The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Hynek Moravec
Where: Tel Aviv, Izrael
When: 04/11/2012
Who worked out the recording: Hynek Moravec
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Maud (Michal) Beerová roz. Steckelmacherová (1929)

Zvítězili jsme nad Hitlerem: máme vnoučata

Zahradnicí v Palestině

Michal (Maud) Beer se narodila 7. dubna 1929 v Prostějově do židovské rodiny jako Maud Steckelmacherová. Oba rodiče pocházeli z německojazyčného židovského prostředí, ale postupně se více přikláněli na českou stranu, aniž by se chtěli asimilovat, své děti nechali studovat na české škole. Maud Beer si také i po 65 letech v Izraeli zachovává perfektní češtinu.

Oba rodiče pocházeli z Hané, matčina rodina žila již po několik generací v Prostějově, kterému se v té době též říkalo Hanácký Jeruzalém. Mezi její vzdálené příbuzné patří i slavný prostějovský rodák filozof Edmund Husserl. Její otec pocházel z Boskovic. Rodiče byli přesvědčení sionisté, připravovali se na odjezd do Palestiny, ovšem válka jejich plány zhatila. „V první třídě jsem řekla paní učitelce, když se ptala, co budu dělat, až budu velká, že budu zahradnicí v Palestině. To jsem řekla, když mi bylo šest let, tak mne to rodiče naučili.“

Do určité míry se přání malé Maud vyplnilo, i když ne tak, jak by si ve svých dětských snech představovala. Od roku 1948 žije v Izraeli, kam se přestěhovala se svou matkou a mladší sestrou, prvních deset, patnáct let pracovala v zemědělství. Po příchodu do Izraele změnila své jméno, provdala se za Šimona (Oskara) Beera původem z Brna a přijala hebrejské jméno Michal. Měla sice své židovské jméno Sára, ale to se jí zdálo příliš starobylé, chtěla něco jiného. Jméno Maud se jí také nikdy moc nelíbilo, její rodiče jí ho dali z anglofilních důvodů, v době, kdy sami spřádali plány, jak se za několik let usadí s dětmi v britském mandátním území Palestina. Nicméně pro lidi z Česka zůstává Maud, pro Izraelce je Michal. Mezitím však prožila Maud Steckelmacherová hrůzy deportací a života v koncentračním táboře – ghettě Terezín.

V Prostějově nepoznala antisemitismus, spíše jen dětské ústrky v kolektivu českých dětí spojené s jejím podivným jménem Maud i s německy znějícím příjmením. Jazykově se plně asimilovala, dobře ovládla i hanácký dialekt, ale kulturní rozdíly zůstávaly. „Byla jsem většinou skoro jediné židovské dítě ve třídě a uvědomovala jsem si svoji odlišnost.“

Vzpomíná i na příchod Němců do Prostějova v pošmourném a studeném březnovém dni roku 1939. Brzy nato začaly v protektorátu platit protižidovské zákony a nařízení. „Nesměli jsme chodit na náměstí. Dědeček a babička bydleli na (Pernštejnském) náměstí. Když jsem je chtěla jít navštívit, musela jsem jít zezadu do jiného sousedního domu, přelézt žebříkem zeď a tak jsem se dostala k babičce a dědečkovi. Protože jsem nesměla vkročit mojí židovskou nohou na Pernštejnské náměstí v Prostějově.“

Vzpomínky na Hermana Tandlera

Brzy poté rodina musela opustit svůj byt a přestěhovat se do jiného domu. Do vedlejšího bytu nastěhovali jinou prostějovskou židovskou rodinu, a také studenta brněnské techniky Hermana Tandlera. Ten se stal první láskou Maud. Mladí lidé se do sebe zamilovali. Ovšem této lásce by nebylo přáno ani v klidnějších dobách. Hermanovi bylo minimálně o deset let víc než tehdy dvanáctileté Maud, i když prý vypadala na víc. Přes nepřízeň jejich rodin se mladí lidé scházeli, zpočátku si jen vyprávěli, ale došlo i na letmé polibky a objetí. K ničemu víc, upřesňuje Maud Beerová.

Pak přišel transport do Terezína. Celkem čtyři transporty byly vypraveny z Prostějova a okolí. Herman odjel prvním transportem, rodina Steckelmacherova jela třetím transportem AAm v červenci 1942. Její velké životní štěstí spočívalo v tom, že se dokázala dívat na svět optimisticky. Při cestě dobytčákem z Olomouce do Terezína si našla skulinku v prknech, kterými mohla pozorovat ubíhající krajinu za krásného letního dne a nemusela celou dobu sledovat utrápené obličeje svých příbuzných a dalších Prostějováků. Navíc se do Terezína, dá se říct, těšila. Doufala, že uvidí svého milého Hermana.

I v Terezíně se scházeli. Bohužel jejich lásce nebylo dopřáno mnoho času. V říjnu 1942 dostala Hermanova maminka povolání do transportu, Herman byl postaven před dilema, ale rozhodl se ji do transportu následovat. Mladí lidé si v Prostějově, ale i v Terezíně dopisovali, Maud přes kohosi dostala Hermanův poslední dopis už z nádraží. „Máme pěkné místo u okna,“ bylo v něm mimo jiné napsáno. Jak se později dozvěděla, nacisté některé transporty na východ pod zdáním normálnosti vypravovali obyčejnými osobními vlaky, žádnými dobytčáky. Cílovou stanicí pro Hermana Tandlera byl však vyhlazovací tábor Treblinka.

„Léta jsem byla přesvědčená, že Herman žije. Teprve po mnoha letech, v sedmdesátých letech, kdy jsem se stávala babičkou, jsem se dozvěděla, že ten transport jel do Treblinky, a Treblinka znamenala z vlaku přímo do plynových komor. Dodnes je mi po Hermanovi smutno, ale to je život. Nezůstala jsem starou pannou, nezůstala jsem svobodnou, vdala jsem se, mám děti, mám vnoučata a mám svoji sladkou malou pravnučku.“

Maud Beer přemítá o tom, co se v Terezíně vědělo o transportech do Polska a dále na Východ. Nikdo si nedokázal představit, co je tam může čekat. Teprve až „musulmani“ z pochodů smrti, kteří dorazili do Terezína ke konci války, potvrdili, že se odtamtud vrátí jen velmi málo lidí. „To je strašné. Než jsme se to dozvěděli. Víte, jak dlouho jsme čekali, že se vrátí. Oni byli tak mazaní, že to všechno před námi skrývali. Vůbec jsme nevěděli, že nás mají v úmyslu všechny vyvraždit. Jede se do Polska. V Polsku bude víc hladu, bude víc zima, v Polsku bude víc nemocí. O plynu, to jsme nevěděli. Jak může člověk vzít na sebe takovou věc, že vezme druhého člověka a zaplynuje ho. Ale my jsme pro ně asi nebyli lidé.“

V Terezíně Maud většinu času pracovala v zemědělství, což znamenalo, že alespoň občas mohla vyjít pryč ze smradlavého a špinavého ghetta a občas byla i možnost si přinést trochu zeleniny na přilepšenou. Snad i tohle, vedle jejího životního optimismu a vzájemné rodinné podpory, přispělo k tomu, že přežila.

Konec války znamenal konec nadějí, že se lidé vrátí z vyhlazovacích táborů. Nebyla na tom nejhůř. Spolu s ní v Terezíně přežila její matka Kathy a mladší sestra Karmela. Další takové štěstí neměli. Dědeček a otec zemřeli v Terezíně, babička odjela transportem do Osvětimi. Spolu se sestrou a dalšími terezínskými dětmi krátce po osvobození Terezína pobývaly na zámku Štiřín, kde zřídil ozdravovnu známý humanista Přemysl Pitter. Bylo to velmi příjemné, po letech strávených v uzavřeném městě si užívala zejména toho, že může chodit v přírodě. Cítila však, že v Československu už žít nechce, že tady si žádnou budoucnost plánovat nemůže. Chtěla dostudovat, nastoupila na reálné gymnázium v Prostějově, ale ještě víc chtěla žít a připravovat se na odchod do Palestiny.

Do země zaslíbené

Nedostudovala. Na prázdniny roku 1946 odjela na sionistický tábor do Kežmarských Žlebů na Slovensku. Po návratu se rozhodla, že se školou skončí a bude se naplno věnovat práci v sionistickém hnutí. Odjela na hachšaru – přípravku na odchod do Palestiny – aliju. Po jejím absolvování sama začala pracovat pro hnutí na Slovensku, v Brně i v Praze, kde vedla kroužky dětí, které připravovala na život v Palestině „Bylo sionistické hnutí mládeže, těch hnutí bylo několik, byla levější a pravější, bylo mi to jedno, pro mne bylo důležité, že je sionistické. Byly skupiny dětí podle věku, každá skupinka měla svého vedoucího, setkávali jsme se jednou, dvakrát týdně, měli jsme nějakou místnost, většinou od židovské obce, kde jsme se mohli setkávat, a v té místnosti jsme se střídali. Tam jsme ty děti učili hebrejštině, učili jsme je hebrejským písním atp.“

Do Palestiny-Izraele odjeli z Bratislavy v zimě 1949. Přes Vídeň a Itálii dopluli do Tel Avivu a odtud autobusem do Haify. Sestra přišla do kibucu Kfar Maccabi, Maud do kibucu Ginegar na severu Izraele. V Izraeli si změnila jméno Maud za hebrejské Michal. V kibucu poznala druhého muže svého života, rodáka z Brna Šimona (Oskara) Beera, kterého si později vzala a měla s ním dvě dcery a jednoho syna. V kolektivistickém kibucu žít nechtěli, přestěhovali se do vesničky (mošavu) Beit Lehem Hagalili – Betlém galilejský, kde hospodaření a život nebyl tak kolektivní jako v kibucech a kde nakonec žili přes dvacet let. Pracovala v zemědělství, vyplnilo se jí tak dětské přání být zahradnicí v Palestině, i když to nebylo asi tak romantické, jak si jako malé dítě představovala. Osud později zavál manžele Beerovy krátce na Kypr, kde manžel získal práci, zde zažili tureckou invazi a museli být evakuováni.

V Izraeli ji potkalo štěstí, ale musela překonávat i různé tragédie, jedna z dcer se zabila, manžel Šimon Beer zemřel v roce 2002. Posledních třicet let žije Maud Beer v centru Tel Avivu. Miluje moře a dodnes, i přes pokročilý věk, si pravidelně chodí zaplavat na městskou pláž vzdálenou pouhý kilometr od jejího domu. Do Česka čas od času jezdí, v poslední době již méně, s podporou Městského úřadu v Prostějově a Nadace Židovské obce v Praze vydala v roce 2005 českou verzi své knihy vzpomínek nazvanou Co oheň nespálil.

Zvítězili jsme nad Hitlerem

„Říkám si, tak jako tady říkala jedna koncentráčnice z Polska, se kterou jsem chodívala k moři: My jsme zvítězili nad Hitlerem, máme vnoučata.“ Když se ptám na životní krédo, Maud Beerová odpovídá: „Já osobně jsem vděčná za všechno, co mám, za to dobré i špatné. Moje přítelkyně nemají nic. Byly ve dvanácti, třinácti letech udušené. To není krédo, to je fakt. To mi stále přichází víc a víc, jak mi posílají z Prostějova ty obrázky (předválečné fotografie z Prostějova, pozn. autora) a já jim říkám, kdo na nich je. Nikdo neví, kdo na nich je, jen já to vím.“

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.