The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Vít Lucuk
Where: Bělá pod Pradědem - Adolfovice
When: 09/09/2014
Who worked out the recording: Vít Lucuk
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Elvíra Rábková

Jediní zůstali

V Rychlebských horách a jejím podhůří se nachází několik zaniklých obcí a osad, které několik let po odsunu Němců na přelomu 50. a 60. let 20. století srovnalo se zemí ženijní vojsko Československé lidové armády. Jedná se o Jedlovec (Tannzapfen), Růženec (Rosenkranz), Kohout (Hahnberg), Pavlínku (Paulinaburg), Gotartovice (Gotthardsdorf), Zastávku (Stillstand), Hřibovou (Pilzberg), Hraničky (Gränzdorf), Novou Vésku (Neudörfel), Hraničnou (Grenzgrund), Kamenné (Steingrund) a Annín (Annaberg). V některých z nich lze jen velmi obtížně nalézt stopy bývalých obydlí. Některé působí depresivním dojmem, v jiných zůstaly rozlehlé horské louky a občas i některý z domů. Z těchto luk jsou často krásné rozhledy do okolní krajiny. Jedním z nejhezčích míst je bývalá osada Hraničky, kde u lesa v rohu horské louky dodnes stojí jeden z původních domů. Jde o část bývalého hospodářství rodiny Franze Schlegela, která zde bez elektřiny žila až do roku 1970. Jeho nejstarší dcera Elvíra Rábková v tomto domě zůstala do roku 1963 a dnes patří mezi poslední rodačky této zaniklé horské obce.



Pod Hraničním vrchem



Elvíra Rábková, rodným příjmením Schlegelová, se narodila v roce 1934. Její rodná obec Hraničky (Gränzdorf) se řadila se svou průměrnou nadmořskou výškou 696 m n. m. k nejvýše položeným sídlištím v regionu. Ležela přímo u hranic s Německem a nacházela se v ní kaple sv. Jiří, jednotřídní škola, stanice finanční stráže, dva hostince (u Ruprechtů a u Veitů) a čtyřicet domů s bezmála dvě stě obyvateli. Mimo členy finanční (pohraniční) stráže byli všichni místní obyvatelé německé národnosti.

Kvůli drsným klimatickým podmínkám a nepříliš úrodné půdě se většina místních hospodářů živila prací v lese. Stejně tak i otec pamětnice, vlastnící šest hektarů zemědělské půdy. Elvíra vzpomíná, že společně se svými čtyřmi sourozenci trávila hodně času prací na rodinném hospodářství. Do místní jednotřídní školy nastoupila Elvíra v roce 1940, skoro dva roky poté, co si po mnichovské dohodě tuto oblast zabralo nacistické Německo, a rok poté, co v Evropě vypukla druhá světová válka. Elvíra byla ale příliš malá a těmto událostem nerozuměla.

Na rozdíl od většiny místních mužů nemusel otec pro svůj vysoký věk narukovat do wehrmachtu. Absence většiny mužů prý nezastavila život v obci, a tak se v hostinci u Ruprechtů stále pořádaly taneční zábavy, na něž chodili lidé z širokého okolí i z Pruska. Prusko bylo vůbec hodně spojeno s životem obce a lidé své zásoby většinou kupovali v nedaleké obci Neu Gersdorf (dnes polská obec Nowy Gierałtów).

Do německé armády ale narukovali strýcové pamětnice. Několik z nich ve válce padlo. „Strýc Nitsche narukoval v patnácti letech na konci války a na druhý den ho zastřelili v Polsku kousek od nás,“vypráví pamětnice o době na samotném konci války, kdy se fronta nacházela v okolí Nysy. Právě někdy v této době se v obci objevilo několik sovětských zajatců asijského původu s německým dozorcem. Bydleli v sále hostince u Ruprechtů a dostali za úkol postavit v horní části obce obranné zátarasy. Po čtrnácti dnech zmizeli a krátce na to do obce přijeli vojáci sovětské armády. V Hraničkách se prý jen krátce zdrželi a pokračovali dál.



Všichni museli odejít

První měsíce po válce se život rodiny nijak razantně nezměnil. Někdy během roku 1946 Schlegelovi asi na měsíc do domu přijali Gertrudu Kirchner se třemi dětmi, kteří utekli před násilnostmi z pruské části Slezska. V tom samém roce museli všichni místní obyvatelé do vysídlovacího tábora ve Vápenné, odkud je odsunuli do Německa. V Hraničkách zůstalo jen pět rodin (Schlegelovi, Scholtzovi, Nitsche, Weidlichovi a Cöhovi), které si na práci v lese vyžádal lesmistr z Petrovic Štulin. „Otec toho vždycky litoval. Všechno jsme měli zabalené na odchod a oni to zastavili a nepustili nás, protože neměli nikoho, kdo by pracoval v lese,“vzpomíná pamětnice, která v Hraničkách zůstala nejen s rodiči a čtyřmi sourozenci ve věku od dvou do jedenácti let, ale také s osmdesátiletými prarodiči Franzem a Bertou Schlegelovými.

Noví osadníci do odlehlých Hraniček nepřicházeli a v roce 1948 museli v rámci rozptýlení zbylých Němců odjet čtyři rodiny na zemědělské práce do vnitrozemí. Schlegelovy tam neposlali jen proto, že měli malé děti nevhodné na těžkou práci v zemědělství. V obci tak zůstali sami. Tyto čtyři rodiny si později zažádaly o dodatečný odchod do Německa, jenž jim povolili. „Odjezd si museli zaplatit a my jsme neměli z čeho, tak jsme zůstali,“dodává pamětnice, jejíž rodina jako jediná z Hraniček zůstala v Československu.

I Schlegelovi ale museli v roce 1948 Hraničky opustit. Obec totiž úřady určili k osídlení řeckými emigranty utíkajícími ze své vlasti před občanskou válkou. Rodina se musela odstěhovat do přiděleného domu v šest kilometrů vzdálených Vojtovicích. „Dům jsme si museli spravit. Všechno jsme stěhovali, i brambory, obilí a seno. Babička i dědeček byli staří a všechno jsme museli vlečkou taženou krávami stěhovat do Vojtovic. Netrvalo dlouho a už jsme se museli zase stěhovat do domu ve spodní části Vojtovic. Zase jsme museli ve vlečce všechno odstěhovat. Byla zima, začátek listopadu. Ten dům neměl ani okna, ani kamna a žádná místnost v něm nebyla obytná. Nejprve jsme spravili kamna a opravili jednu místnost, abychom měli kde bydlet.“První a již opravený dům ve Vojtovicích musela rodina opustit opět kvůli chystanému příchodu Řeků. Netrvalo dlouho a v květnu 1949 pro rodinu nastalo již třetí stěhování. „Přišli rumunští Slováci a zase nás národní výbor vystěhoval pro změnu do horní části Vojtovic. Zase jsme ten dům museli celý vyčistit. Otec pak každý den chodil pracovat do lesa v Hraničkách. Měli jsme krávu a máma musela každý den jezdit až do Hraniček pro trávu, abychom ji měli čím krmit,“vypráví pamětnice, která zpočátku na tuto etapu života nechtěla ani vzpomínat.

Řeků nakonec přišlo méně, než se čekalo, a tak neosídlili ani Vojtovice, ani Hraničky. Na podzim roku 1949 se tak rodina vrátila zpět na své hospodářství. Otec ho předtím chodil pravidelně kontrolovat, a tak na rozdíl od ostatních budov nebylo kompletně vydrancované.



Úplně samy uprostřed lesů

Dlouhá léta pak rodina Schlegelova žila úplně sama v osadě Hraničky. Většina jejích členů pracovala v lese, v němž zaměstnávali i Elvíru. Ta musela do zaměstnání docházet již od dvanácti let. V osadě neměli jednoduchý život. Dům bez elektřiny a do nejbližšího obchodu sedm kilometrů přes les. Nejmladší sestra musela chodit každý den do školy do Vojtovic a zvláště v zimních měsících to znamenalo velké nesnáze. „Nejvíc sněhu tam bylo v padesátých a pak ještě v šedesátých letech. Kolikrát jsme ráno vstávali a v kuchyni byla tma. Okna zapadané, zafoukané tak vysokými závějemi. Kolikrát jsme se ani nedostali předními dveřmi ven. Museli jsme jít zadem úzkými dvířkami a sníh pak vyházet kolem domu k předním dveřím. (…) Ani stopa nebyla, ani pluh jsme tady nikdy neviděli. Zafoukaná cesta a muselo se chodit po polích. (….) Každý pátek jsem chodila pěšky na nákup do Vlčic. Vyšla jsem ráno v sedm a na večer v pět jsem došla domů. Měla jsem vždycky dvě tašky a ještě ruksak. Bylo nás doma devět. V létě jsem jezdila na kole.“

V roce 1952 zemřel dědeček a o rok později babička. V roce 1954 se Elvíra provdala za Tomáše Rábka, který po válce přišel do Vojtovic ze slovenské obce Močenok. Svatební hostina proběhla přímo v Hraničkách, kam se také oba novomanželé nastěhovali. Zažili tak bourání místních domů vojáky československé armády v letech 1959 a 1960. „Do luftu vystřelili i místní kostel a kameny létaly až skoro dolů k lesu,“vypráví pamětnice s lítostí v hlase, že alespoň místní kapli sv. Jiří mohli nechat stát. Kromě chátrajících budov vojáci údajně zbourali i čtyři nově opravené domy, jež prý prošly rozsáhlou rekonstrukcí, aby se do nich mohli nastěhovat vysloužilí horníci se svými rodinami z Ostravska.

V roce 1963 se Elvíra s manželem a dvěma dětmi z Hraniček odstěhovala. Její dcera totiž nastupovala do školy ve Vlčicích, kam by se z Hraniček každý den jen velmi těžce dostávala. V roce 1970 pak rodný dům pamětnice zcela osiřel, protože rodiče se kvůli pokročilému věku a zdravotnímu stavu museli přestěhovat za pamětnicí do Vojtovic. Rodina nakonec zbořila hlavní budovu hospodářství. Potřebovali totiž materiál na opravu poškozené střechy domu ve Vojtovicích. Dnes už tak v Hraničkách stojí jen výměnek bývalého hospodářství, který zůstal posledním hmotným svědectvím bývalého života v obci.

http://www.zanikleobcejesenicka.cz/

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.