The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Luděk Jirka
Where: České Budějovice
When: 06/03/2009
Who worked out the recording: Luděk Jirka
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Louise Hermanová (1916 - 2013)

Proti tomu, co následovalo potom, byl Terezín ráj

Mládí ve Svitavách a v Praze:

Louise Hermanová, za svobodna Freundová, se narodila 8. 5. 1916 ve Svitavách. Svitavy už patřily do Sudet.. „Já znala jako mladého i Schindlera. Byl ze střední vrstvy, čili chodil o moc lépe oblečený než jiné děti. Byl to špatný student, o dva starší než můj bratr, maturoval s mým bratrem na reálné škole.“

Rodina Freundů měla obchod s pánským zbožím. „Tehdy se ještě nosily cylindry, hůlčičky, manžety, manžetové knoflíčky, kravatové jehly, noční košile, psí dečky, pánské kapesníky a pánské deštníky. Výhradně pánskou módu. To by se dneska neuživili.“

Maminka zemřela v roce 1918 na Španělskou chřipku. „Otec se snažil nepříjemné věci odklidit z cesty. Já si vzpomínám na velice hezké dětství, ale bez maminky. Byl personál, protože se o nás otec nemohl starat.“

Louise Hermanová navštěvovala měšťanskou školu a reálnou školu ve Svitavách, poté v Praze vystudovala Montessorskou školu. „To byla italská lékařka, která vypracovala speciální metodu výuky pro předškolní děti. Byla to katolička, stavěla na desateru. Její motto bylo: Hrou k práci.“ Za studií pracovala ve školce, ale kvůli židovským zákonům nemohla dále studovat. Přesto zůstala v Praze, zatímco její rodina odešla do Boskovic. Pouze bratr zůstal v Brně.  

Posléze začala pracovat jako opatrovnice dětí u soukromých rodin a často měnila své povolání. „Lidí, kteří si mohli dovolit vychovatelku bylo málo a mnozí z nich už chystali emigraci. Tehdy ještě moc nebylo, aby ženy pracovaly, aby měly nějaké povolání.“

„My jsme nesměly nikam, s dětmi jsme chodili na židovský hřbitov ve Strašnicích. Tam si hráli“:

Po zavedení židovských zákonů přišla omezení. „To jsem prožívala jako všechny ostatní. My jsme nesměli nikam, s dětmi jsme nesměli do parku, čili jsme chodili na židovský hřbitov ve Strašnicích. Děti si tam hrály na pískovišti, běhaly tam mezi hroby.“

Se českými občany má jinak špatné zkušenosti. „Naše domovnice přišla a řekla: 'Heleďte, dejte mi vaše matrace. Vy máte žíněný a já mám jen z mořské trávy. Stejně to tu musíte nechat.' Takže nám pod zadkem – jinak to říct nemůžu – odnesla matrace. Mohla aspoň počkat, než jsme odešli.“

Často musela měnit své zaměstnavatele, protože rodiny se snažily emigrovat do zahraničí. „Asi byly lépe informovaní.“

15.3. 1939 přijela německá armáda do Prahy. Ráno doprovázela svou zaměstnavatelku na Hlavní (dříve Wilsonovo) nádraží. „Když jsem šla zpátky, tak kolem Reprezentačního domu  jezdili na motorkách první vojáci. To bylo hrozný počasí, fujavice. Já jsem se vracela do bytu. To si pamatuji, že mně tekly slzy.“ Louise Hermanová měla zůstat v bytě, kde byl na půl roku zaplacen nájem. Odmítla jet se zaměstnavateli do Anglie.

Od dubna roku 1941 měla Luisa Hermanová nosit židovskou hvězdu na hrudi. „Ale já jsem ji vždycky nenosila.“

V Terezíně opatrovnicí dětí: „Němci rodiče sebrali a děti nechali v bytě. Muselo o ně být postaráno.“

24.4. 1942 byla transportována do Terezína, odkud odjela do Osvětimi 18.12. 1943.

V Terezíně byla opatrovnicí dětí, starala se o 2, o 4 a poté až o 8 dětí. V době příchodu Louisy Hermanové bylo v Terezíně ještě civilní obyvatelstvo. Po vystěhování obyvatelstva Terezína dostaly opatrovnice dům na náměstí, kde měly 16 dětí. Děti se dostaly k opatrovnicím za různých podmínek. „Maminka se zbláznila, otec musel pracovat, tak dítě bylo na nás.“ Jiný případ: „Dvě děti tam byly sourozenci - přišli Němci, rodiče sebrali a děti nechali v bytě. Nebyly odebrány, ale muselo být o ně postaráno.“

V Terezíně neustále probíhaly transporty, jednalo se o průchozí tábor. Lidé chodili pracovat i na šance. Louise Hermanová byla v dětským domově, v jednom pokoji spalo 6 lidí. „Střídali jsme se, protože jsme museli být i v noci při dětech.“ Louise Hermanová pečovala o předškolní děti. „Já byla jedna z mála, která měla patřičnou kvalifikaci.“ S Němci v Terezíně do styku nepřicházeli.

„Poměry byly hrozné, protože to je malinkaté městečko. To bylo období, kdy tam bylo sto tisíc lidí. Narvaní tam leželi na zemi, to nebyly postele. Potom to bylo tak uvolněné, že i manželé spolu mohli být. Oproti tomu, co následovalo po Terezíně, byl Terezín ráj. Tam se postupně i kulturní život vytvářel, že se dalo přežít.“

Mladí muži v Terezíně pracovali v Aufbau Komandu  (AK) a připravovali do domů palandy, aby bylo možné lidi někam uložit. „Vedení slibovalo, že za tuto práci budou oni a jejich rodiny chráněni před dalším transportem. Ale nedodrželi. Všecko co říkali, byla lež. Celou dobu.“

Bratr Louise Hermanové byl v květnu zařazen do transportu, přestože byl v AK.Bratr Louise Hermanové byl zastřelen v polském Lublině.  Někteří se mohli z transportu dostat. „To se stalo, že někdo měl kontakty a dostal se z transportu. Vždycky muselo souhlasit číslo. Jim to bylo úplně jedno, jestli mladý, starý muž nebo žena.“

Celý den musela Louise Hermanová zaměstnávat děti. „Museli jsme si vymýšlet a nesměli jsme s nimi ven. Já s tím velice dobře žiji, že jsme těm dětem něco dali a tu hrůzu tolik nevnímaly, že byly zaměstnané, že jsme jim věnovali čtyřiadvacet hodin. To je pro mě dobrý pocit, i když z mých dětí ani jedno nepřežilo.“ Po válce již s dětmi pracovat nechtěla.

Louise Hermanová vzpomíná na Karla Ančerla. „Když se Terezín připravoval na návštěvu, tak on hrál na klavír v kavárně.“

„Vylezla jsem zpod kabátu a na něm jsem měla položený proužek papíru. Tam bylo moje jméno a číslo. Oni asi mysleli, že jsem mrtvá.“

Od otce dostala Louise Hermanová z Terezína korespondenční lístek, že je v pořádku.  „Jenomže jsem viděla, že to není jeho písmo a jako odesilatel byla vrchlabská kasárna. Mně bylo jasné, že když otec nemůže sám psát, že není zdravý. Kdyby psal pravdu, tak by to nedošlo.“

Byla nahnaná do místnosti ve vrchlabských kasárnách, kde měl být také její otec. „Sestra mi řekla, že ráno otce s těžkým zápalem plic a s vysokou teplotu vytáhli z postele a zařadili do transportu. Že pravděpodobně ani tu cestu nemůže přežít.“ Do Terezína přišla po 3 měsících, v době, kdy už byl otec na transportu do Osvětimi.

„Tak jsem se vrátila a strašně brečela.“ Lehla si na beton, hlavu položila na batoh, přetáhla se kabátem a brečela. „Pro mě spadl svět. Neměla jsem matku, tak otec byl pro mě úplně všechno. Byl úžasný vztah mezi námi.“

„Najednou jsem slyšela strašný kravál a rámus, pak nastalo hrobový ticho. Vylezla jsem zpod kabátu a měla jsem na něm položený proužek papíru. Tam bylo moje jméno a další číslo.“ V místnosti zůstala pouze ona a další 4 ženy. „Takže celý můj transport, až na tyto čtyři ženy, byl pryč. To jsem se dozvěděla po válce – komplet tento transport šel do Osvětimi a do plynu. Oni asi mysleli, že jsem mrtvá, protože jsem absolutně nereagovala. Tam byla jenom koule přikrytá kabátem.“

V Osvětimi: „Ten pud sebezáchovy je obrovský, je ochoten vzít vše na sebe a přesto se snaží přežít.“

„To, co přišlo, to si nikdo se zdravým rozumem nedovede představit.“

Příjezd do Osvětimi: „Ráno, ve dvě, ve tři hodiny, osvětlené všecko…psy, řvaní…vždycky to samé…napravo, nalevo a tak dále. Z Osvětimi se nikdo nedostal. To byl jediný transport z českého rodinného tábora, který odešel z Osvětimi. Taky jsme byli šťastní, doufali jsme, že kam přijdeme nebudou plynové komory. Představte si, že byste za deset minut nevěděli, jestli budete mezi živými.“

Spolu s kamarádem Michalem a Ruth Bondy byla Louise Hermanová v bloku 31. Opatrovníci bydleli s dětmi rozdělených po skupinkách podle věku. Každý opatrovník měl jednu skupinku dětí.

Po Sametové revoluci se setkala s tímto kamarádem. „Pokaždé přijel ke mně a já jsem mu jednou řekla: 'Hele, já na to nemůžu zapomenout, jak tenkrát ráno, než začala práce po snídani.' …on vyšel ven před bránu a přišel zpátky. To bylo z jara, byla zima. Třásl se, přišel dovnitř, mnul si ruce a řekl: 'Máme to dobrý, přišel další transport.' Tím chtěl říct, že ještě máme šanci tři dny, než 'zpracují' tento transport. Když jsem mu to připomněla, tak on úplně ztuhnul, zkameněl a řekl: 'Ty Lízo, to jsem opravdu řekl?' Pud sebezáchovy je  neskutečně silný, že tak strašně klesne…že máme ještě šanci den, dva přežít. Přišli noví lidé. Když si to uvědomujete, to říká všechno. On nemohl pochopit. Přišel celý šťastný nám sdělit tu radostnou zprávu, že máme ještě možná šanci den, dva.“

V Osvětimi pracovala Louise Hermanová s více dětmi. „Byli jsme nacpaní do jednoho bloku s dětmi různého věku a nemohli jsme vůbec ven.“ „

„To byly věci, které si člověk, který to nezažil, nedovede ani představit.“

Když Němci zapískali na apel, stáli vězni v pětistupu před blokem. „Každý den, někdy i víckrát, když se jim zachtělo nás buzerovat, zapískali, zahoukaly sirény a museli jsme nastoupit do pětistupu před blokem.“ Apely byly na pražícím slunci, stejně jako v mrazu. Osvětim ohraničovaly dráty nabyté elektřinou.

Vzpomíná na Fredyho Hirsche, který se o mládež staral v Terezíně i v Osvětimi. „Jemu vděčím za to, že jsem přežila. My jsme se znali už z Prahy, on emigroval z Cách v domnění, že Československo nebude napadeno. Všecko organizoval. On byl Němec a uměl s Němci jednat a oni ho akceptovali. Bohužel nepřežil. On lidem slíbil, že zůstane při nich. Měl obrovskou autoritu a důvěru. Podařilo se mu zřídit tzv. dětský blok.“  

Fredy Hirsch pomáhal dětem. „Ty děti nemusely stát venku na apel a mohli jsme je  seřadit uvnitř bloku. Předtím, než se zbudovaly palandy, byl takový prostor šest krát pět metrů. To jsme je mohli seřadit, až když počítal na vedlejším bloku. Někdy nás nechali stát i dvě hodiny. My jako opatrovnice jsme také nemuseli stát venku, jsme tam seřadili ty děti a jenom se postavili, až  esesák vešel do bloku. Byla to obrovská výhoda pro děti i pro nás.“

Vymohl i úschovnu pro děti. „Děti nemuseli být s dospělými a starými lidmi. Tam nebyl prostor, tam každý seděl jako v kukani na palandě. Tam nic nebylo. Tam bylo malinkaté místo vpředu, kde se vydávala polévka, a kde se lidé seřadili. Vzadu byl sud a kbelík, kam se vylévaly výkaly. Tam nebyl stůl, nebyla židle, nebylo nic. Každý ležel na  palandě nebo seděl. Tam nebylo místo. On vymohl jeden blok, kde byly děti od rána do večera. Pak si maminky děti zase vzaly.“

V Terezíně se teprve zabíhal život. „Po večerech se na půdách snažili o kulturní život, že to bylo snesitelné. Konaly se recitační večírky, klavírní koncerty a všechno možné. Ale v Osvětimi? Kde? Tam už byli lidé tak zdeptaní, i profesoři, i ty hudebníci. V Terezíně byla určitá úroveň.“ Na příklad se v Terezíně u učitelky z Brna mohli učit jazyky.

Vzpomíná na útěk Vítězslava Lederera, který byl blockältesten na mužském dvoře. „Utekl za takových okolností, které byly o moc nebezpečnější, ale o moc chytřejší (než Rudolf Vrba – pozn. autor). To byl zajímavý člověk, byl z povolání důstojník a v Terezíně byl jediný muž v našem domově.“ Ve dvoře chlapecké školy, v L 318, byl malý domek, kde bydlel Vítězslav Lederer. Byl přidělen k domovu jako údržbář. „Taky nesmíte zapomenout, že v Terezíně všichni všechno uměli. Kdo neviděl ani šroubovák byl elektrikář. Můj manžel byl lékař a nahlásil, že byl automechanik.“

Jednou do domova přišel Vítězslav Lederer za Louise Hermanovou a chtěl ji něco ukázat. „On mě popostrčil, zezadu mě obešel a proti dveřím byla vojenská skříň. On skříň otevřel a já byla úplně na mrtvici. Tam byla kompletní četnická uniforma a nahoře, kde byly klobouky, byla rádia - a my jsme léta předtím museli odevzdat radia. Teď já byla vedoucí.“ Vítězslav Lederer občas odjížděl v četnickém převlečení za svou snoubenkou do Plzně. Domluvil se s českými četníky a ti mu přinesli uniformu. Při výměně stráží odcházel pryč a poté opět přišel. „Já nemohla dýchat. Od té doby jsem byla úplně bez sebe. Už jsem ani nechtěla vědět, kdy tam je a kdy tam není. Šel se mnou se stejným transportem do Osvětimi.“

Z jara 1944 se Lederer objevil na dětském bloku u Louise Hermanové, od společných chvil v Terezíně se neviděli. Až teď. „Někdo mi řekl, že je  blockältesten na osmičce. On nemusel nic dělat, ale musel se starat, aby blok byl čistý. Každý den ráno, když přišli počítat na apel, tak blokartester  hlásil kolik je lidí, kdo umřel, kdo je nemocný, kdo leží. A byl při výdeji jídla. To byla jeho práce.“

Vítězslav Lederer přišel jednoho dne za Louise Hermanovou a ptal se. „'Jak se máš?' 'No jak se mám? Ty se máš dobře…' 'Tak ahoj, já jsem tě chtěl jenom vidět.' On se nějak mlčky přišel se mnou rozloučit. Nemohl to říct, ale tři měsíce jsme se neviděli a najednou za mnou přišel. My jsme měli dobrý pracovní vztah, byl strašně ochotný a vše dělal hned.“

„Jednou v noci šílené pískání, sirény, světla a reflektory. Celý tábor osvětlený. Apel se pískal, to jsme věděli, tak jsme museli do pětistupu před blok. My jsme stáli a stáli a stáli a nikdo nás nepřišel počítat. Tichou poštou se od vedlejšího bloku doneslo, že někdo utekl, a my, když jsme se tohle dozvěděli, tak jsme stáli a drželi palce,  aby se to povedlo, aby ho nechytli. Zastřelili by ho, možná by ho ještě týrali.“

Následující den nedostali nic k jídlu.„Za trest, že někdo utekl. Pak je taková solidarita, my jsme to přežili dobře a s radostí. Jenom jsme doufali, aby je nechytli.“

Poté se dozvěděli, že utekl Vítězslav Lederer a německý esesák Viktor Pesteka. „Oni je nechytli. Asi tři dny byly celé noci reflektory, pročesali celé okolí, ale nenašli je.“ Viktor Pestek se do tábora vrátil za svou dívkou. Byl chycen a zastřelen. Vítězslav Lederer utekl. „A napsal to, mluvil do rozhlasu, do zahraničí. Nic se nedělo. Nikdo tomu nevěřil. On dokonce nakreslil plánky a nic se nedělo. V esesácké uniformě prošli dveřmi, ten esesák mu obstaral uniformu, čili stráž si jich vůbec nevšimla. Dva esesáci prošli bránou, zasalutovali a šli. Je škoda, že na jeho výzvy a na jeho poukázání a vysvětlování…celý svět to věděl a nic se nedělo.“

V českém rodinném táboře v Osvětimi byli na pravé straně muži a na levé ženy. Po 18:00 večer se mohli scházet a ve 20:00 byl večerní klid. Byl to jediný tábor v Osvětimi, kde mohli být společně ženy i muži.

Děti, které opatrovala Louise Hermanová v Terezíně přišli všechny společně jedním transportem. „Když přišel nový transport, tak jsme vždycky koukali, kdo přišel. Jestli přišli nějací známí nebo příbuzní. A když mě děti viděly, tak na mě řvaly, ale já jsem k nim vůbec nemohla. Šly rovnou do plynu.Všechny. Zůstala jedna jediná holčička Helenka, tu nechali v Terezíně.“

Jídlo a pití v Osvětimi: „Ráno jsme dostali černou vodu z nějaké trávy, říkali, že to byl čaj. Úplně černý a horký. V poledne tzv. tuřínovou polévku. Jídlonosiči s tím neradi zamíchali - když ta voda byla rozdaná, tak to hustý zůstalo jim.“ Jednou za 3 dny dostávali cihlu chleba, který dělili na 4 díly a 1 čtvrtka chleba byla na 3 dny. Jednou za týden byly 2 dekagramy margarínu a půl lžičky marmelády.

„Ta chyba není v člověku. Ten pud sebezáchovy je obrovský, je ochoten vzít vše na sebe a přesto se snaží přežít.“

Jak se to mohlo stát? „To se stane dneska taky. V jiné formě. Tehdy to byl celý národ. Ta nenávist je dodneška.“

Christianstadt, pochod smrti, Bergen-Belsen: „V tom Bergen-Belsenu už ležely mrtvoly na zemi a umírající se tam plazili…“

Z Osvětimi jela začátkem července 1944 do Christianstadtu. „Byl vypraven veliký vlak a nevěděli jsme kam jedem. Byli jsme šťastní, že jedeme z Osvětimi. Snad se vzdálíme někam, kde nebudou plynové komory. Když jsme přišli, tak jsme o nich nevěděli, pak už jsme o nich věděli. To byla otázka minuty, hodiny, dne, jestli půjdeme nebo nepůjdeme do toho plynu.“ Dle výzvy odjeli z Osvětimi na práci do Christianstadtu muži i ženy do 40 let. Ženy musely  své děti v Osvětimi nechat, ale věděly, že tam děti zemřou. „Prý až se vrátíme z práce, tak děti najdeme. Tomu už ovšem nikdo nevěřil. V mém transportu byly dvě ženy, které tam dítě nechaly.“

Cestou z Osvětimi někdo zahlédl škvírou vodu. „Říkal: 'To by mohl být Hamburk. Tady je strašně moc vody.'“ Dlouho stáli než se opět rozjeli. „Zůstaly jsme v lese na slepých kolejích. Když jsme vystupovaly z vlaku, tak jsme zjistily, že, kde jsme stály, odpojili vagony a půlka našich děvčat není.“ Tato půlka odjela do Hamburku a Neugrabenu a obě skupiny se setkali v Bergen-Belsenu. První půlka byla ušetřena pochodu smrti. Děvčata s Louise Hermanovou odjela do Christianstadtu.

V Christianstadtu bylo několik domů s palandami a chodilo se na práce. „Některá děvčata dělala v lese, některá na stavbě, některá v muničce. Já jsem pracovala v muničce.“ Každý den ráno odcházely skupiny žen za doprovodu esesaček. „Na tři směny se pracovalo. Lesem jsme šli, sněhem. Hrozný.“

„Muže jsem neviděla, že by se uhodili. Ani v Osvětimi. Ale v Christianstadtu žena bila ženu. To dodnes těžko vzpomínám. To bylo to poslední úplně...“ V Německu byl nedostatek mužských pracovních sil. „Jestliže šla žena dělat tuto práci, tak to vlastně říká všecko. Byly pánbůh, mohly dělat, co chtěly.“ Ženské SS bili vězenkyně, které jim byly vydané napospas.

„Pak nás hnali přes celé Německo podél našich hranic přes Mariánské lázně. Měli jsme holandské pantofle, ve kterých jsme neuměly chodit. Byl to únor-březen, bez jídla, bez pití.“  Louise Hermanová prodělala pochod smrti z Christianstadtu do Flossenburgu, kde setrvali týden. „To jsem se dozvěděla asi před třemi lety. Já jsem byla přesvědčená, že jsme tam byli tři dny.“

13.2. 1945 se nacházeli pouhých 8 kilometrů od bombardovaných Drážďan. „Ten žár nikdy nezapomenu, ten šel až tam. To rudé nebe, to bylo hrozné.“

Děvčata, která se z osvětimské skupiny oddělila a skončila v Hamburgu a Neugrabenu zažila lepší poměry. Děvčata, která odešla do Christianstadtu a prodělala pochod smrti na tom byla o poznání hůře. „Každý krok byl hlídaný. V Hamburku dělaly odklízecí práce, ušetřily si pochod smrti, což bylo dost podstatné. My jsme přišly v podstatně horším psychickém a fyzickém stavu do Bergen-Belsenu. My už jsme nevnímaly, my jsme šly jak stroj, my jsme šly a šly a šly a kdo padl, tak ho esesák puškou hodil do příkopu a šlo se dále. Já dodnes vidím kamarádku, jak její sestřička, které bylo čtrnáct, hubená, vyčouhlá holka, najednou řekla: 'Já už nemůžu, já už nechci.' Ona ji chytila za límec a vrazila ji facku. 'A půjdeš, ty blbče.' Zachránila ji tím. To jsme věděli, že je to poslední tažení.“

Němci už také věděli, že se blíží konec války. Ženy byly s dětmi samy doma a krátily se jim vzhledem k válečné situaci příděly. „I ony pochopily, že válku nevyhráli, ale prohráli. Takže měli na nás velký vztek. Teď mnozí ani nevěděli, že jsme byli židé a nejsme trestanci. My jsme byli v trestaneckých šatech.“

Po pochodu smrti se ocitla v Bergen-Belsenu. „To už nic moc nevím. To jsme přišli po pochodu smrti, to už jsme ani nevěděly, že chodíme. To si představte, že nás osm set kilometrů táhli a kolikrát nás nenechaly ani přenocovat, už jsme šly jako automat. Sem tam jsme dostaly tu černou vodu nebo polévku.“

„V Bergen-Belsenu ležely mrtvoly na zemi, umírající se tam plazili a nikdo už na tu latrínu ani nedošel, tam už byly výkaly ve všech možných barvách, protože tam byl tyfus. Tam už se mně nemůžete na nic ptát, protože tam už nic nebylo. Tábor byl v takovým stavu. Proto tam všechny nahnali ze všech stran, aby ti, co nějak přežili, tam ještě pochcípali. Tam už nebyl vůbec žádný režim, tam byl chaos.“

V Bergen-Belsenu byla Louise Hermanová osvobozena anglickou armádou. „To jsme stáli apel, Němci se báli vzpoury, tak pískali na apel a my jsme jak blbí stáli čtyři hodiny na pražícím slunci a čekali, až nás přijdou spočítat. Nikdo nepřišel. Najednou nad námi letadlo a moje kamarádka řekla: 'To byli Angličané.' Povídám: 'Prosím Tě, ty jsi se zbláznila?'  Letadlo kroužilo nad táborem a vrátilo se.“ Louise Hermanová nevěřila, že se jedná o anglické letadlo. Letadlo kroužilo a byl vidět anglický znak. „My jsme slyšeli to dunění, my jsme tušili, že už přichází.“

„Němci už tam nebyli, Angličané přišli, stáli před bránou a báli se vkročit. Tak jsme ještě jeden a půl dne chcípali a plazili se...tam byly hordy mrtvol na sobě poskládaných do kopčí, další se tam plazili po zemi a chcípali. Angličané přišli po půl druhém dni s rouškou na puse a s obleky a začal věrně opečovávat.“

Po osvobození anglickou armádou se Němci rozutekli, zůstal akorát velitel tábora. „My jsme se domnívali, že myslel na nějaké lepší zacházení, když bude předávat tábor Angličanům.“

Po osvobození Bergen-Belsenu se belgičtí a francouzští lékaři starali o onemocněné tyfem. „Erik mně říkal: 'Ty nemůžeš nikam, ty nestojíš na nohou.' Já chtěla domů.“ Švédská vláda nabídla onemocněným ozdravný pobyt do Malmö, ale Louise Hermanová jej odmítla.

„To byla opravdu od začátku do konce všechno lež.“

V Praze bez ubytování, bez jídla, bez oblečení…:

Do Československa si Louise Hermanová  přivezla tyfus a těžko se z něho dostávala. „Představte si, že jsem byla po tyfu a sotva jsem se držela na nohou. Plazila jsem se po zdi.“

 Po příjezdu do Prahy na Hlavní (dříve Wilsonovo) nádraží si Louise Hermanovou vzal pod ochranu Červený kříž. „Ten náš vlak byl nahlášený a stály tam červenokřížské sestry. Sestra mi to popadla a říká: 'Kam vás máme odvézt?' Já jsem si uvědomila, že vlastně nemám kam.“ Dostala ubytování na Vinohradech, ve škole Charlotty Masarykové. Jednalo se o přechodný záchytný tábor a Louise Hermanová se opět dostala na palandu, kterou tak důvěrně znala z koncentračních táborů. „Já neměla nikoho, neměla co jíst, neměla co na sebe.“ V Praze ji pomohla kamarádka, která také bydlela na Vinohradech.

„Když jsem přišla 14. července, tak poválečná euforie opadla, byl hluboký mír. Lidé z koncentračních táborů prý tehdy jezdili zadarmo tramvají, průvodčí byli ochotní a každý dával. Když jsme se my vrátili, tak už zájem pominul. Já neměla kde bydlet, já neměla co na sebe, já neměla peníze, já neměla nic.“ Z příbuzenstva se ji vrátil pouze bratranec z východní fronty, měl těžký průstřel břicha a zanedlouho zemřel. Louise Hermannová začala pracovat v roce 1946 na Židovské obci.

Na pomoc polským Židům:

 V roce 1947 nastaly protižidovské pogromy v Polsku, Židé utíkali do Palestiny a ředitel Židovské obce chtěl Louise Hermanovou pro práci v organizaci JOINT na pomoc polským Židům na hranicích Československa s Polskem. „On říkal, abych měla pochopení pro mladé lidi, kteří přežili a sešli se. Že nemůže manželství od sebe trhat těsně po válce, že ta nutnost tady je a že kdo nebude chtít, tak bude dělat na Náchodsko turnusy po čtrnácti dnech.“ Luisa Hermanová odjela na Náchodsko pracovat pro JOINT.

Po půl roce Louise Hermanová onemocněla, měla bolesti v zádech. Nikdo se ji  ve nemocnici dostatečně nevěnoval, a tak byla odvezena do tábora JOINT. „Nikdo tam nebyl, akorát kuchyň a doktorka. Najednou ráno - já nevěděla kdo tam je – se hlásila, já jsem otevřela, ve dveřích stála ona a vedle ní obrovský mužský v americké uniformě. Tak jsem se poznala s mým pozdějším manželem.“

Pomoc polským Židům znamenala oficiální umožnění emigrace přes území ČSR. Stalo se tak na přání od Jana Masaryka. „Byl to jen záchytný tábor, aby se lidé mohli vyspat, odpočinout a umýt. Průchodní tábor pro lidi, kteří chtěli do Palestiny.“

Doktor Herman poprosil Louise Hermanovou o ruku v momentě, kdy se rozhodovala, zda vstoupí do JOINT. „On měl nějak rozbitý přední sedadlo, tak já jsem seděla vzadu. Ten dotazník jsem mu dala, chtěla jsem se s ním poradit, jestli to mám vzít nebo ne, jestli mám podepsat smlouvu a zavázat se na pět let. On mi to strašně hezky složil a strčil mi to dozadu zpátky. Jednou rukou držel volant a druhou rukou mi to strkat nazpět a říkal: 'Hele, řekni jí, že já tu sociální pracovnici potřebuji daleko více než ona (doktorka z JOINTU – pozn. autor).' Já jsem to nepochopila, to se musím přiznat. Tak potom řekl: 'Madam, jestli jste to nepochopila, tak to byla nabídka k sňatku.'“ V Praze dala Louise Hermanová výpověď  a provdala se za doktora Hermana. Doktor Herman za války přišel o manželku s dítětem, byl ženatý a měl dvouletou holčičku, ale obě skončily v plynové komoře v Osvětimi.

Louise Hermanová měla problémy s vydáním občanského průkazu. Za německé okupace byla synagoga ve Svitavách zapálena, veškerá matriční evidence byla zničena a Louise Hermanová neměla rodný list, na který by si vystavila občanský průkaz. Rodina, u které byly doklady uloženy, byla zatčena, byl jim zkonfiskován byt a tím pádem i doklady Louise Hermanové.

Louise Hermanová jezdila přednášet na německé školy a gymnázia o svém válečném osudu. „Dvě děvčátka mi nesla obrovskou kytici. Ony se upravily, měly připravenou řeč, chtěli něco říct a rozbrečeli se.“ Při této návštěvě gymnázia v Bonnu vyprávěla i o ztrátě svého rodného listu. Na základě vypravování se zdejší studenti rozhodli napsat Bundesprezidentovi a přes německé ministerstvo zahraničí a svitavskou matriku dostala rodný list i následný občanský průkaz.

V koncentračních táborech psychicky pomáhala Louise Hermanové láska z tanečních. „My jsme si slíbili, že na sebe počkáme.“ Po válce se opět setkali. „Jemu trvalo snad dvacet minut, než pochopil, kdo jsem. Byl přesvědčen, že nežiji, že jsem to nemohla přežít.“

Louise Hermanová ve svém vyprávění vzpomíná na:

Annu Hyndrákovou, roz. Kovanicovou

Ruth Bondy

Fredyho Hirsche

Rudolfa Vrbu

Vítězslava Lederera

Viktora Pesteka

Karla Ančerla   

Oskara Schindlera

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.