The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Martin Baran, Aleš Paulovič pod vedením Mgr. Marie Hobzové
Where: Opava
When: 16/01/2016
Who worked out the recording: Barbora Quaiserová
Project: The Stories of our neighbours supported by EHP grants - www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz
Institutions:

Vladimír Hučín (1952)

S určitou nadsázkou říkám, že třetí odboj pro mě neskončil

Vladimíru Hučínovi bylo devatenáct let, když se kvůli svým dlouhým vlasům a tričku Led Zeppelin stal obětí brutálního napadení ze strany účastníků oslav padesáti let od založení Komunistické strany Československa. Po procesu, ve kterém byl podmíněně odsouzen za provokaci a ublížení na zdraví, se z něj stal aktivní bojovník proti režimu. Tak alespoň Vladimír Hučín vysvětluje svoji odbojovou činnost v dobách normalizace. S pomocí vlastnoručně vyráběných náloží likvidoval propagandistické symboly na Přerovsku. Po útoku na dům spolupracovníka StB byl odsouzen ke dvěma a půl letům vězení a až do roku 1989 byl pod neustálým dohledem. Boj proti komunistům však pro Vladimíra Hučína revolucí tak úplně neskončil.

Mladý rebel

Školní léta prožil Vladimír Hučín se svými rodiči v Přerově. Velmi brzy si začal uvědomovat, že v komunistickém režimu je nutné žít takzvaně „na dvě tváře“, chovat se jinak doma a jinak ve škole. Jeho názory tehdy formoval především František Lančík, účastník protinacistického zahraničního odboje, který ho postupně seznamoval s historií. Těsně po okupaci v roce 1968 rodina vycestovala na Západ, a mladý Vladimír tak měl možnost poznat úplně jiný svět a seznámit se s tehdejší bigbítovou módou. Přestože rodiče plánovali zůstat ve Švýcarsku, nakonec se po dvou měsících i se synem vrátili do okupovaného Československa. Kvůli překročení vymezené lhůty pro pobyt v zahraničí však byli vyslýcháni a nakonec navrženi na odebrání pasu.

„Potom už jsem věděl, že se nedostanu na nějakou střední školu. Šel jsem na jemnou mechaniku do Meopty, tam jsem se vyučil, ale tam zas byl problém, že to byl z velké části vojenský podnik. Zde se vyráběly strategické komponenty pro armádu a měli to pod sebou už tehdy Sověti a jejich poradci. Já jsem se tam tedy vyučil jemným mechanikem a hned jsem odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže, což vyvolalo proti mně ohromnou negaci.“

S odůvodněním, že ztratil důvěru, mu byla práce v Meoptě znemožněna. Vystřídal několik zaměstnání, než se jeho matce podařilo, díky známosti s ředitelem, zajistit jeho přijetí na Střední zemědělskou technickou školu. Krátce poté tam však došlo k incidentu s bustou V. I. Lenina, do jehož vyšetřování se kvůli politickému podtextu zapojila i StB. Přesto, že Vladimír Hučín neměl s událostí nic společného, začali se policisté zajímat, kdo mu umožnil na škole studovat.

„Tak si zavolali ředitele a ten v tom stresu možná prostě kápl božskou. Já jsem byl odvezenej bílou volhou na výslech Státní bezpečnosti kvůli té bustě. To byla, jak jsem pak zjistil, taková spíš záminka k tomu, aby oni něco konali. Tam jsem řekl, co si o nich tedy myslím, no a pak už nastaly větší problémy. To předvolávání na StB bylo pravidelnější.“

Rvačka a nespravedlivý soud

V květnu roku 1971 došlo k nepříjemné události, která zásadně ovlivnila další osud Vladimíra Hučína. Zastavil se v přerovské restauraci Komuna, kde chtěl sobě a kamarádovi z kapely, který čekal venku se psem, koupit kofolu. Neuvědomil si ovšem, že ten den se slaví 50. výročí založení Komunistické strany Československa a že jeho zevnějšek neodpovídá politickým požadavkům doby.

„Přišel jsem tam a viděl jsem tam prapory rozvěšený ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘ a samý ty hesla. Bylo tam plno těch soudruhů, kteří byli svátečně odění, měli různá vyznamenání, no a když mě viděli, tak postupně to ztichlo. Jo, a já jsem si až za chvilku uvědomil, kde jsem to vlastně vlezl, ale šel jsem k tomu pultu: ‚Prosím vás, dvě kofoly‘, takže číšník hleděl a ukazoval tak jako, protože já jsem měl to tričko s anglickým nápisem, dneska by si toho vůbec nikdo nevšiml. Jako vlasy delší, no, a teď ti, co to tam slavili, byli v ráži, někteří byli už hodně ovlivněni alkoholem a někteří méně, ale byli agresivní. Teď se kolem mě udělal takovej kruh, jako co to tady je. Já jsem si jich nevšímal, vzal jsem nějaký ty drobný, že, a tak dál. Tak ten jeden, co tam přistoupil ke mně, tak mně po tým, jo... tak mně se to vylilo. Já jsem si to jako nechtěl nechat líbit a v té době jsem už aj trochu boxoval, ale jenom tak nepatrně, a tak jsem se tak jako bránil, ale proti přesile jsem neměl naprosto žádnou šanci.“

Opilí soudruzi zavlekli pamětníka na záchod, kde mu rvali vlasy, rozbili jeho hlavou záchodovou mísu a nakonec se ho jeden z komunistů rozhodl dorazit držákem na kola. Hučín měl naštěstí v kapse nůž, který v pudu sebezáchovy vytáhl, což útočníka zarazilo, a on tak mohl za pomoci číšníka uniknout. Celý zakrvácený se vypotácel před restauraci, kde stále čekal překvapený kamarád. Když otřesný zážitek vyprávěl dalším klukům, přesvědčili ho, že půjdou všichni zpět do Komuny, aby se celá situace vysvětlila a útočníci se Hučínovi omluvili. Strhla se ale další rvačka, tentokrát s již značně podroušenými účastníky oslav.

Druhý den nastalo obrovské vyšetřování. Vladimír Hučín byl obviněn z účelné provokace, pobuřování a ublížení na zdraví a odsouzen k nápravnému opatření. Dostal také výpověď z přerovského podniku Kazeto. Proces ho utvrdil v jeho postoji a začal aktivně vystupovat proti totalitní moci.

Nepřítel režimu

Ze začátku se jednalo především o tisk a šíření protistátních letáků za pomoci balonů plněných vodíkem.

„Já jsem to vypouštěl v noci, naučil jsem se to vypouštět tak, že jsem vypustil kontrolní balonek, kterej letěl někam, protože jednou se mně stalo, že to letělo, ale pak se to vrátilo zpátky a letáky se mi rozsypaly nad barákem a já jsem je musel sbírat ráno ze střechy, ale potom jsem to teda už dovedl, po určitých pokusech, metodou pokusu a omylu, k takovejm věcem, že jsem tím teda zaplavil dost prostorů v Přerově. Kdysi tady byla nějaká delegace komsomolů na tenise, a teď tam objevili letáky: ‚Pryč se sovětskou diktaturou‘, tak velký vyšetřování, ale nemohli zjistit pachatele. A když jsem to slyšel, tak mě to ještě víc motivovalo.“

Po čase ovšem dostal zálusk na větší akci.

„V roce 1973 jsem se rozhodl, že zničím takovej obrovskej transparent, billboard se tomu dneska říká, kde byl nápis ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. To bylo zrovna 21. srpna a to je výročí okupace a takovýto provokativní nápis delší než dvacet metrů, ten billboard byl opravdu velikej. Byl u strojíren, u skladu Lidových milicí, to byla jejich taková soukromá armáda. Tak jsem vyrobil dvě termitové nálože, které mají, když hoří, velký žár, ve večerních hodinách jsem to tam umístil s časovacím zařízením a teď jsem sledoval, co bude, ze vzdálenosti asi 300 metrů z dalekohledu s takovou dobrou světelností. No a jak na potvoru, nikde nikdo. Všichni měli pohotovost, já jsem se tam nějak proplazil, pak jsem se proplazil zpátky, umístil jsem to tam. A teď tam šel po cestě nějaký člověk takovou klátivou chůzí a už byl od toho asi tak třicet metrů, možná dvacet, teď to vzplanulo takovým žárem, jako když někdo svařuje, oslnivý světlo, že to má hned ten termit obrovskou teplotu, kolem 2000 stupňů. Jo, ta konstrukce hned byla destruována, to začalo hořet, to, co bylo měkký, papírový, a to, co bylo železo, to se bortilo, no a tak on ten člověk se toho lekl, začal ustupovat a začal se chovat, jako by byl pachatel. Nedaleko měli někde nějakou pohotovost, tam byla volha, vyběhli z tama členové pomocné stráže, to byli takoví pomocníci tehdejší policie, a milicionáři, páč tam měli i sklad, vyběhli, vrhli se na něho a já jsem byl v tom dalekohledu, jak ho během chvilky... jak je bezvládnej, jak ho táhnou do té volhy, tam ho nakládajou jak nějakej stavební materiál, jo, a ještě ten si kopl, ten ho praštil a někde ho odvezli.“

Ze zadrženého se později vyklubal instruktor Večerní univerzity marxismu-leninismu, ale Vladimíru Hučínovi díky této zkušenosti došlo, že pokud má v podobných akcích pokračovat, musí být lépe připraven, aby se sám nedostal do problémů. Během dalších měsíců se mu podařilo zničit více než čtyřicet podobných symbolů komunistické moci, zejména propagačních vitrín, a údajně o rok později se společníkem narušili za pomoci slzotvorných dýmovnic oslavy VŘSR, jichž se účastnilo zhruba 2000 lidí. Policie byla bezradná. StB proto mezi podezřelé nasadila informátora Antonína Mikeše, který se vydával za agenta západoněmecké tajné služby a měl se s pomocí lichotek a schvalováním útoků vloudit Hučínovi do přízně, což se mu částečně podařilo. V říjnu roku 1976, po koncertu režimem oblíbeného amerického zpěváka Deana Reeda, byl Vladimír Hučín vzat do vazby kvůli údajné přípravě atentátu na zmíněnou celebritu. Následovaly tvrdé výslechy, mlácení a psychický teror. Při domovní prohlídce se však našla pouze pistole, která byla později shledána jako nezpůsobilá ke střelbě, a pyrotechnické pomůcky. Atentát na Deana Reeda ani tisk a šíření protikomunistických letáků z roku 1973 prokázány nebyly a Hučín byl odsouzen roku 1977 „jen“ za nedovolené ozbrojování na devět měsíců s odkladem dva a půl roku.

Když vyšlo najevo, že Antonín Mikeš je informátorem Státní bezpečnosti, rozhodl se pamětník v roce 1983 provést demonstrativní útok výbušninou na jeho dům. Potřeboval však pomocníka, protože sám byl už tou dobou pod takzvaným ochranným dohledem. Druhý den po útoku byli oba zatčeni a předvedeni k výslechu. Kolega Brázda náročný výslech nevydržel a po dvou dnech prozradil tajnou skrýš pod Hučínovým domem, kde byly ukryté zbraně, dětská tiskárna používaná k výrobě letáků a další důkazy o předchozí činnosti. Po soudním řízení byl Hučínovi v červnu 1984 vyměřen trest dva a půl roku, který si odpykal ve věznici v Minkovicích. Nebyl puštěn ani na otcův pohřeb.

Odboj nekončí

Po návratu z vězení byl Vladimír Hučín pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. Podepsal Chartu 77 a stýkal se s disidenty. Opakovaně byl předvoláván na vyšetřovnu StB a ve vazbě strávil i 17. listopad 1989, neboť byl den předtím zadržen kvůli pobuřování. Po propuštění 18. listopadu byl okamžitě vtažen do revolučního dění.

„Studenti mi dali echo, že tam a tam se někde něco spaluje, nějaký dokumenty. Tak já jsem se hned chopil zbraně a přepadl jsem jeden automobil pod pohrůžkou použití té zbraně. Proti mně se obrátil třeba ten lipnický chartista, pozdější ministr vnitra Tomáš Hradílek, co jsem si to dovolil, že jsem měl soustředit lidi na náměstích, že ‚nejsme jako oni‘ a tady tímhletím sametovým přístupem, s čímž jsem se já rozešel, páč to nebylo to pravý ořechový. A ty dokumenty, kterých jsem se zmocnil, to byla bedna o váze přes padesát kilogramů, to bylo jako plivnutí do moře. Ale byly to dokumenty, které se týkaly vysoce postavených lidí i tady na Přerovsku a v okolí, a já jsem věděl, že je dobré tyto důkazy mít, aby se ta vina pojmenovala. Nikdo nechtěl nikoho věšet nebo někoho střílet, chraň bůh, ale takovej ten odvar z Norimberskýho procesu, myslel jsem si, že by měl bejt provedenej.“

Vladimír Hučín se následně stal předsedou občanské komise, která prověřovala a vyslýchala příslušníky Státní bezpečnosti, místopředsedou a nejmladším zakladatelem Konfederace politických vězňů a později byl touto organizací doporučen k práci v tajné službě. V BIS byl od počátku zařazen v oddělení extremismu a terorismu. V roce 2001 byl zatčen a obviněn z provedení výbuchů na Přerovsku, které sám vyšetřoval. Rok strávil ve vězení, soud ho však následně zprostil veškerých obvinění. Vladimír Hučín je přesvědčen, že za diskreditací jeho osoby stojí lidé, kteří nemají zájem na odhalení proponentů minulého režimu v současném establishmentu. Jak sám s nadsázkou říká, třetí odboj pro něj po revoluci neskončil.

© All rights law is based on the project: The Stories of our neighbours supported by EHP grants - www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz.