The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Martin Kroupa
Where: Praha
When: 01/01/2006
Who worked out the recording: Eva Palivodová
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Jitka Malíková (1926)

Kdo se jich moc bál, na něm se vyřádili

Skaut a Katolická besídka

Jitka Malíková se narodila v roce 1926 v Praze v rodině drobného živnostníka. Rodiče byli členy katolické církve, ale více se nábožensky nezapojovali. Po absolvování obecné a měšťanské školy studovala Jitka gymnázium. V dětství ji nejvíce formoval skauting. Navštěvovala katolický oddíl na Malé Straně. „Pamatuji si na naše vedoucí paní Moravcovou a paní Hejdukovou. To byly ženy, které se tomu skutečně celoživotně věnovaly. Tehdy neexistovalo placené funkcionářství. Všechno se dělalo dobrovolně. Tito lidé tomu obětovali veškeré dovolené.“ Byť byla její rodina katolického vyznání, zásadní konverzi prodělala Jitka právě ve skautu. „My jsme byli katolický oddíl. Účastnili jsme se pravidelně nedělní mše a po výchovné stránce tam byl kladen větší důraz na křesťanské hodnoty. (...) Nevím, jak dalece to všichni vnímali, ale na mě to mělo velký vliv.“

Když vypukla válka, byl skauting zakázán a za jeho provozování hrozily vysoké tresty. Tehdy český kaplan Josef Zvěřina, který působil v německém kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, přejmenoval katolický skautský oddíl na Katolickou besídku, a tak mohla organizace pokračovat. Schůzky se konaly na faře. „To mělo úplně stejný program jako skaut, jen se to jmenovalo Katolická besídka.“ Jitka ještě zažila i menší tábor, který se konal pro několik chlapců a dívek na prázdných farách. Po roce však musela skončit i Katolická besídka.

V květnu 1945 skončila válka, ale ani nový režim nebyl ideální. „Třetí republika byla velmi problematická. Bylo to něco mezi demokracií a bolševismem. Na gymnáziu jsme měli například profesora na filozofii, který byl marxista, a my jsme se s ním těžce hádali. To ještě chvíli šlo, ale byl tu už velký náznak marxismu.“  Jitčiny politické postoje ovlivnila rodina a také četba. „Protože mě to zajímalo, četla jsem už za války například Marxův Manifest. Mimo to byl můj otec za první republiky národní demokrat, takže jsem ke komunismu měla od mládí negativní postoj.“  Četla také knihy o poměrech v Sovětském svazu, které vydával ELK – Evropský literární klub, knihy Alji Rachmanové Studenti, láska, Čeka a smrt a Továrna na nového člověka. Pamětnice říká, že nikdo se nemůže vymlouvat, že v 50. letech nevěděl o situaci v Sovětském svazu, perzekuci. Informace a knihy byly po válce volně dostupné, normálně se vydávaly, ona nepocházela z intelektuálské rodiny, a přesto si mohla informace obstarat. „Ať nikdo neříká, že to nevěděl. Kdo nechtěl vědět, nevěděl.“

Dělali jsme kroužky ilegální Katolické akce a za to jsme byli zavíráni

Komunistický převrat v únoru 1948 se Jitky blíže nedotkl, o politické události se nezajímala, bylo jí v té době 22 let a studovala první ročník medicíny. Brzy se ale politikem stal i aktivní náboženský život. „Já si (převrat) nepamatuji jako šok. Zatím jsme k tomu přistupovali, že s tím nemáme nic společného. Protože bolševici začali potom zakládat takzvanou Katolickou akci, jejich legální, do které jsme nikdo nevstupoval, tak my jsme začali dělat kroužky ilegální Katolické akce a za tu jsme potom byli zavíraní.“

Součástí obrodného církevního hnutí tzv. Katolické akce (založené roku 1922 encyklikou papeže Pia XI. Ubi arcano Dei) bylo společenství Rodina, jehož základy ležely na Slovensku v době válečného slovenského státu, odkud je po válce přinesli studenti do Prahy. Scházely se menší skupinky mladých lidí, kteří měli zájem společně prožívat křesťanskou víru. V Praze se scházelo společenství asi 15 lidí a vedli je kněží Ota Mádr a Josef Zvěřina. „Bylo to takové společenství mladých, které bylo v té době důležité sdružovat.“

Kroužky katolické mládeže byly několika typů: studentské kroužky zakládané studenty ze Slovenska, které se hlásily k tzv. JEC – Jeunesse étudiante chrétienne; dále křesťanské odborové hnutí orientované na dělnickou mládež – tzv. jocismus. Hnutí JOC – Jeunesse ouvrière chrétienne bylo založeno v meziválečném období v Belgii kardinálem Josephem Cardijnem. Jedním ze zakladatelů hnutí v Československu byl kněz a velmi komplikovaná osobnost Tomislav Poglajen Kolakovič.Cílem kroužků bylo zapojit více laiky do života katolické církve, členové se měli aktivně zapojovat do pastorace a také ve společenství prohlubovat vlastní duchovní život. Zatímco dělnické kroužky existovaly např. v Podkrkonoší, v Praze se v kroužcích scházeli především studenti, vedl je pan Šicner a po jeho emigraci Jiří Holub. Navštěvovala je i Jitka Malíková.

Jak katolické kroužky fungovaly? Mladí lidé se scházeli v menších skupinkách. „Program – četlo se evangelium, potom byly jeho výklady. A poté přístup k práci a hodnocení činnosti podle toho, co kdo dělal.“ Celé hnutí se po komunistickém převratu a založení falešné kolaborantské Katolické akce, řízené KSČ, na jaře 19492 dostalo do ilegality. K většímu odhalení a rozkrývání katolických kroužků a osob v nich zapojených došlo po zatčení františkána Jana Baptisty Bárty na jaře 1951. Bárta byl zatčen již roku 1949 a internován v Želivi, ale uprchl a několik měsíců se skrýval, než byl znovu zatčen.3 Zatýkání osob z Katolické akce začalo v Praze v roce 1950, mezi prvními zatčenými byli Ota Mádr a Mirek Tomek. Poté se perzekuce rozjela naplno.

Na podzim 1951 byla zatčena a vyslýchána i Jitka, tentokrát byla ale ještě propuštěna. Ani zatčení ji neodradilo od pokračování v „protistátní činnosti“: „Čtyři kněží nezavřeli, protože jsem je schovávala. (...) Jednak jsem pomohla Cyrilu Stavělovi se dostat z Prahy, když zavřeli řeholníky. Oni ho chytli někde na ulici, převlékli ho a pak ho přivedli k nám. U nás přespal a pak jsem ho odvedla do Komořan. Všechna pražská nádraží byla totiž obšancovaná. Odtamtud se dostal do Tišnova a přes hranice. Pak jsem přechovávala Šicnera, když se tajně vrátil přes hranice. Taky se nám ho podařilo dostat znovu ven. Potom jsem skrývala jednoho kapucína, myslím, že se jmenoval Lukáš. Byl u nás asi tři neděle. O tom věděli jen dva lidi, tak to neprasklo. Praskl jedině Šicner, ale jemu už to neublížilo, protože byl za hranicemi. Jenom nás za to zavřeli.“

Dále se podařilo ukrývat sekretáře spišského biskupa Vojtašáka pátera Štefana Nahálku, na kterého byl tři roky vydán zatykač a skrýval se po republice. „Největší psina byla, když jsem přišla z prvního výslechu v 1951, tak k nám přišel a spal u nás. Pak v 1953 se vůbec neobjevil a já nevěděla, co s ním je. Když mě pak zatkli, tak v Ruzyni na mě vylítli s tím: ,Ten lump, ten pacholek Nahálka nám utekl.‘ Tak mé srdce zaplesalo, že se dostal ven.“ Nahálka utekl do Itálie a v Římě poté založil Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoděje.

Jitka Malíková se také roku 1949 několikrát pokusila o útěk za hranice, ale nikdy se nezdařil. „Jednou jsem se dostala až k hranicím, ale museli jsme se vrátit, protože cesta byla prozrazena. Bylo to na Šumavě, mělo se jít přes nějakou stodolu. Byli jsme asi čtvrtá parta, která tam měla projít, ale prasklo to, takže jsme se museli vrátit. Naštěstí nás nechytli. Ale dnes jsme ráda, že jsem neodešla, nejsem emigrantský typ, v Americe bych nemohla žít.“ Cesta měla vést přes Rakousko, přes sovětskou zónu a Linec.

Zatčení v bazénu

Poprvé byla zatčena na podzim roku 1951, ale záhy byla z protistátní skupiny vyřazena společně s panem Hoškem. Podruhé byla zatčena v roce 1953 a z ní a pana Hoška učinila Státní bezpečnost vedoucí protistátní skupiny, v její skupině bylo osm osob. „Já jsem měla legrační zatčení. Mě zatkli v bazénu. Byla jsem na fakultě a měli jsme tělocvik, plavání. Vytáhli mne z bazénu.“ Z bazénu byla odvezena na StB v Bartolomějské ulici, kde byla vyslýchána asi týden, poté ji převezli na Ruzyni.

Rok jsem nevyšla z cely bez zavázaných očí

Ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni byla držena a vyslýchána celý rok. Podmínky v nové budově ruzyňské věznice byly velmi tvrdé. Cely byly pro jednu osobu. Pět kroků dlouhé a široké jen na šířku železné sklápěcí postele, pak tam byl ještě sklápěcí stolek a židle. V cele byla betonová podlaha a vězni dostali jen mundúr z režného cvilinku a pantofle bez punčoch. K jídlu byly hlavně vločky. „Bartolomějská byla téměř rekreační oproti Ruzyni. Byla tam strašná zima a já jsem tam strávila většinu času na samotkách, nevím proč. Celkem asi osm měsíců. Šestnáct hodin denně jsem chodila pět kroků tam a pět zpátky. Člověk pak přemýšlí o všem.“ Po celou dobu pobytu v Ruzyni neviděla Jitka nic než celu a vyšetřovací místnost. „Rok jsem nevyšla z cely bez zavázaných očí. Až když mě odvezli, prvně jsem viděla na Pankráci na dvoře.“

Z cely byla vedena k výslechům. Jak probíhalo vyšetřování? Řadu informací o katolických kroužcích už vyšetřovatelé měli, chtěli především zjistit další lidi, kteří byli do nich zapojeni. Když byl člověk dlouhou dobu držen ve vazbě a stále vyslýchán, vždy alespoň něco řekl a vyšetřovatelé, zvaní referenti, si dávali dohromady jednotlivé střípky mozaiky, skládali případ. Když vyslýchali padesát lidí, věděli už spoustu faktů. Další si dotvořili. „Přede mnou už byla spousta lidu, takže oni už ty věci znali. Tam se jednalo hlavně o to, aby člověk neřekl někoho, koho tam ještě neměli. To bylo nejdůležitější. To je taky nejvíc zajímalo.“ Celkem ji vyslýchalo pět referentů, kteří se střídali. „Neznali jsme jména vyšetřovatelů. Bylo dokonce zakázáno, abychom si na cele řekli svá jména. Samozřejmě, že jsme si je řekli. Měli jsme jen přiřazená čísla. Všude jsme se hlásili jen číslem.“

Protokoly z výslechů byly vyšetřovateli zkreslovány, referenti měli šablonu, podle které psali protokoly, bez ohledu na skutečnou výpověď. Jitka proto upozorňuje, že při jejich využití jako pramenů je potřeba dostatečná kritika a obezřetnost. „Mohl jsi vyprávět cokoliv, ale estébák si psal, co chtěl. Když dnes někdo cituje z protokolů, je to pitomost. Oni si tam napsali, co chtěli, protokol je sepsání referenta. (...) To byla psina. Tento protokol jsem referentovi nechtěla podepsat. Seděla jsem tam asi do šesti hodin. (Výslech se týkal setkání na promoci jedné kamarádky.) Jedna známá měla promoci a my jsme se tam sešli. Vyšetřovatel: ,O čem jste se tam bavili?‘ Já: ,O čem se asi lidi baví na promoci? Zpívali jsme a povídali o filozofii.‘ Ale předtím jsem byla na studentské schůzi na Albertově, tak jsem jim povídala, co se dělo na schůzi. A v protokolu bylo uvedeno: ,Na ilegální schůzce u dr. Matuškové plánovali změnu reformy školství po zvratu lidově-demokratického zřízení.‘ Já mu řekla, že takovou pitomost nepodepíšu, a tak jsem tam seděla. Nakonec jsem to podepsala a řekla mu: ,Příště tam napište, že jsem otrávila Gottwalda, a já to taky podepíšu.‘“

Podle pamětnice bylo hlavně důležité se vyšetřovatelů nebát. „Kdo se jich moc bál, na něm se vyřádili. Na výslechu v Bartolomějské začali o Mádrovi, co má s ženskými. My jsme byly mladé holky a oni se vyžívali se sexem a kněžími. Já jsem začala Mádra hájit. Ale pak jsem si v duchu řekla: Tuhle srandu se mou, pánové, hrát nebudete. Potom jsem měla výslech v Ruzyni a referent říká: ,A co jste měla s Holubem? S Jirkou?‘ Já jsem mu na to řekla: ,Čtyři nemanželský děti.‘ A do konce vyšetřování se mne už na to nezeptali.“

Soud byl fraška

Po půl roce vyšetřovací vazby byla Jitka Malíková odsouzena za velezradu na 11 let žaláře a po odvolání jí byl trest snížen na 9 let. Řádný soud se konal na Pankráci a odvolací na Karlově náměstí. „Celý soud byl fraška. Obhájci pro politické procesy byli speciálně schváleni, vůbec nás nehájili. Již z Ruzyně šly návrhy na tresty. Výška trestu byla dána už z Ruzyně z StB. Soud byl jen formalita.“

Přestože byla již odsouzena, výslechy trvaly až do jejího transportu do tábora v Želiezovcích na Slovensku. Opakovaně vyslýchána byla i ve vězení, naposledy asi měsíc před amnestií, StB stále zjišťovala a ověřovala další jména osob zapojených do podzemní církve. „Přišli se jmény, a jestli je znám. Samozřejmě jsem je zapřela.“

„Dolarový kurvy“

Po soudu byla ještě držena ve vazbě, poté byla přes eskortní celu na Pankráci převezena do Želiezovců. Převoz probíhal autobusem označeným „Zájezd“. Cestu z Prahy na Slovensko trávila v antonu společně s dalšími odsouzenými – byly tam asi dvě politické vězeňkyně, Němky odsouzené v retribucích a také asi dvacet kriminálních vězeňkyň od krajských soudů, včetně romských žen ze Slovenska odsouzených za vraždu romského krále, který je udával. „Ony ho zabily a mrtvolu zašily do koně, ale jedna to shodila. Cesta na Slovensko byla dost zajímavá. Byl tam sice strážný se samopalem, ale nevěděl si s nimi rady. To bylo eldorádo. Řvaly a chtěly Hofmanské kapky, že je jim špatně, byl v nich totiž alkohol. Kouřily, což se nesmělo, potom jim to povolili. Strážní situaci nezvládali, ale pro nás to bylo dobré, seděly jsme vzadu a tiše si povídaly.“

Věznice v Želiezovcích byl nápravně pracovní tábor pro ženy, který ležel na jižním Slovensku, nedaleko Štúrova, „zemědělské komando“. Trestankyně pracovaly jako zaměstnankyně Státních statků, které za ně platily věznici, obhospodařovaly ohromné polnosti po šlechtickém rodu Pálffy a Esterházy. Pracovaly od 6 hodin ráno do setmění za všech povětrnostních podmínek za minimální mzdu. Ze mzdy jim byly strhávány poplatky za ošacení, ubytování, stravu a ostrahu a ze zbytku úhrada dluhu za vyšetřovací vazbu. Mnohé musely splácet dluh ještě po propuštění.

Ženy byly původně ubytovány v malých lágrech asi po 200 osobách, v bývalých deputátových domcích, ale také např. v prasečinci, ovčinci, které byly přetvořeny na cely, kolem byly postaveny ploty. V roce 1956 byly tyto malé lágry zrušeny a rozšířen tzv. velký dvůr, kde bylo umístěno asi 700 vězeňkyň. Cimry byly různě velké, pro 25, 32 osob. Jitka jich prošla řadu, protože každý rok na Vánoce bachaři vězeňkyně stěhovali, jako buzeraci. Cílem bylo, aby politické vězeňkyně nebyly pohromadě, ale byly rozmístěny mezi „krajskými“. Jenže kriminální vězeňkyně měly krátké tresty a odcházely, proto se to vždy znovu přestěhovalo. Mezi politickými měla Jitka hodně známých, v Želiezovcích byly vězněny ženy z jejího procesu, ženy z Katolické akce na Slovensku, z Prahy a Brna. Snažily se i v lágru duchovně žít, dokonce se jim tam podařilo propašovat Misál, který dlouho úspěšně skrývaly. Když byl zabaven při filcunku, modlily se zpaměti.

Přes noc byly ženy zamčeny na cimrách, ráno služba vynesla „šajzkýbly“, umyly se. A po snídani byl v 5 hodin nástup, na kterém byly rozděleny do čet, které dostaly přidělenu práci, poté je drezínami a nákladními auty rozvezli na pracoviště. Od jara do podzimu pracovaly na polích, na obrovských lánech, které musely být sklizeny – okopávaly řepku, sklízely kukuřici, jednotily řepu, sázely a sklízely tabák, další pole byla zahradnická, pěstovaly papriku, rajčata. Vše se dělalo ručně. „Naše celá mechanizace byla motyka a vidle, malá motyčka na jednocení. Tehdy se ještě jednotila řepa ručně. Celé hektary. Mlátička a jiné nástroje, vůbec celý způsob zemědělství, byl ještě ze starého Rakouska.“ Všechny polní práce obstarávaly vězeňkyně, civilní zaměstnanci byli jen kočí a šafáři, kteří práci kontrolovali, jestli jsou splněny normy práce. „V případě, že se nesplnila norma, byly tzv. postihy. Když jsme splnily normu, dostávaly jsme poukázky, to nebyly peníze, na 30 Kčs na měsíc. Když se normy nesplnily, tak jenom 14 na měsíc. A norma byla opravdu tvrdá.“ Za poukázky si mohly koupit v táborové prodejně jen pár věcí – cukr, marmeládu, mýdlo, toaletní papír, cigarety. Za nesplnění normy byla také snížená strava, bez masa. Směna končila se setměním kvůli ostraze, takže v létě odsouzení pracovali od 6 do 19 hodin večer. Podle předpisů měl být na devět politických vězeňkyň přidělen jeden bachař a jeden milicionář. Bachařů bylo ale málo a lágr byl velmi odlehlý, tak to nebylo vždy dodržováno. V zimě ženy draly peří, pletly košíky, třídily tabák, skládaly uhlí, přebíraly zeleninu, práškovaly ručně pole.

Návštěvy v Želiezovcích téměř nebyly, protože tábor byl daleko od dopravního spojení a navíc povolení k návštěvě záleželo na náladě bachařů, kteří k politickým vězňům moc vstřícní nebyli. „Oni těm krajským říkali, to byla také jedna z jejich tezí, že ony jsou poctivé, protože chodily za koruny, kdežto my jsme dolarový kurvy.“ Zároveň ale často upřednostňovali ostrahu politických před hlídáním kriminálních, tzv. krajských vězeňkyň. „Sice jsme pro ně byly nepřátelé, ale byly jsme tam dlouho, už nás bachaři znali a věděli, že s námi nemají žádné problémy, že se nepereme, že děláme, takže raději chodili hlídat politické než zlodějky atd. Když nás odvezli do Trnovců, jeden nám řekl: ,Nebudete se prát, hádat a budete dělat.‘ A my, že se nepereme a nehádáme. Já jsem pak okopávala někde na kraji pole a vedle leželi bachaři a kecali. A jeden říká druhému: ,Prosím tě, co je to za lidi? Oni se neperou. V cimře mají všechno uklizené.‘ Byli z nás rozpačití.“ Měli totiž zkušenosti hlavně se zlodějkami, prostitutkami, které byly opakovaně trestané, stále se praly.

Jitka zažila v lágru také šíření žloutenky, kdy vedení střídavě zavádělo a rušilo karanténu a posílalo vězeňkyně do práce. Ještě horší byla chřipková epidemie, kdy onemocněla celá ošetřovna – lékařka, sestry, proto byly na ošetřovnu nasazeny vězeňkyně se zdravotnickým vzděláním, které jinak pracovaly na poli. Také Jitku poslali na ošetřovnu jako sestru. Na lágr se 700 lidmi měly ale jen pár balíčků léků, které rozdaly během jednoho dne. Poté už nemocným jen měřily třikrát denně teplotu a psaly jim lístečky, že nemají jít do práce. Veškerá léčba byl teplý čaj.

Jitka Malíková byla vězněna v Želiezovcích, v Trnovcích a pár měsíců v Ilavě, kde působila jako zdravotnice. Z těžké práce a špatné stravy dostala žaludeční vředy a po pěti letech práce na Slovensku byla v roce 1959 převezena do pardubické věznice na lehčí práce, kde zůstala přes půl roku až do amnestie. „Pro mě, když jsem po těžké dřině v Želiezovcích přijela do Pardubic, to byla velká úleva.“

Ve věznici v Pardubicích byl méně tvrdý režim a druhy práce tomu odpovídaly. Pracovalo se po osmihodinových směnách v dílnách pro Teslu, vyráběla se bižuterie, pletly košíky, dralo peří, šilo atd. „To už bylo lážo plážo proti dřině v Želiezovcích.“ Kvůli osmihodinové pracovní době se Jitka také ocitla v korekci. Vedení je nutilo pracovat v neděli, což asi osm politických vězeňkyň odmítlo se zdůvodněním, že za socialismu se bojuje za osmihodinovou pracovní dobu, takže v neděli dělat nebudou. Byly za to na Štědrý den poslány na deset dnů do korekce.

Ubytování bylo v Pardubicích buď ve staré budově, nebo v dřevěných domcích, kde byly menší cely. „Tam byla Růženka Vacková, jenže jsme nebyly na stejném baráku a navštěvovat se nesmělo. Samozřejmě v poledne, když se šlo pro jídlo, tak jsem nešla k sobě a šla jsem tam. Jenže oni dělali šťáry, takže jsem měla furt zaražené výhody, protože mě vždycky chytli. Já byla pořád na dřeváku, protože tam byli všichni naši. 10. května 1960 mi vypršely zaražené výhody, ale to už jsem šla domů.“ V Pardubicích bylo mnohem více politických vězeňkyň než v Želiezovcích, jejich poměr ke kriminálním byl příhodnější. Na politické vězeňkyně byli často nasazováni agenti přímo do cel. „My jsme o nich věděly. Já jsem měla tuto tendenci: Co říkám, na tom mně nezáleží, to řeknu klidně náčelníkovi sama. Záleželo, aby tě neshodil, a oni mi nevzali třeba hrneček, který měl člověk načerno. Ale co mi jinak mohli udělat?“ Hrnek, sklenička byly totiž zakázané, vězeňkyně je nesměly mít u sebe, jen ešus a lžíci. 

My jsme se na vás strašně provinili

Roku 1957 po smrti prezidenta Zápotockého a nástupu Antonína Novotného do funkce byla vyhlášena amnestie, která se ale nakonec na většinu vězňů nevztahovala. Jitka byla ještě v Želiezovcích. „To byla veliká legrace. Přišly jsme z práce a dostaly instrukce, že musíme boty vyčistit, deky vyklepat, prádlo složit. Pak jsme dostaly takové velké formuláře, kde jsme vyplňovaly cílovou stanici, co budeme dělat, kde budeme bydlet atd. Ještě v půl jedenácté lítali bachaři po celách, kdo to špatně vyplnil. Nakonec šly domů jen tři politické a my ostatní jsme šly do práce. Když pak přišla amnestie 1960, tak jsme si z toho dělaly legraci a nevěřily tomu.“

Jitka Malíková byla propuštěna z vězení při amnestii v květnu 1960. Tři dny po vyhlášení amnestie byli amnestovaní odváženi podle vlakového řádu na nádraží a propouštěni. Jako „velezrádce“ neměla pamětnice ještě několik let po propuštění občanská práva – nesměla volit a pracovat ve státních podnicích, mohla vykonávat jen dělnické profese. „To bylo dost tvrdé. Já jsem si nejdříve sehnala místo někde na Harfě ve skladu. Tam ale nebylo co dělat, vůbec nic.“

Poté přes akutní záchvaty vředů vystřídala řadu dalších zaměstnání – řidička tramvaje, myla nádobí v hospodě, pracovala v cukrárně. „Záleželo mi na tom, abych neměla pauzu, protože kdybych měla pauzu více než šest neděl, tak by mi to strhli z penze.“ Nakonec se dostala jako pomocná laborantka do nemocnice Motol, kde absolvovala laborantskou školu. V roce 1967 nastoupila jako laborantka na kliniku na Karlově náměstí, kde pracovala až do penze. V nemocnici se také potkala s Františkem Krieglem. „Ten jediný z komunistů se mi omluvil. Jediný. Řekl: ,My jsme se na vás strašně provinili.‘ A druhý den zemřel.“

V období normalizace udržovala kontakty s bývalými spoluvězni, pravidelně se setkávali v tzv. Americkém klubu na Vinohradech a u tanku na Smíchově. I po propuštění se zapojovala do života podzemní církve, pravidelně se setkávala se Zvěřinou, Mádrem. Aktivně se účastnila i demonstrací roku 1989, změnu režimu velmi uvítala.

  1. Viz VAŠKO, Václav. Legendární profesor Kolakovič. Teologické texty. 2007/4. Dostupné na WWW: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-4/Legendarni-profesor-Kolakovic.html?co=jocismus
  2. Katolická akce. Totalita. Dostupné na WWW: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/akce_katol.php
  3. CUHRA, Jaroslav. Teolog originálního jednání. Rádio Vaticana. Dostupné na WWW: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=42
© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.