, celoživotní obdivovatel

V době kolem komunistického převratu se seznámila s Františkem Smrčkem, novinářem a fotografem. Byl to všestranně vzdělaný člověk, asi o pět let starší než Irena. Chodili spolu do divadel a na koncerty. „Byl to zlatý člověk. Ale nikdy jsme spolu nic neměli, vždycky jsme zůstali jenom přátelé,“ upozorňuje pamětnice. Po únoru 1948 se Smrček rozhodl odejít do zahraničí a Ireně slíbil, že pro ni co nejdřív pošle převáděče. Nějakou dobu trvalo, než se v novém prostředí zorientoval natolik, že mohl opustit uprchlický tábor. Navázala kontakty s exilem a agentům-chodcům předávala zprávy o událostech v Československu. Prostřednictvím své kamarádky Libuše Kuhnové, která pracovala jako sekretářka prezidenta Advokátní komory, se například dostala k seznamu advokátů, kterým hrozí perzekuce, soud a likvidace. Neváhala tedy jednak konkrétní osoby anonymně varovat a zároveň seznam předala do zahraničí. Celkem se tento kontakt stačil uskutečnit asi třikrát.

Na jaře příštího roku (1949) totiž poslal František Smrček pro Irenu převáděče. Ten se jí prokázal smluveným heslem a varoval: „Nic tam od toho nečekejte, je to rozbité Německo a všichni žijí v lágrech.“ V březnu 1949 odjela do pohraničí. Pro případ eventuálních potíží si připravila historku o tom, že hledá práci v pohraničním hotelu a zabloudila. Do té doby totiž pracovala jako sekretářka ředitele hotelů Alcron a Flóra a zrovna dostala výpověď, mohlo to tedy znít věrohodně. Společně s převáděčem vyšla z Nýrska přes les k hranici. Podle dohody ji měl převést přes hranice do Německa a tam ji předat důvěryhodnému člověku. Uprostřed lesů ale najednou převáděč zmizel a vzápětí se ozvaly hlasy a štěkot psů. Irena se schovala a měla štěstí, že ji psi nevyčenichali. Dál ale nedokázala jít sama, a tak byla ráda, že našla cestu z bažin, a vracela se do Nýrska. Ve vlaku směrem na Prahu ji zatkla policie a ona skončila v klatovské věznici.

Při jednom z převozů z Klatov do Prahy došlo po cestě k provokaci, kterou Irena zpočátku nedokázala prohlédnout. Policista, který ji doprovázel, se k ní choval laskavě a oznámil jí, že se ještě chce zastavit doma a že si tam dají snídani. Zbavil ji pout, na Smíchově dojeli taxíkem do bytu, seznámil ji s manželkou, která uvařila snídani, ale pak náhle oba zmizeli a Irena tam zůstala sama. Ověřila si, že dveře bytu jsou volné. Dveře domu taky, mohla by odejít… Zvítězila ale nedůvěra a Irena raději zůstala na místě a čekala, dokud se dozorce nevrátí. To se za nějakou dobu stalo a přístup policisty byl najednou komisní a strohý. Nesedla do připravené pasti, která jí měla později přitížit.

Tanec a kafe s opiátem

Přijeli do vazební věznice v Bartolomějské ulici 4. Policista, který ji vedl dovnitř, se při pohledu na mladou, půvabnou dívku jen udiveně zeptal: „Proboha, co jste udělala?“A dodal: „Můžu vám jen říct, že s lidmi tady zacházejí hrozně… Snad vás ušetří, vždyť jste skoro ještě dítě.“ Nahoře na ni jeden houkl: „,A čumákem ke zdi!‘ Já povídám: ,Prosím vás, jak to se mnou mluvíte?‘ A on mi dal takovou facku, že se mi hlava otočila a bolelo mě pak několik týdnů za krkem... A tak jsem tam stála několik hodin ,čumákem ke zdi...‘“ Nakonec ji převezli do vazební věznice na Pankrác.

K prvnímu výslechu ji vzali o Velikonocích na Zelený čtvrtek. Vzbudili ji ve 3 hodiny ráno a vezli ji s hadrem na očích na „čtyřku“. Během sepisování protokolu jí někdo střílel bolestivě něčím ostrým na gumičce do obličeje. Výslech trval celý den. Při podpisu protokolu nevěděla, co podepisuje. „Kdybych to nepodepsala, tak kdoví, co by mi udělali.“ Pak ji převedli jinam a donutili ji svléknout se. Zbitou po celém těle ji odváděli a po cestě ji nutili skočit z okna. „,Jak chceš, dal jsem ti tu možnost,‘ prohlásil ten chlap. Ale mně se nechtělo zemřít, bylo mi devatenáct let.“ Vyšetřovatelé si mezitím odpočinuli a následovalo další bití a mučení, tanec při gramofonu, stále s páskou na očích. Po vypití kávy s neznámou příměsí, která ji omámila, ji odnesli. Uvědomuje si až okamžik, kdy ji nesli po chodbě pankrácké věznice. Hodili ji na celu a tam se probudila za několik dní, nejspíš to bylo Velikonoční pondělí. Co se s ní dělo od vypití kávy do příchodu na celu, neví...

Po výsleších byla v hrozném stavu. Nemohla sedět, nemohla ležet ani stát. Měla zákaz chodit do sprchy. Jednou se dozorkyně spletla a přes zákaz ji odvedla, aby se umyla: „Já jsem viděla hrůzu v očích těch druhých žen, když jsem se svlékla. Byla jsem jedna velká modřina. Do té doby si možná myslely, že je bít nebudou…“ Pak se zase sprchovat nesměla.

Soud se konal těsně před Vánocemi roku 1949. Dobu od Velikonoc strávila v soudní vazbě, a když zdejší lékařka viděla, jak je podvyživená a zesláblá, a při vyšetření v ordinaci navíc upadla do mdlob, poslala ji do vězeňské nemocnice. Tam zůstala až do soudu. Pod nemocničními okny se v té době konaly popravy a pacienti se stali proti své vůli diváky těchto hrůzných událostí. Aby se na to nemuseli dívat, vkládal personál nemocnice před popravou do oken balicí papír. Jenže si neuvědomili, že ostré světlo reflektorů, které popravu osvětlují, vykresluje na papíře nemocničních oken příšerné stínové divadlo. Nikdo z pacientů si na to ale netroufl upozornit...

Ve dnech 20. až 23. prosince ji z nemocnice vodili k soudu. V neveřejném procesu označovaném „Irena Vlachová a spol.“, kde byla hlavní obviněnou, byla odsouzena za vlastizradu a špionáž k trestu 25 let žaláře a ztrátě občanských práv.

Jedenáct dnů svobody

Dva roky po soudu ji deportovali na tzv. komando, tedy na práci do cihelny v Červených Pečkách, kde vězeňkyně hlídali milicionáři. Končilo léto roku 1951. Kromě těžké práce nebyly prý poměry v cihelně nejhorší, přesto se Irena Vlachová rozhodla se spoluvězeňkyní Annou Sejčkovou utéct. Všimly si, že při práci v hliníku, v dole na cihlářskou hlínu, je prakticky nikdo nehlídá. Dozor tu měl pouze starý specialista na výrobu cihel, kterému pamětnice říkala důvěrně děda Hámon. Měla k němu důvěru, snažil se vězeňkyním pomáhat, nosil jim jídlo a jednou ho požádala o civilní šaty. Hámon pochopil, že chtějí utéct. Oblečení skutečně přinesl a k tomu i nějaké peníze v hotovosti. „Ten útěk proběhl tak, že jsme ráno přijely do hliníku a během dne jsme zmizely,“ vypráví pamětnice. „Pan Hámon to prostě neohlásil. Jestli z toho měl nějaké problémy, to nevím, ale co by si na takovém stařečkovi vzali.“

Díky spolupráci pana Hámona měly čas dostat se z místa daleko. Nocovaly u známých Anny Sejčkové a pak se pamětnice pokusila kontaktovat svého vlivného strýce Aloise Formánka, aby jim pomohl za hranice. Dovolala se ale tetě a ta pohrozila, že když k nim přijde, udá ji na policii. Z toho tedy sešlo. Rozhodly se přejít do západního Německa přes východní Německo. Získaly mapu a šly. Zabloudily na Jáchymovsku a dostaly se do komplexu administrativních budov, kde je chytili ruští vojáci. Uvěřili historce o zbloudilých turistkách a ukázali jim cestu dál.

Pak Irena pocítila potřebu duchovní vzpruhy. V obci, kterou procházely, zašla do kostela za farářem. „Ale když jsem mu řekla, že jsem uprchlý vězeň, chytil se za hlavu, dostal úplně zoufalý výraz v obličeji a řekl, že mi nemůže nijak pomoct. ,Já žádnou pomoc nechci,‘ řekla jsem, ,já chci jenom, abyste mi dodal odvahy.‘ A on řekl: ,Ani na to nemám sílu, slečno.‘ Byl už zřejmě jejich.“ Ale neudal je.

Dostaly se za hranici a u města Hof narazily na dálnici. Byla nepoužívaná, nic po ní nejezdilo, jen občas nějaká policejní jednotka. Spočítaly si intervaly jejich průjezdu a šly. Popojely stopem a zase pokračovaly pěšky. A po několika kilometrech je najednou nečekaně obklopili policisté na motorkách. Jejich útěk po 11 dnech svobody skončil opětovným zatčením. „Ale bylo to o fous,“ usmívá se pamětnice.

Na dlouhé roky v kriminále

Za útěk dostala tři a půl roku navíc. Nejprve pracovala půl roku v tiskárně ve věznici na Pankráci v Praze, pak ji odvezli do Kutné Hory, do nápravně pracovního tábora. Tady strávila asi půl druhého roku v prádelně vězeňského prádla. Pak ji převezli do ženské věznice v Pardubicích. Zde se během svého věznění zúčastnila hladovek a podílela se na činnosti „vězeňské univerzity“. Setkala se tu i s vězněnou herečkou Jiřinou Štěpničkovou, u které na svobodě dostávala hodiny přednesu. V rámci možností, které věznice nabízela, pokračovaly v práci na básni Rozhovor se smrtí Jaroslava Seiferta: „Ty, která platíš víc, než zlato platí,/ ty, která všechno máš, co už se nenavrátí…“ přednášely vězněné ženy samy pro sebe za zdmi pardubické věznice.

Irena se stala blízkou přítelkyní Dagmar Šimkové, Růženy Vackové, Julie Hruškové, Aranky Goldbergerové a dalších politických vězeňkyň. „Zdravily jsme se: ,Ahoj, kdy to praskne?‘ Dokud jsme tomu věřily, bylo to dobré. Pak se tahle naděje kolem roku 1955 vyčerpala a začalo se zdát, že žijeme v iluzi.“ Nastalo velmi těžké období. Podmínky ve vězení zachytila v působivé knize Byly jsme tam taky... právě Dagmar Šimková.

Na svobodu se Irena Šimonová dostala díky takzvané velké amnestii v druhé polovině května roku 1960. Bylo jí 30 let. Ještě před propuštěním ji zkusili využít, aby dostali Františka Smrčka do republiky. Když ještě o amnestii nic nevěděla, slíbili jí propuštění, když napíše Františkovi dopis a poprosí ho, aby za ní přijel. Irena to ale odmítla. Bylo zřejmé, že úspěšný odchod Smrčka do ciziny a jeho působení ve Svobodné Evropě nedávalo pražským estébákům spát.

Nedopustím, aby se dceři stalo to samé co mně

Odešla do Karlových Varů k mamince. Ta byla v té době podruhé vdaná, měla malé dítě, Irena tu tedy nemohla dlouho zůstat, a rozhlížela se proto po vlastním bydlení. Dlouho mohla pracovat pouze manuálně. Zkoušela práci uklízečky a servírky a nakonec se jí podařilo díky pomoci Jindřicha Urbana získat dobře placené místo ve středisku výpočetní techniky. O jejím návratu z vězení se také rychle dozvěděl její ctitel v Mnichově František Smrček a posílal jí do republiky tuzexové bony. Takže po ekonomické stránce se měla překvapivě dobře.

V té době se také stala členkou karlovarského pěveckého sboru, s nímž spolupracoval houslista Josef Šimon. Rozvinul se mezi nimi vztah a vzali se. V roce 1963 se jim narodila dcera. Josef Šimon vyhrál konkurz na pozici koncertního mistra v orchestru a mohl v únoru 1968 odjet hrát do Nizozemska. V srpnu si vybíral dovolenou a vrátil se do Prahy, ale právě v těch dnech do země vtrhla vojska zemí Varšavské smlouvy. Irena Šimonová neváhala ani okamžik: „Nedopustím, aby se naší dceři stalo to samé, co mě. Musíme ihned odjet, vyháněla jsem manžela, sotva se tu objevil.“ Dozvěděli se, že odjíždí poslední vlak, objednali taxi a jeli na nádraží. Vlak zmeškali, tak přenocovali v hotelu v Chebu. Pokračovali dál druhý den a 24. srpna už byli v Amsterodamu.

Od Františka Smrčka dostala prakticky okamžitě nabídku místa ve Svobodné Evropě. Jak by ale dojížděla stovky kilometrů? Tak zůstalo jen u občasného přispívání. Irena Šimonová posílala do redakce články na nejrůznější témata, sledovala lidské osudy, srovnávala školství v Československu s nizozemským školstvím, chodila do starobinců a podobně. Po dvou letech ale přišel pocit, že se vyčerpala: „Už nemám žádné téma, musím mezi lidi,“ usoudila tehdy. Talent k psanému slovu byl ale zřejmě hlubší, protože navzdory začátečnické holandštině získala další práci v redakci interního časopisu pojišťovny ING. Tam zůstala řadu let. Pak ale založila vlastní módní agenturu a obchod s oděvy a těm se postupně začala věnovat na plný úvazek. Nedávno převzala prosperující podnik její dcera.

Irena Šimonová dnes žije střídavě v Praze a v Nizozemsku. Navštěvuje školy, beseduje, přijímá novináře. Přála by si, aby Češi na krutosti komunistického režimu, který tu vládl v 50. letech, tak snadno nezapomínali. Přes všechnu pozitivní snahu se ona sama už nikdy jistého odstupu nezbaví: „Pokud budu tady, nechám si raději vždycky zadní vrátka…“

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.