The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Ivana Myšková
Where: Praha
When: 28/08/2014
Who worked out the recording: Ivana Myšková
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Ing. Jiří Pergl (1925 - 2015)

Náš odboj bylo spíš dráždění medvěda špendlíkem

S válkou v zádech

Jiří Pergl už odmalička dychtil po poznání. Řekněte mu, odkud jste, a on rozpřede úvahu o etymologii názvu nebo o historii místa od středověku třeba až po současnost. Jako kluk pokaždé přečetl všechny noviny v otcově litovické trafice - od národně sociálního Českého slova až po bulvární Polední listy. Trafiku tatínek Ludvík získal jako válečný invalida, aby už neriskoval ztrátu zbývajícího oka v hostivických prachárnách, kde byl bezprostředně po návratu z války zaměstnán jako pomocný pyrotechnik. Protože se jako vyučený krejčí, který narukoval v sedmnácti letech, nikdy nedopracoval ke svému vysněnému povolání učitele, trval na tom, aby jej zastával alespoň syn. Ten si však po roce měšťanky vyvzdoroval přijímačky na respektovanou reálku v pražských Holešovicích na Strossmayerově náměstí. Učarovalo mu letectví. Modelařil, pídil se po zprávách a obrázcích letadel, volný čas s kamarády trávil u vojenských letců na právě dokončovaném letišti Ruzyně. Po samotném létání však neprahl tolik jako po konstrukci a stavbě letadel. Ostatně létání by si musel kvůli válce odepřít tak jako tak. Kromě technického talentu po otci podědil lásku k historii a literatuře „Táta byl zvláštní člověk. To, že nemohl studovat, si kompenzoval jako obecní kronikář a obecní knihovník.“ I Jiří Pergl se později stal kronikářem obce i kronikářem vlastního života v koloběhu dějin. (Takže kromě vlastního vyprávění mi k přečtení poskytl desítky stran vlastních nepublikovaných zápisků.)

Temnou budoucnost Československa předznamenávaly např. bouřlivé pouliční demonstrace v roce 1938 proti květnové mobilizaci, politice appeasementu Anglie a Francie i Henleinovým požadavkům stanoveným v Karlovarském programu. Jiří Pergl mohl dění pozorovat velice zblízka. „Průvody chodily kolem školy a lidi volali: Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně! Zamotali jsme se do průvodu, viděl nás tělocvikář Tauc, velký funkcionář Sokola, vytáhl nás z průvodu a řekl: Zvolili jsme si vládu, tak ji budeme poslouchat! Pravil jsem, že já nikoho nevolil, a dostal jsem dvě facky, že mi málem uletěla hlava.“

Dětství v Hostivici však ještě hrálo všemi barvami. Jiří Pergl vzpomíná zejména na svá sokolská léta poté, co otcové dětí založili pobočku Sokola v sousední Litovici. Kluci se konečně mohli podílet na důstojnějších hrách, než jaké pro ně vymýšlely maminky v Hostivici. Na zajíčka v své jamce už nebylo ani pomyšlení. Kromě cvičení se v tělocvičně konaly nejrůznější besedy a přednášky.

„V tělocvičně jsme málem spali,“ podotýká pamětník. Dalším oblíbeným místem byl pro kluky hostivický Dělnický dům, kde se usadil pan Pišvejc se svým kočovným biografem. Z útržků filmů vyráběl kovbojky s Tomem Mixem, pouštěl americké grotesky a po dohodě s Agitpropem i sovětské filmy, které se do běžných kin prosazovaly jen stěží, např. Křižník Potěmkin.

„Idyla skončila, když se Němci rozpomenuli na to, jakou roli sehrál Sokol při konci Rakouska-Uherska, takže byl Sokol rozpuštěn. Zoufale jsme hledali nějakou základnu – litovečtí hasiči, Osvětová beseda, nakonec Mládež církve československé. V téže době vznikla z iniciativy některých starších kluků v Hostivici odbojová skupina mládeže. Nebyli to místní komunisti, kteří ji založili, přestože se k ní hlásili, ale lidé kolem Církve československé ze Smíchova, byl to vlastně zárodek organizace Předvoj. Jestli nám někdo chce vyčítat, že jsme se hlásili ke komunistické minulosti, nebyla jiná.“

Pro srandu králíkům

Hostivická a litovická ilegální odbojová skupina mládeže patřila k pražské organizaci odbojové skupiny Předvoj, kterou v roce 1943 v Libáni u Jičína založili dva židovští studenti. Vedoucím hostivické skupiny se stal charizmatický Václav Fráňa, později dopravní pilot, který v roce 1956 tragicky zahynul v Tatrách, a Karel Boček, pozdější generální ředitel československého uranového průmyslu a politický vězeň, kterému se v roce 1971 podařilo emigrovat do Spolkové republiky Německo. Václav Fráňa pracoval v automobilce Praga, kde se seznámil se začínajícím básníkem Jaroslavem Rychlým. Ten Fráňu dovedl do divadla D 41 E. F. Buriana. Setkání se společností levicových umělců určilo Václavovo politické myšlení. Při studiu na průmyslové škole v Betlémské ulici získal několik svých spolužáků a po návratu Karla Bočka, propuštěného pro nízký věk z vězení, kam byl spolu s rodiči gestapem zavřen za ukrývání ilegálního pracovníka ÚV KSČ Jana Žižky, se skupina rozrostla na čtyřicet chlapců ve věku patnáct až dvacet let, rozdělených do čtyř čet. Jiří Pergl se stal jedním z vedoucích úderných družstev. O způsobu vedení skupin říká: „Přišel Vašek Fráňa a řek: 'Náčelník DTJ (pozn. autora Dělnické tělovýchovné jednoty) chce rozjet cvičení Kuratoria (pozn. autora Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě při DTJ). K tomu nesmí dojít, protože to se zvrhne a bude to jako výchova kolaborantů.' Tak my čtyři jsme si vzali každej jedno družstvo a já jsem měl doma několik čísel skautskýho časopisu Čigoligo, to byl časopis pražský Dvojky, jejímž náčelníkem byl Foglar. Pak jsem ještě v Dělnickém domě našel na půdě takovou příručku spartakovských skautů. To byli zase komunistický skauti. Ale byla tam řada her a byly tam takový věci jako stopařina, tak jsme to rozjeli vysloveně skautským způsobem. Já měl medvědy, Karel Boček jestřáby. Dodneška ty kluci, kterejm je dneska osmdesát pětasedmdesát, když mě potkají, zdravěj mě zabručením.“

Václav Fráňa a Karel (Káďa) Boček přijímali pokyny od pražských vedoucích. A poměrně efektivně využívali spojení atletiky s vedením Kuratoria na Kladně, které měl na starost okresní pověřenec Vlastimil Lorenc. Nebyl problém opatřit potvrzení o absenci v práci i ve škole, ukrýt sledované osoby v některém ze tří kuratorních výcvikových středisek (např. v hotelu Čeperka v Nouzově u Unhoště) nebo využívat chaty v údolí potoka Kačák v osadě Mirodol u obce Podkozí. Právě tam také na sklonku války skrývali tři ukrajinské mládence, které do Československa zatáhli Němci. Byli z obsluhy protiletadlových kulometů, na uniformě měli nášivky Hilfswaffen SS. To aby neutekli. Zda byli odvedeni násilím, či sloužili dobrovolně, se už nedozvíme. Slibovali zbraně, ale přišli s holýma rukama. Jiří Pergl jejich příběh líčí následovně: „A jednoho jarního dne kluci byli venku svlečený do půli těla a ty Ukrajinci zpívali ruské  písničky. Šla četnická hlídka a vyjela na ně: Ruce vzhůru… a Karel Boček měl jedinou pistolku, tu nejmenší ráži, a začal po nich střílet, pablb, načež oni na něj stříleli taky a Káďa má dodneška tadyhle takovouhle jizvu. Představte si tu kliku, ta kulka ho takhle lízla, ani mu to moc nekrvácelo, jak říkal. Zabavili je, odvedli je do Chyňavy na četnickou stanici. Druhej den, přestože to bylo v době, kdy z Kladna uteklo gestapo a zůstali tam šupáci (Schutzpolizei), je odvedli k těm šupákům a oni je okamžitě odvezli do Terezína. Ti kluci měli takovou kliku, že to dál nešlo. Protože jiný lidi z tý party z Prahy byli 3. května popravený a tohle bylo někdy kolem posledního dubna.“

Začátky pražské organizace Předvoj ale nebyly ani zdaleka tak dramatické. „Totiž já tvrdim jedno, že to bylo, nechci to říct surově - pro srandu králíkům, ale jenom proto, že jsme zaprvé my měli dojem, že něco děláme, a zadruhý lidi kolem nás říkali, heleďte, ono něco je - tak to byl největší přínos, protože v týhle situaci nějaká partyzánská práce byla absolutně vyloučená.“ A tak chlapci hostivické skupiny začínali výpomocí pro politické vězně. V alejích kradli jablka a posílali je např. do pracovního tábora ve Svatoňovicích na adresu Sidonia Burda, shromažďovali potravinové lístky pro ilegální pracovníky skrývající se před gestapem, posílali zásilky do koncentračního tábora v Pomořanech i do pankrácké věznice. Později tiskli letáky, časopis Boj i ilegální Rudé právo, ničili nehlídané obrněné vojenské transporty, rozbíjeli rychloměry, vypouštěli pneumatiky, vyráběli zápalné bomby. „Jedna skupina pravidelně vyhazovala elektriku na letišti, měli na to speciální přípravek, takový lano na vázání sena, a tu dvoumetrovou část řetězu na konci přehazovali přes dráty vysokého vedení, který jsou v létě pronesený pár metrů nad terén. Ovšem sám jsem viděl na vlastní oči, že letiště zhaslo a během pěti minut svítilo znova. Teprve po válce jsme se dozvěděli, že tam byla náhradní elektrocentrála, která potom, když byl vyhlášenej poplach, okamžitě nastartovala.“

Neúspěšné bylo i zamýšlené vykolejení vlaku na trati Hostivice – Smíchov. Připravovalo se v rámci Francouzi vyhlášeného celoevropského Dne železnic. Tehdy si učedníci z místní továrny připravovali klíče skoro veřejně. „Ale naši to udělali blbě, protože blbě poslouchali.“ Když uvolňovali koleje dřevěnými klíny, zasunuli je zkrátka obráceně, takže jen co lokomotiva na kolej najela, klíny vypadly. Kromě nervového otřesu strojvedoucího to však nic dalšího nezpůsobilo. Ze tří akcí se povedla jen jedna. Vykolejení lokomotivy u Červeného Újezdu. Nedaleko leží františkánský klášter Hájek, kde bývaly bohaté sklady Wehrmachtu s ukořistěnými předměty – švýcarskými hodinkami, fotoaparáty apod. Skupina se jej chystala přepadnout. Jiří Pergl však ostatní přemluvil, aby plán neuskutečnili. „Já řikám, kluci neblbněte, do čtyřiadvaceti hodin nás mají, to prostě nejde utajit, každej normální pes si čuchne a dovede je až k nám… No tak jsme přestali plánovat, protože to byla vyslovená bláznivina.“ Pamětník nechtěl zbytečně riskovat a nechtěl riskovat ani životy ostatních. „Káďova pražská skupina - to byli blázni. Třeba si vytipovali chlapa v uniformě, který měl zbraň po boku. A oni mu ji chtěli ukrást, žahli ho klackem, ale neomráčili ho, začal řvát, tak utekli.“ Sám o sobě v souvislosti s činností skupiny mluví jako o zásobovači, který „měl konexe na lidi, co mohli ledacos opatřit“. V Přehledu činnosti ilegální skupiny je zmínka o pokusu zprostředkovat styk s vojenskou Zpravodajskou brigádou za pomoci pamětníkových spolužáků. Vedení obou organizací však reagovalo podrážděně a vzájemnou spolupráci odmítlo.

Dráždění medvěda špendlíkem

Jiří Pergl význam činnosti skupiny nikterak nezveličuje, o záškodnických akcích mluví jako o dráždění medvěda špendlíkem, které přispívalo k pocitu nejistoty a ohrožení okupantů. Praha a okolí prý navíc byly naprosto nevhodným terénem pro jakékoli diverzní akce a Jiří Pergl podtrhuje i nezkušenost svých kolegů a komičnost některých situací. Např. když si k ilegální činnosti pořídili archaický motocykl dávno zaniklé značky Bradshaw. „U mládenců se ujal název Brajčaft. Bylo to nejnevhodnější vozidlo pro ilegální práci, poněvadž když jelo, bylo to, jak když střílejí na frontě, protože z výfuku šla jedna rána za druhou.“ Když se zeptáte, zda se někdo při odbojových akcích nezranil nebo nezahynul, pamětník to uvede na správnou míru: „No akcích... Nemějte zvlášť velký voči. To byli drobnosti.“ Úspěšnou „drobností“ byl například útok na propagandistickou protibolševickou výstavu Bolševismus – nikdy!, uspořádanou Českou ligou proti bolševismu a otevřenou 23. ledna 1945 v pavilonu umělecké skupiny Myslbek Na Příkopě. Výstava, podobně jako o tři roky dříve expozice Sovětský ráj na pražském Výstavišti, která byla z podnětu Reinharda Heydricha převezena z Vídně, měla přesvědčivě varovat před bídou Sovětského svazu. V Myslbeku bylo možné spatřit fotografie pobořených domů, vyhořelých vsí, hromadných pohřebišť a zohavených mrtvol, táborů nucených prací apod. Chlapci z hostivické odbojové skupiny se proti takové propagandě jasně ohradili: vyrobili řadu zápalných bomb důmyslné konstrukce z odlitků elektronu, donesených z jinonické Waltrovky, a ocelových okují z kladenské Poldovky (termit) a na výstavu je propašovali. Exploze proběhla úspěšně. Oheň poničil interiér pavilonu, který byl brzy po válce zbourán.

Úspěšná byla také sabotáž protibolševické přednášky organizované rovněž Českou ligou proti bolševismu. Skupina narušila kladenskou přednášku oblastního pověřence Kuratoria pro výchovu mládeže Vladimíra Ryby (oficiální náplní Kuratoria byly tělovýchovné aktivity – např. lehká atletika, kopaná, hokej, cyklistika, lyžování, tenis, box). Skupina studentů chemické průmyslovky tehdy připravila zkumavku slzného plynu s pomocí  bromacetonu (také vyvinula prototyp zápalné a pikráto-draselné bomby). Zkumavku do kladenského divadla pod kabátem pronesl Václav Fráňa. Křehká ampulka se však bohužel předčasně rozbila a vyteklý bromaceton způsobil, že Fráňův zimník dýmal hustým hnědým kouřem. Naštěstí duchapřítomně zasáhl Vlastimil Lorenc, sestavil z "atentátníků" ochranku, která neprodyšně Rybu obklopila. Kabát ze sálu vynesl jeden z hostivických chlapců a ponořil ho do hasičské nádrže vedle divadla.

Další akce proběhla v pražské Lucerně při projevu „Česká mládeži, rozhodni se“. Ta dopadla nesrovnatelně hůř. Jeden z pěti chemiků, Ilja Preininger, při sušení pikrátové trhaviny dostal zásah do očí, a než se mu dostalo péče profesora Filatovova z Oděsy, byl slepý. 

Jiří Pergl se dodnes diví, jak dlouho medvěda špendlíkem škádlili bez úhony: „Kdyby vedoucí gestapa Vízner chtěl, dávno by nás vymlátil. Za 'maličkosti' se tehdy platilo hlavou jako za hrdinské činy.“

Válka na ústupu

Jak se dozvídáme z Přehledu činnosti ilegální skupiny, kterou 23. 5. 1945 na příkaz okresního národního výboru sepsal odbojář Ladislav Hrzal (a je tedy podle Jiřího Pergla do určité míry podjatá, protože Hrzal si určité zásluhy připsal), skupina se na převrat připravovala a na osvobození se podílela. Dobrovolníci měli služby strážní, spojovací, pozorovací i telefonické na hostivickém vojenském velitelství.   

Devatenáctiletý Jiří Pergl strávil poslední rok války coby totálně nasazený v hostivickém Sanitparku, tedy ve skladech zdravotnických potřeb, které se nacházely v areálu někdejší zemské zbrojnice, dodnes armádou využívané. Expedovat zdravotnické potřeby a léky nesměl, a tak většinu času pracoval na zahradě a zatápěl a udržoval oheň ve dvou budovách, kde byli ubytovaní lékárníci i ostatní důstojníci s rodinami. Dodnes lituje, že tehdy nezachránil archiv Rychlé divize Slovenského státu z dob jejího nasazení na Krymu, protože byl přinucen jej spálit důstojníkem, o kterém netušil, že mluví česky. Dalším úkolem bylo jezdit pro peníze na výplaty a odměny civilních zaměstnanců na vojenské velitelství, tedy na Standortskommandatur, do Prahy na Malostranské náměstí.

5. května 1945 právě vyzvedával balíček s neurčitou sumou peněz na výplaty. Za nastalé situace se domluvil s vojenským velitelem Hostivic Mirkem Zimákem, že vyzvou velitele Sanitparku ke kapitulaci. A tak se vydal pěšky zpátky. "Po cestě jsem potkal svýho profesora matematiky, šel za rodiči do Chýně, šli jsme spolu, přijdeme do Hostivice a tam leželi čtyři zastřelený kluci. Opodál stála smečka vojáků a oficír s dřevěnou rukou, hrdlořez od pohledu. To byli kluci, který v dnešní Rudný, tenkrát to byly Dušníky, ozbrojili posádku a jeli do Prahy. A poněvadž věděli, že po Plzeňský silnici nemůžou, jeli po Karlovarce. Dole stáli kluci a řikali jim: 'Nedělejte to, nahoře je velitelem starý chlap – esesák, určitě to špatně dopadne. Víte co, dejte nám pár těch flintiček a my je přepadnem zezadu a pak máte volnou cestu.' Oni na to: 'Haha, to byste chtěli, jen si taky sežeňte zbraně sami!' A blbci jeli.... Přijeli tam, takový malý autíčko, uříznutý kecky, jak jsme řikali, prostě osobní auto předělaný na malou dodávku plný zbraní! Oni na to ani nešáhli a ten chlap je postřílel jak králíky." Čtyři zastřelení byli členové hasičského sboru z Úhonic, kteří na výzvu Českého rozhlasu odjeli na pomoc Praze. Jak píše Hostivický měsíčník č. 5 z května 2003, "přemlouvání našimi občany, aby od cesty na Bílou horu kolem vojenských okopů upustili, bylo zbytečné". Muži dojeli k domu č. p. 123 a z protějšího německého kulometného hnízda, schovaného u zájezdního hostince U Koruny, se okamžitě ozvala střelba ze samopalu onoho obávaného „hrdlořeza“.

Oproti tomu kapitulace v Sanitparku proběhla docela hladce. Velitel řekl, že sice kapitulovat nemůže, ale zavazuje se k tomu, že nepodnikne žádnou akci do doby, než se celá situace vyjasní. A skutečně slib dodržel. Byla dohodnuta spolupráce s vojenským velitelem Zimákem o nepřerušeném zásobování vojenských i civilních nemocnic. Jiří Pergl v přítomnosti Zimáka konečně odevzdal balík. Teprve tehdy se dozvěděl, co v něm skutečně bylo. Sedm milionů protektorátních korun. Oberzahlmeister Ehlbek mu velmi děkoval. „Byl to slušný člověk a předal Sanitpark v naprostém pořádku,“ dodává pamětník.

V období posledních dní války se členům skupiny zkušenost se zápalnými i výbušnými bombami velice hodila. Řekli si o nasazení u pyrotechniků v Hostivici na prachárně a coby pomocní pyrotechnici rozmontovávali letecké pumy. Jiří Pergl tak vlastně uzavřel rodinný kruh, po mnoha letech se vrátil tam, kde po návratu z první světové války pracoval jeho otec. V prachárně se prý ještě ve 30. letech ničily dělostřelecké granáty a nášlapné miny z první války, např. z Brusilovovy ofenzivy. „Nejdřív jsme s tím zacházeli jak s perníkem, pak už jsme do toho třískali kladivem.“ Jejich následovníci však už takové štěstí neměli. Během jednoho pyrotechnického kurzu zahynulo osmnáct osob.

V květnových dnech se také v obci objevili vlasovci. Hostivičtí mlékárenští šoféři je vozili z Plzně. „Vlasovci měli lehký protiletecký děla, tak stříleli na letiště, kluci jenečský našli opuštěnou baterii u Jenče, stříleli, ono to padalo do Sobína, div, že to nedopadlo hůř. Akorát jeden fatální přehmat - bratr faráře, velice oblíbenýho, mrzáček s hrbem, pozoroval hemžení vojáků-nevojáků. Na farské zahradě byl kluk, sotva škole odrostlý, Němec, měl mámu Češku, mluvil bezvadně česky, byl zbrojmistrem, který znal dokonale všechny pěchotní zbraně Wehrmachtu a kluky instruoval. A jeden blbec vzal trubku pancrfaustu a  odpálil výmětnou nálož akorát tomu mrzáčkovi do prsou… Na to člověk nerad vzpomíná.“

Führer jede na volovi

Satisfakcí za prožitá traumata bylo snad alespoň na pár dní samotné osvobození. Jiří Pergl např. sugestivně vypráví o takřka felliniovském obrazu, který by se krásně vyjímal na filmovém plátně „Déšť šílenej, pak se rozsvítilo a Jirka Burešů, jeden kluk z tý party, přived voly do Hostivic. A ten první měl na rohu napíchnutýho führera. Obraz vůdce, jo! No haló! Byli u toho i Rusáci, ti to velice oceňovali.“ Pamětník zdůrazňuje, že šlo o voly uherské, majestátní zvířata s velmi dlouhými špičatými rohy, kteří byli ustájeni v několika opuštěných budovách hostivické prachárny.

Z první vlny osvoboditelů byli Hostivičtí nadšeni. „To byli inteligentní, vzdělaný, chápaví, prostě to byli lidi jak mezi náma. Tankisti. Kromě toho chodili dolů do Hostivic piloti, letci, a to teprve je elita. Takže my jsme měli první dojmy ze sovětský armády naprosto kladný. Jenže třetí den se to změnilo.“ To přijela armáda maršála Malinovského. „To byli lidi, který nemohli dát k automobilům, k tankům, k letadlům, k jakýkoli technice.“ Většinou prý šlo o odsouzené zločince, kterým bylo přislíbeno odpuštění trestu, pokud prokážou válečné hrdinství. Mnozí však o tom, co znamená válečné hrdinství, měli zřejmě zcela jiné představy: „My jsme v Sokolovně dělali takový večírky, tam byl ruský velitel  Sanitparku, medicindoktor, měl doktorku ženu, krásnou babu, taky už ne nejmladší, ale do tý byli zamilovaný všichni chlapi včetně mě. A teďko řev, někdo přiběh zvenku, kus za tratí, která ukončuje město, byl takovej remízek, ale takovej divnej, ďolík zarostlej křovinama, a tam odsaď se to ozývalo, tak ten velitel doktor se tam rozběh, už měl vytaženou pistoli, a když ten hoch slyšel dupání, utíkal pryč, on po něm střílel, ale utek mu. Kluk tam měl holku. Holka s ním prostě šla, protože to byl osvoboditel. Oni byli jak diví po Češkách. Prostě u nás vztah kluka s holkou končí tím, že se spolu vyspěj. V Rusku to začínalo především tím, že kluk ji znásilní a ona ho potom uhání, aby si ji vzal.“

Spali jsme jak zajíci

Ještě první dny po válce chlapci ze skupiny spali jako zajíci. Těžko se jim zbavovalo strachu, kdy si pro ně přijdou. Když bylo po nebezpečí, bylo třeba odboj oficiálně pojmenovat. „Najednou jsme byli skupina komunistické mládeže, přitom valná část těch lidí byli sokolskými dorostenci.“

V době oslav, mítinků, shromáždění skupina ještě prosadila společný národní výbor pro obě obce Hostivice a Litovice. Prosadit sloučení obcí se však bohužel nepodařilo. Povedlo se jen ustanovit pro obě obce společný Svaz české mládeže (SČM). Místní komunisté se přihlásili k vedení a podle pamětníkových slov se „pokoušeli do práce skupiny zanést svoje sektářské manýry“. Zvláštní bylo, že dřívější členství v komunistické straně uznali jen dvěma členům skupiny – Václavu Fráňovi a Ladislavu Hrzalovi, autorovi Popisu činnosti ilegální skupiny. Ostatní údajně neměli řádný třídní původ. Ač Jiří Pergl do strany vstoupil už v březnu 1940, členství mu bylo uznáno až od 20. května 1945. Mezi vedením KSČ a Předvojem byl velmi distancovaný vztah. KSČ Předvoj za svůj nikdy nepřijala, ani za války. Postoje představitelů Předvoje byly od stalinské rétoriky příliš vzdáleny. A byl tu ještě jiný aspekt, proč Předvoj neměl nárok na uznání. „Ti Židi, co byli u zrodu Předvoje, byli sionisti. To bylo to nejhorší, co mohlo bejt potom v těch padesátých letech. Sionista! Židovská nadvláda! Talmud! Tajný sionský protokoly! Jeden z těch pěti, co s tim začali, byl zaměstnanej u židovský firmy a měl kanceláře v bytě, měl tam velikou knihovnu, několik tisíc svazků. A byla to dvě témata. Zaprvé marxismus-leninismus a zadruhý pornografie. Tak z tý pornografie jsem neviděl ani knížečku, ale z tý marxisticko-leninský jsme sestavili takový oddíly, který se půjčovaly klukům. A kluci to četli! Ale to nebyly jenom teoretický ideologický věci, spíš výjimečně. To byl třeba Ilja Erenburg, Šolochov, Paustovskij, Gumiljov a i takový lidi, o kterých jsme nevěděli, že jim Stalin dávno usek hlavu. No tak se divte, to jsme všichni byli svědky krize. Dneska krize, to je nesmysl. Stálo dvacet chlapů jak lvů u Poláčků na rohu a kouřili jednu retku! No tak pak ať se někdo diví, že ty lidi byli radikalizovaný! Na druhou stranu ty komunisti toho využívali a říkali: Podívejte v Sovětským svazu! Kdybychom udělali to, co oni, tak tady nebudete stát, budete mít práci, budete jezdit na Krym na dovolenou…“

Nakonec i v daleko méně důležitých ohledech docházelo mezi stranou a mladými k nesrovnalostem. Zatímco Jiřího Pergla a jeho kamarády zajímalo, co se děje ve světě, např. i na poli hudby a tance, komunisté měli vzor jen jeden jediný. A tak místo rokenrolu a swingu coby tanec vhodný k předtančení uznali nanejvýš kozáčka.

Ve svých rukopisných, dosud nepublikovaných vzpomínkách Jiří Pergl odbojovou činnost hodnotí střízlivě a s odstupem: „Celé toto povídání má ještě jednu rovinu – to, čemu dnes říkáme hrdě odboj, bylo spíše vrcholně nebezpečnou hrou, jejíž účinnost byla minimální, a přesto přinášela vědomí, že nejsme tak docela vlečeni.“

Hrudkovna pro leteckého inženýra

Po válce měl Jiří Pergl všechno teprve před sebou. Když ale prožíval euforii z osvobození a konce německého útlaku, neměl tušení, v jak velkou se promění deziluzi. Vystřízlivění přicházelo pomalu, ale neodvratně. „Já jsem okamžitě po válce nastoupil na vysokou školu a měl jsem takový program, že dokončím školu, půjdu na pár let, na rok nebo na dva, do průmyslu, a pak už jsem měl rozjednáno, že půjdu do Švýcarska k profesoru Ackeretovi, který tehdy patřil za předního odborníka v aerodynamice a byl v leteckém oboru velmi uznávaný. No ale únor všechno zhatil a všecky plány byly pryč.“

Ještě před dokončením studia oboru strojní inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze mu bylo nabídnuto místo v jinonické továrně Walter Motors a. s. (od roku 1949 znárodněné a přejmenované na Motorlet s. n.p.), kde se již před první světovou válkou vyráběly automobily a poté zejména letecké motory. Promovaný inženýr však dostal umístěnku do hrudkovny v Mníšku pod Brdy. Odebral se tedy na ministerstvo školství, kde jen potvrdili správnost rozhodnutí. Se svou stížností uspěl až na ministerstvu lehkého průmyslu. Úředník umístěnku roztrhal a Jiří Pergl mohl zůstat v podniku, kde mohl uplatnit svou erudici, byť v jiných sekcích, než si představoval.

Byť byl německý nepřítel poražen a ilegální odbojová skupina skončila, pamětník se politicky angažoval dál, a bylo-li třeba, své protesty zveřejnil. Např. na schůzích veřejně kritizoval činnost Spolku posluchačů inženýrství a elektrotechniky (SPASEI), byl přesvědčen, že mezi vysokoškoláky šíří fašistické myšlenky. Občas si za své názory vysloužil facku.

Ožrala, ale komunista

Jiří Pergl byl přesvědčený komunista, který ctil marxistickou filozofii. Upřímně věřil v existenci komunistického Československa. Byl nadšený z možností plánovaného rozvoje apod. Nepopírá to a nelituje toho. „Jestli mám litovat, že jsem v pětačtyřicátým vstoupil do partaje, nelituju toho. My jsme to považovali za završení odbojové činnosti. Už na škole jsem měl maléry s fakultní organizací. To jsem ustál. Pak jsem přišel do fabriky a řekl jsem: Já bych chtěl do vývoje. No to ne, ten máme zajištěnej, ty seš jeden z mála komunistů inženýrů, ty půjdeš do provozu. Tak jsem šel do provozu. Měl jsem jít na stáž na rok do Anglie k Rolls-Roycům – my tě nemůžeme pustit, my tě nutně potřebujeme… Tak nakonec šel komunistožrout, kterej byl shodou okolností rodákem ze vsi nějakýho papaláše...“

S praxí, kdy o pracovním místě a výši platu nerozhodovalo vzdělání, zkušenost a schopnosti, ale dělnický původ a funkce ve straně, se Jiří Pergl v Motorletu setkával naprosto běžně a ještě dnes o tom vypráví se spravedlivým rozhořčením. „Vedoucí odbytu byl mladý kluk, doktor, inženýr ekonomie, jazykově vybavený, na společenský úrovni. Protože nebyl členem partaje, tak ho chtěli odvolat a vedoucí odbytu měl být  Franta Jakubal, nemytej, smradlavej ožralej chlap, ale komunista od jednadvacátýho roku.“ Mnoho dokumentů, které nekompetentnost a diletantismus dokládají, pamětník z podniku zachránil a uložil do desek nadepsaných Absurdistán. Dobře by se tam vyjímaly i zážitky ze cvičení Lidových milicí. „Nikdy jsem se s tím netajil a nikdy se tím tajit nebudu, že jsem byl členem Lidový milice. Ale taky by měli vědět, že nebylo úniku! Měli by slyšet naše debaty, mezi mladejma klukama, které nahnali do LM.“ Ve waltrovácké  jednotce prý byli převážně dědkové, kteří nedovedli zacházet s technikou, špatně viděli, stříleli po lesích fiktivní diverzanty a nanejvýš se dovedli v hospodě poprat s místními "kulaky".

V době, kdy se nectilo soukromé vlastnictví, nectilo se samozřejmě ani to duševní. Jiří Pergl sice mohl uplatňovat ve výrobě vlastní nápady, zásluhy však sklidil někdo jiný. „Navrhnul jsem bednu na motory a přihlásil jsem to jako zlepšovák. Za tři čtvrtě roku jsem zjistil, že ten zlepšovák byl přiřčenej úplně někomu jinýmu a dostali za to šedesát tisíc. A když jsem říkal tomu referentovi zlepšovacích návrhů: Hele, Pavle, já to tak nenechám, říkal, proboha, nedělej  to, já mám tři děti a to znamená, že mě zavřou. Vyhoděj. Tak jsem to nechal, což mě teda mrzelo, ne kvůli tomu klukovi s těma třema dětma, ale kvůli těm pacholkům, který dostali peníze, který jim nepatřily. Jedinou věc, kterou na tom změnili, že já jsem měl ten obal z duralových plechů, který byly nakorodovaný a leteckej průmysl je vyřadil, a oni použili sklolaminát, kterej byl šestkrát dražší.“

Pašované motory

Jiří Pergl měl v Motorletu poměrně výsadní postavení. Zastával vedoucí funkci, odpovědnost měl, jak říká, za „devadesát vlčáků“.  Součástí jeho práce byly zahraniční cesty za účelem dovozu motorů, které dočasně nahradily nedokončené motory domácí provenience. Pamětník se brání pojmu „průmyslová špionáž“, ale jaký jiný použít, když dovoz motorů nebyl vždycky legální? „To se jednalo o dovoz motoru, kterej měl nahradit nedokončenej motor domácí konstrukce.Tytéž motory, a ne jeden, ne dva, ale v celý řadě, bylo jich pět, dodali Angličani Polákům úplně legálně. Poněvadž cítili nejslabší článek Varšavský dohody, takže mysleli, že rozkmotřej Poláky s Rusákama, což nemuseli dělat, ty byli rozkmotřený dávno, a my jsme tyhlety motory museli pořídit vysloveně tím, že je jeden prostředník přes svýho kamaráda 'ukrad' ze skladu italskýho vojenskýho letectva. Přirozeně za tučný penízky. A bylo potřeba, aby je někdo připravil tak, že se rozebraly, zabalily. A to jsem dělal já. Musel jsem si vzít na triko, že to jsou skutečně ty motory, který potřebujem. Ovšem potom přišly ještě jiný věci a to už bylo o hubu a to jsem dělal nerad. To byla dodávka motorů pro Rusy.“ Motory z Itálie Jiří Pergl tehdy pašoval jako trubky a cestu si zopakoval, když motor na brzdě se pro nevhodné mazivo nenapravitelně zadřel. Nezbytnou daní za kontakt se světem byl i kontakt se Státní bezpečností. O psaní hlášení ze zahraničních cest mluví pamětník podobně nenuceně jako o členství v Lidových milicích - nebylo úniku. I náhodný styk s cizincem bylo nutné hlásit, neboť šlo o povinnost zakotvenou ve služebním řádu, spolupráci vědomě nepodepisoval. Obdržel jen krycí jméno Perla. Zájem StB o Jiřího Pergla vzrostl, když navázal přátelství s Mikulášem Bergerem, naturalizovaným Angličanem, za války členem redakce československého vysílání BBC, který se na dovozu motorů rovněž podílel. Ve chvíli, kdy měl sepsat zprávu o tom, jak se seznámili, podělil se o slohový úkol se samotným Bergerem a moc se u toho nasmáli. „To oni spolupracovali proti mojí vůli se mnou,“ říká Jiří Pergl, „a mnohdy zdržovali. Nakonec mi řekli, že doma jsem pro ně nepoužitelný.“ Přesto v Cibulkových seznamech figuruje. Obhajovat se nechce, efekt to má prý vždycky opačný. Za „špehouna“ prý Jiřího Pergla považovala i Adina Mandlová, když se s ní spolu s Nicholasem Bergerem náhodně setkal v Londýně. Vzpomínku, podle Jiřího Pergla hrubě zkresleně, popsala ve své autobiografii Dneska už se tomu směju.

Inspirátor krizových situací

I Jiří Pergl se dnes prožitým ústrkům směje. Ale na prosperitě Motorletu mu skutečně hodně záleželo. „Já měl odjakživa víc kamarádů mezi dělníkama než mezi technikama. Já věděl, co ty lidi trápilo. Nejistoty. Nejistoty, co bude s mladejma. Nejistoty, jestli vydržej v práci. Nejistoty s penězma. Nejistoty v to, v co maj věřit, protože si ověřovali, že se hlásá voda, ale pije se víno.“ Proto pamětník vyčítá zejména Ústavu pro studium totalitních režimů i dalším institucím a jednotlivcům, že boj proti komunismu interpretují především jako boj disidentů proti špičkám partaje. „Ale co bylo dole, jak byli lidi nabroušený, to každej zanedbává...“ dodává rozčileně.

Po uvolnění v lednu 1968 byla šance poměry v podniku veřejně pranýřovat a Jiří Pergl ji neváhal využít. Když byl pověřen organizací podnikového školení, zahodil pokyny a rozhodl se, že nebudou jen pobočkou univerzity marxismu-leninismu, jak bylo nařízeno, ale zorganizují vlastní přednášky. Pozval tedy předsedu Národního shromáždění ČSSR Josefa Smrkovského, rektora Vysoké školy politické ÚV KSČ Milana Hübla, vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Bohumila Šimona, předsedu Svazu spisovatelů Eduarda Goldstückera apod. A následovaly další aktivity. Odvolat nesouhlas se srpnovou okupací Československa rezolutně odmítl. A odmítá i úvahy o náhlém prozření. „Jaképak prozření?“ ptá se. „To byl následek nekonečného řetězce malérů, které byly nelidské a nepochopitelné, takže to dopadlo, tak jak to dopadnout muselo, jenomže to dlouho trvalo.“

Kým se stal pro pravověrné soudruhy, je jasné z článku Františka Říhy Komunisté z Motorletu se ohlédli zpět a vykročili vpřed – Začínají nově a lépe, který v roce 1968 vyšel v Rudém právu:

„Pan inženýr Pergl, člen CV KSČ (Celozávodního výboru KSČ) a inspirátor různých krizových situací, se stal jejím předsedou. V srpnu 1968 nechtěl zůstat jen malým českým člověkem. Díval se výš. Navázal úzký styk s vysokoškolským výborem KSČ a některými pravicově zaměřenými fakultami pražských vysokých škol – a činnost pravičáků v CV KSČ v Motorletu se od té doby plně řídí pokyny 'přátel socialismu s lidskou tváří' v Deutsche Welle a Svobodné Evropě. Jen razítko v jejich stranické legitimaci dává tušit, že tohle někdy dříve bývali komunisté nebo že se za komunisty vydávali.“

23. 10. 1968 spolu s dalšími zaměstnanci Motorletu Jiří Pergl vystoupil na straně reformních komunistů v besedě s rozhlasovými redaktory Zemanem, Hrábkovou a Šnekovou v Československém rozhlase. Přikláněl se např. k zákazu Bílé knihy a sovětského okupačního deníku Zprávy, který byl vydáván v NDR a v masovém nákladu kolportován mezi české obyvatelstvo. Nespokojení posluchači ihned reagovali a např. posluchač podepsaný „Buchy-Buch“ hosty pořadu neváhal označit za revizionistické zfašizované zoufalce.

Vítali mě mezi slušný lidi

Odměna za veškeré aktivity ve jménu „socialismu s lidskou tváří“ na sebe nenechala dlouho čekat. Jiří Pergl byl po prověrkách v roce 1968 vyhozen ze strany. V následujícím roce byl v Motorletu zbaven původní funkce, přešel na tzv. udržovací místo a k 9. říjnu 1970 obdržel okamžitou výpověď podle paragrafu 53. Odůvodnění sestávalo ze čtyř bodů:

„a) byl členem druhého centra ve straně a aktivně prosazoval pravicově oportunistické a straně škodlivé názory,

b) vypracoval a prosadil řadu rezolucí, jednoznačně zaměřených proti konsolidačnímu procesu, zakotveném v programu vlády,

c) jako funkcionář KSČ organizoval řadu přednášek, na které zval 'progresivisty' roku 1968 – Šika, Goldstückera, Hübla, Smrkovského,

d) v srpnu roku 1968 prosazoval umístění ilegální rozhlasové vysílačky v prostorech závodu,

e) trvá na svých dřívějších názorech a tím brzdí průběh konsolidačního procesu v podniku.“

Když z Motorletu odcházel, venku na něj čekala skupina kolegů, kteří provolávali: Tak tě vítáme mezi slušný lidi! Na ulici ale od něj i ti, co se za něj postavili, utíkali.

Jako slušný člověk se pak deset let živil převážně natěračskými pracemi. Nejprve ve slovenském podniku, později po různých peripetiích v Mělníce, v Ústí nad Labem i v Záluží. Jako člověk dychtivý poznání šel dokonce do učení a v oboru natěrač získal výuční list. Dodnes s údivem vzpomíná na plat třikrát vyšší, než jaký měl v Motorletu coby konstruktér motorů. Ani na samotnou práci si nestěžuje. „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Ale moje zásada byla přeměnit tu šedivou, hnusnou denní práci v tvůrčí činnost. Vymýšlet! I když se to třeba ani nerealizovalo…“

Rozšitá kronika

Na své nerealizované nápady měl spoustu času od roku 1985, kdy odešel do důchodu. Psal nejenom články do novin, ale sepisoval také stále otevřenou kroniku svého života, která svědčí jak o jeho stylistických schopnostech, tak o mimořádné paměti a rozsáhlých historických vědomostech. „Paměť je zajímavý jev,“ říká. „Co všechno se vynoří, když se začne soustavně vzpomínat! Co všechno je navždy zasuto a marně taháš za ocásek vzpomínku zalezlou do díry mozku.“

Po sametové revoluci opět pokračoval v rodinné tradici a stejně jako otec psal obecní hostivickou kroniku. Na konci devadesátých let byl však z pozice kronikáře, dle svých slov „sesazen“, kronika byla rozšita a obrázky vyhozeny. Po incidentu ztratil o dění v obci zájem a v novém tisíciletí se přestěhoval do Unhoště, kde potkal knihařku a knihovnici Naděždu Stejskalovou. V historickém bádání od té doby pokračují spolu. Pro Melicharovo vlastivědné muzeum připravili řadu výstav (např. výstavy Psaná paměť národa – o kronikách, O nesamozřejmosti samostatnosti – k 28. říjnu, 100 let létání, Unhošť zmizelá a mizející apod.), přispívali do Listů z Unhošťska a dnes provozují i vlastní webové stránky 2x90 Ještě jsme tady! (www.perji.cz). Se svou původní profesí konstruktéra je Jiří Pergl neustále v kontaktu prostřednictvím své velké vášně - leteckého modelářství. Energii dělí mezi techniku a historii. Jeho celoživotní láskou je pražský biskup Jan IV. z Dražic, o němž soustavně píše román. „Technici mě považujou za ukecanýho spisovatele a lidi od pera mě neberou vážně,“ podotýká s nadhledem.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.