The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Jan Horník
Where: Praha
When: 12/06/2007
Who worked out the recording: Jan Horník
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Eduard Marek (1917)

Na slib padly troje spodky. Bílý, červený a modrý, abychom mohli mít vlajku

„I na Mariánské jsme ilegálně dělali skauting. I slib se tam skládal. Praskly na to troje spodky. Jedny bílý, jedny červený a jedny modrý, abychom mohli mít vlajku.“

Skaut má povinnost bylo pomáhat, kde je potřeba – vlasti i bližnímu. A podle toho zákona nejvíc potřebovali pomoct lidi, který byli pronásledovaný. A to byli Židi.“

Eduard Marek nedávno oslavil devadesátku. Od mládí se věnoval skautingu, a lze-li nějakým slovem charakterizovat jeho dětství, pak je to slovo „Žižkov“: „Před osmdesáti lety byl ještě u Olšanského hřbitova rybník, takže se říkalo křtěnej Olšanským rybníkem.“ Ještě dnes je Marek členem Klubu přátel Žižkova. Otec Antonín se do Prahy přistěhoval z Lipnice, kde měl kovářskou živnost. „Maminka Františka, rozená Švandelíková, pocházela z Orlických hor. Švandelíci byli původem ze Slavonie. Šlo o nějakého rytíře Švandelíka, který za tureckých válek utekl před Turky a usídlil se v Orlických horách. V každý vesnici jsou tam Švandelíkové.“

Eduard Marek byl v mládí na Žižkově ministrantem, a tak se také dostal ke skautu: „No já jsem byl nejdřív členem Legio Angelica, to byl spolek ministrantů, kterou ved páter Klement. * A ten potom se sešel jednou ve vlaku s nějakym monsignorem, nevěděl, kdo to je, jenom že je to monsignor, že špatně mluví německy, tak se s ním domluvil. Pak zjistil, že to je náčelník maďarskejch skautů, doktor Tihamer Toth. No a tak von řikal, jestli něco vod něj čet. Páter říká: ,Jó, všecko jsem čet, všecko, i v němčině.‘ A von řiká: ,Tak znáte skauty.‘ A páter říkal: ,Jó, to se tam odkládaj děti, když je rodina nechce mít, tak je tak – aby se jich zbavili – tak je daj ke skautům. To je samý courání po lesích.‘ A von říká: ,A viděl jste nějakej ten tábor?‘ A páter říká: „No, neviděl.‘ – ,Tak pojeďte se mnou.‘  Tak se do Svazu Junáků vedeného A. B. Svojsíkem přihlásil se svými ministranty P. Method Klement a skrze něj v pokročilém věku i Eduard Marek. Stal se z něj rovnou rádce.

Po střední škole absolvoval Marek večerní kurzy obchodní školy a poté nastoupil v roce 1936 na vojnu k 1. leteckému pluku jako dobrovolník: „Šel jsem do poddůstojnické školy a pak jsem pracoval na pluku. Nejdříve v Praze, pak v Chebu a pak v Hradci Králové.“ Když v roce 1938 přišla mobilizace, byl už Marek v Hradci: „Měl jsem na starosti plukovní poštu. Nálada byla výborná. Ve dvaceti letech je člověk nadšenej. Taky jsme si nepředstavovali takovou mašinerii, jakou měli Němci. Mysleli jsme si, že je to na pár měsíců.“

Rozkaz k vyklizení pozic vojáci splnili s největším sebezapřením: „Obsadili jsme skladiště zbraní a chtěli zbraně. Až pak velitel pluku řekl: ‚Kamarádi vojáci, musíte věřit svým velitelům. My víme, co je správné.‘ Tak situaci uklidnil. Jinak to bylo divoký. Dneska ale samozřejmě vím, že by to byla bývala zkáza národa. Němci by nás vyvraždili. Myslím, že to bylo správný rozhodnutí.“ Ani tehdejší kvalitní výzbroj Československa by podle Marka nepomohla: „Německé bombardéry lítaly rychleji než naše stíhačky, takže jsme jako letci viděli, že bysme proti tomu byli úplně vedle.“

  Poprvé ve vězení

Po demobilizaci Marek obnovil realitní kancelář, která rodině skýtala obživu už za první republiky: „Měl jsem kamaráda, který měl realitní kancelář. Byl to Žid. Jmenoval se Raitman.“ Marek pro něj vyřizoval různé záležitosti, protože Reimann se nemohl se žlutou hvězdou na veřejnosti snadno pohybovat: „Povinnost skauta bylo pomáhat, kde je potřeba – vlasti i bližnímu. A podle toho zákona nejvíc potřebovali pomoct lidi, který byli pronásledovaný. A to byli Židi.“ Dále vzpomíná: „Byl jsem vlastně napojen na Židy. Měl jsem mezi nimi kamarády. Pak zatkli jednu paní, kterou donutili přiznat, že jsem jim pomáhal. Advokát mi řekl, že jsou za to dva roky koncentráku.“

Po vyšetřování gestapem, které naštěstí nebylo nijak brutální, se ocitl před soudem. Bránil se tím, že se Židy jen obchodoval, a odvolával se na svou realitní kancelář: „Řekl jsem, že jsem jim sice půjčil peníze, ale že mi je chtěli vrátit. Brali to jako obchodování. Vyvázl jsem z toho třema měsícema.“ Marek se ocitl ve vězení 8. května 1942, krátce před atentátem na Heydricha. Vazba ho tak možná uchránila před represáliemi, které následovaly. Nejprve byl krátce vězněn na Pankráci a poté v Jihlavě: „Pracovali jsme na statku. Dobývali jsme pařezy a pracovali na poli. Hlídal nás německý bachař, ale choval se k nám dobře.“ Šlo o Dvořákův dvůr v Pálovicích. Bachař dokonce jednou žádal majitele, aby jim přidal na jídle: „Dal nám pytel mouky, ale správce říká: ‚Ten lakomec vám dal pytel mouky? To není možný. Pro jistotu udělujete malý perníčky na ochutnání.‘ Všem nám bylo špatně.“ Mouka byla otrávená.

Po propuštění nastoupil Marek do firmy BNANAS a. s. v Praze, kde pracoval v účtárně až do konce války. Na Žižkově se svým kamarádem Aloisem Vlachem vstoupili do Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ). Začali vést děti skautskou metodou. Jednou si je zavolal místní ředitel kuratoria:** „,Vy vlastně tady děláte ilegálně skauting!‘ A já se ptám: ,Jak to myslíš?‘ – ,No tak… neříkáte skaut je pravdomluvný, ale český chlapec je pravdomluvný.‘ My jsme skautský zákon dělali taky bez skauta, říkali jsme junák. Tak má to bejt junák, tak jsme říkali český chlapec. Tak on povídá: ,Tak to můžete dělat, ale ať o tom žádnej neví, já jsem byl taky skaut.‘ Tak jsme byli schovaný na tom Žižkově pod kuratoriem.“ Podobných střetů zažil Eduard Marek později ještě mnoho.

Po válce se otevřeně vrátil ke skautingu v rámci střediska Pochodeň, jež sám založil. „Takže každej si barvil svoje košile, poněvadž tenkrát nebylo nic. Přesto bylo velký nadšení. Středisko Pochodeň vždycky pochodovalo: vpředu tři s pochodněma rozpálenýma, taková parádička po Žižkově.“ Eduard Marek v té době vedl karlínský okres Junáka a obnovil svou realitní kancelář.

  Odbojová skupina a agent Lederer

Období svobody ale brzy skončilo komunistickým pučem v únoru 1948. Činnost junácké organizace byla podvázána tzv. akčními výbory Junáka. V praxi to znamenalo, že do vedení byli nasazeni komunisté, kteří měli pracovat na postupném zrušení skautské organizace v Československu a na jejím splynutí s Pionýrem. „Oni nás nerozpustili, ale hlídali. A předsedou akčního výboru Junáka v Karlíně byl jmenovanej za komunisty nějakej Kladívko. Tak já jsem mu říkal: ,Vojto, hele, já jsem skaut, tak tady budu dělat skautský, nebo toho rovnou necháme.‘ On povidá: ,Já tam mám dva syny a taky chci, aby byly vychovaný skautsky.‘ A to mně řekl jako komunista.“ Brzy ovšem i tato okleštěné „fungování“ skončilo.

Marek se společně s přáteli rozhodl založit odbojovou skupinu. Nazvali ji „Dr. E. Beneš“. „Skupina byla napojená na Francii a francouzskou špionáž. Organizace, která již existovala a ke které jsme se připojili, organizovala přechody vládních činitelů za hranice.“

Než se však stihli do ilegální činnosti aktivněji zapojit, byli počátkem roku 1949 pozatýkáni: „Bylo nás dvacet. Připletl se mezi nás nějaký Lederer, který přijel z Francie. My ho znali ještě jako kluka ze Žižkova. Prováděl špionáž. Setkali jsme se s ním a právě jeho chytli. Z toho usuzovali, že jsme o jeho činnosti věděli.“ Marek se nejprve ocitl v Bartolomějské a poté byl převezen na Pankrác. Při vyšetřování tvrdil, že Lederera sice zná, ale že neví, že je agent: „Jednou u mě přespal. Vymlouvali jsme se, že doma nemohl být kvůli špatným rodinným poměrům. Mně nevěřili, ale asi čtyři z nás pustili.“

Marek byl ze skupiny zatčen poslední, takže jej vyšetřovatelé ani nebili: „Jen říkali, že ostatní na mě všechno řekli, abych mluvil taky a nekryl je.“ Marek se snažil různě vymlouvat, ale soud dospěl k názoru, že lže: „Tak mi dali deset let. Prokurátor ale navrhoval dvacet pět let až doživotí. Tím, že nás zavřeli dřív, nám zachránili život, jinak se jelo dál.“ Markova manželka byla odsouzena rovněž. Dostala jedenáct let, ze kterých si polovinu odseděla. Jejich tehdy pětiletý syn Eduard putoval do ústavu v Počernicích.

Z Pankráce už Marek zamířil do lágrů a věznic: „Jeli jsme na Horní Slavkov, tam jsem byl dva roky. Pak tři měsíce na Borech a z Borů na Jáchymov na Mariánskou.“

Horní Slavkov: lágr Svatopluk 

„Na Horním Slavkově jsme začali stavět nové šachty a budovat tábory. Stavěli jsme dřevěný baráky, museli jsme postavit i kulturní dům.“ Konkrétně se Marek ocitl v táboře Svatopluk a poměry podle něj byly ještě celkem snesitelné. Pamatuje si ale i šikanu: „Před Vánoci vždycky udělali prohlídku. Na Štědrý den bylo obyčejně plno sněhu. Všechny nás vyhnali na plac, asi tak šest set lidí. První dvě řady se musely svlíknout donaha a policajti prohlíželi šaty, jestli nemáme nějaký zbraně, alkohol nebo zakázanou literaturu. Pak následovaly další dvě řady. Ostatní policajti obsadili baráky, rozřezávali slamníky a tak dál. To bylo vždycky před Vánocema.“

Marek byl svědkem zastřelení jednoho z muklů: „Hodili ho na uhlí: ‚Pokusil se o útěk, tak jsme ho zastřelili. Pojďte se podívat, jak to s vámi dopadne, když budete utíkat.‘ Šli jsme v řadě za sebou a jako manifestaci každej smekl, když šel kolem. Chtěli nás zastrašit, ale dosáhli opaku.“

V lágru Svatopluk ale nežili pod dozorem jen muklové: „Byl tam nějakej Ruda Barák, asi ministra Baráka syn. To byl oberbonzák. Toho se báli i policajti. Když něco chtěl, tak zavolal přímo karlovarskou Státní bezpečnost. Nikdo mu nevěřil.“ Někdy pracoval metodou, že posílal přes mukly varování, aby nachytal jiné udavače: „Jednou jsem se od něj dozvěděl, že jeden parťák na šachtě má poslat po civilovi dopis. Šel jsem za ním a řekl mu, že se to ví. Poradil jsem mu, aby dopis napsal, ale nějaký neškodný, aby se neprozradilo, že byl varován. Napsal nějaké připomínky ke stavbě. Když ho chytli, byli vedle. Udavače pak šoupli za trest na Bory, protože dal nepravdivý informace.“

Zhruba po dvou letech čekal Marka přesun do dalšího uranového lágru. Dostal se do něj přes věznici Bory: „Na cele jsem byl s vrahem Líbalem, který zabil manželku. Dal se k esesákům a potom k estébákům. Sloužil všude.“ Práci žádnou nevykonávali, a tak si každý hledal vlastní způsob, jak ubít čas: „Člověk si vycvičí paměť. V duchu jsem stavěl. Představoval jsem si, jak na Rohanském ostrově bude skautské středisko. Sehnal jsem si tužku a na toaletní papír si vše kreslil. Nákresy se mi podařilo propašovat až domů.“

Mariánská: náčelník Vašíček

Asi po třech měsících putoval Marek z Borů do jáchymovské oblasti, do tábora Mariánská. Nastoupil na třídírně rudy. Vězni rukama z horniny vybírali smolinec a kameny. Smolinec se nakládal do bedniček, které putovaly na kontrolu, jestli obsahují dostatek rudy. Muklové se snažili míchat rudu s kameny tak, aby bednička sice prošla kontrolou, ale zároveň obsahovala rudy co nejméně: „Čistej smolinec jsme do Ruska neposílali. Každý týden jely dva vlaky – strašný množství.“

„Na Mariánské byl nějakej náčelník Vašíček. To byl vrchní číšník z Plzně, pak se z něj stal nadporučík. Dnes je vyšetřován ÚDV (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu – pozn. ed.), ale nic mu nemůžou dokázat. Toho potkat, znamenalo jít na čtrnáct dní do korekce. Korekci představovala betonová stavba s několika místnostma, kde nebyly lůžka, jenom beton. Netopilo se tam. Obyčejně nás tam dávali v zimě. Dali nám plátěný šaty, aby nám byla ještě větší zima. Znamenalo to v noci neustále cvičit, aby člověk nezmrzl. Dva dni chleba a voda, třetí den poloviční strava.“

Čtrnáct dní korekce mohl dát Vašíček zcela svévolně prakticky za cokoliv. Obětí Vašíčkovy krutosti se stal několikrát i Eduard Marek: „Jednou jsme šli na šichtu a kamarád upadl a omdlel. Zvedli jsme ho a na nosítkách odnesli na ošetřovnu. Když jsem se vrátil ze šichty, ozvalo se: ‚Odsouzený 07844 Marek Eduard okamžitě se dostaví k náčelníkovi tábora.‘ Nesmělo se jít dovnitř a člověk musel čekat, až zavolá. Nechal vás tam dvě tři hodiny stát před dveřma: ‚Co tady děláte?‘ – ‚Mám nařízeno tady počkat.‘ – ‚Jakou máte směnu?‘ – ‚Noční.‘ – ‚Tak až přijdete z noční,‘ ještě aby mě mohl týrat. Pak si mě zavolal: ‚Tak vy jste milosrdnej samaritán! Odnesli jste kamaráda na marodku.‘ – ,Když upadne, tak co s ním máme dělat?‘ – ‚Držel hladovku. Měli jste ho nechat, ať ji drží.‘“ Marek se snažil vysvětlit, že to nevěděl, ale Vašíček ho obvinil, že na marodce vedli nějaké zakázané řeči. On sám sice nic neříkal, ale ani to nepomohlo: „Měl jste přijít a říct, co se říkalo. Půjdete do korekce.“

Muklové se ale snažili táborovému režimu v rámci možností vzdorovat. Například udržovali alespoň v náznaku skautské tradice: „I slib se tam skládal. Padly na to troje spodky. Jedny bílý, jedny červený a jedny modrý, abychom mohli slib skládat na vlajku. Ustřihly se kousky z kalhot, každej obětoval jeden, a sešily se. Když jsme přecházeli z Mariánský na důl Eva, chodilo se malým lesíkem. Tam jsme dokonce zapálili malej ohníček a u ohníčku se slib skládal.“

V Mariánské Marek také tajně psal různé texty, hlavně pohádky pro syna Eduarda: „To už jsem pracoval v nabíječce sedm set metrů pod zemí. Nabíjel jsem akumulátory pro důlní lokomotivy. Když jsem měl hotovou práci, tak jsem si psal. Každý den kousek. Schoval jsem to do nepromokavého obalu a ukryl na chodbě za výdřevu. Když jsem vyfáral, dával jsem texty civilovi a ten je přenášel a posílal z Karlových Varů.“ Marek se tehdy pro jistotu naučil psát klínovým písmem, aby v případě prozrazení nebylo možné zjistit, kdo texty napsal.

Z lágrů se Marek dostal po sedmi letech, v roce 1956, na podmínku. „Dostal jsem možnost vybrat si zaměstnání: buď stavba, nebo doly. Dolů už jsem měl dost, tak jsem šel na stavbu. Udělal jsem si zednický výuční list.“ Útočiště našel u Pražského stavebního podniku, později pracoval jako ředitel vysokoškolské koleje a nakonec se opět vrátil do stavebnictví. Opět se věnoval skautingu, i když ilegálně. Dnes je v důchodu: „Před rokem nám zvedli důchody. Dřív nás muklů bylo asi dvě stě padesát tisíc, dneska je nás asi pět tisíc.“

  Doplnění skautské Pražské jaro

Díky pražskému jaru a vůbec uvolněné atmosféře roku 1968 nastala možnost obnovit skautskou organizaci. Eduard Marek se nevrátil do Karlína, ale pracoval na vytvoření nového okresu Praha 2. „Tak jsem byl pověřenej krajským vedením, Zikánem***, než budou volby, abych se toho ujal, toho okresu Praha 2. Tak hned ze začátku nás bylo několik středisek. Patřil k nám taky Foglar, ten byl vždycky na Praze 2.“  Nálada byla velmi nadšenecká. „V každý kanceláři na národním výboru byla skautská vlaječka.“ A představitelé komunální moci vyšli opět Eduardovi Markovi vstříc. „Starosta Prahy 2 byl bejvalej skaut, ale to byly ty Spartakovi skauti práce. Taky nosili skautský kroje, širáky ale to byly. A ten mi říkal: ,Víš, náčelníku, já jsem junák nebyl, ale byl jsem skaut. Tak když budeš něco potřebovat, tak máme tady pro vás peníze připravený.‘ My jsme nikdy nic nedostali jako skauti od státu, a teď nám nabízel, říkal: ,Já tady mám dva miliony, tak z toho kolik chceš? Když nebudeš nic chtít, tak to dám všechno fotbalistům.‘ Tak povidám: ,Tak nám taky něco dej, no. Koupíme stany a spací pytle.‘“

Eduard Marek se účastnil jako instruktor i několika lesních škol vedených Dr. Přemyslem Hauserem.Ty ovšem skončily záhy po vstupu okupačních vojsk Varšavské smlouvy. V nově obnoveném Junáku, který za krátký čas nabral neuvěřitelné množství členů, nastal útlum. I přesto ještě během roku 1969 vznikaly nové oddíly a střediska. Novému vedení komunistické strany byl svobodomyslný skaut opět proti vůli, nejvíce mu vadila jeho mezinárodní povaha. Jako před dvaceti lety se začalo pracovat na postupném rozpuštění Junáka v Pionýru a nově vzniklé organizaci SSM  Prvním předstupněm bylo zřízení stranické skupiny v ústřední radě Junáka, tedy obdoba někdejších akčních výborů a prostředek, jak do vedení protlačit komunisty. „Pak jsme tam měli vedení, náčelník byl Plajner. **** Starosta byl Dr. Sum.***** To byl mukl, náš člověk sice, ale místostarosta byl Marhoul. Ten byl za komunistickou stranu strčenej do ústředí Junáka… On ten starej Marhoul byl sice komunista, ale když poznal skauting a ty kamarády, tak nevěděl, na čí je straně. Nevěděl, jestli má dělat skauting, nebo komunismus. Takže on se k nám choval dobře. Když jsme potřebovali něco, tak se nás všude zastal.“

Jenže s počínající normalizací se tlak ÚV KSČ stupňoval. Nestačil již jen „dohled komunistů“. Začaly se konat slučovací schůze a hledaly se jakékoli záminky pro zrušení stávajících skautských oddílů. „Ústředí  vydalo prohlášení, kde s tím souhlasili, a my jsme protestovali. Pražská rada poslala proti tomu prohlášení. Mně volal tenkrát náčelník: ,Co jste to tady napsali? Když šedesát členů ústředního výboru Junáka to podepsalo, to slučování!‘ Tak jsem říkal: ,Ale, bratře náčelníku, šedesát členů ústředí není sto tisíc skautů.‘ – ,To máš pravdu.‘ – ,A sto tisíc skautů je proti tomu.‘ Tím to skončilo, ta moje průpovídka. Oni to podepsali, protože se báli. Plajner totiž prohlásil, že to podepsali, že se báli, aby nebylo nový zatýkání jako v padesátých letech.“

  Třetí zákaz

Během roku 1970 zanikl Junák zcela, již potřetí ve své historii. Šlo ovšem pouze o zánik formální. Nadšení a masové hnutí v roce 1968 nešlo škrtem pera zničit. Oddíly a střediska tak začaly fungovat a skautovat buďto ilegálně, nebo vstoupily do organizací typu Svazarm či TOM.****** Eduard Marek tak stále „pracoval“ jako vedoucí okresu Praha 2, komunikoval s lidmi ze středisek, udržoval kontakty. Navštěvoval akce a letní tábory „bývalých skautů“. Hodně se vídal se skauty ze střediska Maják, vedeného „Kimem“ Majšajdrem. „Bylo mi řečeno, že až najdu v lese svatej obrázek, tak podle toho abych po tý cestě šel až k nim na tábor. V takovým lese je takových míst dost, tak jsem prostě zabloudil. Tak jsem se v tý vesnici ptal, kde jsou ty děti, co tady tábořej. A oni říkali: ,Jo, ty skauti, co tady jsou?‘ Oni si mysleli, že o nich nikdo neví,  že jsou skauti,“ líčí jednu svou návštěvu tábora Eduard Marek. Z tohoto případu i z vyprávění jiných pamětníků je tedy patrné, že na mnoha místech měli skauty stále v paměti a v lásce. Kdokoli by je mohl tenkrát udat.

  Obnova skautingu

Tak uplynulo 20 let a přišel rok 1989. Všechno nasvědčovalo tomu, že režim musí brzy padnout: „Mám poznamenáno 13. 10. 1988, že si dávám šít kroj, protože to začalo v Maďarsku a ,… už to u nás musí být brzo…‘. V lednu 1989 se ale na Václavském náměstí ukázalo, že si na svobodu musíme ještě chvíli počkat.“ Jelikož byli bývalí skauti ve stálém kontaktu, nebyl problém je opět svolat dohromady. Eduard Marek se s dalšími lidmi s pražského vedení a přípravného výboru Junáka sešel 30. listopadu 1989 v Žitné ulici v sále Pragovky. Tam byla svolána i veřejná schůze v Městské knihovně na 2.12.1989. Od tohoto data se počítá obnova českého skautingu.

Eduard Marek – Hroznýš po revoluci aktivně přispěl k opětovnému rozkvětu skautské organizace. Několik let byl ještě předsedou obvodní rady Junáka na Praze 2.  Je skoro neuvěřitelné, že vedl skauty ve všech údobích historie Junáka, s výjimkou svojsíkovských začátků za RU. Ze stále opakujících se příběhů – střetů s mocí vyplývá, že nezáleží na podobě totality, formě režimu. Nesvoboda a prostředí strachu deformuje lidi a jejich chování nezávisle na době. Eduard Marek téměř vždy dokázal přesvědčit „pány nahoře“ a nikdy ve své práci neustal. Ke svému poslání navíc přistupoval s pokorou. O to více je třeba si ho a jeho skautského díla a mravního odkazu vážit.  

Příběh můžeme zakončit přáním všem skautům, které vyslovil Eduard Marek ve 184. čísle Duchovního rádce skautských oddílů: „Boží požehnání – bez něho dál nepokročíme. Naučit se děkovat, ne jenom prosit. To děkování se učme od evangelíků, katolíci pořád něco chtějí…“

-----------------------------------------------------------

* Legio Angelica a P. Method Klement (1889–1979). V roce 1929 založil benediktin P. M. Klement sbor ministrantů Legio Angelica. Jeho účelem byla výchova ministrantů dle křesťanských zásad a skautského zákona. Od svého počátku patřil sbor Legio Angelica pod Svojsíkův Svaz skautů a skautek. Po válce nebyl obnoven. Z jeho členské základny vzešly střediska Maják, Iniancara a Mawadani.

**Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Organizace působila za protektorátu, vznikla na popud kolaborantského ministra školství Emanuela Moravce, dohlížela na veškerý volný čas a spolčování mládeže. Celkově se snažila o výchovu dětí v nacistickém duchu. Její obdobou se stal po válce Svaz české mládeže.

***Josef Zikán – Bobr, skautský činovník. Na konci 40. let podlehl komunistickému idealismu a uvěřil potřebě sjednocení mládežnických organizací. Stal se tedy velkým propagátorem Pionýra. Vystřízlivěl v 50. letech. V roce 1965 stál u zrodu turistického klubu, tehdejší obdoby skautského střediska Psohlavci, v jehož vedení byl s dalšími slavnými jmény skautské historie, Jiřím Kafkou – Owígem a Ivanem Makáskem. V roce 1968 se stal bratr Bobr paradoxně jedním z hlavních hybatelů obnoveného skautingu a stanul v pražském krajském vedení. Po zrušení Junáka v roce 1970 byl vystaven nátlaku ze strany StB, která po něm chtěla spolupráci a donášení na ilegálně přežívající oddíly. Než by opakoval své chyby, raději spáchal v roce 1976 sebevraždu. Josef Zikán vydal mj. v roce 1945 publikaci Zálesácká abeceda.

****RNDr. Rudolf Plajner (1901–1987). Náčelník Junáka v letech 1946–48 a 1968–70, tedy ve dvou nejtěžších etapách jeho existence, kdy byla organizace nadšeně obnovena, ale postupně opět utlačována komunistickým režimem.

*****JUDr. Antonín Sum (1919–2006). Skaut už za první republiky a posléze významný skautský činovník. V poválečných letech byl kancléřem Jana Masaryka a patřil mezi obžalované v procesu s Miladou Horákovou. Za údajnou vlastizradu si odseděl a odpracoval v uranových dolech 12 let. V letech 1968–70 vykonával funkci starosty Junáka po boku náčelníka Rudolfa Plajnera. V roce 1989 se zapojil do třetí obnovy Junáka a zajistil mu členství ve WOSM.

******TOM čili turistické oddíly mládeže. Za normalizace bylo běžnou praxí krýt pod nimi přežívající skautská střediska.

Další související skauti:

Jiří Kafka – Owígo (1936-2008)

Pavel Döllinger – Minewakan (1949)

Petr Majšajdr – Kim (1940)

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.