The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Karel Kužel
Where: Stříbrná Skalice - byt pamětnice
When: 27/06/2015
Who worked out the recording: Karel Kužel
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Věrka Drozdová, roz. Heimová (1935)

Írán, země mého dětství

Čech všude bratra má, jak praví staré přísloví. A příběh Věrky Drozdové je toho zářným dokladem. Již její kořeny jsou doširoka rozkročené: dědeček z otcovy strany byl Němec od Bodamského jezera, kterého osud zavál do pardubické firmy Franck (dnešní Vitana). Tam se oženil s českou dívkou z rodiny českého evangelického faráře. Měli spolu šest dětí, z nichž nejmladší byl Richard Heim – pozdější otec pamětnice. Aby se naučil otcovu rodnou řeč, zařídili Richardovi studium na německé stavební průmyslovce v Liberci. V tomto česko-německém městě se seznámil se svojí budoucí ženou a roku 1933 se vzali. Po ukončení studia si udělal stavitelské zkoušky, které mu daly oprávnění k práci stavbyvedoucího. Získal místo u stavební firmy v Hradci Králové, ovšem s příchodem krize o práci přišel. „Tak se snažil vydělávat třeba tak, že psal články do odborného časopisu Stavitelství, ale to bylo nedostačující. Měli nějakou podporu v nezaměstnanosti, tuším, že to bylo dvě stě korun…“ A tak hledal pomoc, kde se dalo. Tím spíše, že se jim dne 28. dubna 1935 narodila dcera, pro kterou matka vymyslela jméno Věrka – místo obvyklého Věra.

Rodině v nouzi pomohl nakonec perský šáh  

„V roce 1925 na dvoře perského šáha Ahmáda Kádžárovce udělal vzpouru dvorský důstojník Réza Chán. Měl podporu nějakých lidí okolo, takže nakonec Ahmáda svrhli… Réza Chán byl vzdělaný člověk, měl nějaké vojenské školy, i když kozácké, v Rusku. No, ale bylo to vzdělání. Zahraniční.“

Díky tomuto rozhledu si bolestně uvědomoval zaostalost své země a rozhodl se pro razantní modernizaci.

„Když provedl tu vzpouru, tak se prohlásil šáhem, nebo byl prohlášen šáhem, a vzal si příjmení Páhlaví. A když si dal do pořádku takové ty věci ve státě, dvorské intriky a podobně, umínil si, že by chtěl dostat Persii na nějakou lepší úroveň, která by se rovnala úrovni už evropské. Tak se začal rozhlížet po Evropě, odkud by přitáhl techniky, kteří by postavili fabriky, silnice, mosty, železnici, přehrady, no prostě stavby moderního státu, který by měl prosperovat a mělo by to být pro dobro těch lidí, co tam žijí. No, tak Angličany nechtěl, protože s těmi... o těch věděl své, Američané v té době byli daleko… no prostě díval se, až přišel na Československo, protože Československo bylo známé svou vysokou technickou úrovní… Dostal se do Plzně ke Škodovce a Škodovka s tenkrát ještě mladou stavební pražskou firmou Konstruktiva udělaly pro ty práce v Íránu konsorcium, jmenovalo se to zkratkou SIS, což znamenalo Société Iranienne Skoda. (Protože Persie se prvním březnem 1935 přejmenovala na Írán.) Sháněli odborníky na práci v Íránu a můj táta se to dozvěděl, a tak se přihlásil té Konstruktivě jako stavbyvedoucí a vzali ho.“  

A tak 1. ledna 1936 odcestoval do Íránu, zatímco jeho žena se s malou Věrkou uchýlila do domku rodičů v Praze. „V té době můj otec tam byl stavbyvedoucí, on se zúčastnil staveb jako velké silo v Šáh-Abdul-Azínu, což byla tenkrát vesnice na jih od Teheránu... dnes je Šáh-Abdul-Azín součástí Teheránu, tak tam bylo veliké silo, ty plány jsem viděla v archivu Škodovky, pak byl stavbyvedoucím na stavbě továrny na tabák, takzvané tabákovky v Teheránu, a pak byl postupně stavbyvedoucím na stavbě justičního paláce na ulici Ferdousí – dnes je tam ministerstvo spravedlnosti.“

Poprvé v Íránu

Někdy koncem roku 1936 nebo začátkem roku následujícího se matka i s dcerou vypravila za manželem. Z té doby si Věrka Drozdová téměř nic nepamatuje, tím spíše, že tam pobyla velmi krátce. Matně si vzpomíná na malý byt, ve kterém rodina bydlela, a na své onemocnění dysenterií. Matka otěhotněla a v prosinci 1937 se s malou Věrkou vrátila kvůli porodu domů, kde se jí narodil v květnu 1938 Petr. Miminko však přišlo do zlé doby. Po „mírotvorném“ okleštění republiky o pohraniční oblasti následovala napřesrok nacistická okupace. To byla pro rozdělenou rodinu hrozná situace.

Škodovka organizuje vycestování rodin

Podobně na tom byly i další rodiny pracovníků vyslaných Škodovkou do Íránu. „Stalo se, ani nevím jak, nemám se už bohužel koho zeptat, že Škodovka dala dohromady, s povolením Němců čili legálně, transport manželek a dětí těch techniků a inženýrů, co byli v Íránu, a hromadně na podzim 1939 se odjelo do Íránu. A to byl poslední takový legální odjezd z tzv. protektorátu… A na tuto cestu už se pamatuji docela dobře. To byly takové zvláštní okamžiky, že i v tom dětském vědomí se to usadilo.“

V té době samozřejmě nepřipadala v úvahu cesta do Íránu letadlem. „Jelo se vlakem přes Rumunsko a Rusko do Baku, tam na sovětskou loď a do přístavu Bender Páhlaví na jihu Kaspického moře, což už bylo v Íránu, kde na nás čekali manželé a otcové. Ale stalo se, že můj půldruharoční bráška začal tu cestu nějak špatně snášet, takže v Bukurešti najednou horečka. A teď vlak měl jet a máma věděla, že dítě potřebuje doktora. Takže vystoupila z vlaku se mnou a Petrem a ten transport jel dál. My jsme zůstali ubytováni v nějaké ubytovně na nádraží, kde byly železné postele a takové ty úzké skříňky, jako bývaly na stavbách na pracovní hadry. Pak přišel doktor a já si pamatuji, že do té skříňky máma plakala.“

Naštěstí lékařský zákrok pomohl a matka s dětmi pokračovala vlakem do Baku, kde transport dostihli. „V Baku jsme se nalodili, měli jsme kajuty, jenže se stalo, že přišla podzimní bouře. Měli jsme jet asi den – noc – den, ale kapitán se chtěl bouři vyhnout, takže jsme byli na moři pět dní. Já si pamatuji, jak se ta loď takhle houpala. Všichni pasažéři zvraceli – kromě nás tří a ještě paní Felberové s holčičkou Hankou. Tak nás sestěhovali, abychom nebyli mezi těmi, co zvrací, a lodní kuchař se nám snažil dát aspoň nějaké jídlo, protože vařit bylo nemožné.“

A tak občas čaj, nějaké suchary a důkladné zasíťování lůžek proti vypadnutí pomohly rodině přečkat cestu do Bender Páhlaví. Ale ani tam nebylo vyhráno. „Moře bylo ještě tak rozbouřené, že jsme nemohli rovnou do přístavu… takže z přístavu přirazila nějaká malá loď a překládalo se, všichni se překládali na tu malou a ta to vozila na břeh. A z toho mám přesnou vzpomínku, jak se podával nějaký pytel, ten se protrhl, byl to poštovní pytel, a všechno šlo do vody. A druhý moment, podávalo se zabalené miminko z horní paluby do toho člunu a miminko začalo vypadávat z toho obalení. Ale chlapi ho dokázali chytit, takže miminko do té vody nešlo. Pravděpodobně to byl Jaran Fořt. Přijeli jsme na břeh a tam na nás čekal táta s autem, odhaduju, že to bylo firemní auto. Ovšem oni tam ti chlapi čekali několik dní a vůbec neměli zprávy, co se děje. Věděli, že je bouře, tak prostě čekali.“

Konečně pod střechou

Odtud následovala noční jízda horskou silničkou přes pět tisíc metrů vysoké pohoří Elborz do Teheránu. Tam otec zavedl rodinu do pronajatého bytu v domě bohatého Peršana. Nájemné přízemí s černou kuchyní a tureckým záchodem sice neodpovídalo bohatství majitele ani středoevropskému standardu, ale rodina měla přístup do pěkné zahrady s bazénkem, na kterou Věrka Drozdová vzpomíná s povděkem. Dokonce „...pan domácí dovolil, aby tam táta nechal navézt píseček, aby si dětičky mohly hrát, takže jsme si s bráchou patlali bábovičky.“

U báboviček ovšem nezůstalo. „Přišel čas, že bych měla jít do školy. Takže rodiče rozhodli, že budu chodit do americké školy. Tenkrát tam byla možnost íránské školy, americké nebo misijní francouzské. Nevzpomínám si, že by tam byla ruská škola. Možná byla, protože Rusové tam byli. Tak jsem začala chodit do americké. Byla to jistým způsobem také misijní škola, ale učitelé tam chodili v civilu. Že to byla do jisté míry misijní škola, jsem se dozvěděla, když jsem až teď, po návratu z Íránu, začala pátrat, co to bylo za zařízení. Byla tam nějaká linie křesťanství, nejspíš americká protestanská, ale nás, mrňavé žáky, do ničeho nenutili. Tedy začala jsem chodit do takzvané pre-school čili vlastně před první třídou, abych se naučila jazyk... Ve třídě nás bylo nějakých třicet a byly tam různé národnosti, samozřejmě včetně dalších československých dětí.“

Smyslem výuky bylo hlavně zvládnutí jazyka a částečně počtů. „Takže jsem vychodila třídu pre-school, od toho mám doma vysvědčení, které bylo – to bylo zajímavé – formátu A5 na tvrdém papíře, jako tvrdší čtvrtka, a na tom byl tisk vysvědčení, a pravděpodobně ve vyšších třídách tam měli vyplněné známky, ale my jsme tam měli nalepená barevná kolečka z děrovačky papíru. Každému stupni ohodnocení odpovídala příslušná barva. Dole pak bylo vysvětlení.“

Protektorát – výměna pasů

Přeměna zbytku Československé republiky na protektorát měla samozřejmě vliv i na zahraniční zastoupení. Naše zastupitelství v Teheránu muselo předat veškerou agendu vyslanectví německému a samo bylo zrušeno. Všichni Čechoslováci byli povinni se dostavit na německé vyslanectví k výměně pasů za protektorátní. „Můj otec a ještě pár dalších Čechoslováků to odmítli. Že jsou Čechoslováci a žádný protektorátní pas nechtějí. To jsem našla až mnohem později ve škodováckém archivu.“ Vzbouřenci byli samozřejmě povoláni do protektorátu „na kobereček“. Když odmítli, našli Němci jiné řešení.

Škodovka v německých rukou

Stejně jako každý větší podnik, i Škodovka dostala německé vedení. A to na pokyn vyšších míst neposlušné zaměstnance propustilo. Otec následně získal práci na íránském ministerstvu, pravděpodobně v resortu s náplní stavebnictví. Ovšem zanedlouho se naskytla jiná příležitost.

Zásobování fronty přes Írán

Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán armády Velké Británie, USA a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Spojenců a jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Spojenci také dosadili Íráncům nového vládce – dosavadního mladého korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Tím se podařilo zabránit případnému německému pokusu o přístup k íránským naftovým polím.

Méně známou kapitolou je, že přes Írán vedla jedna ze tří cest spojeneckých vojenských dodávek pro sovětskou armádu. Snazší a relativně bezpečnější část tzv. perského koridoru vedla do přístavu Bandar Abbas ležícího u vstupu do Perského zálivu (Hormuzská úžina). Tam se vojenský materiál překládal na kamiony (většinou Studebakery US6), které pak putovaly na sever stovky kilometrů zemí s velmi ubohou silniční sítí, až se dopracovaly k nejobtížnější etapě v podobě přejezdu pohoří Elborz do Ázerbájdžánu.

„Československá firma Lanna získala zakázku na vybudování silnice mezi městy Miyaneh a Tabríz. Zřejmě bylo třeba rozšířit ty ‚kozí stezky‘, co tam měli, aby tam mohly jezdit kamiony se zbraněmi. Pravděpodobně byla nějaká další firma, která stavěla z Miyaneh do Teheránu, protože Teherán – Tabríz, to je asi šest set kilometrů a Miyaneh je asi na půl cesty. Můj otec se na to přihlásil a stal se stavbyvedoucím právě toho úseku Miyaneh – Tabríz… Takže jsme se stěhovali do Tabrízu, a proto jsem skončila tu americkou školu v polovině roku první třídy. Stěhování probíhalo tak, že táta už tam byl, protože bylo potřeba, aby dohlížel na stavbu, a sehnal tam bydlení. Moje máma v Teheránu balila a dostali jsme přidělený jeden vojenský kamion. Do toho se naskládal nábytek a všechna zavazadla… Nejméně z Teheránu měla ty kamiony pod dohledem sovětská armáda, takže tam byl sovětský voják jako řidič. Takže v té kabině seděla máma s Petrem na klíně, a aby nebyla moc blízko toho vojáka, tak mezi nimi jsem seděla já.  

Nezapomenutelným zážitkem byl i nocleh: „Na polovině cesty, pravděpodobně to bylo v Miyaneh, jsme přespali v sovětských vojenských kasárnách. Na to si velice dobře pamatuju, protože postel, to byla dřevěná pryčna, podhlavník nebyl, to byla jen prkna nahoru. Dostali jsme nějakou deku, svoje jsme neměli. Byla to taková málem cela, dostali jsme i nějaké vojenské jídlo, což byl černý ruský vojenský chleba – od té doby mi strašně chutnal. Ještě za socialismu jsem chodila na Václavák, jmenoval se ten chleba Moskva, tomu vojenskému byl podobný. My děti jsme dostaly konzervu sladkého kondenzovaného mléka a od té doby se musím přemlouvat, abych nesáhla doma ve špajzu po konzervě sladkého mléka a nevycucala to z té konzervy, protože mi to dodneška strašně chutná.“

Řidič se ovšem posilňoval úplně jiným nápojem, takže v jedné zatáčce silnice, vylámané ve skalní stěně, „opřel“ kamion o skálu. Naštěstí si to nenamířil do propasti zející na opačné straně vozovky. „Máma si stěžovala v kasárnách, že řidič byl namazaný, takže velitelství řidiče vyměnilo a do Tabrízu jsme už dojeli bez dalších zvláštních příhod. Tam na nás čekal táta, takže jsme se ubytovali. Bydleli jsme v domě, který měl zahradu, kolem zahrady vysokou zeď, plnou, třímetrovou, protože Peršani si potrpí na soukromí.“

Seznámení s ruštinou

Sovětská armáda měla samozřejmě výsostný zájem na rychlém dokončení strategické silnice, a tak „k nám do domu chodili velice často sovětští důstojníci a probírali s tátou nějaké technické věci. Jenže oni to zřejmě také byli tátové, kteří nevěděli, kde mají děti, ví se, že někteří se stěhovali třeba na Sibiř, aby nepadli do rukou Němcům… a tak se nám dětem věnovali. Takže jsem se tam naučila rusky. Dokonce jsem se naučila rusky číst, psát ne, ale číst. Oni mi přinesli na modrém kopíráku do psacího stroje azbukou napsanou píseň Široká strana moja rodnaja.“

České náhrobky v Tabrízu

„Koncem listopadu 1942 dostal bratr záškrt a 8. prosince umřel. Táta s mámou přišli o syna. Byl pohřben na arménském křesťanském hřbitově v Tabrízu. Pamatuju si, jak jednou večer táta s mámou říkali, že se sem po válce určitě nikdy nevrátí, že ten Petrův náhrobek musí být takový, aby dlouho vydržel. Takže táta nechal udělat náhrobek z opracované žuly, kde ten ležatý kámen byl ve formě československé vlajky s klínem a v hlavách měl nápis: Zde leží malý český chlapec Petr Heim – a data.“

Ale jedním úmrtím perský pobyt neskončil.

„Někdy na jaře byla v Tabrízu tyfová epidemie, otec onemocněl a 19. května umřel. Když ležel, tak k němu chodil místní arménský doktor, ke kterému jsme chodili, doktor Aram Agajan, velice příjemný pán, a pak také vojenský doktor sovětské armády. Jenomže na tomto konci světa se nevědělo nic o penicilinu, ten byl jen někde na západě pro americkou armádu. A tak táta umřel. Byl pohřben vedle Petra na arménském křesťanském hřbitově, kde je kostelík svatého Sarkise. Máma zůstala se mnou, bez živitele – a doma byla válka. Načež do měsíce jsem dostala tyfus já… Dva měsíce jsem ležela, a když jsem vstala, znovu jsem se učila chodit.“

Firma Lanna se postarala o otcův náhrobek, který byl stejný jako Petrův, jenže větší, a nápis říkal, že tam leží český stavitel Richard Heim.

Československá škola v Teheránu

Cesta k založení československé školy nebyla vůbec jednoduchá. O jejím původci se dozvídáme nejprve z článku Oldřicha Pejse:

„V sobotu 29. 6. 1940 v deset hodin dopoledne opustila libanonský Bejrút kolona dvanácti francouzských nákladních automobilů se skupinou čs. příslušníků a zamířila na jih k palestinské hranici. Po třetí hodině odpolední dorazilo za doprovodu britských vojenských policistů 206 mužů a 3 ženy do uprchlického tábora u palestinské Az Sumeiriya. Na druhý den přijel do tábora čs. generální konzul z Jeruzaléma Josef M. Kadlec, aby se na místě seznámil s poměry v táboře a učinil nutné kroky u palestinských britských úřadů k uznání svébytnosti čs. skupiny.“

Generální konzul Kadlec prokázal velké diplomatické schopnosti a díky nim nakonec skutečně Britové samostatnou existenci čs. skupiny přijali, takže se stala zárodkem čs. vojenské jednotky na Středním východě.

Nuže, tento brilantní diplomat se posléze stal vyslancem čs. exilové vlády v Teheránu.

„Jeho syn je dodneška můj kamarád, stejně starý. Doktor Kadlec byl vyslán do Teheránu, kam dorazil s manželkou i dětmi. Ten můj kamarád se jmenuje Sety a měl starší sestru, která byla v roce příjezdu, tedy 1943, téměř dospělá. A tento doktor Kadlec zjistil, že Čechoslováci v Teheránu mají spoustu dětí. A tak jako zástupce exilové československé vlády dojednal s íránskými úřady, že bude otevřena československá škola. Ta pak byla otevřena 1. září 1943. Byla jednak obecná, jednak měšťanka. A když můj táta v květnu 1943 umřel, tak se díky nějakým dobrým lidem vyslanec dozvěděl, že moje máma je bez prostředků a dříve byla učitelka. Tak dostala místo na této československé škole.“

Pravděpodobně opět pomohla firma Lanna, zejména její ředitel Ing. Stárek, a zajistila přestěhování matky s dcerou zpět do Teheránu.

„Přistěhovali jsme se k paní, která bydlela s třemi dětmi v domě v kuče Mochtašem číslo dvacet osm. To byla paní, která měla v Neratovicích židovského manžela – lékaře. Jeho dcera říkala, že ještě teď se tam setkala s velice starou paní, která si na toho doktora vzpomíná.“

Oním manželem byl Bedřich Klemperer – praktický lékař v Neratovicích. Měl všechny vlastnosti, které patřily k výkonu lékařského povolání, a své povolání měl rád. Jako vdovec se dvěma dětmi se v neratovické ordinaci také seznámil se svojí druhou ženou, se kterou pak měl dceru. Jeho ženě se podařilo díky Škodovce vycestovat i s dětmi do Íránu. V létě 1939 byl zbaven svého zaměstnání a stal se dělníkem na nádraží v Neratovicích. Později byl odvelen do lomu v Oslavanech a ještě později do Terezína, odtud do Osvětimi, kde byl hned usmrcen v plynové komoře. Jeho nejmladší dcera se dozvěděla o akci Kameny zmizelých (počátky jsou v Německu – projekt Stolpersteine) a zasloužila se o zasazení pamětních destiček nejen svému otci, ale i dalším židovským obětem nacismu v Neratovicích. Dosud (v roce 2015) žije a s Věrkou Drozdovou se stýkají.

Cesta domů

Na jaře 1945 již bylo jasné, že konec války je na dosah. Místo vlaštovek však přilétl jiný pták: „Osmadvacátého dubna nad Teheránem létalo letadlo a shazovalo malé letáčky, kde bylo napsáno, že Němci kapitulovali. Pravděpodobně to byla dílčí kapitulace, zatímco ta skutečná byla podepsaná 8. května, nejdřív ve Francii a potom v Postupimi.“

Radostná zvěst mohla být inspirována zprávou o sebevraždě Adolfa Hitlera, ale skutečný konec války přišel o pár dní později. A na návrat si musela celá česká komunita počkat ještě o mnohem déle: „Konečně v listopadu přišla definitivní zpráva, že se budeme vracet zvláštním repatriačním transportem, nechci říkat vlakem, protože těch vlaků postupně bylo víc. Ale byl to jeden velký transport, kdo se bude chtít vracet do Československa, tak tímto transportem pojede.“

Transport se týkal pouze Čechoslováků. Zřejmě se jednalo o akci, na které se podílelo vedení Škodovky, vyslanec Kadlec a pravděpodobně také Mezinárodní červený kříž.

„Vyrazili jsme 3. prosince... Byly to osobní vozy íránské železnice asi tak třetí třídy... Jak dlouho jsme jeli do přístavu, už nevím. Řekla bych, že jsme ve vlaku přenocovali. V Bender Šáhu jsme zůstali stát a měli se přesunout na sovětskou loď… Že bychom tam byli v kajutách, tak to ani náhodou. V podpalubí v nákladním prostoru dostal každý místo na podlaze – padesát centimetrů mezi lodními žebry.“

Na rozdíl od cesty do Íránu bylo tentokrát Kaspické moře klidné, takže loď dorazila do Baku celkem bez problémů. Poté však čekala české repatrianty dlouhá cesta vlakem zpustošenou zemí. Samotný vlak také odpovídal válečným podmínkám: „Ten vlak měl asi tři takzvané sanitární vozy, což byly vozy s kupé, kde se dalo i rozložit na ležení… tam se dostaly jenom matky s opravdu malými dětmi a starci. Pak byly těplušky a potom nákladní vozy. K tomu ještě byla připojena vojenská polní kuchyň a vagon s ostrahou – rudoarmějci, kteří s námi jeli celou cestu.“

Cesta byla jednotvárná, na občasných zastávkách vyskákali muži z vagonů a sháněli jakékoli palivo, uhlí nebo aspoň dřevo, aby „těplušky“, tedy dobytčí vagony se zasklenými okny a malými kamínky uprostřed, v ruské zimě alespoň trochu dostály svému názvu. Úžasné je, že i v těch nesmírně tvrdých, téměř válečných podmínkách dokázaly české mámy vykouzlit atmosféru Vánoc: „Chlapi z našeho vagonu sehnali někde takovou jehličnatou větev, ženské hrabaly ve svých příručních zavazadlech a vytahovaly různé barevné papírky, které by se daly použít jako ozdoby: třeba se vystřihla hvězda nebo udělal papírový řetěz na ‚stromeček‘ nebo se udělal ptáček z buráků. Větev se tím vyzdobila, měli jsme i svíčky, protože ve vagoně se jimi svítilo… a my jsme tam byly dvě malé holky, takže jsme dostaly dárek pod stromeček. Byl to v našich tehdy desetiletých očích úžasný dárek: krabice s dvěma papírovými panenkami, které ovšem nebyly panenky, ale dospělé dámy, já jsem měla jednu brunetu a jednu blondýnu, a na ty panenky byly v té krabici různé šaty, samozřejmě papírové, a ty se mohly na těch panenkách měnit.“

Ani štědrovečerní hostina nechyběla: „Každý dostal slanečka, k tomu nějakou kaši, dospělí dostali stakan vodky a k pití byl samozřejmě čaj.“

Když vlak přisupěl do Karpat, začalo se mluvit o nebezpečí přepadení ze strany banderovců.

„Vojáci Rudé armády, co nás doprovázeli, měli zvýšenou pohotovost, dokonce někteří chlapi z Čechoslováků, kteří se dobrovolně přihlásili ke strážní službě, dostali snad i nějakou flintu. Jednou jsme slyšeli střelbu, ale jinak se nic nestalo.“

Nakonec vlak překročil slovenské hranice a repatrianty čekalo krásné přivítání: „Přišli nás tam vítat důstojníci československé armády. Mezi nimi byl dokonce kapitán Roškot, což byl pan Roškot, který s námi bydlel v Teheránu spolu s Klempererovými. On pak jako svobodný muž odešel na frontu. Všichni se s ním zdravili, protože byl známý jako zaměstnanec Škodovky... Od něj jsme se dozvěděli, že pan Soška, další mladý muž, který odešel z Teheránu na frontu, padl.“

Celá cesta skončila přesně po měsíci od svého počátku: 3. ledna 1946 na Wilsonově nádraží.

Nový život

Ovdovělá matka nakonec našla přístřeší u rodičů. Dokonce i práci získala: „Jako učitelka – zejména proto, že se v Tabrízu naučila rusky a po válce se sháněli učitelé ruštiny. Jenže měla aprobaci jenom pro obecnou školu a ruština se učila jen na měšťankách nebo na gymnáziích. Tak si dodělala předepsané vzdělání pro střední školu a od toho šestačtyřicátého až do té doby, kdy šla do penze, učila ruštinu. Dokonce spolupracovala na tvorbě nějaké učebnice. Moje matka byla výborná učitelka, takže dokázala děti něco naučit, i když tento světový jazyk, jak se ukázalo, tak úplně světový nebyl.“

Malá Věrka byla přijata do druhé měšťanky, kam věkem ještě nepatřila, ale znalosti získané v íránských školách byly shledány natolik kvalitními, že ji nechali první ročník přeskočit. Další studium probíhalo velmi úspěšně, takže se zdálo, že nic nestojí v cestě naplnění velkého snu: stát se učitelkou češtiny a dějepisu.

Věrka Drozdová se dobrovolně učila nepovinnou latinu, protože věděla, že ji bude potřebovat na gymnáziu. Přihlásila se na gymnázium v Michli, kde úspěšně složila přijímací zkoušky, včetně politické části, na kterou ji předběžně připravil spořilovský soused Libor Fára, známý český výtvarník. Nicméně: „Zkoušky jsem udělala, ale nebyla jsem přijata. Samozřejmě se to oficiálně zdůvodnilo, že v michelské kvintě je nedostatek místa a že to můžu zkoušet leckde jinde v Praze, kde by pro mne měli místo, ale my jsme věděli, že to je tím, že můj děda byl národní socialista a já jsem měla ve škole málo sběru a nebyla jsem v SČM…“

Možná částečně pod vlivem propagační kampaně na zaměstnání žen ve všech oborech – i technických – se pamětnice nakonec rozhodla jít ve stopách svého otce.

„Půjdu na stavební průmyslovku jako můj táta, udělám si stavitelské zkoušky a prostě budu mít povolání stavitelské. Jenomže když mě matka šla přihlásit na průmyslovku do Zborovské, tak se dozvěděla, že to nelze, musela bych mít aspoň rok praxe ve stavebnictví. Takže, co dál. Nabízeli mi, abych šla dělat kresličku do Stavoprojektu, ale já jsem rýsování docela nenáviděla. V nějakém časopisu, pravděpodobně ve Vlastě, si moje máma přečetla článek, že v Opavě byl založen učňovský domov pro učnice-zedničky. Tak napsala paní vedoucí Šímové a reakce byla příznivá. A tak jsem 1. září nastoupila do učňovského domova v Opavě do oboru zedník.“

Na učňovská léta vzpomíná Věrka Drozdová jen v dobrém. Zařízení včetně ubytování velmi dobré, kvalitní vyučující, „erární“ oblečení, dobrá strava, to vše kontrastovalo s nuznými poválečnými poměry. Učnicím se dostalo jak teorie, tak praxe na stavbách. Tam jim byl velkým přínosem starý zednický mistr Slanina z Chlebíčova. „Ten nás naučil hodně. Jemu vděčím za to, že jsme tento barák, v kterém teď bydlíme, postavili s manželem vlastníma rukama a veškeré omítky včetně fasády jsem dělala já. Obklady a tak. To všechno jsem se naučila od pana Slaniny.“

Na průmyslových stavbách Ostravska se naučila i „chlapáckou“ zedničinu: „Jak se ohýbá železo do betonu, jak se váže výztuž, jak se betonuje na místě deska, trámy, a tak dál...“

Po dvou letech Věrka Drozdová obdržela výuční list a nastoupila studium na stavební průmyslovce v Ostravě. Tam odmaturovala v roce 1955 s vyznamenáním. V srpnu téhož roku těžce onemocněla. Po vyléčení pak v březnu 1956 nastoupila do zaměstnání v Hydroprojektu jako projektantka, kde zůstala až do důchodu.

Oldřich Pejs: Vojenští duchovní ve Skupině čs. armády na Středním východě (1940–1943) http://mujweb.cz/ipro/stripky/clanky/duchsv.htm

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.