The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Martina Opršalová Dašková
Where: Post Bellum Hradec Králové
When: 27/04/2018
Who worked out the recording: Martina Opršalová Dašková
Project: Příběhy regionu - HRK REG ED
Institutions:

Alois Heinrich Galle (1937)

Mám lidi rád

Dětství

Alois Galle se narodil 7. července 1937 v Neratově v Orlických horách do rodiny německých rolníků. Rodokmen jeho rodiny sahá až do roku 1520 k osadníkům ze Štýrska od jezera Grundlsee. Rodiče Stephanie a Franz Gallovi měli celkem osm dětí, Alois byl jejich sedmý potomek. Jeho první vzpomínky sahají do věku tří let, kdy otci pomáhal na poli vybírat kamení. Otec mu něžně říkával Sluníčko a občas ho i pohladil, matka jej nepohladila nikdy. Matka mu ovšem vždy byla vzorem a velmi si jí vážil. Byla nesmírně pracovitá, vařila a pekla, starala se o domácnost a o osm dětí, pracovala na poli a v hospodářství. To všechno dělala od roku 1943 sama, bez muže, protože ten byl nucen ve 44 letech nastoupit do wehrmachtu. Padl pravděpodobně na východní frontě a rodině se nikdy nepodařilo dohledat místo jeho smrti ani jeho hrob.

Sourozenci

Alois měl dva bratry a pět sester, jedna z nich, Anna, zemřela v dětském věku. Christl (Christina) žila po sňatku celý život v Rokytnici. Zde žil také bratr Franz. Róza se odstěhovala do Pěčína, ale nebyla v životě příliš šťastná a spáchala sebevraždu. Margareta celý život pracovala u zvířat, vdala se a měla děti. Sestra Frieda jako jediná z rodiny mohla zůstat v Neratově, protože si vzala českého komunistu Josefa Bajera. Gallovský dům Bajerovi později prodali a koupili si větší statek taktéž v Neratově. 

Za protektorátu

Pamětník si z rodiny nepamatuje žádné politické debaty. Otec se sousedy sice občas o politice hovořil, ale Aloise to nezajímalo. Otec byl v agrární straně a nechtěl vstoupit do Národně socialistické německé dělnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP), nicméně příslušníci této strany na něj vyvíjeli silný nátlak.

Aloisův nejstarší bratr Heinrich v šestnácti letech vstoupil do Hitlerjugend a hrdě nosil hnědou košili s koženou kravatou. Již o rok později byl povolán do wehrmachtu. Na východní frontě u Kyjeva byl raněn, zajat a propuštěn až v roce 1949 do tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), kde již zůstal. Nejprve pracoval jako policista a pak odešel do armády, kde zůstal téměř až do důchodu. Pracovní dráhu ukončil jako úředník na magistrátu.

V roce 1944 dostala Stephanie Gallová Čestný kříž německé matky za to, „že porodila osm dětí a že je statečná německá žena“. Jelikož pro ni nic neznamenal, hodila jej do odpadní jímky. Děti sice protestovaly, ale ona řekla pouze: „Bylo to moje.“ A už nikdy o tom nemluvila.

Konec války

Na konci války bylo Aloisovi téměř osm let a chodil do první třídy. Na začátku května 1945 zastavil nedaleko vesnice Neratov konvoj německé armády a všichni vojáci se rozprchli. Zůstalo zde jejich veškeré vybavení, auta naplněná zbraněmi, léky, uniformami a dalšími věcmi. Místní lidé si tyto zásoby postupně rozebírali, například soused si vzal celou bednu s podkůvkami, kterými se v té době okovávaly boty. Alois vzal pušku s bajonetem a patronami a odnesl ji domů. Matka na to rychle přišla a nařídila mu, ať ji okamžitě odnese do lesa a zahrabe. Pušku sice odnesl, ale patrony si nechal. Byl zvědavý a usmyslel si, že jednu patronu položí na špalek k sekání dřeva a kladivem se ji pokusí rozbít, aby viděl, jakou to udělá ránu. Naštěstí matka něco tušila a tento plán mu překazila.

Poté do Neratova přišla Rudá armáda, jejíž příslušníci navštívili i pamětníkovu rodinu. Vojáci se domáhali hlavně alkoholu, a když jej nedostali, zkoušeli pít i petrolej. Jeden z Rusů vypil kalamář s inkoustem a podle toho pak taky jeho ústa vypadala.

Další příběh se odehrál u místního hokynáře. Matka s Aloisem přišli do krámu, kde stál ruský důstojník. Ten vzal salám, ukrojil kus a dal ho Aloisovi, zbytek salámu musel obchodník dát zdarma matce. Ta sice z krámu hned odešla, ale druhý den běžela kupci zaplatit. To byl jediný zážitek, kdy byl pamětník v těsné blízkosti ruského vojáka. Všechny zážitky však nebyly tak poklidné. Aloisovy starší sestry Christl a Frieda měly hrozný a oprávněný strach z násilí ruských vojáků. Vytvořily si proto úkryt ve stodole, kam vždycky honem zalézaly, pokud se nějací ruští vojáci blížili. Byl to jeden z důvodů, proč odešly na statky českých sedláků do Kunvaldu a Kameničné, kde jim hrozilo podstatně menší nebezpečí.

Další poválečnou událostí byl požár neratovského kostela, který pancéřovou pěstí zapálil opilý ruský voják. Matka uviděla oheň a zavolala děti, které se honem běžely podívat. Náboženství bylo pro místní německou komunitu velmi důležité a pohled na hořící kostel bolestný.

O lidových soudech pamětník jen slyšel, například soused Neugebauer dostal při jednom z nich asi 25 ran na záda. Také zaslechl zvěst o dvou zabitých mužích, pochovaných za místním hostincem. To samé platí o sebevraždách Němců, pamětník se o nich dozvěděl z hovoru dospělých. V Podlesí tímto způsobem zemřeli matčini známí. Vedoucí místní pobočky NSDAP v lese nejprve postřílel celou rodinu a pak zabil i sám sebe.

Odsun

Jednoho dne brzy ráno si pamětník všiml, jak se od vesnice blíží skupina několika mužů v červených kalhotách. Stříleli kolem sebe po ptácích. Matka střelbu slyšela, ale dělala jakoby nic, byla doma sama jen s Aloisem. Alois se díval z okna a hlásil, co se děje, že k nim jdou nějací chlapi a střílejí po jejich slepicích. Muži nakonec dorazili k nim domů a nařídili matce, že musí být i s dětmi v devět hodin dole ve vsi. Vzít s sebou měli jídlo na tři dny. Matka sehnala všechny sourozence, chlapcům dala do ruksáčku nějaké jídlo, pak vzala nejmladší Margaretu do náruče a šla se do chléva rozloučit se zvířaty. Pokřižovala všechny krávy, kozu a ovce a odešli. Asi sto metrů od domu se otočila a rozplakala se – bylo to poprvé, co ji Alois viděl plakat.

Na návsi už byli i další lidé z Neratova. Alois a ostatní děti se choulili kolem matky jako kuřata. Přijel vůz z Podlesí a naložil bagáž a nemohoucí staré ženy. Pak se všichni vydali z Neratova přes Bartošovice na Halbseite (dnes neexistující vesnice), kde přešli dřevěný most přes řeku do Polska. Ti, co je doprovázeli, za nimi křičeli „weiter, weiter“ a ukazovali, že mají jít dál. Tak došli do nějaké vesnice. Tady chodila matka dům od domu a prosila o nocleh, až jeden ze sedláků dovolil, že mohou přespat na seně. Druhý den pomáhali sedlákovi na poli a mohli pak bydlet v domě. Večer často chodili na kopec, ze kterého mohli dohlédnout až domů do Neratova. Jednoho večera viděli zářit oheň a matka řekla, že Wenzel hoří. Byl to jejich soused, kterého Alois dobře znal.

Návrat domů

Po dvou měsících matka odešla zpět do Neratova, aby se pokusila vyjednat jejich návrat, což se jí podařilo. Když přišli do Neratova, vesnice byla vylidněná. Jejich dům byl vyrabovaný, rozbitý, všechno bylo ukradeno. Dvě z krav matka našla na louce a dostala svolení místního komisaře, že si je může odvést zpátky domů. Ostatní zvířata nenašla. Alois a jeho stejně starý kamarád Klement Neugebauer prohledávali opuštěné domy v okolí, našli třeba tabák a pokoušeli se kouřit. Ale po několika pohlavcích od rodičů s tím zase přestali.

Život v poválečných letech

Pamětník mezi lety 1945–1947 nenavštěvoval školu. Později sourozenci Gallovi s dětmi sousedů Neugebauerových chodili až do Bartošovic, do školy vzdálené devět kilometrů. Aby se děti nemusely vláčet takovou dálku každý den, zařídila jim matka ubytování u sedláků v Bartošovicích, za pomoc na statku tam mohly bydlet bezplatně. Ve škole Alois nikomu nerozuměl, protože tehdy ještě neovládal češtinu. A německy také v podstatě neuměl, mluvil jen orlickohorským dialektem. Kromě Němců a Čechů byly ve škole děti dalších národností a chudák český učitel je mnoho naučit nedokázal.

Odsun do vnitrozemí

V roce 1948 byla rodina Gallových podruhé vyhnána, tentokrát do vnitrozemí. Z Kameničné se k nim do Neratova vrátila sestra Christl. Frieda zůstala v Kunvaldu, kde si našla českého druha, kterému v té době porodila dceru. Toho dne, kdy museli už navždy odejít z rodného domu, stál komisař Suchomel s dalšími muži ve dveřích a všichni svorně hlídali, aby si Gallovi nevzali nic, co neměli povoleno. Měli pár kusů nábytku, nádobí a osobní věci. Matka chtěla například vzít ještě kožený řemen z mlátičky na podrážky, ale jeden z mužů jí to zakázal s tím, že už mají dost. Sedlák Král je odvezl do Rokytnice na nádraží, kde své věci naložili do nákladního vagonu. Seděli tu na slámě dva dny, než konečně dorazili do Chlumce nad Cidlinou.

Tam na nádraží přijel člověk s vozíkem a pomohl jim odvézt věci na statek. Zde byli ubytováni ve sklepě na brambory, asi měsíc spali zase na slámě. Jíst chodili do zdejší jídelny pro zaměstnance. Alois opět chodil do školy, do druhé třídy měšťanky. Ostatní pracovali na statku a nejmladší Margareta musela zůstávat sama ve sklepě, protože se jí nikdo nemohl věnovat. Děti ve škole se Aloise stranily, učitelé se s ním moc nezabývali, prošel s odřenýma ušima. Na statku byli od února do května, pak museli odejít do státního statku do Nového Města u Chlumce nad Cidlinou. Zde už byli ubytováni v domku.

Vzdělání

Po skončení základní školy, kterou ani nemohl absolvovat celou, dostal Alois na výběr učební obory hutník, horník a zedník. Ani jedno se mu nezamlouvalo. Nakonec mu učitel nadnesl možnost učit se chovatelem kožešinové zvěře v Jedlové u Deštného v Orlických horách. Jelikož měl zvířata rád a mohl by se navíc vrátit do rodných hor, tuto nabídku přijal. Učení trvalo pouhý rok a pak musel odejít na praxi do Adršpachu, kde setrval dalšího půldruhého roku. Zde byli tři praktikanti na 450 ovcí, kterým pomáhali rodit jehňata, ošetřovali je a krmili. Po skončení praxe odjel za matkou do Rokytnice v Orlických horách.

Vojenská služba u PTP

V 18 letech dostal pamětník povolávací rozkaz k vojenské službě k pomocným technickým praporům (PTP). Nejprve byl v Jihlavě, kde absolvoval výcvik, a pak ho odveleli do různých odloučených jednotek na Moravě, zejména kolem Brna. Zde s ostatními tzv. černými barony kopal a stavěl různé budovy. Diskriminaci tam kvůli svému původu necítil, bylo tam totiž hodně Němců z různých krajin Čech, z Orlických hor ovšem jen on sám. Důstojníci je nijak nešikanovali, aspoň pamětník si nic takového nepamatuje. Byly tam pouze obvyklé vojenské strasti, jako dril či nutnost pobývat s dalšími 40 muži v jedné místnosti.

Život po vojně

V roce 1957 se ještě jako voják oženil. Vzal si Češku Marii z dosídlenecké rodiny a měli spolu tři děti: Marii, Aloise a Kamila.

Po propuštění z armády pracoval na pile v Borohrádku. Byl aktivní v revolučním odborovém hnutí a jezdil na různé schůze a školení. Přestože mu bylo mnohokrát nabídnuto členství v komunistické straně, nikdy nepřijal. Vždy odpovídal, že je německého původu a myšlení má malinko jiné. Přesto nikdy nedržel ústa a zpíval prý jinou písničku, než chtěli nadřízení slyšet.

V 50. letech si začal uvědomovat, že v této zemi není něco v pořádku. Psali mu totiž přátelé ze zahraničí, že se mají vcelku dobře, cestují po Evropě apod. Pamětník v té době chtěl žít jinak, něco zažít a nejen přežívat, nicméně byl s tímto myšlením osamocen.

Matka za žádnou cenu nechtěla odejít do Německa, protože pořád doufala, že se vrátí její muž a zase budou hospodařit v Neratově. Naděje na návrat do Neratova byla ovšem marná. V roce 1951 podala Stephanie Gallová žádost aspoň o návrat do rodných hor, do Rokytnice v Orlických horách, a tato žádost byla vyřízena kladně.

Pamětník dosud velmi lituje, že se nevystěhoval, ale v 21 letech se oženil a žena nechtěla odejít kvůli svým rodičům. Jenže on to celý život vnímal úkorně a toužil po jiném světě v Německu.

Pamětník se až po mnoha letech jel podívat na rodný dům. Hovořil i s jeho tehdejším majitelem. Jeho manželka přinesla ukázat servis s pomněnkami, který Aloisova matka schovala pod schody, když byli v roce 1948 donuceni odejít. Když nyní po desítkách let znova viděl ten modrobílý servis, byl silně dojat. Konvičku na čaj poté zmíněná paní odnesla jako dárek pamětníkovu synovci.

Rok 1968

Ráno 21. srpna 1968 potkal cestou do práce hajného, který mu pověděl o okupaci armádami Varšavské smlouvy. V práci již bylo pozdvižení, diskutovalo se, nicméně on pracoval, jak jinak. Postupem času docházely další zprávy o tom, jak nás zachránili přátelé ze Sovětského svazu, z toho se mu dělalo až fyzicky nevolno. Chtěl emigrovat, ale (jak už řečeno) manželka tu měla rodiče a nechtěla odejít. Tak zůstali.

Normalizace

V době normalizace pracoval jako řidič náklaďáku a krmič dobytka. Období normalizace mu připadalo jako nenormální časy. Vlastně po celý jeho život byla doba nenormální, nelidská. Podle jeho názoru je mentalita zdejších lidí přinejmenším nepěkná. Ti, kteří se hlásí k českému živlu, nejsou schopni emočně ani inteligenčně pochopit podstatu života.

Ve druhé polovině 80. letech se Alois podruhé oženil, zase si vzal Češku, Miroslavu. K tomu pamětník připojil poznatek. „Láska je krásná věc, ale velmi ošidná záležitost.“

V té době se pamětník stal vedoucím kravína v Pěčíně, nicméně měl nemocné kyčle a brzy odešel do invalidního důchodu.

Rok 1989

Listopadových událostí se pamětník neúčastnil, ani nikdo z rodiny, všichni již stárli. Rok 1989 pro něj v podstatě nic neznamenal, nic moc se prý nezměnilo. Ale měl rád Václava Havla, ten byl údajnou výjimkou z českého živlu. Chtěl Česko posunout někam dál, protože měl myšlenky v hlavě dobře srovnané. 

Pěvecký soubor

V roce 1992 pamětník založil spolek Němců v Orlických horách a zároveň pěvecký sbor Der Adlergebirgler (Orlickohorští). Oslovil asi 80 lidí a na první setkání přijelo 46 zájemců. Jenže mnozí již neuměli německy nebo se to nikdy nenaučili a chtěli jako jednací jazyk češtinu. Ale pamětník nepovolil, přece by nemělo smysl, kdyby se ve spolku Němců mluvilo česky. Na další setkání již přijelo pouze 28 lidí, kteří zmíněný spolek společně opravdu založili, a pamětník se po dvou letech stal jeho předsedou. A protože scházet se jen tak bezúčelně nemělo žádný praktický význam, rozhodli se založit zpěvácký sbor. Sbormistrem se stal Alois Galle a je jím dodnes.

Orlickohorští chtěli od počátku zpívat písně svých rodičů a také křesťanské písně, protože víra byla vždy součástí jejich životů. Nejprve zjistili, že nemají žádné zpěvníky a písně si sami moc nepamatují, a tak oslovili krajany v zahraničí. Začaly jim docházet zpěvníky, noty, melodie ze zahraničí i z domova. V Orlických horách bylo mnoho liedermacherů, tedy těch, co skládali písně ve svém vlastním nářečí. Pamětník nasbíral již 140 písní a asi polovička je v orlickohorském dialektu, další jsou v krkonošském, šumavském a dalších dialektech. Písně jsou o lásce, o různé lidské činnosti, o tom, co tehdejším lidem připadalo legrační, o rodném kraji či vlasti. Orlickohorští zpívají německy i českou hymnu, ale dávají si pozor na to, kde ji můžou a kde nemůžou zpívat. Snaží se nikoho neurazit.

Pamětník si myslí, že lidé vězí hluboko v mravním bahně, a je schopen o tom dlouze vykládat. Je to zřejmě jeho oblíbené téma. Přesto je jeho mottem věta: „Já mám lidi rád.“ Snaží se lidem pomáhat, mluvit s nimi. Říká, že ve strašné situaci jsou dnes vesměs ženy, zůstávají totiž samy. Důchod dostávají minimální, jsou v kleci samoty a ta dokáže člověka dohnat až ke smrti. Pamětník cítí, že ty ženy jsou nešťastné a snaží se je navštěvovat. Jednou z jeho myšlenek je, že se lidé mění jen vizáží, myšlením nikoli. „Představte si, že se potkáte s děvčetem, kterému je 16 let, i když vypadá, tak jak vypadá.

Na horách se lidé při pozdravu objímali, ruku si nepodávali. To objetí bylo to základní, co si mohli lidé mezi sebou dát.

© All rights law is based on the project: Příběhy regionu - HRK REG ED.