The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Viktor Portel, Mikuláš Kroupa
Where: Cholín, Praha
When: 15/08/2009
Who worked out the recording: Anna Macourková
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Daniel Kroupa (1949)

Tehdy jsem si řekl, že pokud mám být zavřený, tak chci vědět za co a chci být zavřený právem

Daniel Kroupa

„Tehdy jsem si řekl, že pokud mám být zavřený, tak chci vědět za co a chci být zavřený právem.“

· narozen 6. ledna 1949 v Plzni · v letech 1968–1978 soukromě studoval filozofii u Jana Patočky · roku 1977 podepsal Chartu 77 · v letech 1977–1989 vedl vlastní bytový filozofický seminář · v roce 1989 působil ve vedení Občanského fóra · v letech 1990–1992 byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR · v letech 1996–1998 byl členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR · v letech 1998–2004 senátorem · v letech 1998–2001 předsedou ODA

Dětství v rajské zahradě

Daniel Kroupa se narodil 6. ledna 1949 v Plzni. Jeho otec pocházel z rodiny pražského továrníka, který od roku 1910 vyráběl čokoládu Standar a vyvážel ji prý i do Švýcarska. Čokoládovnu ale po zřízení protektorátu Němci zabrali a zřídili v ní tajnou továrnu, kde se vyráběla naváděcí zařízení pro rakety V2. Otec Daniela Kroupy se však s dědem už dříve nepohodl, založil si vlastní stěhovací firmu a ve třicátých letech začal brzy profitovat. Hned po roce 1948 mu ale firmu komunisté znárodnili a navíc byl donucen zaplatit tzv. milionářskou dávku. Tolik peněz však neměl, a proto mu hrozilo, že skončí ve vězení jako mnozí jiní. Zachránil ho až rodinný přítel Ropek, který za něj potřebný obnos uhradil. Po roce 1948 nemohl dlouho sehnat zaměstnání, později pracoval jako úředník v bazarech a elektromontážních závodech. Matka Daniela Kroupy pocházela z velmi chudého prostředí malé vesničky na Českomoravské vrchovině, její otec byl původně švec, ale poté, co Baťa „zaplavil republiku levnými botami“, začal obchodovat s dobytkem, což ho živilo až do roku 1948. Maminka od rodiny odešla už v šestnácti letech, vyučila se obchodní příručí a zbytek života pracovala jako úřednice.

Když se Kroupovi rodiče vzali, postavil otec „nouzový dům“ na zahradě svých rodičů. Tato zahrada byla pro malého Daniela Kroupu zahradou doslova rajskou. První fáze krásného dětství pro něj skončila, když ho rodiče dali do mateřské školky. Druhým a definitivním koncem dětské idyly pak bylo, když se rodiče v jeho třinácti letech rozvedli a stát se rozhodl vybudovat přes jejich zahradu silnici – dnešní Evropskou ulici (přímo na místě rodného domku Daniela Kroupy dnes stojí točna tramvaje ve Vokovicích). Po rozvodu se malý Daniel odstěhoval s maminkou do Strašnic a s otcem se stýkal jen o středách, kdy spolu chodívali do kina a na večeři – a v létě jezdili sklízet ovoce na kousek zahrady, který jim zbyl.

Mezníky

Náznaky o tom, že existuje i jiný svět, v němž se neustále nebudují „světlé zítřky“, začaly k Danielu Kroupovi přicházet dost brzy. Třeba když se otce zeptal, co to je Svobodná Evropa a otec ho donutil, aby po něm třikrát opakoval, že „Svobodná Evropa je rozhlasová stanice, kterou tatínek rozhodně neposlouchá“. A pak si šel asi Svobodnou Evropu opravdu pustit. Kroupovi rodiče sice nevystupovali proti režimu aktivně, ale třeba jejich blízký přítel Ropek se dostal v padesátých letech jako správce statku do vězení, a když ho po Stalinově smrti propustili, bydlel právě u Kroupů a s otcem o politice hodně mluvili. V komunistickém vězení byl i jejich rodinný přítel doktor Bouše, lékař z Hradce Králové. Ošetřil totiž postřeleného prchajícího vězně, kterého ale chytili a on pod nátlakem Boušeho udal.

Už na základní škole pocítil Daniel také svůj „buržoazní původ“. Stejně jako všechny děti ze třídy chodil na schůzky, kde je pionýrští vedoucí připravovali na vstup do Pionýra, následné přijímání do organizace se odehrávalo v sále Dzeržinského v tzv. vokovické Sorbonně (kde dnes sídlí FTVS). Dvě stě chlapců a děvčat v bílých košilích a modrých kalhotách a sukýnkách nastoupilo a všechny děti dostávaly rudý šátek, jen Daniela Kroupu obešli obloukem. Vůbec nechápal proč a jako jediný šel domů bez šátku a s pláčem.

Až časem zjistil, že to nějak souvisí s jeho původem a zejména s jeho dědečkem, v jehož továrně ve Vokovicích hodně lidí z okolí za první republiky pracovalo. Po cestě ze školy domů ho často lidé zastavovali s tím, aby vyřídil dědečkovi pozdrav. Rozpor mezi tím, jak byl dědeček oblíben mezi lidmi, a tím, že kvůli němu nedostal pionýrský šátek, s Danielem Kroupou hodně pohnul.

Když v šesté třídě (a už na jiné škole) jeho spolužáci zjistili, že on a další dva ze třídy nejsou v Pionýru, prý si jejich přijetí do organizace vysloveně vynutili. „Byla to taková vzpoura dětí proti systému, který někoho takovýmto způsobem diskriminoval,“ vysvětluje si dnes tento akt Daniel Kroupa a dodává, že si nepamatuje, že by se jeho samotného někdo ptal, zda do Pionýra chce. Zvláštní bylo, že ho ve třídě zvolili rovnou předsedou třídní pionýrské organizace.

Brzy poté organizoval Pionýr hru nazvanou „Za rudým praporem“, který měli za druhé světové války ukrýt komunističtí odbojáři na neznámém místě. Pionýři měli navštěvovat pamětníky těch událostí a zjistit, kde je prapor ukrytý. Od starých komunistů se dozvěděli o muži, který nejenže roznášel letáky jako jiní, ale organizoval i nějaké sabotážní akce. Takový člověk samozřejmě nemohl mladým a po dobrodružství dychtícím pionýrům uniknout – vypravili se za ním domů a zazvonili u dveří ve svátečních pionýrských oblecích s rudými šátky. Muž je přivítal s řemenem v ruce a křičel na ně: „Táhněte pryč, vy parchanti komunistický!“ To byl další mezník v přesvědčení, že není všechno tak, jak jim to říkají ve škole. 

Zásadní setkání s jiným světem čekalo ale Daniela Kroupu až v Radioklubu Svazarmu, kam se ve čtrnácti letech přihlásil. Přestože Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) měl být pevnou součástí vládnoucího režimu, hrála tam nahlas Svobodná Evropa, protože radioamatéři uměli obejít nedokonalé komunistické rušení signálu, otevřeně tam komentovali politické události a na režim se dost hlasitě nadávali. To všem vyhovovalo, jen náčelník občas lomil rukama se slovy: „Chlapci, prosím vás, nemluvte tak nahlas, někdo by vás mohl slyšet.“ 

Vzdor na průmyslovce

Když se Daniel Kroupa hlásil na střední školu, nebyly pro něj překážkou ani tak dvě trojky na závěrečném vysvědčení jako kádrový posudek se zmínkou, že „další studium se nedoporučuje“, protože je buržoazního původu. U přijímacích zkoušek na Střední průmyslovou školu spojové techniky v Panské ulici mu ale ihned po ústní zkoušce řekli, že ho doporučují k přijetí.

I když se jednalo o technickou školu, působila tam spousta lidí, kteří byli vyhozeni z různých humanitních škol. Mezi nejzajímavější učitele patřil češtinář prof. Blumauer, který několikrát vstoupil do komunistické strany a zase z ní vystoupil a svým velmi kritickým stanoviskem vůči vládnoucímu režimu se nikdy netajil. Když pak Daniel Kroupa napsal v hodině češtiny referát, v němž kritizoval tehdejší režim, a hrozilo, že bude vyloučen ze školy, přišel za ním tělocvikář a ortoped dr. Schindler, který byl v 50. letech vězněn, protože za války spolupracoval s Američany, vzal ho kolem ramen a řekl mu: „Ty kluku pitomá, já jsem neřekl ani polovinu toho, co jsi ty napsal, a zavřeli mě na dlouhý léta. Tak si musíš dávat pozor.“ Protože se ale už psal už rok 1967, skončil Daniel Kroupa jen s napomenutím a dostudovat mohl.

V té době s ním rodiče už otevřeně mluvili o tom, že v padesátých letech byli vězněni bývalí piloti RAF (maminka mezi nimi měla přátele) nebo manžel otcovy první ženy plukovník Vastl, který byl ve štábu prezidenta Edvarda Beneše v Anglii (jeho dcera bydlela u Kroupů během studií). „Politických vězňů kolem mě byla celá řada, ukazovalo se, že to jsou skvělí lidé, a ta křivda, která se jim stala, pro mě představovala takový otřes, že jsem režimu měl velmi kritický poměr.“

V roce 1965 ho otec odvedl ke svému krejčímu, nechal mu střihnout oblek jako ze třicátých let a napařit na hlavu klobouk. Když takhle oblečený přišel do školy, třída zmlkla a pak propukla v obrovský řehot. Neodlišoval se ale jen stylem oblečení, ale i tím, že chodil poslouchat vážnou hudbu a jazz – většinou sám, mezi spolužáky těžko hledal někoho, s kým by mohl své záliby sdílet. Chodil do galerií a nechtěl si nechat říkat, co je kvalitní umění a co není, bigbít mu byl protivný a štvala ho stádnost těch, kteří si nechali narůst dlouhé vlasy.

Pražské jaro a odklon od techniky k filozofii

V roce 1967 pozoroval určité uvolnění: četl projevy ze IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů z června 1967, protože jeho matka je přepisovala na psacím stroji a rozšiřovala. Zároveň znal některé ze studentů, kteří byli na podzim 1967 zbiti policií při tzv. strahovském pochodu, a v paměti měl i studentský majáles z roku 1965 a aféru s vyhoštěním Allana Ginsberga.

Všechny známky uvolnění ale vnímal jako důsledky společenského tlaku – na počátku roku 1968 tedy neměl jediný důvod k tomu, aby věřil, že se může režim nějak zreformovat sám od sebe. První vlaštovkou říkající, že se něco opravdu mění, pro něj bylo, když se na něj v centru Prahy obrátil spisovatel s prosbou, aby ho zavedl do tehdejšího Topičova domu na Národní třídě, kde sídlil svaz spisovatelů, protože tam šel jednat o možném obnovení činnosti tehdy zakázaných Literárních novin. A ty začaly záhy opravdu znovu vycházet.

Druhou zlomovou událostí pro něj byla bitka s policií v dolní části Václavského náměstí. V autě západní značky zůstal zavřený pes a kolemjdoucí kluci na něj začali štěkat a dráždit ho. „Tehdy byla velmi výbušná atmosféra, což se ukazovalo tak, že se při každé možné příležitosti srotili lidé,“ komentuje to dnes Daniel Kroupa. Kolem auta se začal srocovat dav a ozývaly se výkřiky typu: „Podívejte na toho psa, ten je na tom jako my, může štěkat, ale ven nemůže.“ Lidé si dělali legraci i z policistů, kteří je chtěli rozehnat, a než se vrátili s posilami, všichni už skandovali protistátní hesla a nakonec z toho prý byla pořádná mela.

Daniel Kroupa v roce 1968 odmaturoval a o prázdninách postavil s jedním starým komunistou padesát metrů silnice. Krom potřebného přivýdělku to byla pro čerstvého maturanta také zajímavá konfrontace s mužem, který vzpomínal na KSČ ve 20.–30. letech a dost nelibě nesl, jakým směrem se pak ubíral vývoj v letech padesátých. Druhou část prázdnin pak jezdil s kamarády stopem po republice. Na polské straně Vysokých Tater potkali skupinu mladých lidí s knězem – pro Daniela Kroupu to bylo úplně první setkání s protirežimně smýšlejícími Poláky. Tehdy si uvědomil, že máme k Polákům blíže, než by se zdálo, a začal se zajímat o polštinu i polskou kulturu – přes Polské kulturní středisko si pak později objednával v Československu zakázanou literaturu a doma tajně poslouchal polskou Svobodnou Evropu, která nebyla na rozdíl od té české vůbec rušena.

Na podzim roku 1968 začal studovat na Fakultě elektroniky ČVUT. Dostal se do televizního studia Václava Tauše, které vybudoval inženýr spolu s několika žáky pro FAMU (fungovalo v někdejším kině Roxy). Měli dokonce i vysílač a Václav Tauš jednal o tom, zda by nemohla studentská televize vysílat alespoň v rámci Prahy a středních Čech – to se mu ale samozřejmě vyjednat nepodařilo.

V té době si začal uvědomovat, že více než k technice ho to táhne k filozofii. I když Václav Tauš jeho odklon k filozofii chápal a toleroval, neměl Daniel Kroupa na technické škole partnery, se kterými by mohl o filozofii mluvit.

K zájmu o filozofii se Kroupa dostal náhodou. Jako patnáctiletý hledal v knihovně svých rodičů „nějakou neslušnou literaturu“ a narazil na Platónovy spisy, a přestože zjistil, že to není to, co hledal, začetl se do nich. Šlo o Eutyfron, Obranu Sokrata a Kriton. Tedy dialogy zabývající se Sokratovým vzdorem u soudu a jeho smrtí. Zejména patos Obrany Sokrata ho uchvátil. V totalitních časech si těžko mohl vybrat příhodnější četbu.

V roce 1968 začal Daniel Kroupa také s několika kamarády chodit do Městské knihovny na přednášky o francouzské poezii, kde poznal překladatele a básníka Jana Vladislava, a na přednášky z dějin filozofie, kde se zase poprvé setkal s Janem Patočkou – setkání s ním bylo pro Daniela Kroupu zcela zásadní: zatímco „ostatní mluvili o filozofii, ale on filozofii tvořil přímo před očima“. Proto začal docházet na Patočkovy přednášky na filozofické fakultě a Jan Patočka si ho pak vždy pamatoval jako „toho elektrotechnika“.

V roce 1968 bylo vidět, že lidé ztrácejí strach říkat, co si myslí. „Když šel člověk po Národní třídě, potkal tři hloučky lidí debatujících o politice a každý se mohl připojit – u Husova pomníku na Staroměstském náměstí se pravidelně srocoval dav a z mísy na oheň se stala řečnická tribuna“. I Daniel Kroupa na ni jednou vylezl, protože ho rozčílilo, že jedni říkají, že komunistická strana se demokratizuje, a druzí zase, že celé pražské jaro je jen hrou komunistů. Pro něj samotného bylo pražské jaro příležitostí, aby tlak veřejnosti přivedl komunistickou stranu k nějakým ústupkům. Spekulovat, jestli to komunisti dělají rádi nebo neradi, podle něj nemělo smysl.

Živit se prací a ne kolaborací

Okupace vojsky spřátelených států byla pro Daniela Kroupu zklamáním, byť ne zcela nečekaným. Protože mezi jeho přáteli se debatovalo o tom, že Rusové nějak zasáhnout mohou. Jen se doufalo, že nás v tom svět nenechá samotné.

V prvních dnech po okupaci ho kamarád z juda Jarda nabádal, aby sovětské vojáky ze skrytu stříleli. Z tak zběsilého nápadu ho prý tehdy jala hrůza a rázně odmítl. I když ho později napadlo, že šlo možná o provokaci, byl přímo postaven před otázku, co s vládnoucím režimem může on sám dělat. Jednou z pěti zásad Jana Patočky, které radily, jak se chovat za okupace, bylo „živit se prací a ne kolaborací“. Z toho pro něj plynulo rozhodnutí, že se bude důsledně vyhýbat zaměstnání, kde by nějak napomáhal režimu, a od počátku tedy volil dělnická místa. A protože násilný odpor podle něj jen ospravedlňoval komunistické represe, rozhodl se, že se bude snažit mezi mladými lidmi udržet myšlení nezávislé na komunistické oficiální doktríně. Proto také později po smrti Jana Patočky v roce 1977 založil vlastní bytový filozofický seminář, kterým do listopadu 1989 prošlo asi padesát lidí.

V letech 1968–69 vedle svého studia na elektrofakultě pracoval jako kopáč, stěhoval nábytek, nosil babičkám uhlí a statoval u filmu. Dále chodil na přednášky Jana Patočky a Václava Černého na filozofickou fakultu a postupně se začal obklopovat lidmi, kteří se také zajímali o literaturu a filozofii.

Studium na elektrofakultě Daniel Kroupa předčasně ukončil v roce 1970, když pohořel u zkoušky z matematiky, protože nechodil na semináře. Jeden z vyučujících si postavil hlavu a ze školy ho vyhodili.

Někdy na začátku sedmdesátých let také konvertoval ke křesťanství. Když navštívil svého umírajícího kmotra Robka v Chocni a mluvil s ním o svém pojetí víry, řekl mu na to jen: „Vidím, že jsi docela chytrý kluk; já ti nebudu říkat, jak to je, ale vím, že na to přijdeš sám.“ Nejtěžší pro něj bylo překonat společenské předsudky – v tom mu ale pomohla znalost filozofických myšlenkových nástrojů: ke konverzi totiž nedospěl nějakým mystickým zážitkem, ale podle svých slov se k ní prostě „prokutal“.

Daniel Kroupa našel zaměstnání v podniku Úklid, kde pracoval jako jeden z padesáti čističů, kteří měli na starosti čištění všech pražských výloh. Byli mezi nimi i takové osobnosti jako bývalý šéfredaktor Literárních novin Milan Jungmann, historici Jaroslav Šedivý a Pavel Sajftr či několik katolických kněží.

Daniel Kroupa také vzpomíná na jednoho zaměstnance podniku Úklid, právníka a politického vězně z 50. let, který se režimu velmi bál a měl neustále strach, že se v jejich podniku páchá nějaká protistátní činnost. Přestože bylo Danielu Kroupovi kolegy líto, jeho strach ho zároveň odpuzoval. „Je to jen ukázka toho, jak režim zlomil některé lidi tím, že jim pravidelně hrozil. Mně bylo toho člověka líto, ale zároveň jsem měl hrůzu z toho, že bych se dostal do tak ustrašené pozice a nic nedělal. A i když bych nic nedělal, nebyla to přeci žádná záruka, že mne nezavřou. Tehdy jsem si řekl, že pokud mám být zavřený, chci vědět za co a chci být zavřený právem. A řekl jsem si, že proti režimu je třeba cílevědomě pracovat.“

V té době se Daniel Kroupa přihlásil k externímu studiu filozofie. Jan Patočka se mu snažil nejdříve pomoci na teologickou fakultu, ale externí studium na filozofické fakultě nemělo zpočátku skoro vůbec žádné podmínky – stačilo mít potvrzení od zaměstnavatele. Když Daniel Kroupa Janu Patočkovi říkal, že bude studovat filozofickou fakultu, smál se a řekl: „Víte, zvenku se každá škola může zdát člověku vysoká, ale věřte tomu, tahle filozofická fakulta už vysokou školou není.“ To se potvrdilo už v roce 1975, když se profesor Ruml nespokojil pouze s tím, že mu Daniel Kroupa odvykládal teze marxismu, ale zároveň vyžadoval, aby řekl, že jim věří. To Daniel Kroupa odmítl, zkoušku tedy neudělal a z fakulty ho vyhodili.

Brzy se seznámil s okruhem mladých lidí z katolického kroužku Vigílie, k nimž patřili i lidé jako Tomáš Halík, Karel Palek a další. A začal navštěvovat různé filozofické semináře – jeden se konal například v bytě skladatele Karla Skleničky, kde míval přednášky filozof Karel Šprunk, na jiný, který se konal ve sklepě břevnovské vily dr. Svobody a byl pokračováním zakázaného semináře v Jirchářích, zase docházel Zdeněk Neubauer, Václav Žák či Jan Sokol a jako neformální hlava tam občas přišel i profesor Jan Patočka.

Někdy v té době se Daniel Kroupa seznámil s Martinem Paloušem, začali spolu číst Platóna a napadlo je, že by mohli obnovit Platónovu Academii, a protože se scházeli na Kampě, říkali jí „Campademie“. Připojil se k ní také Zdeněk Neubauer, Tomáš Halík, Pavel Bratinka, Ivan Havel a později každoročně měli týdenní Symposium na Hrádečku u Václava Havla. Díky dopisu Julia Tomina navštěvovali Campademii později i zahraniční hosté jako Charles Taylor nebo Paul Ricoeur. Ke konci osmdesátých let jim nějaký zahraniční host přednášel každý týden.

V roce 1972 se Daniel Kroupa na tajné přednášce profesorky Růženy Vackové poznal s Marií Proškovou, dcerou spisovatelky Hany Proškové a vnučkou skladatele Pavla Bořkovce a malířky Olgy Bořkovcové. Pocházela z velmi kulturní rodiny, o Haně Proškové se Škvorecký prý vyjádřil jako o české Agátě Christie. Umělecké prostředí pro něj bylo hodně nové a spousta lidí tam zápasila o svou existenci. Svatba se konala už 13. října 1972 v kostele u alžbětinek. Byla to velká společenská akce: „Když si představíte, že vám sedmdesát lidí přijde do bytu, i když ten byt byl poměrně veliký, tak je to událost, která se dá jen těžko přestát ve zdraví.“ Jeho žena v té době studovala chemickou technologii – napřed obor pivo, pak přešla na sklo a keramiku. „Jak se ale začaly rodit děti, musela vždy přerušit studium,“ komentuje to dnes Daniel Kroupa s tím, že si svá studia postupně protáhla až na jedenáct let.

Už tehdy se jejich byt stal jedním z míst, kde se konaly pravidelné filozofické semináře, ale i různá setkání spíše náboženského charakteru: nad čtením Bible se u nich scházeli nejen katolíci a evangelíci, ale i židé a ateisté. Tohle společenství lidí, kterým mohl důvěřovat, bylo pro něj jedním z důležitých způsobů, jak se vymanit z moci totalitního režimu, po roce 1977 navíc fungovali jako distribuční kroužek různých dokumentů Charty.

Disident publikující v Rudém právu

Z podniku Úklid nastoupil v roce 1975 do propagačního oddělení Tesly, kde strávil asi pět let a naučil se tam novinářskému řemeslu. Měl na starosti veškerou reklamní publicistiku. Místo získal díky tomu, že předtím pracoval v dělnických profesích a jeho kádrové materiály se někde ztratily. Při přijímacím pohovoru si všimli, že nemá vyplněnu kolonku členství v organizacích, takže se ho ptali: „Jste členem komunistické strany?“ – „Nejsem.“„Jste členem Socialistického svazu mládeže?“ – „Nejsem.“„A jste ochoten se stát?“ – „Nejsem.“

„A on se tak zamyslel a říká: ‚Vám by se otevírala kariéra, kdybyste vstoupil do těchhle organizací, vždyť v SSM je skoro každý v podniku.‘ A já jsem mu jen říkal: ‚Nejsem ochoten se stát členem této organizace.‘ – ‚No tak v tom případě vám nemohu zaručit přijetí,‘“ zněla odpověď. O to větším překvapením pro Daniela Kroupu bylo, když pak přijat byl. Člověk, který ho přijímal, byl totiž vyloučený z KSČ a Kroupův pevný postoj v něm vzbudil velkou důvěru, takže udělal vše pro to, aby místo získal právě on.

Tesla podle Daniela Kroupy fungovala jako „pařeniště rozvědky“, spousta jeho kolegů byla vysílána na cesty do zahraničí. Jeden inženýr mu neustále dohazoval všemožné kšefty a možná se ho i snažil získat ke spolupráci. Ale spíše než o službu vlasti mu šlo o to, jak rychle získat velké peníze. Ostatně jako mnohým: „Spíše než že by sloužili režimu, byli motivováni čistě osobním prospěchem, kariérou, pocitem nedotknutelnosti, někteří, jako ten můj nešťastný estébák z Ostravy, si hráli na Jamese Bonda.“

Bizarní bylo, že jako disident přicházel na výstavách do kontaktu s vysokými stranickými představiteli a občas psal do Rudého práva články o technice. Patrně byl jediným signatářem Charty, jemuž články Rudé právo tisklo.

Jeho šéf jednou narychlo zorganizoval tisk katalogů v údajně velmi rychlé a kvalitní tiskárně. Když se pak Kroupa měl vypravit pro signální výtisky, zjistil, že tou tiskárnou je pankrácká věznice – a on měl zrovna plnou tašku dokumentů Charty 77. Když mu pak major, který tiskárnu spravoval, nabízel, že mu něco vytiskne třeba i soukromě, svědila ho ruka, ale do tašky pro dokument Charty nakonec nesáhl. Mezitím ale volali do jeho kanceláře přátelé a jeho kolega Jan Vladyka jim odvětil, že jim ho k telefonu dát nemůže, protože je v pankrácké věznici. Když pak večer přišel domů, obklopovala jeho ženu skupina kamarádů, kteří ji přišli utěšit a zjistit, co se děje.

Poté, co se v Tesle rozneslo, že podepsal Chartu 77, začali mu někteří lidé projevovat velmi vřelé přátelství, jiní se ho báli, další ho začali nenávidět a ředitel začal hledat cestu, jak se ho zbavit. Vládní příkaz totiž zněl, že ze školství a z kultury musí být všichni chartisté vyhozeni, ale v průmyslu mohou zůstat. Daniel Kroupa v té době ale o odchodu z Tesly už sám uvažoval: hledal místo, kde by mohl připravovat své filozofické semináře, protože pozice propagačního redaktora byla dost časově náročná. Když pak někdy v roce 1980 šéf zase jednou křičel, že všechny vyhází, podstrčil mu Daniel Kroupa vyplněnou výpověď, takže mu nezbylo nic jiného než ji podepsat.

Charta 77

V prosinci roku 1976, když jeho žena čekala už třetí dítě a byla v pokročilém stadiu těhotenství, nemohl docházet do společností, kde se Charta připravovala. Když se manželka vrátila z porodnice, přišel je navštívit Martin Palouš a přinesl čerstvý dokument Charty 77 – a Daniel Kroupa ji hned zatepla podepsal. Jeho rozhodnutí podepsat bylo motivováno z velké části tím, že v jejím čele stál Jan Patočka a on v tom nechtěl nechat pana profesora samotného.

„Podstatou disidentství není tichá nenávist vůči režimu, disidenti byli lidé, kteří veřejně vystoupili a dali najevo nesouhlas s režimem. To bylo obrovské osvobození, protože od toho okamžiku člověk prostě říkal, co si myslí, a věděl, že mu samozřejmě hrozí vězení nebo šikanování jeho nebo jeho rodiny, v tomhle ohledu jsem si ani za minulého režimu nebral servítky.“

Když pak Jan Patočka po jedenáctihodinovém výslechu zemřel, byl jeho pohřeb velkou manifestací. Když se pak Daniela Kroupy při jednom výslechu ptali na třicetistránkovou monografii, kterou o Patočkovi napsal, říkali, že se k němu chovali slušně – i kávu mu prý uvařili: „Jako by vůbec nechápali, že taková psychická zátěž může být pro starého a nemocného člověka smrtící.“

V té době měl za sebou Daniel Kroupa už nějaké výslechy StB. Ze začátku měl prý dojem, že musí s příslušníky Státní bezpečnosti mluvit tak, aby je nevyprovokoval: kdykoliv se ho ptali na Chartu 77, odmítal vypovídat a jinak se s nimi bavil o nevinných věcech. Výsledkem byly ale delší a delší výslechy, při nichž si postupně uvědomoval, že i drobnosti, které estébákům říká, mají asi nějakou hodnotu.

Jednou při takovém výslechu zalhal. Estébák si jeho lži všiml a neváhal to okomentovat: „No to je důstojné. Vy, filozof, který má žít a zakládat svůj život na pravdě, tak mi tu lžete jako malý kluk. A kdybyste byl chlap, tak mě pošlete někam. Já si vážím obyčejného dělníka, který řekne: ‚To jsem udělal, za tím stojím,‘ anebo mě pošle do háje.“ Daniel Kroupa mu na to odpověděl: „Pane kapitáne, to máte pravdu a odteďka už vám neřeknu ani jediné slovo.“ Od té doby s ním vždy na začátku výslechu už jen sepsali protokol – „vyslýchaný odmítá vypovídat“ – a po půlhodině ho pustili domů. Přestali ho dokonce i volat na výslechy a už ho jen preventivně zatýkali na různá výročí jako 21. srpna. Daniel Kroupa si proto většinou na takováhle výročí bral v práci volno a jezdil s rodinou pryč z Prahy. Jednou se jim takhle podařilo utéct před hlídkou, která ho šla zatknout, i když policisté stáli už před domem.

Při jedné domovní prohlídce našli policisté samizdaty, které jeho žena hodila v tašce na balkon vedlejšího bytu. Kroupu čekal celodenní výslech, estébáci kombinovali laskavost a nátlak, ale nikdy proti němu nepoužili fyzického násilí. Tvrdili mu, že jeho manželku zatkli také a děti rozvezli do dětských domovů a už je nikdy neuvidí. Tehdy měl k StB už velmi hlubokou nedůvěru a na každé slovo, které mu říkali, si prý v duchu opakoval: „Lžeš, padouchu.“

Jindy se ho ptali na Patočkovy Kacířské eseje, a když jim asi po šesti hodinách výslechu s notnou dávkou hrdosti řekl, že četl jejich rukopis, který mu pan profesor půjčil, práskli se samizdaty, které sebrali na nějaké domovní prohlídce o stůl, protože jim samozřejmě vůbec nešlo o Patočkovy myšlenky, ale o to, kdo je v samizdatu rozšiřuje. Celé to bylo tažení proti tzv. květované edici redigované a vyráběné dr. Rudolfem Kučerou, kterého udal jeden z jejich společných přátel doc. Ivan Mucha. Mělo jít o exemplární příklad – ale příbuzný doc. Kučery byl vysoce postavený estébák, který zařídil, aby jejich případ uložili k ledu.

Topičem, čerpadlářem a filozofem

Z Tesly šel Daniel Kroupa do kotelny. Pracoval tam s ním krásný mladý Rom, který se živil jako prostitut pro zahraniční turistky, a navíc si do kotelny vodil dívky malým okénkem u chodníku přes hromady koksu: nikdy jim totiž neprozradil, že mohou jít normálně dveřmi. O patro výše zase pracoval psychoterapeut, ke kterému chodíval tajně ke zpovědi tajný katolický kněz Tomáš Halík.

Pro Daniela Kroupu to byly vlastně hezké časy – práce v kotelně nebyla špatně placená (měl dokonce nadprůměrný plat) a navíc mu kotelna dala velkou možnost studovat: týdně přečetl jednu filozofickou knihu, jednu beletrii a minimálně jednu detektivku. Ve čtyři hodiny se tedy probudil, zapálil kotel, šel si na chvíli lehnout, a pak šel na společnou snídani ke Karlu Palkovi. Dr. Rudolf Kučera byl tehdy zatčen za vydávání časopisu Polemos a po vyloučení z KSČ byl vyhozen i z Filozofického ústavu a pracoval v kotelně v Kateřinské ulici, asi dvě stě metrů od Daniela Kroupy a o dalších dvě stě metrů dál pracoval v kotelně na Stomatologické klinice Karel Palek (Petr Fidelius). Posnídali spolu, vyměnili si samizdaty, probrali politickou situaci a šli si zas každý do své kotelny.

Po necelém roce byl ale – pravděpodobně po zásahu Státní bezpečnosti – přeložen do kotelny dětské kliniky na Karlově. Tamní kotelna měla šest velikých kotlů a práce byla nad jeho síly.

S pomocí Radima Palouše a dr. Muraška si v roce 1981 našel zaměstnání strojníka v čerpací stanici vodárny Na Zelené lišce ve Vršovicích. Zásoboval vodou velkou část Prahy 4 a kontroloval, jak klesá či stoupá tlak, a obsluhoval čerpadla. Práce to byla skoro idylická, jedinou vadou na kráse bylo, že odpolední směna končila až v půl deváté večer, takže často přišel, když už bylo po všem. Takže když jednou dorazil na tajnou bytovou přednášku Dr. Newtona Smithe, oznámili mu přátelé, že právě odjela Státní bezpečnost i s panem profesorem a polovinou účastníků.

Práce ve vodárnách pro něj byla mimořádnou zkušeností s prací mimo intelektuální kruhy: stal se tam takovým „malým romským ombudsmanem“ – protože většina dělníků byla negramotných, psal za ně různé žádosti a radil jim. Když se například ve vodárně rozhodli, že budou kontrolovat pracovní dobu, a dostali dotazníky, kam měli zapisovat přesný čas příchodu do práce či odchodu na výkop, řešili to asi takhle: „Keď prídem, urobím krížok, keď odídem, urobím tiež krížok.“ Na tom celý byrokratický systém ztroskotal. Od té doby už nikdy neměl problém s lidmi, kteří pracují manuálně.

Jeho spolupráce s Chartou 77 probíhala v té době spíše na neformální úrovni inspirace a konzultací na různých filozofických setkáních, kde se také probírala současná politická situace. Zato v Hnutí za občanskou svobodu se Daniel Kroupa angažoval od samého počátku. Klíčovými postavami byli Rudolf Battěk a Pavel Neuman, s nimiž připravoval první návrh dokumentu Demokracie pro všechny, kterému pak dal definitivní podobu Václav Havel. Havel byl podle Kroupy tehdy zcela klíčovou postavou a nikdo si netroufl jednat samostatně, což podle něj Havla dost obtěžovalo.

Každé druhé pondělí byl seminář u Havlů, který byl ale spojen s velkým rizikem návštěvy StB a zatčení. Jak se blížil konec režimu, začali se Havlova semináře zúčastňovat různí diplomaté, jako například Bob Norman (který každou středu otevíral svou vilu na Ořechovce disidentům a alkoholu byl vždy dostatek). Daniel Kroupa tam chodil jen výjimečně, protože měl ve stejném čase svůj filozofický seminář. Později byl Bob Norman vypovězen ze země s odůvodněním, že se jednalo o rezidenta CIA. Dalším diplomatem, který udržoval s disidenty kontakt, byl britský diplomat Denis Keefe. Právě on zorganizoval schůzku pěti disidentů se zástupci britského ministerstva zahraničí, které se zúčastnil Daniel Kroupa spolu s Pavlem Bratinkou, Václavem Malým, Ivanem a Dášou Havlovými. Setkání mělo velký ohlas, protože to byla první oficiální schůzka západních státníků s disidenty: byli prý dost překvapeni, nestáli proti nim fanatici připravení házet bomby, ale kněz, filozof, jaderný fyzik, s nimiž se dalo domluvit anglicky a fanatismus z nich netryskal. O schůzce pak informovaly přední světové deníky a od té doby byl každý západní státník pod tlakem, aby se při své návštěvě setkal s disidenty.

„Když se člověk postaví vůči tomu režimu, tak vlastně v jisté chvíli dokáže ten režim ve společnosti vytvořit atmosféru, že se na vás všichni dívají jako na blázna, jako na někoho, komu přeskočilo, kdo se chová nesmyslně. A tohle zase vydrží jen zcela mimořádná osobnost. A pokud jsou v té situaci s vámi lidé, kteří v životě něčeho dosáhli a tvořili nezpochybnitelné hodnoty, tak je to prostě úžasná opora a podpora, která vám umožní přežít.“

Pro svůj seminář začal na začátku 80. let získávat od Františka Janoucha i finanční podporu – nejen na literaturu, ale i na pohoštění, které ze svého platu nemohl zaplatit. Finanční situace nebyla nijak růžová: jednou před Vánocemi přišly složenky a po jejich zaplacení nezbylo ani na stromeček, natož na dárky.

„Přiznám se, že očekávání dětí, že dostanou dárky od Ježíška, bylo takové, že mě to docela frustrovalo a trochu jsem si nevěděl rady. A teď si představte, že dva, tři dni před Vánoci najdete ve schránce na dopisy docela tučnou obálku nabitou tuzexovými bony – s dopisem, že to je na doporučení Andreje Sacharova.“ Bonů bylo tolik, že bylo na stromeček i na dárky: „Zejména malý Mikuláš se neustále modlil k Ježíšku a toužil po šlapacím autě, tak jsem mu ho opravdu v Tuzexu koupil. Byl to úžasný zážitek, v noci na Štědrý den, všechno bylo zhasnuto a my už jsme skoro spali, a uslyšel jsem, jak v dětském pokoji zavrzala postýlka, pak pleskání dětských nožiček po podlaze: Mikuláš obcházel svoje šlapací auto a říkal: „Děkuju ti, jezífku, pfesně takový auto sem si pfál. Děkuju ti, jezífku!“

Peníze pro byly důležitou pomocí, ale větší pomoc pro něj spočívala v tom, že díky sochařovi Luďkovi Tichému dostávali obnošené dětské šaty z Německa. Velmi jim pomohla i rodina jeho ženy – ať už tím, že jí třeba sestra koupila šicí stroj, když ho potřebovala, nebo že vzali alespoň jedno dítě s sebou na dovolenou do Jugoslávie. „Někteří lidé si myslí, že totalitním režimům se dá vzdorovat, jen když je člověk sám a nemá rodinu. Ale ve skutečnosti mohli lidé, kteří byli sami, jen velmi těžko dlouhodobě něco takového dělat. To vyžadovalo zcela mimořádnou osobnost. To zvládli někteří kněží jako Ota Mádr, Zvěřina a podobně, ale z běžných lidí to nevydržel nikdo.“

Poslední výslech na StB byl už pouhou formalitou, příslušník už do protokolu místy sám vpisoval, že Kroupa „odmítá vypovídat“. Ve výtahu se ho pak Daniel Kroupa ptal, zda i on jako velký obránce režimu vidí, že něco funguje špatně – a estébák mu odpověděl, že má pocit, že hlavně v oblasti ekologie by se s tím dělat něco mělo. „A bylo zvláštní, že když po listopadu zakládali Stranu zelených, tak se tam spousta těch mně známých tváří vynořila. A ta strana se jich později dost těžko zbavovala.“

Chaos, obavy a hořká odhalení revoluce

Demonstrace 17. listopadu se Daniel Kroupa zúčastnit nemohl, protože ho čekala operace ruky, takže na demonstraci šel zbytek jeho rodiny a on dění sledoval z vysílání Svobodné Evropy. Vpodvečer za ním přišli přátelé Jiří Skalický a Pavel Bratinka. A každý nesl jinou zprávu o tom, co se v Praze děje. Bratinkovi se podařilo proniknout až na Václavské náměstí, kde ale nebyla ani noha, takže říkal, že se v Praze nic neděje, zatímco Jiří Skalický se dostal do mlýna na Národní třídě a byl svědkem tvrdého zásahu policistů proti studentům. Na neschopnosti režimu se takovému zásahu ubránit si Daniel Kroupa uvědomil, že otřesená a vyděšená veřejnost bude na tuto událost reagovat a režim se musí konečně zhroutit.

Už ten večer s Pavlem Bratinkou uvažovali, co dál. Další den, po krátké poradě s Václavem Havlem, je napadlo pokusit se spojit obě strany tehdejší Národní fronty, Československou stranu socialistickou a Československou stranu lidovou. Kontaktoval jejich místopředsedy a připravili společnou deklaraci, kterou pak nesli Václavu Havlovi. Před jeho domem stála maringotka a před ní estébák, nervózně se rozhlížející na všechny strany, Pavel Bratinka to komentoval slovy: „Podívej se, ten estébák se dívá, jestli ten režim, který ho sem postavil, ještě existuje.“ U Havlů bylo velmi rušno, protože se tam právě připravovala tisková konference oznamující vznik Občanského fóra (OF). Dohodli se, že oba místopředsedy pozvou do Realistického divadla, kde se konala první schůze OF. Čekali na ně ale marně, asi ze strachu nedorazili.

Druhý den nastupoval na operaci do nemocnice pod Petřínem. Docent Vrabec (lékař, který ošetřoval i Jana Palacha) ho operoval bez narkózy, takže spolu během operace mluvili o tom, že už je to celé na spadnutí. A i když mu doktor uložil týdenní klid na lůžku, nedalo se to prý ve víru revolučních událostí vydržet.

Přišel za ním totiž architekt Pavel Neuman právě propuštěný z vězení, a když mu Kroupa říkal, že nikam nemůže a měl by ještě ležet, jen mu odvětil: „Zvedni se a pojď, probíhá revoluce, jsou tam všichni kamarádi, ty tam nemůžeš chybět.“ Nemusel ho dlouho přemlouvat. V galerii u Řečických se právě připravovalo vystoupení na balkoně na Václavském náměstí. Sotva se dostali dovnitř. Malá galerie nemohla vydržet nápor lidí, kteří chtěli na Václavském náměstí být vidět. „Neviděl jsem důvod, proč bych se měl tlačit na balkoně, takže jsem se šel zúčastnit demonstrace na Václavském náměstí a pozoroval jsem ten balkon od zdola.“

Koordinační centrum OF (KC) se pak přesunulo do Laterny Magiky, kde se revolucionáři scházeli v kuřárně. U dveří stál Stanislav Milota, který se ujal role vrátného, a jak Daniel Kroupa vzpomíná, „revoluci dělal pouze ten, koho Stanislav Milota pustil dovnitř“.

V prvních dnech byl v KC neuvěřitelný chaos: lidé je žádali o pokyny, jak dále pokračovat, a reakce KC byly zcela nahodilé. „Ivan Havel patřil k velmi racionálním organizačním duchům a na jednání Koordinačního centra nosil každý den balicí papír a hrst fix. Mám před očima takový obrázek revoluce, jak každé ráno klečíme s Ivanem Havlem na zemi a malujeme novou strukturu OF a snažíme se tomu chaosu dát nějaký řád.“

V podobném chaosu probíhalo i sepisování základních požadavků Občanského fóra pod názvem Co chceme? směřovaných Adamcově vládě. Jedna skupina pracovala kolem profesora Jičínského, v té druhé byl kromě Daniela Kroupy i Emil Ščuka, Tomáš Ježek, Hana Marvanová a další. Mezi oběma skupinami pak pobíhal Petr Pithart, který říkal Kroupovi, co vymyslel Jičínský, a Jičínskému zase, co vymyslela Kroupova skupina. Výsledek denní práce měl Tomáš Ježek přinést druhý den přepsaný na stroji. Ráno ale nebyl nikde ani text, ani Tomáš Ježek. „Když se mi podařilo dohonit Tomáše Ježka a křičel jsem na něj do telefonu, že to měl v noci přepsat a ráno přinést, tak se omluvil, že to přepsal a poslal po Vaškovi Klausovi, aby to dodal. Sháněl jsem tedy Václava Klause, který tam bloudil jako neznámý inženýr, kterého přivedl Ivan Havel na doporučení Rity Klímové. V tu chvíli se Václav Klaus díval na Tomáše Ježka jako na potenciálního konkurenta, a když po něm ten poslal důležitý dokument, prostě ho stopil a tvářil se, že nic takového neexistuje. Až když jsem trochu zvýšil hlas, trochu neochotně otevřel aktovku a požadovaný dokument mi vydal. Musím říct, že mě zarazilo takovéhle prestižní chování… a v těch počátečních dobách, kdy skoro všem šlo o společný úspěch, jsem pociťoval velké znechucení, že někdo svou roli v OF chápe takovýmhle způsobem.“

Práce revolucionářů měla různou podobu, rozhodně ale nebyla nudná a rutinní. „Jednou někdo vykřikl, že zahlédl tři estébáky, kteří se dostali do Laterny Magiky. Vypukl chaos a všichni začali pobíhat po divadle a hledat estébáky s obavami, jestli nebudou ozbrojení a co se stane, až je chytneme. Vznikla z toho scéna, jak z nějaké divoké komedie, kdy po jevišti, po hledišti běhali lidi sem a tam, ze šatny baletek ze spodniček se najednou vynořil nějaký revolucionář, který tam hledal ztracené estébáky … a zkrátka a dobře trvalo asi hodinu, než se situace uklidnila. Bylo vidět, že všichni mají strach a zcela oprávněný: stačilo, aby tam přišli dva lidé s nějakou zbraní, ty disidenty tam vystříleli, a bylo by po revoluci.“

Organizační struktura se později vyjasnila: Daniel Kroupa vedl spolu s Josefem Vavrouškem programovou komisi a zakládal odborné komise – ty fungovaly mj. jako lidské zázemí, pro náhradu nomenklaturních kádrů na ministerstvech.

Klíčovou událostí listopadových dní bylo jednání Václava Havla s představitelem komunistické strany Urbánkem v Obecním domě. S Havlem se potkal chvíli poté, co skončilo: „On se smál a řekl mi: ‚Jsou v prdeli.‘ – ‚Jak to a o čem jste mluvili?‘ – ,No, ten Urbánek mi vyprávěl o tom, jak dělal výpravčího někde na Moravě na nádraží.‘ – ‚A co bylo dál?‘ – ‚No, dál už nic, chtěl, abych mu podepsal knížky.‘ A to byl okamžik, kdy můj strach opravdu skončil, protože bylo jasné, že uvnitř komunistické strany není žádná osoba, která by se pokusila zastavit valící se revoluci.“

V pozdějších listopadových a prosincových dnech přicházeli do OF i „vyloženě podivní lidé“ a panovaly velké obavy, že se Státní bezpečnost a komunistická strana nehodlají své moci vzdát a snaží se infiltrovat do Občanského fóra své lidi.

K dokumentům Státní bezpečnosti se totiž lidé z KC dostali až v období, kdy se sestavovaly volební kandidátky. A i když všichni sepisovali čestné prohlášení, že se Státní bezpečností nespolupracovali, konfrontace s materiály byla mnohdy překvapivá: jako u historika Václava Hyndráka, blízkého přítele Václava Kriegla, na kterého byl ve skutečnosti nasazen. Když Daniel Kroupa jednou přišel do KC, byl jeho stůl prázdný. Když mu Jan Urban řekl, že už nepřijde, měl nejdříve obavu, zda se starému pánovi něco nestalo, ale Urbanova odpověď byla jasná: „Spadl na něj lustr.“

Sedmnáctý listopad pro Daniela Kroupu znamenal především velkou příležitost, pracoval na volebním programu OF, který byl dílem komisí, které vedl a řídil. Byl zvolen do Federálního shromáždění. „V situaci chaosu se nejlépe uplatní lidé, kteří mají v hlavě jasno a vědí, co chtějí. Můj vzestup v politice nebyl dán tvrdými lokty, ale tím, že jsem mohl na schůzích říci nějaké stanovisko.“

Už před listopadem se u Kroupů diskutovalo o založení nové politické strany, protože se zdálo, že je situace už zralá. Později se ukázalo, že bouřlivých diskusí se zúčastnili i agenti StB – a jeden z nich dokonce ztropil hysterickou scénu, že pořád jen planě diskutují, ale stranu ještě nezaložili. Občanská demokratická aliance (ODA) byla založena 19. prosince – „občanská“, protože ne „lidová“, a „aliance“, protože výraz „strana“ byl všem protivný.

Když ODA nasbírala asi osmdesát jmen na kandidátku, dostal se jeden z jejích členů k seznamům Státní bezpečnosti a přinesl papír s černými puntíky u některých jmen: se Státní bezpečností spolupracovalo dvacet lidí z osmdesáti. Všechny tedy svolali s tím, že vědí, kdo spolupracoval, a vyzvali je, aby se znovu neregistrovali. A stranu založili jakoby znovu.

„Několik dnů po sedmnáctém listopadu se někteří lidé chovali opravdu komickým způsobem. S Martinem Paloušem jsme šli po nábřeží k Havlům okolo Mánesu a z Mánesu vedla strašně dlouhá fronta lidí. My jsme se jich ptali: ,Na co tady stojíte frontu?‘ Mysleli jsme, že tam dávají nějaké letáky či noviny. Ti lidé říkali: ,Čekáme na podpis Charty.‘ Tak jsme jim řekli: ,Ale to už jste zmeškali, vážení.‘“

„Politický život mě naučil určité toleranci, kterou v dobách disentu člověk těžko hledal, těžko vůbec chápal, co se myslí takovým slovem tolerance. V Chartě samozřejmě byly různé proudy a ti lidé se museli vzájemně tolerovat, ale v zásadě to byli lidé na stejné lodi. V politice musí člověk spolupracovat s lidmi, se kterými by si jinak do kavárny nesedl nebo by je nepozval domů. V tomhle ohledu si myslím, že jsem se dosti významně změnil.“

Rozhovor s Danielem Kroupou natočil a zpracoval Viktor Portel, s použitím jedné nahrávky Mikuláše Kroupy.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.