The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: žáci ZŠ Chmelnice Jakub Souček a Daniel Dalla Villa za asistence Magdaleny Benešové
Where: Praha
When: 17/04/2012
Who worked out the recording: Michal Šmíd
Project: The Stories of Our Neigbours
Institutions: Post Bellum

Helena Šidáková (1925)

Maminko, kdy už přijdeš domů? Vždyť já jsem hodný a poslouchám

Co byste obětovali pro lásku? Takovou otázku si jistě kladla Helena Šidáková na jaře roku  1949 ve vyšetřovně v Bartolomějské a pankrácké samovazbě. Estébáci ji mlátili do tváře, tahali za vlasy, svázali, položili na stůl a tyčemi jí roztloukli chodidla. Jak sebou házela, spadla ze stolu a poranila si páteř. Vyšetřovatel StB s přezdívkou „Doktor“ z ní chtěl vymlátit, kde se skrývá její manžel Zdeněk. Ten utekl do západního Německa a po třech měsících se ilegálně vrátil s plánem převést na Západ svou ženu a patnáctiměsíčního syna.

Helena se narodila 6. května roku 1925. Tatínek byl krejčím v Národním divadle. V divadle mívali přes léto prázdniny, a tak skoro každé léto pobývala rodina ve Starém Kníně u Dobříše. Trávit celé prázdniny na venkově tehdy nebylo pro pražské děti úplně běžné, Helena na to dodnes vzpomíná s láskou. Stejně tak jako na dvě sezony strávené u skautů. Přišla ale válka a také volba střední školy. Helena toužila být učitelkou, kýženou školu ale nacisté zavřeli, a tak na ni „zbyla“ obchodní akademie v Resslově ulici. Jednoho červnového dne roku 1942 jí cestu do školy zatarasili po zuby ozbrojení esesáci – až později se dozvěděla, že ten den probíhal v kostele svatého Cyrila a Metoděje „zátah“ proti parašutistům, kteří smrtelně poranili zastupujícího říšského protektora Heydricha. Uvést Resslovu ulici do normálního stavu pak prý trvalo několik dní.

Po válce Helena uspěla v konkursu na místo v Československém rozhlase. Tam potkala svou osudovou lásku – technika Zdeňka Šidáka, který si při práci doplňoval vzdělání na ČVUT. Za války se napojil na zpravodajskou odbojovou organizaci ve Vídni, když byl na nucených pracích. Nacistům unikl a zúčastnil se Pražského povstání. Po válce vstoupil do KSČ, dostal prý úkol z Anglie, aby sledoval, co se v této nebezpečné partaji děje. K tomu se ale se zamiloval, chtěl založit rodinu. Proto ještě těsně před rokem 1948 vrátil stranickou legitimaci. V březnu roku 1947 se Zdeněk s Helenou vzali a v prosinci se jim narodil syn Zdeněk.

Manžel agentem chodcem

Hned po únoru 1948 ho vyhodili z rozhlasu i z vysoké školy před poslední závěrečnou zkouškou. Jeho přátelé ze zpravodajské skupiny ho varovali, aby neváhal už ani den a utekl za hranice, že mu hrozí nebezpečí. Byl tu ale před pár týdny narozený synek a Helena za těchto okolností odmítla následovat manžela na nebezpečnou cestu. Zdeněk nemohl čekat, dostal povolávací rozkaz na dvouletou vojnu na Slovensko. Šidákovi se nakonec dohodli, že Zdeněk uteče jako první, najde bezpečnou cestu a v lednu 1949 se pro ně vrátí.

Zdeňkův útěk se zdařil a jeho rodina to prozatím odnesla „pouze“ zapečetěným bytem. Po čase si Helena mohla věci odstěhovat a s malým synkem střídavě bydlela u obou rodičů. Po pár měsících se Zdeněk skutečně vrátil pověřen úkolem převést nejen svou rodinu, ale další tři ženy: Irenu Vlachovou, která měla v Německu snoubence, Růženu Lieblovou, ta utíkala za otcem a Libuši Horáčkovou, která měla v Německu manžela. Heleně trvalo asi měsíc, než všechny dotyčné zkontaktovala a přesvědčila, že jí můžou věřit. Na konci února skupina přijela do Aše a chtěla přejít hranice, jenomže všude ležel sníh a stopy by je prozradily. Dohodli se, že se za čas pokusí o přechod znovu. Vyděšená paní Horáčková se vrátila domů do Brna, kde ji zatkla StB: „Věděli všechno. Kdo nám pomáhal, znala sice jen křestní jména, ale také místa, kde jsme se scházeli. Někdo mi pak říkal, že se z toho naprosto pomátla,“ vzpomíná Helena Šidáková.

Kluku, buď zticha!

„Půjdete rovně, přijdete k takovému lesíčku a hned za tím je hranice,“ řekl prý skupince žen převáděč (jak se později ukázalo, nepříliš spolehlivý) nad ránem zjara roku 1949. Ani druhý pokus překročit hranice se ale nezdařil. Helena Šidáková nesla v náručí patnáctiměsíčního synka. Dala mu předtím slabý prášek na spaní, aby je křikem neprozradil. Nebylo to nic platné. „Najednou začal strašně brečet. On spal, ale ječel jako siréna. ,To není možný, kluku, buď zticha!‘ konejšila jsem ho,“ vypráví Helena. Rozsvítilo se světlo a proti nim stál příslušník Veřejné bezpečnosti. „Ten esenbák byl na nás tak strašně hodnej!“ Helena vzpomíná, že by je prý snad i nechal do Německa projít, ale byl na místě na udání místní dojičky krav, „komunistky jak Brno“, a tak nechtěl mít problémy a skupinku zadržel a nechal  eskortovat do klatovské věznice. Tam přítomnost ročního dítěte vyvolala pozdvižení.  Když odbyla večerka, začali spoluvězni v ostatních celách spontánně zpívat Mozartovu slavnou ukolébavku Princi můj maličký spi. „A to jsem teda brečela jako blázen. A pak nám posílali v balíčku ovoce, bábovku nebo cukroví po těch dozorcích,“ líčí Helena dojemnou solidaritu spoluvězňů. Psal se počátek roku 1949 a „železná pěst dělnické třídy“ zatím ještě neudeřila s takovou razancí. Helena se synem byla druhý den propuštěna domů. To nejhorší mělo teprve přijít za pár týdnů.

Estébáci udeřili na Velký pátek roku 1949. Helena Šidáková se synem tehdy přebývala u známých ve Starém Kníně, tamtéž se skrýval manžel – hledaná osoba. Tajná policie nejprve zatkla jejich ukrývatele – kostelníka, poté si přijeli přímo pro Zdeňka. Ten už měl připravenou únikovou cestu za humna do polí. Běsnící estébáci tak převrátili dům vzhůru nohama a odvezli si Helenu (kterou odtrhli od plačícího synka) a jednu z kostelníkových dcer. Když auto projíždělo blízkým lesem, zahlédla Helena za stromem schovaného manžela. Domnívala se, že jí se přeci nemůže nic stát, když nic neprovedla.

Tak mě tam tak trochu ztřískali

„Odtáhli mě dolů do takový místnosti bez oken, stůl, tři židle a jinak nic,“ vzpomíná Helena Šidáková na svůj první „ostrý“ výslech. „Furt jenom: Kde je můj muž? Kde je? Ale já jsem opravdu nevěděla, co se s ním pak stalo. Tak jsem říkala, že nevím, tak mě tam tak trošku ztřískali, že mě nahoru museli odnést, protože jsem nemohla na nohy. Položili mě na stůl, svázali mně ruce a nohy a třískali mě do chodidel. A to by nikdo nevěřil, co je to za strašnou bolest. Nic nebolí jako tohle. A já jak jsem sebou házela, tak jsem z toho stolu blbě spadla. A protože jsem se neměla čeho chytit, ruce jsem měla svázané, nohy svázané, tak jsem spadla špatně a vyrazila jsem si plotýnku. Ze země už jsem se nemohla zvednout,“ popisuje dnes Helena klidným hlasem. 

Zdeňka Šidáka StB nakonec dopadla v Jizerských horách. I tam se odehrála dramatická scéna. Ukrýval se na půdě, když uslyšel, jak StB mučí jeho zachránkyni paní Doležalovou. Odmítla estébákům říci, kde se agent chodec skrývá. Svázali ji, přitáhli stoličku, přes trám zavěsili provaz s hákem a oznámili jí, že ji na místě oběsí. Mlčela. Zdeněk to ale nevydržel, slezl z půdy a dobrovolně se jim vzdal.

Tak se přece vybrečte

Po nějakém čase estébáci „zrežírovali“ setkání obou manželů v Bartolomějské ulici. Helenu eskortovali v autě s mužem, zabaleným do deky. „To je určitě Zdeněk,“ říkala si Helena, ač mu neviděla do tváře. Vyšetřovatel zvaný Doktor ji na místě zavřel do skříně  a odešel. „Klepala jsem se hrůzou a říkala si: ,To bude zlý.‘ Asi za čtvrt hodinky mně otevřel, já jsem vylezla ven a samozřejmě můj muž tam stál, v dosti podivném stavu.“ Bezpochyby si taky během výslechů užil své. „Tak tady toho syčáka máš! Jsme ti říkali, že ho dostaneme. Tak se možná uvidíte naposled, tak se na něj podívej, jak vypadá,“ křičel na Helenu estébák. „Tak se přece vybrečte!“ Helena a Zdeněk se na sebe jen dívali a neplakali. Helena se zeptala, jak se má. Zdeněk odpověděl, že to musí zvládnout, a jestli něco neví o synovi. Toho se naštěstí ujali Helenini rodiče. Ti Zdeňkovi byli zatčeni...

Zatímco Zdeněk odešel od soudu s doživotním trestem, Heleně vyměřili dvacet let. Skončila ve věznici v Novém Jičíně, později v Pardubicích. Čas od času ji mohli navštěvovat rodiče, někdy s sebou přivezli i malého Zdeńka, který zatím začal chodit do školky. „Maminko, kdy už přijdeš domů? Vždyť já jsem hodnej a poslouchám!“ ptával se jí. Heleně to zlomilo srdce. Neuměla mu vysvětlit, že si zvolila lásku k muži, pro kterého byla ochotná trpět, a než by ho zradila, raději šla do kriminálu. Jindy zase synek ztropil scénu, že s babičkou neodejde, že chce zůstat s maminkou. „Holky, které měly návštěvu se mnou, taky začaly brečet, poněvadž to trhalo srdce,“ vypráví Helena. Nervózní dozorci tehdy návštěvu předčasně ukončili.

Co tady děláš?

Helenu Šidákovou propustili po šesti letech na amnestii vyhlášenou prezidentem Zápotockým pro matky s dětmi v roce 1955. Propuštění přišlo narychlo, nikdo s ním nejspíš nepočítal, a tak skupinka propuštěných v neuměle zakrytých vězeňských mundúrech způsobila prý tehdy v Pardubicích nemalé pozdvižení a zároveň nečekanou vlnu solidarity. Následoval návrat do Prahy a do „normálního“ života. Ve vězení ale zůstával manžel Zdeněk. Jednou jej směla navštívit v Ruzyni, poté jí napsal dopis, aby na něj zapomněla a souhlasila s rozvodem, že jí nechce zkazit život. To byl pro Helenu blesk z čistého nebe. Odepsala mu, že k tomu souhlas nikdy nedá a bude na něj věrně čekat. Čekání se protáhlo do roku 1963 – to jednou přišla Helena domů z práce a tam našla manžela, jak chová na klíně synka Zdeńka. „Co tady děláš?“ byla prý jediná slova, na které se tehdy šokovaná zmohla.

Manželství Heleny a Zdeńka Šidákových dlouholeté odloučení ustálo, k synovi Zdeńkovi nakonec přibyl o sedmnáct let mladší bratr Martin. Helenin manžel našel i odpovídající pracovní uplatnění a oba manželé se dožili roku 1989 a zhroucení režimu, který jim tolik zkazil život. Bohužel jejich štěstí netrvalo dlouho, Zdeněk v létě roku 1990 podlehl mozkové příhodě. Bylo mu 64 let.

Rozhovor natočili v dubnu roku 2012 žáci ZŠ Chmelnice Jakub Souček a Daniel Dalla Villa za asistence Magdaleny Benešové, příběh pamětníka na portál Paměť národa zpracoval Michal Šmíd s použitím textů Mikuláše Kroupy.

© All rights law is based on the project: The Stories of Our Neigbours.