The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Anna Macourková
Where: Ploština - Vysoké Pole
When: 29/08/2009
Who worked out the recording: Anna Macourková
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Božena Húšťová (1929)

Já jsem ještě rok cítila spáleninu. Pořád jsem cítila to pečené lidské maso

Dětství na pasekách

Božena Húšťová se narodila v rodině Františka Rašky, který hospodařil na sedmi hektarech v blízkosti osady Ploština. Jak dnes paní Húšťová vzpomíná, prožila „krásné dětství na Ryliskách, na pasekách, odříznuta od dědiny“. Tzv. pasekáři, rozšiřující zemědělské plochy na úkor lesa, obývali chudé dřevěné chalupy neboli dřevěnice a většinou žili ve velmi skromných podmínkách. Vzdálenost od větších městských či vesnických celků a špatná dostupnost vytvořily z pasekářů do sebe uzavřenou skupinu lidí. „Ti pasekáři byli tady tak sjednocení, že jsme byli jak jedna rodina.“ Boženě Húšťové bylo sedm roků, když jí zemřela maminka. Její otec se znova oženil. Paní Húšťová měla dva starší sourozence – sestru Emílii a bratra Františka.

Když byl v roce 1939 vyhlášen protektorát Čechy a Morava a vypukla válka, přibyly pasekářům další starosti. Museli odevzdávat některé produkty a uživit se bylo čím dál těžší. Hospodáři v obcích a na samotách živili kromě svých rodin navíc ještě partyzánské jednotky.

Partyzáni

Pasekářské osady, roztroušené po Vizovických vrších, se na přelomu let 1944 a 1945 staly útočištěm pro členy partyzánského hnutí. Výsadky partyzánských skupin mířících na území Československa byly vycvičeny a materiálně zabezpečeny Ukrajinským štábem partyzánského hnutí (UŠPH), sídlícím v Kyjevě. Roku 1944 měl vysílání skupin do ČSR na starost 1. partyzánský štáb UŠPH. V srpnu 1944 bylo na Velké Fatře vysazeno 21 mužů, kteří tvořili základ budoucí 1. československé partyzánské brigády a měli za úkol podpořit a spoluorganizovat národně-osvobozenecký boj československého lidu. Po porážce Slovenského národního povstání se přes hraniční hory na moravsko-slovenském pomezí začaly přesouvat skupiny partyzánů, kterých mezitím přibylo. V okolí Zlína začala operovat 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky pod velením majora Dajana Baranoviče Murzina.

 Jak vzpomíná Božena Húšťová, již dříve v průběhu války procházeli krajem různí utečenci: „Přicházeli různí utečenci, ale nezdržovali se tady, vždycky zase odešli.“ O posledních válečných Vánocích se však partyzáni usadili na Ploštině o něco déle. Na Boží hod roku 1944 přišlo několik partyzánů z Murzinovy brigády k Raškům na Ryliska.„Byli to samí Rusové. Tatínek byl zajatec z ruské fronty, takže se s nimi domluvil, to bylo štěstí. Přišli k nám na Vánoce roku 1944. Bylo jich sedm mužů a dvě ženy.“

Raškovi a později i ostatní rodiny na Ploštině poskytovali partyzánům jídlo, základní ošetření, přístřeší, někteří jim pomáhali při akcích. „První jejich akce byla, že vyhodili most v Horním Lidči. Při této akci se zřejmě potkalo více partyzánských skupin a společně pak odešly na Ploštinu. Jak jich tam odešlo sedm, tak se jich vrátilo sedmnáct. Pak jich tady bylo kolem třiceti. To už jsme jich nemohli uživit.“ Pasekáři museli chodit do vesnic – do Vysokého Pole a Drnovic – a žádat ochotné obyvatele těchto vesnic o potraviny.

Božena Húšťová hovoří až o 60 partyzánech na Ploštině. Zřejmě šlo jak o partyzány z 1. československé brigády Jana Žižky, resp. o členy oddílu Ploština, tak o příslušníky dalších ilegálních organizací operujících v oblasti Vizovicka a Zlínska. Řady partyzánů rozšiřovali i uprchlí váleční zajatci, především Rusové, a mnohdy i obyvatelé pasekářských osad.

Akce oddílu, který se jmenoval podle osady, kde jim bylo poskytnuto přístřeší a jídlo, byly zaměřeny především na sabotáže. Partyzáni ničili mosty, železnice, přepadali menší vojenské oddíly. Poněkud sporným bodem je údajný tisk protiokupačních letáků a jejich rozšiřování po vesnicích. Partyzáni, žijící v lesích a v dřevěnicích na Ploštině, měli stěží přístup k tiskařským strojům, navíc to byli prostí lidé, Rusové bez znalosti češtiny. Nicméně je dokázáno, že mezi partyzány se vyskytovali sovětští propagandisté a agenti, kteří měli za úkol šířit myšlenky komunismu.

Konfidenti na Ploštině

S blížícím se koncem války přibývalo lidí, kteří se rozhodli zapojit se do boje proti okupantům. Mnohdy tak činili z velmi zištných důvodů. Při retribučních soudech v letech 1945–1948 se řešilo mnoho případů, kdy konfidenti gestapa, důvěrníci SD nebo udavači se ve strachu ze změny poměrů přidávali na stranu odboje, pomáhali ukrývaným osobám apod. Někteří se také přidávali k partyzánům. Božena Húšťová vzpomíná: „Už se vědělo, že bude konec války. Partyzáni se hrnuli ze všech stran.“

K ploštinské partyzánské jednotce se jednoho dne přidali dva muži – František Machů ze Zlámance (okres Uherský Brod) a Oldřich Baťa ze Zlína. Oba byli vedeni v seznamu důvěrníků zlínského gestapa. O jejich motivaci se toho příliš neví. Z poválečného výslechu Oldřicha Bati vyplývá, že největším lákadlem pro ně byla zřejmě peněžitá odměna. Partyzáni jejich příběhu o pronásledování gestapem uvěřili a přijali je mezi sebe. Jak vypráví Božena Húšťová, dodali svým historkám věrohodnost tím, že se nejdříve mezi sebou poprali. „Na Ploštinu přišli samá krev, samá podlitina.“

Dne 18. dubna 1945 nastoupili Oldřich Baťa a František Machů na hlídku. V noci však z hlídky zběhli, aby vyzradili ploštinské partyzány a jejich pomahače gestapu.

V souvislosti s přijetím obou konfidentů a s jejich následným útěkem se mnohokrát hovořilo o úpadku morálky a disciplíny v řadách partyzánů. Existují svědectví, zaznamenaná poválečnými historiky a novodobými novináři, že po smrti velitele Nikolaje Kostina, který nešťastnou náhodou zahynul 5. dubna 1945 na Ploštině, byla soudržnost a disciplína partyzánů značně narušena. Nový velitel Griška Slepcov zřejmě postrádal Kostinovu autoritu. Paní Húšťová k tomu dodává: „Když u nás byli partyzáni, tak Nikolaj vždycky uhlídal, abychom nejdřív jedli my a potom partyzáni.“ Někteří lidé, především z okolních vesnic, po válce tvrdili, že partyzáni byli neustále opilí a chodili do Vysokého Pole či Drnovic i za dne. Tento nepříznivý obrázek však Božena Húšťová odmítá.

Vypálení Ploštiny

Osudného dne 19. dubna, kdy dva konfidenti gestapa Machů a Baťa přivedli na Ploštinu vojáky SS a protipartyzánskou jednotku „Josef“, bylo na Ploštině jen přibližně 30 partyzánů. Dalších třicet odešlo asi tři dny před 19. dubnem.

Na zásah proti nepřátelským živlům byla ve Vizovicích k dispozici speciální jednotka SS – Zur besonderen Verwendung-Kommando Nr. 31. Jejich velitelem byl Walter Pawlofski. Pro akci dne 19. dubna byla vybrána ještě protipartyzánská jednotka „Josef“, vycvičená v Sekulích, Trenčianských Teplicích a v Třešti, složená převážně ze sudetských Němců a slovenských hlinkovců. Velel jim Werner Tutter.

Svědectví o krutém zásahu jednotky SS a komanda „Josef“ podal jeden z přeživších mužů – Jan Machů, který se dostal z hořící stodoly, dále někteří příslušníci obou jednotek, po válce ochotných vypovídat, a také pozůstalé ženy, mezi nimi Božena Húšťová, tehdy šestnáctiletá. Paní Húšťová na ten nešťastný den vzpomíná: „Po obědě k nám přiběhla spojka, že jde na Ploštinu veliká masa vojáků. Tak jsme honem začali po partyzánech uklízet. Maso jsme balili do pytlů. Jedni chlapi kopali jámu. Druhý na to vozili hnůj, aby nebylo poznat, že je to čerstvě nakopané. Bohužel, psi všechno vyčuchali.“ Den předtím totiž František Raška zabil krávu, aby nasytil nejen partyzány na Ploštině, ale i ty, kteří odešli do jiných osad. Maso se pokoušeli uklidit, stejně jako další věci, které by prozradily přítomnost partyzánů. „My jsme totiž nevěděli, že to je zrada. My jsme mysleli, že když nic nenajdou, že zas odejdou, jako už několikrát předtím.“

Božena Húšťová tenkrát v rychlosti uklízela i vyprané prádlo z půdy, které patřilo partyzánům. „Než dorazili ti dva, tak nám Němci nic nedělali. Jen vyšetřovali. Já vypověděla, že jsem partyzána v životě neviděla. Ale jak dorazil Baťa, tak ukázal prstem: To jsou Majorovy dcery!“ Partyzáni totiž přiznali Františku Raškovi za jeho ochotu hodnost majora a toto označení se ujalo. „Můj otec se jednou zeptal partyzánů: Chlapci, já jsem vám poskytl úkryt, jakou hodnost mi po válce dáte? A Nikolaj mu řekl: Major budeš! A dodneška se u nás říká u Majorů."

Nevlastní matka Boženy Húšťové byla tenkrát osm dní po porodu. Příslušníci SS a komanda „Josef“ ji ale zbili a dítě jí vzali. „Viděla jsem ji, že je celá od krve, a jeden voják držel to maličké. Tak jsem k němu šla a poprosila ho, aby mi ho dal. A on mi dal ránu. Upadla jsem a velice jsem plakala. Mezitím vojáci křičeli na spojku Kuníčkovou, kde je otec. Oni si ji spletli s mou sestrou. Chtěli našeho otce dostat živého.“ Jenže František Raška na Ploštině ten den nebyl. Odjel se svou druhou dcerou do Vizovic k lékaři, což mu zřejmě zachránilo život.

Vojáci začali rabovat. Brali šatstvo, cennosti. Stříleli po zvířatech. Dům u Rašků zapálili a pokračovali k dalším domům na Ploštině. Jak jednotky postupovaly ze čtyř stran od Vizovic, sbírali obyvatele pasek a odvlekli je na Ploštinu. V lese zadrželi i mladého Františka Rašku, bratra paní Húšťové. V ploštinských domech provedli vojáci důkladné prohlídky, při nichž  ničili nábytek a nádobí. Poté začali postupně domy zapalovat. Muže, které konfident Machů označil za pomahače partyzánů, vojáci svázali. Podle svědků bylo mnoho vojáků opilých, neboť při rabování objevili domácí slivovici. Zde si můžeme vypůjčit vzpomínky pamětníka Františka Šašiny, zaznamenané v knize Romana Cílka „Ploština“: „Když už domy hořely, Němci řekli, že nám dávají pět minut a pak půjdeme do ohně. Viděl jsem, že důstojníci si nalévají ukradenou slivovici a vzájemně si přiťukávají.“ (Cílek, Roman: Ploština. Brno 1990, str. 42) Zadržení byli při výsleších biti, někteří se museli svléci do spodního prádla. Poté, co v jednom z domů vybuchla skrýš zbraní, nahnali vojáci muže do hořících domů, kde uhořeli. Pokud se pokoušeli dostat ven, byli zastřeleni. 

Některým lidem se podařilo utéci. Z lesa se pak dívali na hořící domy. Božena Húšťová, která se také skryla v lese, vzpomíná na pláč a křik. Dne 19. dubna zahynulo na Ploštině při zásahu speciálního komanda „Josef“ a vojáků SS celkem 24 osob,  z toho jedna žena. Nebyli to jen obyvatelé Ploštiny, jak se někdy můžeme dočíst, naopak z rodin, které žily na Ploštině, se dvě zachránily, včetně mužů. Z počtu 24 obětí ploštinské tragédie bylo pět obyvatel z Tichova, dva z Pozděchova a jeden z Lačnova. Ostatní žili na Ploštině nebo na Ryliskách, katastrálně patřících pod obec Drnovice nebo Vysoké Pole.

Když nastala tma a řádění vojáků skončilo, nevěděla Božena Húšťová, kam jít. Nevlastní matka již dávno utekla z Ploštiny. „Ona nás viděla, jak jdeme do domu, ale ven už ne. Děťátko jí vrátili a ona běžela pryč, ale ani ne po čtyřech stech metrech zemřelo.“ Božena Húšťová se rozhodla utéct k babičce do Lidečka, které je od Ploštiny vzdáleno asi 10 km. „Krásně svítil měsíc a já jsem se vydala do Lidečka. (...) Když jsem řekla, že nás vypálili a že hledají otce, tak strýc řekl, že tam nesmím zůstat. Já ho prosila, aby mě tam nechal alespoň do rána. já byla navíc bosa.“ Druhý den se o Boženu Húšťovou postaral lidečský farář a vypravil ji zpět na Ploštinu. „Když jsem se vrátila na Ploštinu, tak tady bylo snad celé Vysoké Pole a Drnovice.“ Ve spáleništi paní Húšťová identifikovala svého bratra Františka. „Já jsem věděla, v čem byl oblečený, a jak byli svázaní tím řetězem, tak v podpaždí se zachoval kus jeho košile. Jinak nebylo poznat vůbec nic. Někteří se poznali podle zlatých zubů, tatínkova bratra jsem poznala podle kožených bot. Ještě rok jsem cítila spáleninu.“

Vypálení dalších osad

Osada Ploština nebyla jediným místem v okolí Vizovic, kde na sklonku druhé světové války hořely domy a umírali lidé. Již 23. dubna byla vypálena osada Prlov. Řádění jednotky „Josef“ nepřežilo 18 občanů, z toho 5 žen. Druhého květnového dne byly vypáleny Vařákovy paseky, zemřeli přitom čtyři lidé, z toho jedna žena. Další protipartyzánské akce speciálního komanda SS a jednotky „Josef“ ukončil konec války a příjezd Rudé armády.

Následky

Na Ploštině a v dalších vypálených osadách zůstalo mnoho vdov a sirotků. Paní Húšťová popisuje traumatické následky na příkladu své nevlastní matky, která se musela vyrovnávat se smrtí svého dítěte, které měla navíc již v pozdním věku. „Ta už nikdy neměla nic ze života. Matka byla izolovaná, chodila po nemocnicích, pořád jen křičela a plakala a volala po tom chlapečkovi.“

Sestra paní Húšťové Emílie sice nebyla 19. dubna na Ploštině, ale následky si nese celý život. „Ona celý život křičí ze spaní. My spolu nemůžeme jet ani do lázní.“ 

Chabým zadostiučiněním pro pozůstalé byla poprava Oldřicha Bati, konfidenta, který se dostal mezi partyzány a později asistoval při vypálení Ploštiny. Paní Húšťová se jí zúčastnila, stejně jako ostatní přeživší z Ploštiny. „Už nikdy bych na žádnou popravu nešla.“

Domy, které dnes stojí na Ploštině místo původních dřevěnic, se začaly stavět hned po válce. „V roce 48 jsme se stěhovali. Ale nechali na tom dluh. Takže já jsem splácela dluh po sto korunách ještě v důchodu.“

Božena Húšťová se později vdala, měla čtyři syny. Pracovala ve Valašských Kloboukách v továrně na bačkory Valaška. Ovdověla velmi brzy – v devětatřiceti letech. Nejvíc ji mrzí, že ti, kteří partyzány podporovali, dostali velmi malé odškodnění. Respektive, že bylo nespravedlivě rozděleno a připadlo i lidem, kteří tolik neriskovali. „Když byl jeden sirotek, tak dostal sto tisíc, a když byli tři, tak taky dostali sto tisíc – dohromady. To také nebylo spravedlivé.“

K příběhu o Ploštině patří také sporná místa, která mohli badatelé začít zkoumat až po pádu režimu v roce 1989. Nejméně dvě osoby spojené s osudem Ploštiny byly totiž agenty StB a informace o nich byly přísně utajené. První osobou je Werner Tutter, velitel zásahu na Ploštině a v dalších osadách. Rozkrýt jeho osudy se pokusil publicista Luděk Navara v knize „Smrt si říká Tutter“. Paní Húšťová hořce říká: „Naše vláda mu dala milost a využila ho jako špiona do západního Německa.“

Další spornou postavou je také konfident Vladimír Hájek. Byl členem partyzánského oddílu Ploština a po válce byl příslušníkem StB. V roce 1953 byl však usvědčen z konfidentství a vraždy 35 lidí. Oběsil se ve vězení. Paní Božena Húšťová ale nesouhlasí s tvrzením, že to byl on, a ne Baťa s Machů, kdo zradil Ploštinu. „Hájek tady pak rozkradl peníze, co byly tady na stavbu Ploštiny. Potom byl usvědčen a odsouzen k smrti. Ale on se oběsil sám.“

V průběhu let se už mnoho badatelů, spisovatelů a novinářů snažilo odpovědět na otázku, zda partyzáni měli Ploštinu a další hořící osady bránit. V knize Romana Cílka „Ploština“ se dočteme svědectví partyzána Josefa Trčky: „Měli jsme dobrý úkryt na vyvýšeném místě nad Ploštinou a mohli jsme pozorovat vše, co se dělo. Mnozí z nás chtěli střílet, ale v obavě o další životy místních lidí jsme jeden druhého zadržovali a varovali.“ (Cílek, Roman: Ploština. Brno 1990, str. 45)  Božena Húšťová, jeden z posledních žijících svědků nacistického řádění na pasekách, ale tvrdí, že by jakýkoliv zásah neměl smysl. Partyzáni by čelili mnohonásobné přesile a pasekáři by zemřeli stejně. „To bylo štěstí, že odešli. Baťa později u výslechu řekl, že kdyby tam bývali našli partyzány, že by vypálili i Vysoké Pole a Drnovice. Němců bylo čtyři sta a partyzánů bylo kolem třiceti. Tak co by bývali dělali? Tady ty dědiny by byly nešťastné. To by bylo jak Lidice.“

Pocit viny je uvozujícím motivem knihy „Smrt si říká Engelchen“ spisovatele Ladislava Mňačka. Ten se jako mladý chlapec přidal k partyzánům, ale 19. dubna se nacházel s jinou skupinou mimo Ploštinu. Celý život měl pak výčitky svědomí, že jejich chlebodárci trpěli a zemřeli, zatímco oni, partyzáni, se dočkali konce války a sklízejí slávu.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.