The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Hynek Moravec
Where: Ramat Gan, Izrael
When: 24/02/2008
Who worked out the recording: Hynek Moravec
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Ruth Bondyová (1923 - 2017)

Já jsem si číslo z koncentráku nechala sundat

Izraelská novinářka, spisovatelka a překladatelka Ruth Bondy přeložila celkem přes čtyřicet českých knih, např. knihy Bohumila Hrabala, Jiřího Weila, Milana Kundery, ale třeba i Fimfárum Jana Wericha. Její první přeloženou knihou z češtiny do hebrejštiny byly Osudy dobrého vojáka Švejka.

Překládá dodnes, zatím poslední přeloženou knihou je Europeana od Patrika Ouředníka. V Izraeli je samozřejmě více známá jako novinářka, která měla v páteční příloze jednoho z nejčtenějších deníků Davar svoji pravidelnou rubriku. Ruth Bondy za svou práci novinářky dostala v Izraeli několik vyznamenání, mimo jiné byla první ženou-novinářkou, které byla udělena v Izraeli prestižní Sokolovova cena.

Narodila se v Praze na Vinohradech. Otec pracoval jako prokurista v bance. Byli jsme maloměšťácká židovská rodina, naprosto nepobožná. Dědeček a babička z matčiny strany chodili do Vinohradské synagogy, u nich se držely různé zvyky. Mluvilo se u nás česky, ale rodiče měli za to, že bych měla mluvit perfektně německy, chodila jsem tak do německých škol. ,Němčina, ta ti otevře brány do světa,‘ říkávala maminka. Mělo se za to, že budu úřednicí v bance, do té doby než se vdám. Tenkrát se dětí nikdo neptal.

Chodila do německé měšťanky v Praze. Asi třetina z dětí byly židovské děti, zbytek pražští Němci. Až do poslední chvíle před válkou nepociťovala žádný velký antagonismus mezi Židy a Němci. Až s odstupem let jsem si uvědomila, že učitel zeměpisu vždy říkal, že Francie má dvakrát víc území než Německo, než by měla mít v přepočtu na počet obyvatel. To byl jistě nacistický sympatizant, ale to mi došlo až později.

Musela tak jít studovat na českou obchodní akademii a v ní ji čekaly předměty, které nenáviděla. Ruth Bondy pokračuje: Chtěla jsem dělat grafiku či novinařinu, ale to byla povolání, která se ,neslučovala‘ s osudem děvčete ze slušné židovské rodiny. Šla jsem do ní s velkou nechutí. Spolu s kamarádkou jsme to nenáviděly a dost jsme vyrušovaly. Snad jediná jsem byla šťastná, když po okupaci nacisté zakázali Židům navštěvovat všeobecné školy. Možná jsem z ní odešla ještě dřív před tím zákazem.“

Studovala školu, která ji nebavila, pohybovala se na pomezí českého a německého světa, skutečné přátelství, kromě jedné celoživotní kamarádky z obchodní akademie, jak sama říká, poznala až v hnutí sionistické mládeže. Byla v jiném hnutí než její o něco mladší sestra. Na otázku jaký byl důvod, že zvolily rozdílná hnutí, Ruth Bondy odpovídá:

Ideologie nás moc nezajímala.“ Jediným důvodem, proč byly v rozdílných organizacích, bylo to, že měly rozdílné známé. „V Palestině možná řešili ideologické spory, zda více, či méně socialismu, pro nás to nemělo žádný význam. Když se situace zhoršila, tak všechna sdružení se spojila a pracovala společně.“

V sionistickém hnutí

Na začátku války se připravovala na odchod do Palestiny. Se sionistickou mládeží pracovala v zemědělství. Chodila do kurzu, aby se z ní mohla stát ošetřovatelka malých dětí, kojenců. V ložnici už stála bedna a do ní se dávaly věci, které jsem měla připravené do Palestiny.“ Jak ubíhal čas, bylo čím dál tím jasnější, že k žádnému vystěhování nedojde. Britové omezovali vystěhovalectví do Palestiny a Němci též přestali povolovat odjezdy transportů.

Ruth se dostala do Terezína jako první z rodiny, na rozdíl od mladší sestry jí bylo již více než šestnáct let, a byla tak převezena do Terezína bez ohledu na zbytek její rodiny. Matka se sestrou ji však brzo následovaly. 

„Pro mladé ten Terezín byl něco jiného než pro staré lidi. Pro ně muselo být něco jiného vzít si batoh a radikálně změnit svůj život. Terezínská tuřínová strava, ty shnilé brambory, nebyly tam léky, zapříčinily to, že staří lidé tam umírali v tisících, můj dědeček také.“

V Terezíně Ruth Bondy ze začátku pracovala v zahradnictví. Ti, kteří tam dělali, si občas mohli něčím přilepšit: „Tu a tam jsme něco ukradli,“ přiznává. V ghettu jinak nebyla vůbec čerstvá zelenina, takže i občasný přísun zeleniny pro vězně znamenal mnoho.

V terezínském rodinném táboře v Osvětimi

Transport do Osvětimi se nakonec nevyhnul ani Ruth Bondy. Když jsme slyšeli Birkenau, tak jsme si říkali, hlavně že to není Osvětim, neměli jsme ponětí, že je to ta horší část Osvětimi.“

Její transport neprošel obvyklou selekcí. Stala se součástí tzv. terezínského rodinného tábora. Ženy s malými dětmi bydlely zvlášť a muži také. Ale všichni zůstali naživu, byli ve stejném táboře a občas se i mohli zahlédnout, což je velmi posilovalo. „To už nebyl Terezín, to byla Osvětim. Muži a ženy byli přísně odděleni. Na cestě na latríny a do umýváren v prostřed vedla cesta, kde se muži a ženy mohli potkávat. Mohli se tam letmo setkat, vyměnit pár slov. Ženy někdy mužům daly něco jídla ze svého přídělu. To nebyly návštěvy, ale aspoň byl nějaký styk.“

Nacisté rodinný tábor zřejmě drželi především pro případ, že by do Osvětimi přijela komise Červeného kříže, druhý možný důvod byl uklidnění situace v Terezíně, kde již začínaly kolovat fámy o tom, co se s deportovanými dále děje. Museli jsme po příjezdu napsat 30 až 50 slov v němčině, že se máme dobře. ,Es geht mir gut‘ a tak podobně.“ Tato slova mohla uklidnit jejich terezínské příbuzné.

První transport, z něhož se skládal rodinný tábor, který přijel v září 1943, byl celý poslán do plynu v březnu 1944. Druhý transport, v kterém přijela i Ruth Bondy, byl plánovaný na pozdější datum v červnu 1944. Podzemní organizace v lágru začala připravovat povstání.

„Bylo založeno podzemí, hlavní slovo měli komunisté, měli nejlepší spojení ven. Spojky pro rozkazy byly jen ve třech. Vy jste znal jen toho, kdo vám předal rozkaz a komu jste měl předat rozkaz dál. Já jsem dostala láhev s petrolejem. Jiný měl sirky. Kdyby k něčemu došlo, měli jsme zapálit dřevěné bloky.

Bylo jasné, že bychom se tím nezachránili. Neměli jsme sice pruhované obleky, ale vypadali jsme jako strašidla. Zkrátka bez oblečení, bez peněz, bez spojky bychom dlouho nevydrželi. Většina neměla boty, jen dřeváky. Bez dokumentů by nás brzy chytli. Spíš to bylo připravované z pocitu bezmoci. Byla selekce, nevěděli jsme, jestli je to pravda, že je to na práci. Rozhodli jsme se, že počkáme, jaké to bude s první skupinou. Čekali jsme, kam je vezmou. Viděli jsem je nastupovat do vlaků, že odjeli. Mnoho lidí si pak říkalo, přeci jen je naděje zůstat na živu.“

V té době přes Německo přešly velké spojenecké nálety a nacisté vybrali přes tři tisíce mladých lidí na odklízení trosek po náletech, mezi nimi byla i Ruth Bondy. Povstání se nekonalo, pro část rodinného tábora to znamenalo záchranu, jiní zahynuli.

Strategie přežití

V Osvětimi se Ruth Bondy naučila, že je dobré být poblíž komunistek, u kterých byla větší šance, že mají známosti, za jejichž pomoci je větší šance na přežití. Ruth Bondy se znala s jistou Růženou Laušerovou, která jí několikrát pomohla. Nebylo to však pravidlem, pouze to zaručovalo vyšší pravděpodobnost přežití. Nakonec rozhodovaly náhody.

„Já jsem si myslela, že nemůže být horší místo než Osvětim. Růžena se rozhodla, že tam má lepší spojení na ostatní a že osvobození ji zastihne dřív, než kdyby byla někde v Německu. Tak si zařídila, že nebyla zařazená.“

„My jsme se však s kamarádkou chtěly dostat ven. Plížily jsme se večer k písárně, byl zákaz vycházení, znaly jsme tam jednu, jmenovala se Halinka. Tam jsme jí řekly, jestli můžeme být zařazené.“ 

Halina jim řekla, že to možné není, ale je možné, aby si místo v transportu s někým vyměnily, lidé byli zapsáni jen svými čísly. „Šly jsme zase nazpátek a někoho jsme našly. Našly tedy někoho, kdo chtěl být poblíž svých blízkých, kteří nebyli zařazeni do transportu. „Všichni jsme měli podobná čísla, přišli jsme stejným transportem.“ 

V červnu 1944 byla tedy Ruth Bondy převezena z Osvětimi na odklízení trosek v Německu, pracovala v Hamburku. „Tam to pro nás bylo jako na hotelu ve srovnání s Osvětimí.“ V Hamburku měl každý svoji palandu, ložní prádlo bylo relativně čisté, váleční zajatci z Francie, Belgie či Británie, kteří též pracovali na odklízení trosek, jim občas přenechali část jejich lepšího potravinového přídělu. Někdy se dočkali menší pomoci i od německých civilistů. Jak se přibližovala fronta a s ní konec války, nacisté převezli židovské vězně z Hamburku do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Zde byly podmínky kruté stejně jako v Osvětimi. Nebyl to vyhlazovací tábor jako Osvětim, ale podvýživa a nemoci udělaly své.

Válka skončila, vězni z Bergen-Belsenu byli volní a ti, kteří mohli, se vraceli na místa, která dříve nazývali svými domovy. Ruth Bondy se na jednomu náklaďáku vydala do Prahy. „Na česko-německých hranicích auto zastavilo, všichni vystoupili a začali zpívat Kde domov můj. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to není můj domov. Pojedu do Palestiny.“

V Praze neměla kam jít, v jejich bytě bydlel již někdo jiný, až si uvědomila, že měla pratetičku, Češku. Šla k ní a tam se setkala se svojí sestrou Ditou. Člověk byl po návratu jak v mlze. Vážila jsem pětatřicet kilo.“

Odchod do Izraele

V Praze si našla práci u agentury United Press jako překladatelka z angličtiny. Vždy přeci chtěla být u novin. Nejdříve překládala fotografie, až si zdokonalila angličtinu, překládala i agenturní zprávy. Když byl 14. května 1948 vyhlášen Stát Izrael, byla Ruth Bondy na noční službě v agentuře a překládala. Chtěla sice odejít do Palestiny již dříve a čekala na možnost se vystěhovat, nechtěla však ilegálně. Věděla dobře, že koho Angličané chytí, toho umístí do sběrných táborů na Kypr. „Táborů a společných latrín jsem si užila dost. Já si počkám, až se tam budu moci dostat legálně.“

Přihlásila se do československé brigády na pomoc Izraeli. „Já jsem s puškou byla nemožná, nikdy jsem se nestrefila, ale vzali mne.“ 

Při celní prohlídce v prosinci 1948 jí jeden celník cestu rozmlouval, že prý se režim u nás brzo změní. Druhý jí při prohlídce zavazadla říkal: „Já se teď otočím a dejte si tam, co chcete.“ Neměla však žádné zlato ani šperky.

Měla velmi romantické představy o službě v armádě, chtěla být řidičkou džípu. Nakonec sloužila v armádě jako sekretářka u styčného důstojníka izraelské armády pro československé velení brigády, u jakéhosi důstojníka jménem Drücker.

Novinářkou v Izraeli

Od počátku ji to táhlo k novinám, co nejdříve se vrhla do intenzivního studia hebrejštiny. Od roku 1951 se jí to podařilo, stala se novinářkou. Zpočátku pracovala v lokálních novinách v Haifě, v novinách v jednoduché hebrejštině pro přistěhovalce. Pokud chtěla uspět v celostátních novinách, musela se přestěhovat do Tel Avivu. Brzy měla svoje pravidelné místo v páteční příloze deníku Davar vydávaného největší odborovou centrálou napojenou na izraelskou Stranu práce.

Mnoho lidí si v poválečném Izraeli myslelo, že koncentrační tábory přežili ti nejhorší, že přeživší museli dělat mnoho kompromisů s nacisty. Ruth Bondy cítila potřebu obhájit postoje židovských předáků tzv. Älteste z terezínského ghetta a vysvětlit složitost jejich postavení a jejich postoje. Rozhodla se napsat knihu o prvním „starostovi“ terezínské „samosprávy“ Jakobu Edelsteinovi.

„Měla jsem obavu, že mne to téma Jakoba Edelsteina úplně sklíčí a pohltí. Rozhodla jsem se tak zároveň překládat Švejka. Proč Švejka? Tady se úspěšně uváděl Švejk jako divadelní hra v adaptaci Maxe Broda. Lidé pořádně nevěděli, že existuje Švejk jako kniha. Byly přeložené statě z maďarštiny a němčiny, ale nebyl celý překlad. Dopoledne budu pracovat na Edelsteinovi a odpoledne na Švejkovi. Měla jsem obavy, že má hebrejština na to nestačí. Dělala jsem to dohromady s kolegou, který česky nemluvil, ale uměl perfektně hebrejsky. Napsal mi to v hebrejštině bez chyb. Překladem Švejka jsem se dostala k českým překladů. Švejk tu měl velké úspěchy.“

Nebyla spokojena ani s úrovní prvních překladů děl Milana Kundery do hebrejštiny (Valčík na rozloučenou). „Všichni měli francouzská jména. Řekla jsem to svému nakladateli. On na to: ,Nelíbí se ti to? Tak začni překládat sama.‘ Přeložila jsem asi pět jeho knih.“ 

Ruth Bondy se odborně věnuje problematice holokaustu, ale o své osobní zkušenosti hovoří nerada. Aby se jí lidé, které potkává na to neptali, nechala si i sundat číslo z koncentračního tábora. Tady (v Izraeli) se chodí dlouhé měsíce s krátkými rukávy. Jako novinářce mi to začalo vadit, lidé se hned začali ptát, jaké to bylo, nepotkala jste mého bratrance. Řekla jsem si, že to mám jako vizitku, tak jsem si to nechala sundat. Nikdy jsem toho nelitovala. Někteří lidé mi řekli, že to je jako čestné vyznamenání. Co je na tom čestného? Označili nás jako dobytek.“

Ruth Bondy sama sebe označuje jako Ruth Bondy, je proti přechylování ženských jmen cizího původu, proto jsem v textu ponechal jméno v nepřechýlené podobě.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.