The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Hynek Moravec
Where: Kyriat Ono, Izrael
When: 03/04/2014
Who worked out the recording: Hynek Moravec
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Aviva Bar-On roz. Winklerová (1932)

Žádná z mých kamarádek se nevrátila

Bedřiška Winklerová, v Izraeli známá pod jménem Aviva Bar-On, se narodila roku 1932 v jihomoravském městečku Miroslav. Její rodina tam vlastnila pilu, otec byl vzděláním stavař, což mu později v Terezíně zachránilo život. Otcova rodina žila v Miroslavi několik generací, její prastrýc věnoval místní synagoze překrásně vyšívanou synagogální oponu, která dnes patří mezi skvosty sbírek Židovského muzea v Praze.

Z Brna do Terezína

V roce 1938 začala Bedřiška chodit do školy. Po čtrnácti dnech ji však musela opustit, protože celá rodina z Miroslavi, která se po mnichovské dohodě stala součástí Říše, odešla. Stali se uprchlíky bez jakéhokoli majetku a bydliště. Následující tři roky prožívala Bedřiška spolu s bratrem Felixem a rodiči těžké období. Jako běženci se tísnili v malém bytě v Brně společně s rodinou jejího strýce, který se jich ujal. Otec začal chodit na nucené práce. V lednu 1942 dostala celá rodina povolání k transportu do Terezína. Se zavazadly nepřekračujícími povolenou váhu se dostavili na shromaždiště ve škole v Merhautově ulici v Brně, odkud pokračovali vlakem do ghetta Terezín. „Zima, leden, šest hodin ráno, mně bylo devět roků. Směli jsme si vzít jen kufr, nevím, kolik vážil, já jsem měla na zádech malý ruksak a byla mi zima. Nesměli jsme jet tramvají, ale cesta byla daleká. Pamatuji si, že jsem se cítila dost nešťastně a měla jsem ruku v tatínkově kapse, abych se ohřála.“

Po příjezdu do Terezína se rodina musela rozdělit. Otec a starší bratr Felix našli ubytování na mužských blocích. Bedřiška sice mohla zůstat s matkou, ale ta musela chodit každý den do práce, takže devítiletá dívenka trávila dny sama. „Jelikož jsem ročník 1932, tak jsem nebyla přijatá do 'heimu', domova mládeže.  Velice jsem všem záviděla, protože jsem zůstala úplně sama, nikdo se o mne nestaral. Maminka pracovala dvanáct až čtrnáct hodin ve slídárně, tatínek byl ve stavebním oddělení, stavěl různé domy, dokonce i mimo ghetto. Hodně jsem četla, měla jsem svoje kamarádky, ale nikdo se o mě nestaral. Vzpomínky na Terezín jsou pro mě velice bolestné, protože nikdo z mých kamarádek se nevrátil.“

"Nevím, zdali mne ještě někdy uvidíš."

V Bedřiščině památníčku z Terezína čteme vzkaz od její kamarádky Evy Abelesové, který napsala den před svým transportem do Osvětimi: „Béďo, odjíždím a nevím, zdali mne ještě někdy uvidíš. Vzpomeň si na mne.“ Podle údajů Terezínské pamětní knihy Eva Abelesová neprošla selekcí a zahynula. Z Bedřiščina ročníku 1932 se totiž zachránilo méně dětí než ze starších ročníků – jednak to bylo tím, že kvůli nízkému věku nebyly vybrány na práci, a také proto, že nenašly místo v domovech mládeže, kde by se jim dostalo jisté ochrany.

Otec, který byl vzděláním stavař, patřil mezi chráněné osoby před transporty a tato ochrana se vztahovala i na členy rodiny. Občas se mu podařilo ženu a děti navštívit a přinést jídlo, které ukradl v kuchyni. Přesto bylo jídla málo. „Dostávali jsme velice málo jídla, pamatuju si, že jsem měla hlad. S kamarádkou jsme si vyprávěly, že například já jí dám chleba se sýrem a ona mi dá chleba s máslem. Měla jsem pak pocit, že ten chleba jím. Jednou mi přenechala maminka svůj lístek na oběd. Přišla jsem k ní a hlásila: ‚Mami, já jsem byla dnes moc hodná, já jsem dneska snědla tvoji porci.‘ Před Terezínem jsem naopak byla velmi problémové dítě, pokud šlo o jídlo.“

Transport do Švýcarska

 Na sklonku války se začalo v Terezíně mluvit o tom, že část vězňů z ghetta bude vyměněna za německé zajatce. Vedení vybíralo jen celé rodiny, tedy ty, jejichž žádný člen neodjel do vyhlazovacích táborů na východě a které ještě vypadaly relativně zdravě. Rodinu Winklerovu si předvolal německý velitel tábora Rahm, jemuž ale otec řekl, že nepojede, protože se bál, že vlak bude vypraven do Osvětimi. Veliteli zřejmě imponovalo, že otec byl stavebník, a ne intelektuál jako mnoho ostatních, a proto přesto rozhodl, že rodina do Švýcarska pojede. Věděl nejspíš, že vlak skutečně míří do Švýcarska. (Dva transporty vězňů z Terezína do Švýcarska byly později prezentovány jako výměna německých vojáků za vězně z ghett, ale ve skutečnosti to bylo o něco složitější. Z únorového transportu Ew byly skutečně vylučovány osoby s akademickým vzděláním.)[1] Do transportu se hlásilo více lidí, než mohlo být vybráno. Nakonec 5. února 1945 vyjelo 1200 vězňů původem z Holandska, Německa, Rakouska a českých zemí, přičemž lidí z českých zemí byla jen malá část. Transport mířil přes Německo ke švýcarským hranicím.

 „Do toho transportu vybírali jenom celé rodiny, kde nikdo nešel do Osvětimi. Dostali jsme povolání a museli jsme jít na komandaturu SS před Rahma. Chtěli vědět, jak vypadáme. Nevím, jakým způsobem sebral tatínek takovou odvahu a před Rahmem řekl, že nechce jet. My jsme nevěděli nic o plynových komorách, nevím, jestli tatínek nebo strýček věděli něco o východu, ale já určitě nic a maminka asi také ne. Snad tatínek něco tušil. Rahm rozhodl: ‚Vy pojedete, Winkler.‘ Tvrdili, že pojedeme do Švýcar, ale my jsme tomu nevěřili. Až když jsme překročili hranice, tak jsme viděli, že jsme ve Švýcarsku.“

Do švýcarského Kreuzlingenu vlak dorazil 7. února 1945. Po příjezdu rodinu umístili do karantény ve městě Sankt Gallen a po několika dnech je přesunuli do opuštěné továrny v Adliswillu u Curychu. Byli svobodní, ale podmínky v karanténě se příliš nelišily od těch v Terezíně. Teprve později se situace transportovaných zlepšila a dostali ubytování v hotelích u Ženevského jezera nedaleko Montreux. Až dva měsíce po skončení války, v červenci 1945, se rodině podařilo zajistit si odvoz zpět do Československa. Tehdy už Winklerovi tušili, že nikdo z příbuzných, kteří byli posláni na východ, se nevrátí.

Poválečná bulimie

 Rodiče sháněli nějaké ubytování, protože jejich původní dům v Miroslavi byl zabaven a jeho vrácení provázely problémy. Bedřiška strávila několik týdnů v sanatoriu na zámku Kamenice, který patřil mezi čtyři zámky spravované lidmi okolo Přemysla Pittera a Olgy Fierzové.

 „Dojeli jsme do Prahy a rodiče pokračovali přímo do Miroslavi. Tam se nás ujala nějaká organizace, já už nevím která. Bylo tam několik dětí a poslali nás do ozdravovny. Nedaleko Prahy byly dva krásné zámky v nádherné krajině, Štiřín a Kamenice. Dívky bydlely v Kamenici a chlapci ve Štiříně. Tam jsme dostávali velice výživnou stravu. Já jsem měla bulimii. Nevím, jak k tomu došlo, ale snědla jsem všechno, co jsem měla na talíři. Pak jsem zůstala ještě v jídelně, šla jsem od talíře k talíři a všechno jsem snědla. Vůbec to nechápu, jen vím, že jsem pořád chtěla jíst.“

 Odchod do Izraele

Zhruba dva roky chodila Bedřiška do školy v Miroslavi, poté pokračovala na střední škole v Brně. V květnu 1949, když jí bylo sedmnáct let, odjela spolu s bratrem do Izraele. Tehdy šlo o jednu z posledních možností, kdy legální vystěhování bylo ještě možné. Dva roky žila v kibucu, poté navštěvovala zdravotní školu, kterou absolvovala jako diplomovaná zdravotní sestra. V Izraeli poznala svého muže Ašera Brauna (Bar-Ona) původem z Maďarska, se kterým vychovali tři syny. Bedřiška Winklerová si v Izraeli hebraizovala své jméno a stala se z ní Aviva Bar-On.

Její bratr Felix odjel také do Izraele, ale v roce 1956 odešel studovat do Velké Británie, kde se usadil natrvalo. Původně měli rodiče obě své děti do Izraele zakrátko následovat.  V padesátých letech to však nebylo možné a v letech šedesátých se už nechtělo otci stěhovat. „Otec říkával, že starý strom nepřesadíš.“ Matka se přestěhovala do Izraele v roce 1976, po manželově smrti. Dva roky jí trvalo vyřídit všechna povolení a prodat veškerý majetek. „Mohla si vzít jednu bednu, to byl celý její majetek. Dostala povolení na tolik a tolik punčoch, halenek a podprsenek. To byl celý seznam. Pak přišel nějaký člověk a dohlížel na to, jestli maminka bere vše podle listiny. Na všechno potřebovala povolení.“ Bedřiščině mamince bylo v době, když se přestěhovala do Izraele, dvaasedmdesát let. Hebrejsky se sice nikdy pořádně nenaučila, ale s dcerou mohla mluvit česky, s dalšími lidmi německy, a přesto byla šťastná díky životu v rodinném kruhu. V Izraeli prožila devatenáct let, zemřela krátce po svých devadesátinách.

I proto, že s maminkou v cizině stále mluvila česky, uchovala si paní Aviva krásnou mateřštinu, i když odešla z Československa v raném věku. Její rodina se rozrostla na jedenáct vnuků, se svými syny udržuje úzké vztahy, její muž před dvěma lety zemřel. Protože za války nemohla studovat, sen o dalším studiu si splnila až ve středním věku, kdy na univerzitě Bar Ilan vystudovala sociologii a získala magisterský titul. Paní Aviva Bar-On žije v Kiryat Ono na předměstí telavivské aglomerace.

Z našich dětí vyrostli rovnocenní občané

Při zmínce o poselství si Aviva Bar-On vzpomene na facku, kterou jí vrazil kdysi za války v Brně jakýsi starší německý hoch. „To, že jsem překonala těžkosti dětství a mládí, a přeci se mi podařilo vybudovat nádhernou rodinu, je můj největší úspěch. Nikdy jsme doma nemluvili o šoa, až velmi pozdě. Děti tady vyrůstaly s rovnou páteří. Nevědí o tom, co je to dostat facku, protože máš hvězdu, kdy se bojíš každého a skrčíš se, když vidíš německého vojáka. Z toho mám radost. Vidím v tom vítězství. Z našich dětí vyrostli rovnocenní občané naší země.“

[1] K transportu do Švýcarska viz především http://www2.holocaust.cz/cz2/history/events/ew s dalšími odkazy na odbornou literaturu.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.