The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Mikuláš Kroupa
Where: Praha
When: 10/06/2016
Who worked out the recording: Eva Kubátová
Project: Stories of the 20th Century: Forced Labor in National Socialism
Institutions:

Otakar Leiský (1925)

Vždy, když jsme si nevěděli rady, nechali jsme to koňovi. Tomu huculskému

Život Otakara Leiského obsahuje několik významných „nej“. Za války byl členem Zpravodajské brigády, která byla jedinou odbojovou organizací, kterou nacisté neodhalili. Ve své době byl nejmladším ochráncem přírody, dnes je podle svých slov tím nejstarším. Dokázal zřídit vůbec první nevládní ekologickou organizaci i přes zákony totalitního Československa, která se zasloužila například o založení Chráněné krajinné oblasti Šumava či o záchranu vymírajících huculských koní. Po pětačtyřiceti letech usilovné práce může s úlevou říci, že z původního počtu tří set koní jich dnes po světě běhá přes dva tisíce.

První setkání s koňmi

Prakticky po celý život provázeli Otakara Leiského (narozeného v roce 1925 v Pardubicích) koně, ačkoliv dlouho jen jako „vedlejší produkt“ zájmu o přírodu. Poprvé se s nimi setkal v hřebčíně ve slovenském Prešově, kam se po Velké hospodářské krizi přestěhovali roku 1930 s rodiči za prací. Tehdy pětiletý Otakar byl uchvácen divokou přírodou, která ho ovlivnila při výběru profesní kariéry. „Žili jsme tehdy v Prešově na zámku, byla tam obrovská zima. Tak tatínek sehnal velmi výkonný typ kamen. Vytopily tenkrát obývací pokoj snad na šedesát stupňů, až se nám roztekly čokolády na vánočním stromku,“ vzpomíná se smíchem na život na slovenském zámku. Před válkou se měla rodina Leiských dobře.

Když nastala roku 1938 mobilizace, byli z Prešova koně evakuováni do Čech a Otakar Leiský s přáteli chodil na nádraží a krmil koně čekající ve vagonech. „Mobilizace nám klukům imponovala, bylo úžasné pozorovat, jak se ženy staraly o vojáky. A my se zase starali o koně; těm, co to měli dělat, to přišlo samozřejmě vhod, měli o práci méně.“ Pamětníkova otce ze dne na den mobilizovali do Hradce Králové, ale když byla mobilizace odvolána, vrátil se do Prešova. „Už jsme ale věděli, že je zle, byla to tehdy divná atmosféra, taková vzteklá. A když v březnu 1939 vstoupily německé pluky na území Čech, právě jsem přijel do Pardubic. Prostě jsem dorazil s německým vojskem,“ vypráví. Otakar Leiský totiž tehdy zůstal s otcem sám v Prešově, ale ten nebyl kvůli pracovním povinnostem schopen se o něj dobře postarat a v houstnoucí atmosféře mu zajistit bezpečnost, a tak ho poslal do Čech vlakem.

Zpravodajská brigáda

Po necelém roce v Pardubicích se rodina Leiských definitivně přestěhovala do Prahy, kde mladý Otakar nastoupil na gymnázium. „Výuka byla tehdy dost pochybná, neustále přerušovaná uhelnými prázdninami či rozhlasovými brigádami,“ vzpomíná Otakar Leiský na momenty, kdy vymontovávali se spolužáky krátké vlny z radiopřijímačů, aby nebylo možné poslouchat zahraniční rozhlas. „Jednou jsme málem ztratili rádio Beno Blachuta, špatně jsme si ho zapsali,“ glosuje své setkání s tímto významným operním pěvcem.

Roku 1943 se díky spolužákům z gymnázia zapojil do Zpravodajské brigády[1] – jediné protinacistické odbojové skupiny, která zůstala až do konce války neodhalena. „Bylo mi šestnáct let, inspiraci jsem čerpal z legionářské literatury a chtěl jsem být stíhacím letcem,“ vzpomíná na své tehdejší touhy Otakar Leiský. Ačkoliv se do kokpitu letounu nikdy neposadil, jeho role za války byla neméně důležitá – Zpravodajská brigáda totiž dodávala zahraničnímu odboji v Londýně takové množství informací o pohybu Němců, že se podle jejich zpráv plánovaly nálety. „Nesměli jsme toho ale vědět moc, znali jsme se navzájem jen tři, já ani netušil, kam nosili lístky se zprávami, natož kde jsme měli vysílačku.“[2]

Když vypuklo Pražské povstání, Zpravodajská brigáda začala připravovat vlajky k oslavám konce války. „Měli jsme tehdy centrálu v podolské vodárenské věži a hoši z brigády ty spojenecké vlajky vynesli ven. Šel ale kolem tehdejší náměstek primátora hlavního města Prahy Josef Pfitzner a před těmi vlajkami začal hajlovat. Tak ho hoši zajali a později odevzdali na Pankrác vězeňské službě.“ Pfitzner se stal o něco málo později prvním veřejně popraveným Němcem na Staroměstském náměstí v Praze.[3]

Obrat k přírodě

Po válce se pamětník chystal stát lékařem a skutečně nastoupil na studium medicíny. Studentů bylo obrovské množství, takže některé přednášky probíhaly ve velkém sále Lucerny. „Obranu národa nás učil dokonce generál Heliodor Píka. Odchodil jsem ale jen pět semestrů, jakmile přišel Vítězný únor 1948, pocítil jsem, že nastane jiná doba, a rychle jsem přestoupil na přírodní vědy.“ O chystaném převratu se totiž pamětník dozvěděl od svého strýce, který byl za války členem Benešovy vlády v Londýně a těsně před nástupem komunistů k moci stačil emigrovat do Argentiny. Otakar Leiský však na emigraci nepomýšlel. „Vždy jsem říkal, ať utíkají ti, co mají důvod utíkat, já jsem tady doma a tady taky zůstanu,“ upřesňuje a dodává, že právě u svého strýce důvody pro emigraci chápe, protože komunisté by ho rovnou zavřeli.

Během studia mu několikrát přišel dopis k okamžitému nástupu na vojnu k těžkému dělostřelectvu v Brdech, ale zrovna se mu narodil syn, a tak si zažádal o odložení vojenské povinnosti. „Bylo to tehdy těžké – otec byl nezaměstnaný, matka byla v domácnosti a manželka právě porodila, nebylo, kdo by naši rodinu uživil, kromě mě. Nakonec jsem ale nesměl ani spát doma, aby mě tam nenašli a neodvedli jako dezertéra,“ dodává. Vojně se ale stejně nevyhnul a skutečně nastoupil přibližně v roce 1952 do služby. Měl zdravotnické vzdělání z oněch několika semestrů strávených na medicíně, a tak byl přidělen jako ošetřovatel. Že nemá přílišné nadání k dělostřeleckým aktivitám, vysvětluje v jedné z vojenských anekdot: „Cvičil se hod granátem a já šel s jednotkou, kdyby se někomu něco stalo. Říkali mi, ať to taky zkusím. Vysvětlovali mi, jak se to dělá, ale já je moc neposlouchal. Napřáhl jsem se a hodil. Důstojník jen zakřičel: ‚Všichni k zemi!‘, protože tak, jak jsem to udělal, se granáty nehází. Tak jsem si taky lehl, ale jen aby se neřeklo.“ Na vojně si nakonec „neodkroutil“ ani celé dva předepsané roky, byl propuštěn vojenskými lékaři kvůli malým srdečním kolapsům po angíně.

A právě po vojně přišel zásadní životní zlom, když byl kolem roku 1955 přijat na ministerstvo školství do odboru ochrany přírody, který byl tehdy ještě ve svých úplných začátcích. „Ředitel mi spílal, že jsem příliš aktivní. Říkal mi: ‚Pane Leiský, vy si pořád vymýšlíte, ale my bychom taky rádi v klidu došli do důchodu,‘“ vypráví pamětník o svém nadšení, které mu vydrželo dodnes. „Sami jsme tenkrát umisťovali cedule ‚Chráněné území‘ po celé republice a roku 1964 jsme vydali knihu Rok v přírodě,“ vyjmenovává hlavní náplň své práce a dodává, že ona publikace byla na pultech pouhé tři dny – tak rychle se totiž vyprodala. Tehdy také byly podniknuty první formální kroky k ochraně přírody – pamětník pomáhal při vytváření nových zákonů, tvořil potřebnou nomenklaturu na základě zahraničních zdrojů a založil spolek ochránců přírody.

Od Sboru ochrany přírody k TIS

Onen spolek ochránců přírody byl nejprve ilegální záležitostí hrstky nadšenců, ale zájem o členství byl brzy tak obrovský, že se situace stala neudržitelnou. Otakar Leiský se proto vydal za Dr. Táborským[4] do Národního muzea, který mu roku 1958 poskytl možnost přesunu tohoto neoficiálního sdružení pod již existující Sbor ochrany přírody. Až roku 1969 se podařilo změnit status spolku na nezávislé sdružení „TIS – svaz pro ochranu přírody, krajiny a lidí“, které funguje dodnes pod názvem „TIS – nezávislé sdružení přátel přírody“.[5]

„V sedmdesátých letech jsem měl schůzku s místopředsedou Národní fronty, aby TIS přijali. Ale řekl mi, že to nemůže udělat, protože prý pořád jen lezeme do nějakých děr a chytáme motýly,“ vysvětluje pamětník relativně bezprecedentní postavení nezávislého spolku, který tak nedosáhl na vládní zdroje a musel být financován pouze z členských příspěvků. I přesto se nakonec normalizačnímu režimu podařilo TIS rozpustit, ale ne zcela. „Využil jsem nějaké fígle ze Zpravodajské brigády,“ podotýká tajnosnubně Otakar Leiský a vysvětluje, že i po rozpuštění nadále fungovali jako tzv. zelený disent. „Dělali jsme jednoduše i nadále to, co předtím, ale vynechali jsme veškerou politiku.“ Jejich služby dokonce využívaly státní orgány, jako například ministerstvo obrany, které jim zadalo průzkum jeskyní. „Víte, to se musí umět. Dělali jsme aktivity ve prospěch země a mohl jsem to kdykoliv dokázat. Režim tak vždy narazil na to, že TIS po něm nic nechtěl, a naopak vycházel státu vstříc.“ 

Mezi jinými počiny stál TIS i za založením Chráněné krajinné oblasti Šumava, která byla oficiálně vyhlášena ministerstvem školství a kultury 27. prosince 1963, a roku 1991 byla změněna na Národní park Šumava. „Tehdy mi na ministerstvu říkali: ‚Soudruhu, ty ses snad zbláznil, ty buduješ park přesně na hranici železné opony.‘ A skutečně to tak bylo. Vybudovali jsme ho s pomocí dobrovolníků, stát se tehdy o nic nepostaral,“ popisuje jeden z nejvýznamnějších počinů pamětník. Další z nich, který vešel do světových dějin, se odehrál jen o několik let později.

Záchrana huculů

Na únorovém zasedání TIS v roce 1972 přednesl jeden z jeho členů, JUDr. Hrabánek,[6] znepokojující zprávu o vymírání huculských koní. „A já na to, že to je tragédie, a že je tedy zachráníme. Ale chyběly nám peníze, prostory a musím uznat, že i vědomosti. Ale všichni se nějak spoléhali na to, že když jsem generální tajemník a řekl jsem, že je zachráníme, tak se tak taky stane.“ Od té doby uběhlo téměř pětačtyřicet let a tehdy založený Hucul Club[7] se může pyšnit dech beroucími čísly – zatímco roku 1972 čítali huculští koně pouhých tři sta jedinců, dnes je to již kolem dvou tisícovek.

Za tímto úspěchem se skrývají léta usilovné práce, zahraničních kontaktů a v neposlední řadě i sponzorů, díky kterým mohli být koně postupně odkupováni. „Podpořila nás dokonce opavská rodačka Joy Adamsonová, autorka Příběhu lvice Elsy, která Hucul Clubu darovala tantiémy z knihy a později i z filmu,“ zmiňuje jednu z řady podporovatelek Otakar Leiský. „Vyhledávali jsme koně všude po světě, hodně nám pomohl i zájem novinářů včetně arabského a západoněmeckého tisku,“ doplňuje. „Ale neobešlo se to bez anekdot. Tu chtěli nějací Američané koupit celý Hucul Club i s koňmi, onehdy zase Francouzi sháněli hříbata na jatka anebo Bulhaři plemenného hřebce,“ směje se dnes pamětník.

Situace však nebyla vždy jednoduchá. „Záchrana samotná spočívala v odkupu koní a jejich množení. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Ale vždy, když jsme si nevěděli rady, nechali jsme to řešení koňovi a on to perfektně vyřešil,“ glosuje pamětník okřídlenou větu. Ono „nech to raději koňovi, ten má na to větší hlavu“ však pronáší s úctou vůči nesmírné inteligenci huculských koní, se kterými se poprvé setkal jako malý na nádraží v Prešově a o několik desetiletí později se stali jeho životní náplní a vášní.

_________________________________________________________________________

[1] Zpravodajská brigáda (ZB) fungovala na území Prahy a jejího okolí v období Protektorátu Čechy a Morava v letech 1940–1945. Jejími příslušníky byli většinou skauti v průměrném věku patnáct let. Pamětník zmiňuje, že na konci války měla ZB kolem šesti set členů.

[2] Paměť národa obsahuje další vyprávění o Zpravodajské brigádě, například od následujících pamětníků: Jaromír Klika (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/826/#cs_826), Jan Květoslav Motejlek (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2321/#cs_2321), Leo Steinhart (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/4729/#cs_4729), Jiří Ludvík (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/4778/#cs_4778), Jiří Hold (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/987/#cs_987), Ctibor Vořech (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2728/#cs_2728), Zdeněk Reinhardt (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/4408/#cs_4408), Jiří Navrátil (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/209/#cs_209) či Otokar Randák (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/968/#cs_968).

[3] K popravě došlo v září 1945, viz http://www.valka.cz/15349-Mistri-zivota-a-smrti

[4] Pamětník nezmiňuje křestní jméno, ale šlo pravděpodobně o Dr. Karla Táborského, který působil v Přírodovědeckém muzeu spadajícím pod celek Národního muzea, viz http://www.nm.cz/Prirodovedecke-muzeum/Oddeleni-PM/Zoologicke-oddeleni/Z-historie-oddeleni/

[5] http://huculclub.eu/html/tis.html

[6] Šlo o JUDr. Václava Hrabánka, viz http://www.duruttya.com/?mod=renesance-chovu-hoculu-na-sumave

[7] http://huculclub.eu/index.html

© All rights law is based on the project: Stories of the 20th Century: Forced Labor in National Socialism.