The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Magdaléna Holá (tehdy Rajčanová)
Where: Český yacht klub
When: 04/11/2013
Who worked out the recording: Magdalena Holá
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Ing. Rudolf Jan Holý (1921)

Já těch šťastnejch chvil měl hodně, nezaslouženě, a je to až s podivem

Rudolf Holý, známý pod přezdívkou Admirál, vedl v osmdesátých letech dosud snad největší závod dvanácti českých lodí na Černém moři, z Rumunska do Cařihradu. Díky tomu si také přízvisko Admirál vysloužil. Ráda toto oslovení používám už od chvíle, kdy jsem se s ním poprvé osobně poznala – na čtrnáctidenní plavbě po kanálu La Manche v roce 2012. Ano, počítáte správně. Jako jedenadevadesátiletý byl tehdy členem posádky, kterou dále tvořili jeho syn Jiří, vnuk Tomáš, prazeť Zdeněk a rodinný přítel Petr. Ve chvílích, kdy je plavba poklidná, máte moře času. Vedle vaření, spaní či pití kávy se hodně vypráví. Rudolf Holý toho sám od sebe mnoho nenamluvil. Spíše tiše a trpělivě sledoval naše mnohdy rozjívené mihotání se po palubě. O tom, že je úctyhodný nejen svým věkem, ale také svými životními zkušenostmi, jsem se dozvídala spíše od ostatních a v náznacích. A začala jsem doufat, že jednou bude příležitost požádat ho o vyprávění a že bude souhlasit. Jsem vděčná, že se tak o rok později stalo.

Ať se mládí vydovádí

Rudolf Holý se narodil 22. září 1921 v Ústí nad Labem-Střekově.

Otec, prof. Rudolf Holý, pracoval coby „češtinář“ v reklamním oddělení u firmy Johanna Schichta, která provozovala několik továren na mýdlo a jedlé tuky. Reklamní oddělení rozvíjel jak svými nápady, tak novými technikami (například filmem či vydáváním českých pohádek a obrazů z české historie), které se nebál v reklamě využít. V rodině se traduje jeho úspěch se sloganem „Ať se mládí vydovádí“ (tak přeložil německý originál „Wie sagen Sie tchechisch: Lasst sie tollen, wie sie wollen“), který Reklamní klub v Praze tehdy označil za nejlepší slogan roku.

Matka Katuše, rozená Slabová, pečovala o tři děti – malého Rudolfa, o dva roky mladší Věru a o ještě další rok mladší Alenu. Pečovala také o domácnost, kde nepochybně vládla „čistota půl zdraví“, jak praví další slogan z otcovy reklamní kanceláře. Rudolf Holý mluví o dětství jako o nádherném období a s vděkem ke svým rodičům. A já si mohu jen představovat, jak bylo provoněné vůní mýdla s jelenem.

Konkrétnější vzpomínky líčí až z doby, kdy poklidný život na Střekově začala narušovat nacistická propaganda.

„Zpočátku byly potyčky spíše mezi tím novým smýšlením henleinovským a německými sociálními demokraty.“

Teprve později začaly mládežnické bojůvky napadat i Čechy. Přitažlivost, kterou tehdejší nastupující hnutí mělo, spatřuje pamětník v tom, že mládež organizovalo, dávalo jí uniformu, opasek a nůž... zkrátka pro mladé tak líbivé atributy důležitosti a moci. Zdánlivým řešením sociálních otázek získávalo henleinovské smýšlení převahu.

Mladý Rudolf Holý byl v té době členem Skautu, který prý žil v severních Čechách bohatým životem. V květnu 1937 se například zúčastnil srazu župy Přemysla Oráče na Radejčíně. Doba však začínala být zlá, což se odráželo i ve skautských aktivitách. Pamětník se zúčastnil polních cvičení pořádaných pod dohledem záložních důstojníků a později absolvoval zkoušku „Střelce“ v litoměřických kasárnách s ostrou střelbou. Skaut sehrával svou roli i při mobilizaci.

„Například jsme dostali za úkol vyhledat a zmapovat prameny v lesích a v okolních kopcích, aby bylo zachyceno pro případ obrany, kde je možné získat vodu. Tím se zabýval třeba i náš oddíl.“

Pomáhali i při hlídání nového, při mobilizaci podminovaného mostu nebo při zásobování budovaných vojenských pevnůstek.

Praha se chystala na válku

Dospívající Rudolf Holý byl studentem českého Reformního reálného gymnázia v Ústí nad Labem. Když měl nastoupit do kvinty s výukou latiny, rozhodl se, že školu změní. Toužil po elektrotechnice, ovšem jediná průmyslovka byla německá. Přešel tedy na českou Obchodní akademii v Teplicích. Rok nato však přišla okupace a vyhoštění ze Sudet.

Otci sice v Schichtově firmě nabízeli, aby zůstal, vývoj událostí však nenasvědčoval tomu, že by se Čechům v kraji dobře dařilo a že by děti měly možnost navštěvovat české školy. Rozhodl se tedy i s rodinou odejít. Dcery nejprve odeslali ke známým do Mělníka a syna do Prahy, kde začal navštěvovat Československou obchodní akademii v Resslově ulici, do které po zavření vysokých škol nastoupilo několik profesorů z Vysoké školy obchodní. Později přijela do Prahy celá rodina a nastěhovala se do Dejvic. Z okna bytu měl pamětník výhled na srub. Šlo o Jandovu vilu, ve které sídlil skautský oddíl. Hned se do něj přihlásil a stal se členem spojovacího oddílu, který vedl vyšší důstojník z generálního štábu.

„Praha se chystala na válku, takže zaváděla CO stanice a takovéhle věci. Jejich obsazení telefony a ústřednami, to dodala armáda, a to drátování, propojování a údržbu u těch ústředen dělal tenhle skautský oddíl. Ovšem dělal to tak, že při škole či při zaměstnání se to dělalo, tzn. ve volném čase jsme se střídali. (...)

Jenomže to trvalo dost krátkou dobu, pak přišli Němci a protektorát. A ta skupina, která se zabývala rádii a s kterými jsem tak trošku začínal komunikovat, protože se mi začínalo rádio líbit – myslím hlavně to krátkovlnný... tak oni začali vyrábět protistátní vysílačky. V tu dobu nás přestěhovali z Dejvic na Karlov, do míst, kde je dnes Policejní muzeum. (...) Já tam nehrál žádnou velkou úlohu, protože jsem tomu nerozuměl, o elektrice jsem věděl minimum. Ale využívali mě k tomu, že jsem skupovával po obchodech součástky tak, aby to nebylo nápadný. Pak najednou čtu v novinách tři jména z těch, co tam byli, že byli popraveni. Tak jsem sebral všecky součástky, co jsem ještě nepředal a které jsem měl, a když jsem šel do zaměstnání přes Stromovku, tak jsem to v těch jezírkách utopil.“

Dvakrát osudové setkání s Vladimírem Petřekem

Škola v Resslově ulici, kterou pamětník navštěvoval, ho přivedla do blízkosti pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Tamní bohoslužby a staroslověnský jazyk, s nímž se seznámil již dříve prohlížením otcovy knihovny, vzbudily jeho zvědavost. Viděl v nich blízkost Orientu, o který se tolik zajímal. Začal tedy docházet na schůzky mládeže, jež vedl kaplan dr. Vladimír Petřek.

„Ten Vladimír Petřek, který byl potom popraven. To je ten, který tam vlastně přivedl, uchovával a pečoval o ty parašutisty. To byl člověk velice inteligentní a vzdělaný, dělal vedoucího mládeže. Na schůzkách byly diskuse – on vždycky postavil proti sobě dva tábory. A mně se to tenkrát nějako líbilo, takže jsem se s tím doktorem Petřkem sblížil.“

Seznámil se také s biskupem Gorazdem, který mu navrhl, jestli by se nechtěl více zapojit do činnosti církve nebo jestli by nechtěl uvažovat o zaměstnání v církvi a stát se duchovním. V té době takovou potřebu Rudolf Holý nepociťoval, nicméně jej zaujala možnost získávat Gorazdovým prostřednictvím teologické a hlavně filozofické vzdělání.

Pamětník se patrně těšil opravdové důvěře kaplana Petřeka, neboť se mu zmínil o parašutistech – že ví, kde jsou, že je potřeba se o ně postarat a že se hledá nové místo, kam by je mohli přemístit. Rudolf Holý v té době pracoval jako účetní u firmy VITA v Holešovicích a chodil do zaměstnání pěšky napříč Stromovkou. Jako vhodný úkryt vyhlédl jednu opuštěnou budovu (dnešní Muzeum Stará Čistírna) a Petřekovi ji navrhl.

„Jenomže on říkal: ‚Už není třeba, zítra mají nové umístění. Ale ten den, co jsme o tom spolu mluvili, tak došlo k útoku gestapa.“

Kaplan Petřek byl spolu s tamním farářem a biskupem Gorazdem zatčen, mučen a nakonec popraven. Jeho statečnosti a mlčenlivosti vděčí pamětník za život svůj i své rodiny. Jako osudové vidí také to, že se na besedách vedených kaplanem seznámil s Libuší Entnerovou. Byla mu blízká jak názorově, tak údělem své rodiny – její otec byl za převádění studentů přes hranice odsouzen do Mauthausenu, kde také zemřel. A jistě byla i krásná, když se krátce před koncem války stala paní Holou a později matkou jejich dvou dětí, babičkou čtyř vnoučat a prababičkou pravnoučat...

Totální nasazení

Coby jedenadvacátý ročník byl Rudolf Holý v květnu 1943 nasazen jako pomocný dělník u Deutsche Lufthansa v Praze-Ruzyni. Pracoval v oddělení technické kontroly a pro svou dobrou znalost němčiny byl využíván především jako překladatel technických nálezů a jako tlumočník. Dvakrát byl převezen do Německa na zaškolení. Poprvé v roce 1944 do Berlína, kde poznal berlínské náměstí vyhrazené pro cizince a kobercové nálety.

„Bombardování začínalo obvykle právě na těch letištích a pak pokračovalo kobercovým náletem do středu města. (...) My jsme za normálních okolností nesměli ani letiště opouštět. Museli jsme tam zůstávat. Nanejvýš někdy bylo povoleno schovat se v krytu. Ale vím, že jednou nám povolili vyběhnout ven do takového lesíka a že jsem si říkal: No, tak ono je skoro jistější to letiště než ten lesík, protože střepiny těch šrapnelů – některé jsem si přivezl do Prahy – jsou nebezpečnější v tom volném prostoru, to prolítne tím stromem jako nic.“

Podruhé se pamětník ocitl ve Zwickau, v dílnách Lufthansy na opravu podvozků stíhaček. Bylo to v roce 1945 a domů se dostal až na samém konci války. Vzpomíná na rozbombardované Drážďany a další města, na kostrbatou cestu vlakem domů.

„Tehdy tam jezdily vlaky jenom směrem na frontu. Vozily střelivo nebo zásobování. Ty vagony už neměly okna, dveře, to bylo všechno vystřílený z letadel. A zpátky jezdily prázdný. Tak s takovejma jsme jeli vždycky od města k městu. (...) Ta města byla vybombardována, tudíž i ta nádraží a koleje. Takže vlaky pendlovaly vždycky jenom mezi městy. Přes město jsme museli pěšky, což bylo pěkně drastický vidět to rozbitý město... a tak jsme se dostali až do Drážďan. Byť Drážďany byly vybombardovaný, tak nádraží fungovalo, a z Drážďan jsme jeli už normálně rychlíkem do Prahy.“

Do Prahy Rudolf Holý dorazil právě v den vypuknutí Pražského povstání. Bydlel v té době s manželkou v Náprstkově ulici, a tak revoluci strávil v ulicích Starého Města. Vzpomíná také na cesty za rodiči do Dejvic, které v těchto dnech podnikl.

„Asi třikrát jsem navštívil rodiče v Dejvicích, což dneska považuju za hroznou blbost, protože jsem šel samozřejmě tou Myší dírou u Hradu a pěšky celou dobu, protože nic nejezdilo. Všude byli samí odstřelovači, kteří se trefovali, do čeho mohli. Šel jsem blízko dejvického nádraží směrem k sovětskému vyslanectví – tam v těch zahradách byli zakopaní s kulometama Němci, protože tam měli všechno obsazený. Takže tamtudy jsem se musel protáhnout, aby mě nikdo neviděl, abych se dostal k rodičům. (...) Viděl jsem třeba tažení na rozhlas, ale nebyl jsem tam. Protože na Starém Městě bylo dost všelijakýho zaměstnání. To se ozývalo, že tam je odstřelovač nebo co, tak se prohledávaly půdy a podobně.“

Ve službách církve

Rudolf Holý zůstal ve spojení s pravoslavnou církví po celou válku, i poté co popravili biskupa Gorazda a kaplana Petřeka. Církev byla sice nacisty rozpuštěna, zdecimována a organizačně zdevastována, ale pamětník pomáhal při tajných bohoslužbách a obřadech, které pro opuštěné věřící v Praze konal kněz Vsevolod Kolomacký. Po válce se dokonce dal do jejích služeb. S příslibem jejího nového vedení, že bude moci dálkově studovat filozofii na filozofické fakultě, přijal v roce 1946 jmenování farářem v Táboře. Tamní malou náboženskou obec znovu vybudoval, získal pro ni kapli a později od města darem pozemek u rybníku Jordán na stavbu byzantského chrámu. Když získal praxi a postavení, povolali pamětníka na počátku padesátých let zpět do Prahy.

„A to bylo celý moje jedno životní neštěstí. Protože si mě tady vyhlédl metropolita a začali mě obtěžovat vnitráci.“

Návrat do civilního života

Zastrašovali ho a nutili ke spolupráci, a tak se pamětník rozhodl církev opustit. Najít jiné zaměstnání ale nebylo snadné. Přihlásil se tedy do Uhelných dolů Zdeňka Nejedlého u Kladna na práci odbíhače. Znamenalo to však dojíždění a často i zmeškání návratu do Prahy, když vedení dolu prodloužilo směnu z důvodu nesplnění plánu. To nebyly příliš vhodné podmínky pro rodinný život. Hledal proto dál.

„Kdykoliv jsem zaměstnání našel, přišla špatná reference od vnitra. A tak nakonec, když hrozil nástup na ‚stavbu inteligence‘ – stavbu mostu přes Vltavu – podařilo se mi získat zaměstnání v malé továrně ve Vysočanech.“

Nastoupil tam jako pomocný dělník. Tak jako již mnohokrát předtím i později v jeho životě, pomohla Rudolfu Holému šťastná náhoda. Když fabrice pomohl opravit zkaženou inventuru předávané výroby, vedení splnilo jeho přání, přeložilo ho do oddělení operativního plánování a povolilo mu studium na ČVUT. Školu dálkově vystudoval a psal články, kterých si všimli ve strojírenském výzkumném ústavu TOVUS. Z fabriky si jej vyžádali. Tím nastala pro pamětníka nová etapa odborné, stálé a snad i klidnější práce v ústavu, ve kterém od roku 1961 zůstal až do důchodu.

„Nemožnost prokázat svoje schopnosti obhájením vědecké práce – z politických důvodů – mne nikdy nebolela, protože by to bylo nutně spojeno se znaky tehdejšího režimu – pochlebováním vládnoucí straně a neúčelnými citacemi marxismu-leninismu. Bez titulu CSc. jsem nesměl přednášet na vysokých školách, ale pražská ČVUT a plzeňská technika mne přesto zvaly a výjimku připouštěly.“

Po změně režimu si Rudolf Holý založil vlastní společnost pro poradenství v oblasti řízení podniků a vyzkoušel si podnikání. Nikoli neúspěšně a s povděkem tuto příležitost využil, získal i zahraniční akreditaci, nicméně přece jen doba jej zastihla už ve věku zaslouženého odpočinku.

Návrat na řeku

V době, kdy pracoval v ústavu, začal se více věnovat svým zájmům sportovním a vrátil se na řeku. Nejprve na kánoi, ale brzy se zakoukal do plachet. V roce 1967 se Rudolf Holý stal členem Českého yacht klubu pod Vyšehradem, majitelem olympijské joly a začal se postupně učit plachtění a účastnit se klubových závodů. Později jako pomocník lodního konstruktéra stavěl klubové lodě a také jejich vlastní námořní loď jménem Diana. V klubu byl mnohaletým předsedou a dodnes je velmi aktivním členem.

Klubovým životem pamětník naplňoval tužby po technické práci, volném pohybu i cestách do zahraničí, navíc v prostředí v mnohém blízkém skautským hodnotám, na kterých vyrostl. K vodě, ať už slané, či sladké, se váže mnoho zážitků a historek, ve kterých se pochopitelně odráží i daná politická situace a tehdejší možnosti, v nichž se lidé pohybovali.

Jeden takový zážitek přišel nedlouho poté, co Rudolf Holý do klubu vstoupil. V roce 1968 byl se svým synem na klubové výpravě v Berlíně, v loděnici Fraternitas.

„A vtom došlo k přepadení Československa sovětskou armádou. Načež tam nastoupili tři kádrováci ze tří berlínských podniků – já vím, že jeden byl z nějakého stavebního podniku, ty další nevím. Prohlásili, že jsme tam internovaní a že máme počkat na další rozkazy. Domů že se vrátit nesmíme. Ti místní Němci, tzn. členové klubu Fraternitas, se o nás fantasticky starali. (...) Vím, že jsem chtěl získat nějaké informace nebo prosadit na našem velvyslanectví v Berlíně náš okamžitý návrat, tam jsem se ale vůbec nedostal. Protože vyslanectví, ač výsostné území, bylo obsazeno německou policií, mělo vytlučená okna, zřejmě někoho prohodili oknem nebo co. Prostě zabrali vyslanectví a nikoho tam nepustili. Celý týden jsme tam setrvali.

... Pak jsme se vrátili domů, a sice tak, že přistavili autobus, naložili nás, spočítali, odvezli asi kilometr, možná dva před naše hranice. Tam nás z autobusu vysadili, autobus odjel a nechali nás tam stát. Pěšky jsme došli na hranice, kde už nás čekali naši pohraničníci. Němečtí tam vůbec nebyli, ty jsem neviděl. Ti naši měli všichni červenobílé stužky, stejně dané, jako to měli legionáři. Vítali nás a dali nám všechny informace, k dispozici telefon atd., cokoli, abychom se mohli spojit s rodinou.“

... a na moře

První námořní zkušeností Rudolfa Holého byl pobyt na školní plachetnici v Polsku v roce 1972. Byla to zkušenost nejen s plavbou, ale i s prací na lodi, kterou obsluhovala dvaadvacetičlenná posádka rozdělená do čtyř hlídek, a také s hierarchií na palubě, kdy se kapitán s posádkou stýkal pouze prostřednictvím důstojníků hlídek. Při zastávce ve švédském přístavu směla prý na pevninu vystoupit pouze polská část posádky, Češi neměli víza. „I sem zasáhlo bdělé oko českých úřadů, které se obávaly nákazy českých občanů kapitalismem,“ trefně glosuje pamětník vzpomínku ve svých poznámkách.

Následující plavby na moři podnikl na lodích svých klubových kamarádů. Nebylo vždy jednoduché vycestovat, problém bylo třeba i jen získat námořní mapy nebo předpověď počasí. Dnes už si podobné obtíže nedovedeme představit a dostupnost takových informací je pro nás samozřejmostí.

„Mapy, zejména námořní mapy, u nás v republice byly nedostupný. A zahraniční, jako třeba anglický – jakpak se dostat do Anglie a přivézt mapy? Takže někdo něco sem tam sehnal nějakým podloudným způsobem. Většinu map jsme sehnali z Bulharska. A i tam ti, co nám je opatřovali, trnuli, kdy se to na ně prozradí, protože taková mapa byla vlastně totéž jako vojenský tajemství.“

Velkou námořní událostí byla pro pamětníka již zmiňovaná dálková plavba dvanácti českých lodí od delty Dunaje v Rumunsku do Istanbulu, kterou pro Svaz jachtingu organizoval a na níž si také své přízvisko vysloužil. Následovaly další plavby. Na různých mořích, na vypůjčených lodích či na lodích přátel, ale také na své vlastní, vlastníma rukama postavené Dianě naplul Rudolf Holý více než dvaadvacet tisíc námořních mil. Množství vlajek zdobících pamětníkovu klubovou mansardu ukazuje rozmanitou řádku zemí, kterou po moři navštívil. Velkou radostí pro něj byly i plavby, které podnikl se svým synem a vnukem. Sedm třígeneračních plaveb. A kdo ví, třeba dojde ještě na plavbu čtyřgenerační...

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.