The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Vít Lucuk
Where: Lipník nad Bečvou
When: 29/09/2011
Who worked out the recording: Vít Lucuk
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Tomáš Hradílek (1945)

Jako hlemýžď, co umí lézt po ostří břitvy

Ing. Tomáš Hradilek se narodil v roce 1945 v Lipníku nad Bečvou. Během svého života několikrát dokázal, že pro něj svoboda a demokracie nejsou jen prázdnými pojmy, za tyto hodnoty bojoval a mnohé obětoval. Proto se také stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a velmi aktivně v ní působil. Od ledna 1989 se na jeden rok stal dokonce jejím mluvčím. Byl také jednou z vůdčích postav převratových dnů v listopadu 1989 ve velmi problematické Ostravě. V prosinci 1989 byl mezi prvními dvaceti poslanci kooptován do Federálního shromáždění a v roce 1990 byl pět měsíců ve funkci ministra vnitra.

Jeho rodiče pocházeli z různých sociálních vrstev. Zatímco maminka Ludmila byla dcerou úspěšného hospodáře, otec František se narodil v poměrně chudé rodině. Oba rodiče Tomáše Hradilka byli členy KSČ, a proto pamětník nevyrůstal v poměrech, které by byly vyhraněné vůči režimu, a to i přesto, že oba rodiče nakonec z KSČ vystoupili – otec koncem padesátých let a matka koncem šedesátých let.

Tomáš Hradilek prožíval své dětství v Lipníku nad Bečvou, v domě, ve kterém žije se svou manželkou i dnes. Z dětství vzpomíná hlavně na svůj vztah ke zvířatům. Sbíral ještěrky, sledoval ptáky, staral se o králíky, věnoval se akvaristice. „Moje taková představa, když jsem byl dítě, byla, že budu mít zoologickou zahradu,“ vzpomíná pamětník, který se nakonec právě kvůli vztahu ke zvířatům přihlásil na zemědělskou školu. Ještě jedna věc silně zasáhla do jeho dětství. Byla to náklonnost jeho otce k alkoholu. „Bohužel, ale považuju to za správné, abych o tom hovořil. Otec v průběhu života získal dosti velkou závislost na alkoholu a dopadlo to dokonce tak špatně, že kvůli té závislosti na alkoholu musel ukončit svoji činnost na průmyslovce a byla tam i nějaká zpronevěra, že byl dokonce odsouzen na několik let do vězení.“

Jako člen KSČ

Tomáš Hradilek studoval zemědělskou školu v Brně. Bylo to v šedesátých letech, kdy všude vládla uvolněná atmosféra. „Já jsem to velice intenzivně vnímal. Pobyt v Brně byl v tomto směru pro mě rozhodující, kdy došlo k zásadnímu formování mého pohledu na svět.“ V roce 1966 vstoupil do KSČ, protože byl plný ideálů a byl rozhodnut změnit chod této strany. Zařadil se proto k reformnímu křídlu. „Tehdejší období bylo pro nás takovým vyloženě myšlenkovým kvasem. Já s ohledem na to, že jsem měl výborné studijní výsledky, tak bylo mně i mému kamarádovi navrženo, abychom se stali kandidáty komunistické strany. Oba jsme vyšli z nějakých poměrů, kde antikomunismus nebyl převládajícím směrem. Dá se říct, že oba jsme byli v tomto směru nezkušení. Že jsme neměli dostatek informací. Ale na druhé straně jsme byli plni takových jakýchsi romantických představ o tom, že je zapotřebí v rámci systému zevnitř pracovat na tom, aby ten systém působil směrem vzhůru. Byli jsme si vědomi toho, že je naší občanskou povinností tomu napomáhat. To bylo rozhodující, to mě osobně vedlo k tomu, že jsem se v roce 64 stal nejprve kandidátem a potom v roce 66 členem Komunistické strany Československa. Na základě těch informací, které člověk potom získal, konstatuju, že to byla chyba. Ale na druhé straně říkám otevřeně, že to zároveň byla chyba, které absolutně vůbec nelituju, protože pro mě to období v té komunistické straně bylo velice užitečné. Na akademické půdě už tehdy docházelo k obrovským střetům mezi konzervativním a aktivním křídlem. Já jsem se toho všeho aktivně účastnil. Už jsem to několikrát řekl, že pro mě to bylo období, kdy jsem prakticky absolvoval první lekci občanského angažování se a získával jakousi občanskou kuráž. Přímo na půdě komunistické strany, na půdě Československého svazu mládeže, ve kterém jsem shodou okolností také působil.“

V období pražského jara byl na prezenční vojenské službě. Přesto na ně vzpomíná jako na jednu z nejkrásnějších částí života. Obrovským šokem pak pro něj byla invaze vojsk Varšavské smlouvy. I přesto, že proti ní ostře vystupoval, byl v lednu 1969 zvolen předsedou základní organizace komunistické strany, ve které stále ještě převládali reformní komunisté. Takto o tom dnes hovoří: „Dá se říct, že pražské jaro bylo jedno z nejkrásnějších období mého života. Bez ohledu na to, že to dopadlo tak katastrofálně. To byl na druhé straně pro mě snad ten největší životní šok a dá se říct, že okupace vojsk byla pro mě rozhodujícím obdobím života, které mě potom ovlivnilo na další desetiletí dopředu. Já jsem se s tím nedokázal nikdy vyrovnat, nikdy smířit a dával jsem to jasně najevo. To už jsem tedy pracoval jako zootechnik na semenářském státním statku. Pro své jednoznačné protisovětské názory, pro svůj jednoznačný pohled na okupaci jsem byl shodou okolností, to jsou komické věci, ještě v lednu 69 zvolen jako předseda základní organizace komunistické strany.“

Začátky odporu

S nástupem Gustáva Husáka v roce 1969 do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ je spojen počátek normalizace. V srpnu téhož roku se Tomáš Hradilek vzdal funkce předsedy místní organizace a vystoupil z KSČ. Velmi dobře si přitom byl vědom, že to pozastaví nejen jeho pracovní postup. Přesto byl nakonec kvůli výborným pracovním výsledkům povýšen do funkce hlavního zootechnika v JZD Týn (Týn nad Bečvou). V této funkci však zůstal jen do roku 1974, do stranických prověrek. „Tam mi bylo řečeno, že vzhledem k tomu, že neustále zastávám protisovětské a protisocialistické názory, tak není možné, abych dál řídil lidi, a byl jsem z této funkce odvolán.“ Stal se referentem pro zásobování a prodej.

Tomáš Hradilek ale viděl, co se kolem něho děje a že lidé upadají do letargie. S podporou manželky Jany se rozhodl, že se nebude chovat jako většinová společnost, a v roce 1976 oba jako jediní v Lipníku nad Bečvou odmítli volit v předem určených volbách. „S mou ženou v roce 1976 jsme na podzim dospěli k závěru, že nejde dál strkat hlavu do písku a čekat, až se to změní. První krok, který jsme udělali: řekli jsme si, že už se nebudem podílet na takové trapnosti, jako jsou volby. My jsme na podzim roku 76 odmítli jít volit. V malém městě to byl kolosální průšvih. Přišli za náma s urnou. My jsme je prostě vyhnali. Teda vyhnali – řekli jsme, že ne. Byli to dokonce i naši známí. Ten jeden člověk, co přišel s tou urnou, byl náš kamarád. Byla z toho velká aféra. Tentýž předseda mě upozornil, že jsem na hraně. Že už by mě delší dobu nedokázal ochraňovat. Ale stejně: jakmile jsem se dozvěděl o Chartě 77, okamžitě jsem se rozhodl stát se jejím signatářem, to se stalo hned v lednu 77.“

Signatářem Charty 77

Z Hlasu Ameriky se Tomáš Hradilek doslechl o Chartě 77 a rozhodl se ji stůj co stůj podepsat. V telefonním seznamu našel adresy prvních signatářů, odcestoval do Prahy a Chartu 77 podepsal. Stal se tak jedním z prvních signatářů. To mělo pro něj okamžitý dopad. Nejprve byl přeložen z místa v zásobování a prodeji a nakonec i vyhozen z JZD Týn a odešel pracovat jako dělník na pilu v Lipníku nad Bečvou. Dělnickou profesi si vyhlédl sám, měl totiž obavy, aby na něj v zaměstnání někdo nenarafičil nějaký hospodářský delikt, kvůli kterému by se dostal do vězení, ale přitom by nebyl registrován jako politický vězeň. V tomto zaměstnání zůstal až do konce roku 1989. „Po mnoha letech nepříliš bohaté fyzické činnosti jsem najednou musel dělat tvrdou chlapskou práci. Takže to mně první týdny dalo zabrat. Musel jsem projít přes město, jako že se nic neděje, a doma jsem byl pořádně unavený.“ Za několik týdnů si ale zvykl a dnes na tuto práci vzpomíná jen v dobrém.

Do Charty 77 se také aktivně zapojil, navázal kontakty se signatáři v Praze, Olomouci a Ostravě. Od počátku osmdesátých let už udržoval pravidelný kontakt s hlavními představiteli Charty 77 a stal se členem kolektivu mluvčích za Severomoravský kraj. Tím se také dostal do hledáčku StB a první domovní prohlídky u něj proběhly již počátkem osmdesátých let. Několikrát se také ocitl v cele předběžného zadržení. V malém městě, jako je Lipník nad Bečvou, byl mnohem více pod kontrolou než disidenti v Praze. „Tady jsme to prožívali mnohem intenzivněji. Zejména když potom dělali takové hrozné věci kolem našeho domu, tak tím se bavilo celé město. (…) Jednak mě někdy doprovázeli z práce domů a z domu do práce. Byly komické situace, kdy mě doprovázeli, i když jsem byl s manželkou na procházce i s dítětem. I když jsme šli s manželkou třeba lovit plankton, tak šli s náma. Když třeba hlídali přes víkend, tak ten dům byl prostě obklíčen. Stanovali tady na židovském hřbitově. Přespávali. Před branou stálo auto. Protože se stavělo sídliště, tak tady byla nějaká ta buňka, tak tam měli svoje pracoviště. Taky tady byli lidé, kteří nás sledovali přímo z paneláku. Když bylo třeba, tak i osvítili ten dvůr. To člověk žasl. A ze všeho nejvíc žasl, když se dokonce někdy i povedlo z tohoto těžce sledovaného objektu utéct, což se taky asi dvakrát nebo třikrát zdařilo. Například když bylo třeba uctít památku Jana Zajíce a oni mě nechtěli pustit. Přestože jich tady byly kvanta, tak přes noc se to povedlo. A najednou se dověděli z Vítkova, že se tady na to můžou vybodnout, protože jsem ve Vítkově.“

Ve svém vyprávění také vzpomíná na některá setkání s muži z StB. Jedno z nich se událo na nádraží v Lipníku nad Bečvou. „Jel jsem na jeden soud. Mám dojem, že s panem Augustinem Navrátilem. Nevím přesně, jestli to bylo s panem Navrátilem, na to už si nevzpomínám. Zase nebyl zájem, abych tam dojel. Dostal jsem shodou okolností volno, takže si to hlídali a chtěli mě sebrat rovnou tady na nádraží. Jel jsem místním autobusem na nádraží, a když mě tam potom oslovil uniformovaný estébák, že mám jít s ním, povídám: ,Proč? Já jsem nic neudělal. Já mám řádnou dovolenou. Já si můžu po této stránce dělat, co chci.‘ – ,Ne ne! A neklaďte odpor.‘ Já povídám: ,Odpor klást skutečně nebudu. Ale taky Vám nebudu nikterak nápomocný.‘ A jak dlouhý, tak široký jsem si tam lehl na zem. Plná čekárna lidí a lehl jsem si tam na zem. Teď co se mnou. Najednou estébáci, kteří tam byli jako tajní, se museli ukázat, že tajní nejsou, a opatrně mě vynášeli z nádražní lipeňské čekárny do auta. A ještě takový poznámky. ,Dejte pozor, ať ho nezraníte, aby to příští den nehlásila Svobodná Evropa.‘ Ale to už byly závěrečný roky, to už bylo o něčem jiným.“

Hlavní oporou v boji proti totalitě byl pro Tomáše Hradilka úzký kruh rodinný. Zejména manželka Jana. „Ta byla pro mě největší oporou.“ I ona se jednou ocitla v cele předběžného zadržení, ale Chartu 77 nikdy nepodepsala. Bylo to ale hlavně z obav o děti, aby se o ně měl kdo postarat v případě, že by komunistický režim pozatýkal všechny signatáře. S přibývajícím věkem také děti pochopily, v jakém režimu to žijí, a svou troškou také pomáhaly. Například když StB přijela pro pamětníka přímo před bránu podniku, kde byl zaměstnán. „Dcery mi přijely naproti s dítětem v kočáře. To dítě mi předaly a pak šly pryč. Oni byli v delikátní situaci, protože jak by mě mohli sebrat a co s tím kočárkem. Lidé se kolem toho neustále motali. To byla pro lidi pastva pro oči, aby neustále sledovali, co se tady děje.“ Dcery Simona a Kateřina se na konci osmdesátých let také staly signatářkami Charty 77.

Slovo ke spoluobčanům

V roce 1987, k desátému výročí Charty 77, byl zformulován významný dokument „Slovo ke spoluobčanům“, který chtěl aktivizovat lidi v boji za svobodu. Na tomto dokumentu spolupracoval také Tomáš Hradilek a spolu s Rudolfem Berezou potom podnikli několik velmi odvážných akcí, kterými chtěli jít lidem příkladem. Jednou z nich byl otevřený dopis prezidentu republiky Gustávu Husákovi, kterým ho vyzývali k abdikaci. Byla pod ním podepsána i manželka Tomáše Hradilka Jana Hradilková. „Tak jsme dali dohromady takový krátký dopis. Jmenovalo se to Skupina pěti dělníků ze severní Moravy. Podepsali jsme to a poslali jsme mu otevřený dopis, ve kterém jsme ho vyzvali, že jestli to myslí s tou perestrojkou vážně, že je žádoucí, aby on jako symbol předchozího období odstoupil z funkce hlavy státu. Mělo to obrovský ohlas. Vysílaly to hned zahraniční stanice a normálně se o tom lidi bavili v pražských tramvajích. Prostě skutečně to bylo drzé a nečekané a zapůsobilo to.“

Tentýž rok opět s Rudolfem Berezou roztáhli před tribunou na 1. máje v Olomouci transparent s nápisem „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. „To byl návrh shodou okolností Rudy Berezy, že bysme měli jít do olomouckého prvního máje a vytáhnout tam nějaký transparent. Ruda navrhoval: ,Zdravíme sovětskou perestrojku‘, nebo něco takového. Já jsem se toho nejprve polekal. To se přiznám, ale pak jsem si řekl ano. Tak to by mohlo být, ale ne žádná perestrojka a dovolání vývoje v Sovětském svazu, ale my a konkrétní dokument Slovo ke spoluobčanům. Tak jsme vytvořili tuhle větu: Charta 77 vybízí k občanské kuráži. Pár slov. A s tímhle transparentem jsme vystoupili na prvního máje v roce 1977 v Olomouci, pár desítek metrů od hlavní tribuny. Postavili jsme se na chodník, rozvinuli jsme ten transparent a kolem nás procházel ten prvomájový olomoucký průvod a všichni tenhle text toho transparentu četli. Dvacet minut minimálně se nám to tam podařilo držet. Pak nás samozřejmě sbalili. Byla na nás dokonce uvalena vyšetřovací vazba dvakrát osmačtyřicet hodin, potom už vyšetřovací vazba. Ale zřejmě si to jistí lidé dali do souvislosti i s tou naší žádostí prezidentu republiky, aby abdikoval, a my jsme byli propuštěni, což bylo taky velice pozitivní. Vlastně se lidem řeklo: Podívejte, vy už můžete. Prostě ty uděláš to a to. To bylo ještě před několika málo lety na kriminál. Možná i na několik let. Oni náhodou udělali to a to – a podívejte, nic se jim nestalo. Takže i to bylo nějakým způsobem iniciativním impulzem pro širší veřejnost.“

V následujícím roce, těsně před dvacátým výročím sovětské okupace, podali trestní oznámení na Vasila Biľaka, v němž ho obvinili z velezrady. O všech těchto akcích potom informovali Svobodnou Evropu, na kterou byl Tomáš Hradilek přes paní Čeřovskou napojen. Všechny tyto skutky ale vyvolávaly reakce StB. Tomáš Hradilek byl několikrát podmínečně odsouzen a do jeho bytu bylo nainstalováno odposlouchávací zařízení. „Museli jsme vědět, o čem můžeme mluvit a o čem nemůžeme.“ V roce 1990 si zaměstnanci StB přišli do domu rodiny Hradilků pro nainstalované odposlouchávací aparáty. „Totiž hoši, co to tady jako techničtí pracovníci montovali, tak v devadesátém roce si to přišli odmontovat. To byli techničtí pracovníci Státní bezpečnosti.“

Mluvčím Charty 77

V lednu 1989 se po Stanislavu Devátém stal Tomáš Hradilek mluvčím Charty 77. Vzpomíná, že ještě před odjezdem do Prahy mu těsně před půlnocí přišlo pogratulovat několik studentů z Lipníku nad Bečvou. „Když jsem se chystal v nočních hodinách toho prvního ledna do Prahy, abych se tam sešel se svými kolegy Danou Němcovou a Sašou Vondrou a dalšími lidmi, tak těsně před půl nocí tady kdosi zazvonil a před schodištěm stála skupina možná patnácti, dvaceti mladých lidí tady z Lipníku a přišli mi pogratulovat, že jsem se stal mluvčím Charty. Popřáli mi hodně úspěchů. Bylo to pro mě absolutně nečekané, nezapomenutelné. Byli to většinou všechno středoškoláci, vysokoškoláci a skutečně ta dívka, která celou věc organizovala, ta, se dá říct, patří k těm, na které budu celý život rád vzpomínat. Protože to bylo od ní zároveň velice odvážné a velice se mě to dotklo v tom dobrém slova smyslu a dalo mi to sílu a elán do celého dalšího roku.“

Tomáš Hradilek také vzpomíná, že to byl pro něj snad nejvýznamnější rok života, ale také období, které bylo velmi náročné. Pravidelně se v tomto přelomovém roce účastnil demonstrací a aktivně působil v mnoha směrech. Byl spoluzakladatelem Společnosti přátel USA (SPUSA) nebo Hnutí za občanskou svobodu, která však byla založena ještě v říjnu 1988. Byl také mnohem více sledován Státní bezpečností. „Já jsem chodil jenom do práce a pak jsem dělal věci související s Chartou. Každý víkend, pokud mě nezadržela Státní bezpečnost, jsem dojížděl do Prahy. Vždycky v pátek v noci a z neděle na pondělí jsem se vracel. Bylo to velice náročné období. (…) Na jedné straně to bylo velice únavné a vyčerpávající. Skutečně ten rok jsem s výjimkou několika dnů nevěděl, co je to odpočinek. (…) Ale na druhé straně to považuji za snad nejdůležitější a nejvýznamnější rok mého života, který dával smysl mé existenci jako občana Československa.“

Náročný přechod k demokracii

Tomáš Hradilek, stejně jako další signatáři, měl přehled, co se děje ve světě, a tak tušil, že se komunistický režim hroutí. Demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 potom rozjela nezadržitelnou lavinu. Tomáš Hradilek ještě v listopadu spoluzakládal Občanské fórum v Olomouci a v Činoherním klubu v Praze, ale když totéž chtěl udělat v Ostravě, byl těsně před příjezdem 22. listopadu zadržen. „Před ostravským hlavním nádražím vlak zastavil z neznámých důvodů. Dveře, okna se nedaly otevřít. Já jsem se domníval, že na mě přišli, že se to povedlo, a taky že jo. Ostravské hlavní nádraží bylo obsazeno estébáky. Tam mě zadrželi a drželi mě tak dlouho, dokud si pro mě nepřijeli hoši z Přerova, co mě tady v Lipníku hlídali. (…) Nikdo se mnou nemluvil. Nikdo. Jenom mě zadrželi a převáželi z jedné cely do druhé, bez jediného slova. Tam byl zájem, abych se nedostal do Ostravy.“ Po 48 hodinách ho muži z StB vyhodili ve Fulneku.

I v problematické Ostravě se Občanské fórum založilo. Tomáš Hradilek se tam stal jednou z vůdčích postav. Neproběhlo to však bez komplikací. U jednoho z velmi blízkých přátel Tomáše Hradilka Jaromíra G. bylo zjištěno, že po celou dobu své disidentské činnosti spolupracoval s StB a udával své přátele. „Já jsem chtěl ze všeho odstoupit. Já jsem chtěl odstoupit z kandidátky Občanského fóra. Pro mě a pro celou řadu lidí to byl obrovský šok,“ vzpomíná na odhalení přítelovy zrady pan Hradilek.

Listopadové a prosincové dny roku 1989 byly pro Tomáše Hradilka velmi náročné. Každý den musel řešit spoustu důležitých věcí a nakonec byl ještě v prosinci mezi prvními dvaceti poslanci kooptován do Federálního shromáždění. „Takhle jsem celý prosinec zvládal za cenu absolutního nedostatku spánku a obrovské únavy. Aby toho nebylo málo, tak jsem byl ještě v prosinci 1989 kooptován za poslance Federálního shromáždění a shodou okolností jsem díky této kooptaci byl také člověkem, který první volil Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky.“

Dne 19. června 1990 se Tomáš Hradilek stal dokonce ministrem vnitra. Již po pěti měsících ale abdikoval a přijetí této funkce nepovažuje za šťastné rozhodnutí. „Já jsem byl kandidátem do Federálního shromáždění a s ničím takovým jsem ani nepočítal, a když mi to bylo v Praze navrženo, tak mi to svým způsobem vyrazilo dech a na druhé straně to zapůsobilo, že jsem se dopustil velkého omylu. Jednak jsem považoval za správné, abych návrh mých dobrých známých bral vážně, a za druhé každý člověk má v sobě nějakou ctižádost, já jsem prostě tomuhle vnitřnímu hlasu podlehl. Já jsem neudělal dobře, že jsem tuhle funkci přijal. Já se přiznám otevřeně, protože svojí mentalitou, svým založením, svými předpoklady nejsem člověk, který by mohl takovou funkci zastávat. (…) Hlavní problém byl v tom, že mě to zastihlo v tom okamžiku, když už jsem byl hrozně unavenej, vyčerpanej. Ta doba devětaosmdesátého a polovina devadesátého roku mně dávala hrozně fyzicky zabrat. Pravděpodobně jsem měl v polovině devadesátého roku slabou mozkovou příhodu, kterou jsem překonal. Jenomže jsem zjistil, že po té příhodě již nejsem schopen se tak soustředit, že nemám už tak dlouhou paměť, jak jsem míval, že i moje vyjadřovací schopnosti jsou horší, než byly předtím, ale přešlo to samo sebou. Jenže když potom přišel ten hlavní nápor a převzal jsem tu funkci a měl jsem na starosti tak těžký resort, tak se to všechno zpomalovalo a já s odstupem několika týdnů jsem se cítil naprosto vyčerpaný a zejména jsem ztratil možnost kvalitního spánku. (…) Co si budu nalhávat, byla to má největší životní krize. Ale každá špatná věc je k něčemu dobrá, že člověk si z toho vzal jakési ponaučení – došel jsem k závěru, že se v dalších letech nebudu věnovat politice.“

Tomáš Hradilek také z období své funkce ministra vnitra vzpomíná na obrovský nárůst kriminality v počátcích devadesátých let. „Já jsem se za to cítil být spoluzodpovědný, že ty nárůsty té kriminality byly oproti narmalizačnímu režimu obrovské, samozřejmě se vědělo, že svobodné poměry vytváří větší prostor pro všelijaké vykuky, ale že to bude až tak velký nárůst, to se lidí dotklo. To byla složitá doba a já jsem rád, že díky premiérovi Pithartovi a dalším lidem byla takovým způsobem překlenuta, aby mě to nějak co nejméně lidsky postihlo.“

Ještě do roku 1992 byl pan Hradilek poslancem Federálního shromáždění a potom už se věnoval hlavně svému životnímu koníčku. „Život jsem si zařídil podle svého životního snu. To byl můj životní sen, mít pěstírnu akvarijních rybiček.“

I dnes si Tomáš Hradilek velmi váží vydobyté svobody, mrzí ho jen negativismus obyvatel Čech, z nichž někteří rádi vzpomínají na poměry v bývalém komunistickém Československu. „Když si na to vzpomenu, tak stále ještě zažívám takové okamžiky štěstí, že jsme se toho dožili. Bez ohledu na všechny ty patálie, co jsou tady v téhle zemi. Svoboda je k nezaplacení a je to mnohem zajímavější život pro většinu lidí, i když už si to lidé ani nepřipouští.“

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.